Narozdíl např. od poskytování služeb, kde si lze představit, že např. malý podnikatel poskytující službu tvorby webových stránek s výjimkou občasného jednorázového pořízení počítačové techniky a softwaru nemusí mít oproti zdanitelným plněním dlouhodobě na výstupu nárok na odpočet ze zdanitelných plnění na vstupu, je podnikání v maloobchodu, tedy v režimu velkoobchodní nákup/maloobchodní prodej, zcela neoddělitelně spjato s pravidelným a častým přijímáním zdanitelných plnění od velkoobchodních dodavatelů, kteří jsou s ohledem na objem zobchodovaného zboží v principu vždy osobami povinnými k dani. Absence přijatých zdanitelných plnění, s nimiž je spojen nárok na odpočet, je představitelná jen zcela výjimečně např. v situaci předzásobení se zkáze nepodléhajícím zbožím, a to ještě jen krátkodobě (ojedinělé zdaňovací období), nikoliv po souvislou dobu tří let, jako tomu bylo v případě doměření daně žalobci. Pokud by bylo uznáno, že žalobce obchodoval s použitým zbožím (což ovšem daňové orgány také neakceptovaly), pak by snad mohla být jako pravděpodobná uvažována varianta, že obchodované zboží žalobce pořizoval od osob nepovinných k dani. To by však musel žalobce obchodovat výhradně jen s bazarovým zbožím. Žalobce ale v jedné provozovně prodával (nové) dětské oblečení a zboží. Z uvedených okolností je tak naprosto evidentní, že daňové orgány, pokud při doměření daně pracovaly výhradně jen s údaji EET, aniž by měly sebemenší podklad o výši přijatých zdanitelných plnění a aniž by současně pracovaly s předpokladem, že žalobce obchodoval výhradně s použitým zbožím (žalobcova volba fakultativního zvláštního režimu podle § 90 zákona o DPH přitom byla údaji v EET jednoznačně prokázána), doměřily daň v evidentně nesprávné výši. Možnost, že by žalobce s ohledem na povahu svého podnikání systematicky neměl po tři roky právo na odpočet z přijatých zdanitelných plnění, je zcela nepravděpodobná a z hospodářského hlediska natolik absurdní, že nelze akceptovat závěr, že v tomto případě bylo možno i přes nesoučinnost žalobce stanovit daň dokazováním. Částku (přemrštěné) daňové povinnosti bylo možno stanovit jen mechanicky při odhlédnutí od zásady správného zjištění daně a též zásady neutrality DPH, s níž je neoddělitelně spojen režim odpočtů, který má podnikatele zcela zbavit zátěže DPH, která je splatná nebo byla zaplacena v rámci všech jeho ekonomických činností. Na to ostatně žalobce oprávněně poukazuje, když uvádí, že výsledně vypočtená daňová povinnost se v jeho případě de facto chová jako daň z obratu, jejíž sazba v některých zdaňovacích obdobích dokonce převyšuje základní sazbu DPH ve výši 21 %. I když hovořit v takovém případě o efektivní daňové sazbě nemusí být přesné, nic to nemění na tom, že se jedná o zřetelnou ilustraci rozporu rozhodnutí správce daně a žalovaného se zásadou neutrality DPH, a zejména pak se zásadou správného stanovení daně. S ohledem na neunesení důkazního břemene žalobcem je sice nutné připustit, že daň se v důsledku porušování jeho procesních povinností může do jisté míry od správné výše daně odchylovat, tato odchylka ale nesmí dosahovat absurdní úrovně a základní cíl správy daní zcela popřít. Pokud by to mělo nastat, zákonodárce stanoví v § 98 daňového řádu povinnost správce daně určit výši daňové povinnosti podle pomůcek. Právě tak měly daňové orgány v tomto případě postupovat, jak správně uzavřel krajský soud. Ještě jinak řečeno, nedostatečná spolupráce daňového subjektu neopravňuje daňové orgány k tomu, aby svůj postup zacílily na maximální možné zdanění takového subjektu. Zdanění není sankčním nástrojem. I v takových případech jsou daňové orgány povinny (v mezích možného) usilovat o stanovení daně ve správné výši v souladu se zásadou vytčenou v § 1 odst. 2 daňového řádu.