Následující příspěvek se zaobírá problematikou ručení – jednoho z tradičních soukromoprávních institutů představující prostředek k zajištění dluhu – v praxi obcí a měst. Na rozdíl od soukromoprávních subjektů totiž existuje v prostředí územních samosprávných celků poměrně výrazné omezení použití tohoto instrumentu, a to z důvodu jeho rizikovosti s poukazem na předchozí neblahou praxi v hospodaření obcí.
Ručení obcí za závazky třetích osob
JUDr.
Václav
Dobrozemský
Institut ručení prošel v prostředí územních samosprávných celků dlouhým a složitým vývojem stran jeho (ne)omezeného použití v praxi obcí. První porevoluční zákon o obcích (zákon č. 367/1990 Sb.), ani ve své době Parlamentem ČR schválené znění aktuálního zákona o obcích (zákon č. 128/2000 Sb. Účinný dnem 12. 11. 2000), neobsahoval žádné podmínky či omezení převzetí ručitelského závazku obcí; tyto zákony pouze stanovily, že převzetí ručení spadá do majetkoprávních úkonů, které jsou k rozhodování vyhrazeny zastupitelstvu obce. Situace, kdy obce ručily za dluhy soukromých osob (typicky podnikatelských subjektů) a v návaznosti na jejich úpadek pak přišly o majetek velké hodnoty, dospěla tak daleko, že zákonodárce novelou zákona o obcích, provedenou zákonem č. 450/2001 Sb. Účinnou od 31. 12. 2001, zcela vyloučil ručení obcí za závazky fyzických a právnických osob s výjimkou těch, jichž byl sám zřizovatelem. To však v praxi přineslo nečekané problémy a novelou zákona o obcích provedenou nedlouho poté zákonem č. 313/2002 Sb. Účinnou od 11. 7. 2002 došlo k určitému rozvolnění použití institutu ručení obcí. Zákaz ručit za závazky fyzických a právnických osob ze strany obce v právní úpravě nadále z