Karel Engliš - reformátor rozpočtové a daňové politiky první republiky, 2. část

Vydáno: 40 minut čtení
Karel Engliš - reformátor rozpočtové a daňové politiky první republiky
doc. PhDr. Ing.
Antonie
Doležalová
Ph. D.
VŠE Praha
Hodnocení státních podniků, a vůbec přístupu k nim bylo dalším z bodů, v nichž se projevila Englišova odlišnost od jeho současníků. Státní podniky byly v jeho pojetí prvkem kooperativistické soustavy, ve které jde o udržení rovnováhy mezi výrobou a spotřebou. Důvod rozšiřování jejich rozsahu neměl být ten, že slouží k úhradě výdajů veřejné správy, nýbrž cíl vyplývající ze všeobecného účelu veřejné správy, který Engliš označil jako sociální účel veřejný. Podniky v rukou státu jsou současně instrumentem jeho konceptu státní politiky. Připouštěl v nich silný politický vliv, který podle něj „sdostatek“ vysvětluje jejich nedostatečnou výnosnost (měřeno poměrem výnosu k investovanému kapitálu) „...v zájmu hospodárnosti je žádoucí pojišťovati veřejný zájem především normováním a regulací i kontrolou podniků soukromých, a jen pokud to není možné, přikročiti k podnikání státnímu.“ Jinak řečeno, veřejný zájem nevyžaduje sice státní provoz, ale politické strany rozšiřováním pole působnosti a růstem velikosti státních podniků získávají nové členy a příznivce, takže budou navzájem vetovat omezování „svého“ státního sektoru. Engliš rozlišil (v Theorii státního hospodářství) dokonce pět státních sektorů, které vymezují sféry zájmů:
-
zemědělství a lesnictví,
-
hornictví a hutnictví,
-
průmysl, obchod a peněžnictví,
-
železnice a pošta a
-
finanční monopoly.
„Stát jako subjekt státního hospodářství má pro uskutečňování svých účelů majetkovou sféru jako každý jiný soukromý subjekt... Protože se stát nemůže zúčastniti ve svých podnicích vlastní prací, nýbrž musí obstarávati činnost v podnicích prací námezdní, jsou podniky státní čistě kapitalistické." Tím, co zakládá jednotu státní a soukromé soustavy, je účel. Odtud by mimochodem mělo vyplývat, v které části státního hospodářství lze využít úvěr, a proč Engliš odděloval podnikový a investiční rozpočet - jak uvidíme dále. Výklad státního rozpočtu zařazoval Engliš vždy až na konec svého pojednání o finanční vědě, neboť v jeho pojetí forma se měla přizpůsobit obsahu. Státní rozpočet definoval jako hospodářský plán, bránící chaosu ve státním hospodářství. „Celé hospodaření státu vyžaduje plánu, rozpočtu a jeho provádění, zkrátka hospodářského pořádku formálního…“ Státní rozpočet jako plán státního hospodářství musí být přizpůsoben konstrukci tohoto hospodářství - individualistické a solidaristické - a musí dbát rozdílů mezi nimi. Podle Engliše proto nelze sčítat např. výdaje státních dolů a správní výdaje škol. Kooperativní prvky ve státním hospodářství představují poplatky „...daň jest všeobecná úhrada, sloužící všem výdajům státního hospodářství, kdežto poplatek jest speciální úhrada pro určité výdaje.“ Engliš požadoval, aby rozpočet byl hrubý, specializovaný a závazný, nepřipouštěl tzv. virement, tedy přesuny v položkách; ovšem připouštěl změny ve výdajích státních podniků, kdy státní podniky překračují schválené investice, i když je téměř jisto, že se nevyplácejí: Engliš prohlásil, že takové výdaje se stávají solidaristickou obětí. V solidaristické části státního rozpočtu však závaznost porušit nelze. Stejně tak je nutná specializace, jejíž stupeň vyjadřuje míru volnosti jednotlivých složek státní správy. Na vytvoření státního rozpočtu pracuje celé státní hospodářství od nejnižší správní jednotky, úhrnný rozpočet je však úkolem finanční správy, která jednak porovnává výdaje a příjmy, jednak prospěch veřejných výdajů a únosnost obyvatelstva, a konečně pečuje o udržení výdajů a příjmů v rovnováze. Metoda sestavování rozpočtu se mů