Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodl ohledně daňové uznatelnosti nákladů na vnitroskupinové (IC) služby (rozsudek čj. 10 Afs 93/2021). Jednalo se o tři okruhy služeb (poradenské služby pro výrobu; podpůrné služby v oblasti HR, IT, prodeje, marketingu, financí a práva; služby refinancování úvěru), jejichž náklady správce daně posoudil jako daňově neúčinné, což potvrdil následně Krajský soud v Plzni.
Jedná se o další z mnoha rozsudků týkajících se IC služeb, které jsou velmi často v hledáčku berních úředníků. Ti mívají při daňových kontrolách náročné požadavky na prokázání způsobu výpočtu odměny (zvláště v případě rozdělení nákladů na jednotlivé příjemce služeb za pomocí alokačních klíčů) a také na doložení skutečného průběhu služeb a jejich benefitu pro příjemce.
Nejinak tomu bylo i v této kauze, kdy správce daně zpochybnil náklady na dané služby a předložené důkazní prostředky považoval za neprůkazné. V případě výrobních služeb byla odměna odvozena od hodnoty úspor dosažených ve výrobě, kde správce daně zpochybnil vazbu mezi poskytovanými službami a dosaženou úsporou. Část pochybností správce daně spočívala v tom, že jednotlivé podklady se neshodovaly, například výčet služeb a smluvní povinnost doložit k faktuře podrobný popis fakturovaných služeb.
Odvolací orgán a následně krajský soud potvrdily rozhodnutí správce daně. S tím se však neztotožnil NSS a dovodil, že poradenské služby k výrobě byly přesvědčivě prokázány, měly pro daňový subjekt benefit v podobě úspor nákladů a zefektivnění výroby.
Z našeho pohledu považujeme za zásadní tyto závěry NSS:
- požadavky správce daně na konkrétní označení každé jednotlivé výrobní rady a přesné vyčíslení jejího ekonomického přínosu považoval NSS za nepřiměřený požadavek,
- skutečnost, že z dané služby benefituje i vlastník daňového subjektu není překážkou pro daňovou uznatelnost, pokud zároveň z této služby benefituje i samotný daňový subjekt.
V případě služeb refinancování úvěrů a podpůrných služeb dal NSS naopak za pravdu správci daně.
Zásadní pochybnosti spočívaly v:
- nedoložení alokačního klíče k rozdělení nákladů na jednotlivé společnosti,
- podklady k prokázání způsobu stanovení odměny se neshodovaly (okruh nákladů, zisková přirážka),
- nedoložení smlouvy, na kterou se odkazovaly faktury,
- nedoložení konkrétních výstupů z čerpaných služeb,
- poskytovatel služeb přes značný rozsah různorodých služeb zaměstnával jen dva zaměstnance.
Z výše uvedeného vyplývá, že je jistě na místě průběžně evidovat podklady k prokazování služeb, kontrolovat jejich správnost, úplnost a průkaznost a především soulad jednotlivých podkladů. Vzhledem k tomu, že daňová kontrola může probíhat i mnoho let po skončení daného období, doporučujeme takovou kontrolu podkladů provádět průběžně a rozhodně nečekat až na začátek kontroly.
Na druhou stranu z rozsudku vyplývá, že má smysl se bránit nepřiměřeným požadavkům správce daně v případě prokazování IC služeb, a to i za cenu soudních řízení.
Ing. Petr Tomeš, daňový poradce, Associate Partner
Rödl & Partner