Pokud daňový subjekt nesouhlasí s výší sankcí, které mu udělí správce daně, má dvě možnosti – rozporovat oprávněnost sankce či její výše nebo požádat o její prominutí. V dnešním příspěvku se budeme věnovat judikatuře týkající se druhé z výše uvedených možností, tedy sporům ohledně prominutí daně či jejího příslušenství.
Prominutí daně a příslušenství daně – nad judikaturou správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
K minulé judikatuře
Zmíněnému tématu jsme se v našem časopise již věnovali v článku Prominutí daně a příslušenství daně - výběr z judikatury správních soudů a Prominutí příslušenství daně v judikatuře správních soudů. V úvodu si tedy tradičně shrneme názory soudů z uvedených příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 7. 9. 2012 pod čj. 2 Afs 55/2012-24 konstatoval, že
zamítnutí žádosti o prominutí sankce je nutno podrobně odůvodnit
. V daném případě totiž finanční orgány žádost zamítnuly jednou větou s poukazem na to, že ještě není uhrazena dlužná daň. Zároveň tvrdily, že postačí pouhý odkaz na pokyn vydaný státní správou. Nejde však o správný postup, v některých případech by se pokyny mohly dostat do nesouladu s textem zákona, pak je povinností finančního úřadu dát přednost zákonu.Další rozsudek vycházel z předcházejícího. Nejvyšší správní soud 30. 10. 2013 pod čj. 8 Afs 80/2012-49 z něho vycházel – žalobce se něj odvolával s tím, že neuhrazení dlužné daně by nemělo být automaticky důvodem k zamítnutí žádosti o prominutí příslušenství. Zde však nebyl úspěšný, protože
soudu ve výše uvedeném předcházejícím případě nevadila skutečnost, že žádosti nebylo vyhověno kvůli neuhrazení dlužné daně, ale fakt, že zamítnutí žádosti z tohoto důvodu nebylo dostatečně odůvodněno
. V tomto případě však odůvodnění nechybělo.Otázku možného odchýlení od pokynu Ministerstva financí v případě tíživé ekonomické situace žadatele posuzoval Nejvyšší správní soud dne 7. 7. 2015 pod čj. 2 Afs 81/2015-32. Žalobci byly sankce prominuty pouze částečně, přičemž z odůvodnění nebylo zřejmé, proč byla prominuta právě daná konkrétní částka. Soudy přisvědčily názoru, že rozhodnutí finančních orgánů bylo nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění a
odmítlo názory státní správy, která měla za to, že její povinností není podrobně zdůvodňovat svá rozhodnutí
. Její pochybení bylo o to vyšší, že žalobce výslovně žádal s ohledem na svou situaci, aby nebylo postupováno podle pokynu Ministerstva financí. Tím spíše měl správce daně podrobně zdůvodnit svoje postoje.Úmrtí daňového subjektu ve vztahu k prominutí příslušenství daně posuzoval Nejvyšší správní soud 27. 6. 2013 pod čj. 1 Afs 1/2013-47. Daňový subjekt zemřel ještě v průběhu kontroly a jeho daňová povinnost přešla na manželku. Byla doměřena daň a sankce. Manželka žádala o plné prominutí sankcí z důvodů vhodných zvláštního zřetele. Vzhledem k tomu, že pokyn Ministerstva financí aktuální v době řešení této kauzy měl jiné znění než dnes, pro současnou dobu z něj je podstatná zejména skutečnost, že soud cítí omezenou možnost zasahovat do rozhodnutí správních orgánů i v těchto lidsky smutných případech. Žaloba nebyla úspěšná – správce daně nepostupoval ani v rozporu se zákonem, ani s pokynem Ministerstva financí a soud neshledal ani žádnou libovůli správce daně či vybočení z mezí logického uvažování.
. Naopak ve prospěch daňového subjektu hovořila skutečnost, že jeho žádost nemůže být zamítnuta podle pokynu, který vešel v platnost teprve po jejím podání.
Soud se necítil oprávněn přímo moderovat výši sankce, ale právě pouze, zda rozhodnutí správního orgánu nevybočuje z výše popsaných mezí. Ani úmrtí daňového subjektu tak není dostatečným důvodem pro to, aby se správce daně odchýlil od znění pokynu.
Nejvyšší správní soud dne 26. 2. 2015 pod čj. 2 Afs 213/2014-39 sdělil, že
pro rozhodování o příslušenství daně postačila sama skutečnost doměření daně podle pomůcek a skutečnost, že je zařazena jako přitěžující okolnost do zmíněných pokynů.
Neviděl pak jako nutné podrobně zkoumat důvod nesoučinnosti žalobce se správcem daně, který vyústil v doměření daně podle pomůcek. NSS dne 28. 1. 2015 pod čj. 6 Afs 101/2014-36 konstatoval, že i v případě naplnění dikce zákona pro prominutí sankce, které zní, že by
„ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu zakládaly tvrdost uplatněného úroku“
, nemusí správce daně od předepsání úroku z posečkání upustit, uváží-li, že existují důvody, proč tak neučinitRozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010 čj. 5 As 64/2008-155, zveřejněný ve Sbírce rozhodnutí NSS 9/2010 pod č. 2109/2010, konstatoval možnost veřejnosti získat informace o promíjených příslušenstvích daně. Jeho právní věty zněly:
„I. Na poskytování informací o příjemcích veřejných prostředků podle § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ustanovení § 10 citovaného zákona (ochrana důvěrnosti majetkových poměrů) nedopadá.
II.
Prominutí daně či jejího příslušenství
na základě rozhodnutí vydaného správcem daně podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
je poskytnutím veřejných prostředků podle § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
“Při pomíjení příslušenství daně platí pravidlo, že by nemělo během posledních tří let dojít k daňovým prohřeškům nejen žadatele, ale i jeho statutárních orgánů. Nejvyšší správní soud dne 12. 8. 2020 pod čj. 10 Afs 25/2019-27, (zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 10/2020 pod č. 4067/2020) toto pravidlo zúžil jen na aktuální jednatele žadatele a nikoli na dřívější.
Právní věty:
„Při posuzování žádosti právnické osoby o prominutí daně nebo příslušenství daně (§ 259c odst. 2 ve spojení s § 259c odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) správce daně zkoumá, zda se závažného porušení daňových neb