Důvodová zpráva k zákonu č. 373/2022 Sb., změna zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní a dalších zákonů

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, je souborem novel těchto zákonů, jejichž gestorem je Ministerstvo financí:

Návrh zákona je návrhem čistě implementačním, který je reakcí na směrnici Rady (EU) 2021/514 ze dne 22. března 2021, kterou se mění směrnice 2011/16/EU o správní spolupráci v oblasti daní (dále jen "směrnice DAC 7").

Samotný návrh zákona pak obsahuje opatření požadovaná směrnicí DAC 7 na posílení správní spolupráce v daňové oblasti, a to jak zefektivněním a modernizací stávajících institutů využívaných v rámci mezinárodní spolupráce při správě daní, tak i zavedením nových institutů které reagují na měnící se ekonomické podmínky a potřeby moderní správy daní.

V souvislosti s posilováním opatření na dodržování povinností podle zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní pak návrh zákona obsahuje také zpřesnění transpozice směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. března 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen "vymáhací směrnice"), a vyjasňuje působnost zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, pokud jde o vymáhání sankcí uložených v daňovém řízení.

V konkrétní rovině lze pak návrh zákona rozčlenit na vícero tematických celků, kterými jsou:

Tato část je strukturována dle jednotlivých stěžejních témat. Současná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

Mezinárodní správní spolupráce je dnes nedílnou součástí správy daní. Samotný pojem mezinárodní spolupráce při správě daní zahrnuje spolupráci ve formě výměny informací, pomoci při doručování, účasti na úkonech, dílčích řízeních nebo jiných postupech správce daně a provádění souběžných daňových kontrol. Výměna informací pak může probíhat na žádost, spontánně či automaticky. Právní úprava mezinárodní správní spolupráce v České republice zohledňuje příslušné právní předpisy Evropské unie, mezinárodní standardy a instrumenty mezinárodního práva veřejného na výměnu informací a poskytování vzájemné pomoci a správní spolupráce.

Základním předpisem evropského práva (s výjimkou nepřímých daní) je pro oblast mezinárodní spolupráce při správě daní směrnice Rady 2011/16/EU, o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS, označovaná zkratkou DAC (). Tato směrnice byla již šestkrát znovelizována prostřednictvím následujících směrnic, zpravidla za účelem doplnění nového okruhu automaticky vyměňovaných informací:

Podle dostupných informací v poslední době dochází k případům zneužití nástrojů mezinárodní spolupráce při správě daní ze strany autoritářských režimů k pronásledování vlastních občanů. Takové žádosti o poskytnutí mezinárodní spolupráce jsou však v rozporu s mezinárodním právem, protože k danému účelu nemají sloužit. Již stávající právní úprava mezinárodní spolupráce při správě daní umožňuje odmítnout poskytnutí mezinárodní spolupráce podle § 21 zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní, pokud by její poskytnutí bylo v rozporu s veřejným pořádkem. Z tohoto důvodu lze proto takové žádosti odmítat.

Automatická výměna informací představuje jeden z nástrojů mezinárodní spolupráce v oblasti daní. Postupně dochází k jejímu rozšiřování do dalších oblastí, ve kterých se to ukáže potřebné nebo užitečné.

Na rozdíl od výměny informací na žádost upravené v § 9 an. zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní, jsou při automatické výměně informací orgánům jiného státu zasílány informace bez předchozí žádosti v předem stanovených intervalech. Jedná se vždy o konkrétní, předem specifikovaný okruh informací.

V současné době zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní obsahuje pět okruhů automatické výměny informací.

Výše uvedené právní instrumenty jsou do českého právního řádu transponovány v rámci zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní, pokud jde o směrnice DAC, DAC 2, DAC 3, DAC 4 a DAC 6 a v rámci zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), pokud jde o směrnici DAC 5.

Směrnice DAC 7 představuje na úrovni Evropské unie harmonizovanou úpravu práv a povinností povinných osob, kterými jsou provozovatelé platforem. Směrnice DAC 7 zavádí povinnost provozovatelů platforem pravidelně jednou ročně oznamovat souhrnné informace týkající prodejců a jejich příjmů, jež byly dosaženy za pomoci těchto platforem.

V současné době žádný předpis České republiky nezakotvuje povinnost sbírat a oznamovat informace o uživatelích platforem, ani následnou automatickou výměnu informací o nich. Příslušné informace lze získat pouze prostřednictvím individuální žádosti, případně prostřednictvím vyhledávací činnosti a kontrolních postupů, avšak takový postup je komplikovaný a nikoliv zcela efektivní.

Stávající právní úprava výslovně neupravuje institut skupinových žádostí o informace, avšak použití takové metody ani nevylučuje. V některých případech je třeba řešit žádosti o informace týkající se skupin daňových subjektů, které nelze v žádosti jednotlivě identifikovat, a předpokládaný okruh daňových subjektů spolu s významem požadovaných informací lze popsat pouze na základě společného souboru charakteristik. Obecně se soudí, že podle stávající právní úpravy je zásadně možno takové žádosti jak podávat, tak je vyřizovat. Zároveň však převážil názor, že z hlediska právní jistoty je lepší možnost skupinových žádostí upravit výslovně. Zároveň se tím vyjasní rozsah uplatnění principu zákazu "střílení na slepo" (), který je také součástí mezinárodního standardu výměny informací na žádost, jehož smyslem je zabránit velmi obecným žádostem o informace bez bezprostřední vazby ke konkrétnímu daňovému řízení konkrétního daňového subjektu. Navržená právní úprava má zajistit, aby skupinové žádosti nebyly bezdůvodně odmítány.

Vedle výměny informací existují i další formy mezinárodní spolupráce při správě daní. Směrnice jednak posiluje existující mechanismy mezinárodní spolupráce při správě daní jako je přítomnost úředníků jednoho členského státu na území jiného členského státu (§18 zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní) a provádění souběžných kontrol dvěma nebo více členskými státy (§19 zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní), a dále zavádí nový institut spojené daňové kontroly, který je označován jako společné kontroly.

V současné době žádný předpis České republiky výslovně nezakotvuje institut společné kontroly, avšak s ohledem na skutečnost, že by bylo možné společné kontroly realizovat s využitím existujících právních institutů, a sice účasti při úkonech, dílčích řízeních nebo jiných postupech správce daně podle § 18 zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní v kombinaci se souběžnými daňovými kontrolami podle § 19 zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní, nejde o ryzí novum v právním řádu České republiky. Stávající právní úprava však nepředepisuje tak podrobná pravidla, upravující mezinárodní spolupráci při provádění společné daňové kontroly, jaká stanoví směrnice DAC 7. Významnou novinkou je také povinnost orgánů jednoho státu reagovat v pořádkové lhůtě 60 dnů na žádost jiného státu o provedení společné daňové kontroly.

Pokud jde ale o práva a povinnosti daňových subjektů, jejichž daňové povinnosti budou předmětem společných daňových kontrol, jsou plně aplikovatelná ustanovení daňového řádu o daňové kontrole.

Podle stávajících právních předpisů v oblasti ochrany osobních údajů jsou osoby a jednotky bez právní osobnosti, které mají oznamovací a jiné povinnosti při automatické výměně informací, správci osobních údajů, pokud jde o zpracování osobních údajů fyzických osob. Stávající právní úprava navíc zakotvuje povinnost včas informovat dotčené osoby, o nichž budou předávány informace v rámci automatické výměny informací oznamovaných finančními institucemi. Neobsahuje však tuto povinnost ve vztahu k osobám, o kterých se vyměňují informace v rámci automatické výměny informací oznamovaných zprostředkovateli přeshraničních uspořádání a automatické výměny informací oznamovaných provozovateli platforem.

Současná právní úprava neumožňuje výslovně pozastavit automatickou výměnu informací s jiným členským státem Evropské unie v případě porušení bezpečnosti údajů v tomto státě.

Vymáhací směrnice stanoví v čl. 2 odst. 2 písm. a), že směrnice dopadá i na mezinárodní pomoc při vymáhání pokut, správních sankcí a nákladů řízení, které buď souvisejí s pohledávkami, pro které lze požadovat vzájemnou pomoc podle čl. 2 odst. 1 této směrnice, nebo které souvisejí s prováděním správních šetření týkajících se daňových peněžitých plnění, anebo které jsou potvrzené správními či soudními orgány na žádost daňových orgánů.

Stávající právní úprava obsažená v § 1 zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek ale umožňuje žádat o poskytnutí mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek vztahujících se k daňovým sankcím pouze u těch sankcí, které jsou příslušenstvím daňových příjmů veřejných rozpočtů a dalších finančních pohledávek vymezených v § 1 odst. 3 písm. a) až d) zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Jde tak zejména o penále, pořádkové pokuty, pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy a pokuty za opožděné tvrzení daně podle daňového řádu, pokud se bezprostředně vztahují k určité dani, resp. daňovému řízení.

Stávající zákonná právní úprava tak výslovně neumožňuje žádat o poskytnutí mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek ze sankcí, které jsou sice ukládány podle daňového řádu nebo jiného daňového zákona a vztahují se ke správě daní v širokém smyslu, ale nejsou příslušenstvím dříve uvedených peněžitých plnění. Zejména se tak za finanční pohledávky, na které se vztahuje zákon o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, nepovažují pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy uložené bez vazby na konkrétní daň, například pokuty za porušení oznamovací povinnosti podle zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní.

Kontrolní nákup je v současné době upraven v zákoně č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), který se však nepoužije při správě daní. Tento institut tak není pro účely kontrolních postupů při správě daní v současnosti výslovně upraven, a to ani pro správce daně obecně, ani pro orgány Finanční správy České republiky jako konkrétně určené správce daně.

Tato část se kumulativně věnuje jak otázce odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, tak vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy, přičemž je rozdělena podle jednotlivých tematických celků. Navrhovaná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

Návrh zákona je předkládán především v návaznosti na nutnost transpozice směrnice DAC 7. Transpoziční předpis musí nabýt platnosti nejpozději 31. prosince 2022 a účinnosti 1. ledna 2023. Výjimku představuje pouze nově zavedený článek 12a směrnice, který upravuje společné kontroly. Ve vztahu k tomuto ustanovení je lhůta pro transpozici o jeden rok delší. Korespondující transpoziční ustanovení tak musí nabýt platnosti nejpozději 31. prosince 2023 a účinnosti 1. ledna 2024. Pokud by Česká republika směrnici řádně a včas neimplementovala, nedostála by svým závazkům vůči Evropské unii se všemi důsledky s tím spojenými.

Směrnice DAC 7 pozměňuje a doplňuje směrnici DAC. Původní směrnice DAC byla transponována zákonem o mezinárodní spolupráci při správě daní, proto transpozice DAC 7 spočívá ve změnách a doplněních zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní.

Navržená právní úprava vychází z toho, že digitalizace ekonomiky v posledních letech rychle roste. Orgány daňové správy členských států Evropské unie nemají zpravidla dostatečné informace k tomu, aby mohly správně vyměřit daň v souvislosti s příjmy dosaženými v jejich zemi z obchodních činností prováděných prostřednictvím digitálních platforem a řádně provádět kontrolní činnosti ve vztahu k daňovým povinnostem daňových rezidentů, kteří vykonávají činnosti skrze tyto platformy. Obzvláště problematické jsou případy, kdy jsou příjmy nebo jiné veličiny tvořící základ daně dosahovány prostřednictvím digitálních platforem zřízených v jiném státě nebo jurisdikci. Správa daní však není ztížena jen v důsledku popsaného přeshraničního rozměru služeb nabízených prostřednictvím platforem, ale může na ni mít vliv i poskytování služeb skrze ryze tuzemské platformy, jak vyplývá i z bodů odůvodnění směrnice DAC 7. Proto se nová pravidla týkají, jak zahraničních, tak i tuzemských platforem.

Tato pravidla jsou jednotná a představují mezinárodní konsenzus dosažený na poli Evropské unie a Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), aby byly minimalizovány negativní dopady, které by vznikly, pokud by jednotlivé státy nebo zaváděly jednostranné oznamovací povinnosti, nebo se samy jednotlivě obracely na platformy s obsáhlými žádostmi o informace. Tato situace by přinášela provozovatelům platforem významné administrativní náklady a náklady na dodržování předpisů. Zavedení standardizovaných požadavků na oznamování v Evropské unii by mělo znamenat významné zlepšení jejich situace v rámci vnitřního trhu. Očekává se, že systém spolupráce a výměny informací může fungovat na širší geografické bázi, neboť obdobným výzvám jako Evropská unie čelí i další státy . Za tímto účelem v roce 2020 vypracovala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vzorová pravidla pro podávání zpráv provozovateli platforem, pokud jde o prodejce v rámci sdílené a zakázkové ekonomiky¹⁾. V roce 2021 připravila dodatečný modul rozšiřující tato vzorová pravidla, aby třetí státy mohly zavést pravidla odpovídající směrnici DAC7.²⁾ V rámci OECD byl také připraven prováděcí instrument určený pro praktické zajištění automatické výměny informací v této oblasti.

Návrh zákona doplňuje existující rámec automatické výměny informací o nový okruh zaměřený na výměnu informací oznámených provozovateli digitálních platforem. Provozovatelé platforem budou mít jednou ročně, vždy do 31. ledna, povinnost správci daně oznámit informace týkající se příjmů dosažených uživateli těchto platforem, které zákon označuje jako prodejce. Oznámení se bude činit pouze elektronicky a příslušným správcem daně bude Specializovaný finanční úřad. Oznamovací povinnost se bude vztahovat na ty platformy, které usnadňují provádění vybraných činností za úplatu. Jedná se o čtyři okruhy aktivit (oznamovaných činností):

V oznámení budou uvedeny informace o platformě a jejím provozovateli, údaje zjištěné o prodejci, údaje o celkové výši peněžitých plnění za každé kalendářní čtvrtletí vztahující se k prodejci a počet vykonaných činností, resp. provedených transakcí. Pokud se oznamované činnosti týkají nemovité věci, oznámení navíc obsahuje adresu nabízené nemovité věci, identifikační údaje podle katastru nemovitostí nebo obdobné evidence v zahraničí, počet dní, kdy byla nemovitost pronajata, a druh pronajaté nemovitosti, pokud má oznamující provozovatel platformy tyto údaje k dispozici. V oznámení bude dále uveden také stát nebo státy, které byly provozovatelem platformy identifikovány na základě postupů náležité péče, u nichž se předpokládá zájem na využití oznámených informací.

Příslušné orgány členského státu, kde bylo oznámení učiněno, předají oznámené informace příslušným orgánům státu nebo států, které byly v oznámení identifikovány. Automatická výměna informací proběhne do dvou měsíců od konce období, za které se informace oznamují. Vzhledem k tomu, že se informace oznamují zpětně za uplynulý kalendářní rok, proběhne výměna informací do konce února roku, ve kterém byly oznámeny.

Návrh zákona blíže vymezuje co je platforma, kdo je provozovatel platformy a kdo je prodejce. Pojem "platforma" je definován tak, že se jím obecně rozumí jakýkoliv software umožňující spojení prodejce s jiným uživatelem za účelem provádění oznamované činnosti pro tohoto uživatele. Zároveň zákon vymezuje typy software, které se za platformu nepovažují s ohledem na své omezené funkce, jako např. pouhé přesměrování nebo převedení uživatelů na platformu. Dále zákon vymezuje pojem "provozovatele platformy", kterým může být právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti (avšak nikoliv osoba fyzická), které uzavírají s uživateli platforem (prodejci) smlouvy o zpřístupnění alespoň části platformy tak, aby bylo umožněno jejich spojení s uživateli, pro které jako prodejci budou provádět oznamovanou činnost. Pojem "prodejce" je vymezen tak, že se jedná o uživatele platformy, který vykonává nebo hodlá vykonávat oznamovanou činnost. Může se jednat o právnickou i fyzickou osobu, i jednotku bez právní osobnosti. Navržená právní úprava také obsahuje pravidla určující, který provozovatel platformy má oznamovací povinnost a o kterých prodejcích je podáváno oznámení. Povinnost podat oznámení má oznamující provozovatel platformy, a to pouze ve vztahu k oznamovanému prodejci. Zároveň existují situace, kdy provozovatel platformy nemá povinnost oznamovat nebo určitý prodejce není zahrnut do oznámení.

Navržená právní úprava také pamatuje na určité situace, kdy není potřeba, aby docházelo k oznamování, např. z důvodu nízkého rizika neplnění povinností při správě daní. Proto jsou v návrhu zákona vymezeny také koncepty vyloučeného provozovatele platformy a vyloučeného prodejce. Aby se provozovatel platformy mohl stát vyloučeným provozovatelem, musí splnit zákonem dané podmínky, a to že obchodní model platformy neumožňuje, aby v příslušném oznamovacím období na dané platformě působili oznamovaní prodejci. Splnění podmínky se příslušnému orgánu prokazuje předem a každoročně. Vyloučeným provozovatelem platformy se proto může stát ten provozovatel, na jehož platformě působí jen vyloučení prodejci, nebo na jehož platformě je činnost prodejců ryze bezúplatná nebo na jehož platformě jsou provozovány pouze neoznamované činnosti.

Návrh zákona dále rozlišuje čtyři kategorie vyloučených prodejců:

Aktivity vyloučených prodejců mohou z hlediska správy daní představovat nižší nebo nízké riziko z různých důvodů. Může se jednat o to, že veřejnoprávní subjekty nebo subjekty kotované na burze zpravidla podléhají zpřísněnému dohledu na základě jiných předpisů a mechanismů, které řeší prevenci rizik pro příjmy veřejných rozpočtů nebo investory. Rovněž v případě velkých hotelových řetězců by potenciální velké objemy informací, které by byly nuceny oznamovat, kdyby nebyly vyloučeny, zřejmě neodpovídaly rozsahu potenciálních daňových rizik v tomto segmentu trhu, který je navíc jednodušeji kontrolovatelný, než množství menších ubytovacích zařízení. Snížené riziko z hlediska příjmů veřejných rozpočtů představují také daňové subjekty, které jsou jen příležitostnými prodejci a dosahují jen velmi omezených příjmů prostřednictvím platforem.

Pokud se určitý provozovatel platformy stane vyloučeným provozovatelem platformy na základě provedeného řízení, příslušný orgán České republiky tuto skutečnost oznámí příslušným orgánům členských států Evropské unie. Oznámí jim i jakoukoliv změnu situace. Evropská komise do 31. prosince 2022 zřídí centrální registr, v němž se budou zaznamenávat informace týkající se vyloučení, které si orgány členských států vzájemně oznamují.

V Evropské unii mohou také působit provozovatelé platforem, kteří ale nejsou daňovými rezidenty v žádném členském státě, nejsou zde zapsáni v obchodním rejstříku, řízeni ani zde nemají stálou provozovnu. Aby byly zajištěny rovné podmínky pro všechny digitální platformy a zabránilo se nekalé soutěži, mají tito zahraniční provozovatelé platforem oznamovací a registrační povinnost v Evropské unii, pokud nejsou splněny zvláštní podmínky pro osvobození od těchto povinnosti.

Základní podmínkou pro osvobození provozovatele ze třetí země od duplicitní oznamovací povinnosti je existence výměny rovnocenných informací mezi touto jurisdikcí a členskými státy. V zájmu zajištění jednotných podmínek byly Evropské komisi svěřeny prováděcí pravomoci, aby prostřednictvím prováděcích aktů určovala, zda informace, které mají být vyměňovány na základě technického dokumentu k provedení mezinárodní smlouvy při správě daní podepsaného příslušnými orgány členského státu Evropské unie a státu nebo mimo Evropskou unii, jsou nebo nejsou rovnocenné informacím stanoveným ve směrnici DAC 7. Tyto pravomoci budou vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí. V případě kladného posouzení se daný stát nebo budou považovat za kvalifikovaný smluvní stát. Za kvalifikovaného provozovatele platformy se pak považuje provozovatel platformy z kvalifikovaného smluvního státu, pokud platforma neusnadňuje jinou oznamovanou činnost než kvalifikovanou činnost, tedy oznamovanou činnost, o které se na základě takového ujednání vyměňují informace s kvalifikovaným smluvním státem. Ve vztahu k takové činnosti se uplatní osvobození od duplicitního oznamování. Pokud zahraniční provozovatel usnadňuje i nekvalifikované činnosti, tak se musí v některém z členských států Evropské unie registrovat a splnit oznamovací povinnost ve vztahu k činnostem, které nejsou kvalifikované. Musí tak ve vztahu k těmto činnostem uplatnit stejný postup, jako zahraniční provozovatel ze státu nebo , které nejsou kvalifikovaným smluvním státem. Uvedený přístup je také výhodný pro provozovatele platforem z České republiky, kteří působí ve třetích zemích. Pokud se tyto třetí země stanou kvalifikovaným smluvním státem, tak český provozovatel platformy bude plnit povinnosti pouze vůči správci daně v České republice a nebude muset provádět oznamování ve všech třetích státech. Předejde se tak riziku možných nekoordinovaných dotazů daňových orgánů třetích zemí a tím se omezí možné administrativní náklady a náklady na dodržování právních předpisů.

Registrační povinnost v některém z členských států Evropské unie vzniká pouze oznamujícím provozovatelům platforem, kteří nejsou usazeni v žádném členském státě Evropské unie, ale zároveň přeshraničně usnadňují činnosti prodejcům z Evropské unie. Pokud je tímto státem Česká republika, vznikne oznamujícímu provozovateli platformy registrační povinnost v České republice, pokud ji současně neplní v jiném členském státě Evropské unie.

Naopak oznamující provozovatel platformy usazený v České republice má povinnost podat správci daně ohlášení. V tomto ohlášení uvede stát, ve kterém bude plnit oznamovací povinnost a údaje nezbytné k technickému zabezpečení oznamování, pokud bude podávat oznámení v České republice. Provozovatel platformy, který splňuje podmínky usazení ve více členských státech Evropské unie, si může vybrat, kde bude podávat oznámení. Oznamovací povinnost bude plnit pouze v jednom členském státě, který zajistí dodržování všech dalších povinností provozovatele platformy a bude po něm případně vymáhat jejich řádné plnění.

Možnost volby jediného státu registrace a oznamování bude pro provozovatele platforem znamenat významné zjednodušení. Ohlášení i přihláška k registraci se podávají pouze elektronicky. Na základě registračního řízení správce daně přidělí registrovanému provozovateli identifikační číslo platformy, o němž budou vyrozuměny příslušné orgány všech členských států, aby mohly ověřit, že byla splněna registrační povinnost. Evropská komise prostřednictvím prováděcích aktů stanoví praktická opatření nezbytná k registraci a identifikaci oznamujících provozovatelů platforem.

Oznamovací povinnost se týká také provozovatelů platforem, kteří v Evropské unii vykonávají obchodní činnost (usnadňují oznamované činnosti), ale nejsou v ní daňovými rezidenty, nejsou zde zapsáni v obchodním rejstříku, řízeni ani nemají v žádném členském státě stálou provozovnu. Pokud tito provozovatelé platforem oznamují rovnocenné informace orgánům třetí země, která je kvalifikovaným smluvním státem, pak se předpokládá, že tyto orgány zajistí účinné uplatňování postupů náležité péče a požadavků na oznamování. V opačném případě se provozovatel platformy ze třetí země musí zaregistrovat v jednom členském státě Evropské unie, který musí dohlédnout na řádné plnění povinností.

Směrnice DAC 7 požaduje, aby členské státy Evropské unie přijaly opatření, která zajistí, že provozovatelé platforem ze třetích zemí budou dodržovat povinnosti týkající se registrace, náležité péče a oznamování informací. Členské státy Evropské unie mají stanovit sankce za porušení právních předpisů přijatých na základě směrnice a další opatření na prosazení dodržování předpisů. Volba sankcí je ponechána na členských státech Evropské unie, avšak stanovené sankce měly by být účinné, přiměřené a odrazující. Mnohé platformy působí ve více státech nebo na celém vnitřním trhu, a proto se předpokládá, že postup členských států při uplatňování požadavků na registraci a oznamování může být koordinován. V krajním případě může dojít i k tomu, že bude společnými silami dotčených členských států Evropské unie zabráněno, aby digitální platforma mohla v rámci Evropské unie vůbec působit. Evropská komise bude v rámci svých pravomocí usnadňovat koordinaci aktivit členských států. Při tom se zohlední případná budoucí společná opatření vůči digitálním platformám, jakož i rozdíly v možných opatřeních, která mají jednotlivé členské státy k dispozici.

Navržená právní úprava nabízí správci daně možnost přijmout několik různých opatření ve vztahu k neusazenému oznamujícímu provozovateli platformy. Jedna skupina opatření se týká situace, kdy neusazený provozovatel platformy nepodal přihlášku k registraci. V takovém případě správce daně může: