Devátá dohoda o výměně daňových informací

Dohoda mezi Českou republikou a Bahamským společenstvím o výměně informací v daňových záležitostech (dále jen „Dohoda“) byla zveřejněna v částce číslo 20/2015 Sb.m.s. dne 18.5.2015 pod číslem 34/2015 Sb.m.s. a nabyla platnosti dne 2.4.2015. Její ustanovení se dle článku 15 - Vstup v platnost budou uplatňovat pro daňové trestné činy pro všechna zdaňovací období začínající od 1.1.2004 nebo později a pro všechny ostatní záležitosti podle článku 1 - Předmět a rozsah Dohody od 1.1.2016. Obsah samotné Dohody vychází z modelové dohody OECD o výměně informací v daňových záležitostech (TIEA - Tax Information Exchange Agreement) a ze vzorového návrhu směrnice pro expertní jednání o dohodách o výměně informací v daňových záležitostech a návrhu Dohody o výměně informací v daňových záležitostech, které byly schváleny usnesením vlády ČR č. 227 ze dne 22.3.2010.

Z hlediska zajišťování daňových informací, které se týkají zejména daňových rezidentů České republiky, nastává největší problém u tzv. třetích států, přičemž v rámci těchto států se nacházejí obecně i mediálně označované za tzv. daňové ráje s preferenčním daňovým režimem. Samotná OECD vyvíjí značný tlak na tyto s cílem poskytování informací, aby se příslušný stát dozvěděl, v čem podniká firma jeho daňového rezidenta, kolik příslušná osoba má na bankovním účtu, kam z něj peníze posílá apod. Rozšiřování a zintenzivnění mezinárodní daňové spolupráce v boji proti škodlivým daňovým praktikám podporuje také Evropská unie i skupina G20.

Správce daně tak může získat informace, které jsou potřebné pro účely správy daní i od , se kterou mezinárodní smlouva tohoto typu dosud nebyla uzavřena. Získané informace v návaznosti na tyto dohody mohou být využity rovněž v rámci odhalování daňové trestné činnosti. Tyto dohody umožňují české finanční správě získat velmi účinný nástroj, pomocí něhož může prověřit, zda příjem nebo majetek daňových rezidentů České republiky byl řádně zdaněn, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou příslušné informace v držení bank nebo dalších finančních institucí.

Ve Sbírce mezinárodních smluv byly dosud publikovány následující dohody o výměně informací v daňových záležitostech s těmito jurisdikcemi:

Uvedená Dohoda s Bahamským společenstvím obsahuje celkem 16 článků a jako přílohu Protokol k Dohodě.

Článek 1 – Předmět a rozsah Dohody uvádí, že předmětem spolupráce jsou informace, které se týkají příslušných daní, a zároveň lze předpokládat, že tyto informace jsou významné pro provádění a prosazování vnitrostátních právních předpisů smluvních stran. Ustanovení tohoto článku také deklaruje, že taková výměna obsahuje informace, u nichž lze předpokládat, že jsou významné pro stanovení, vyměření a výběr daní, vymáhání daňových pohledávek, pro vyšetřování nebo stíhání daňových trestných činů, přičemž jsou považovány za důvěrné.

Z hlediska České republiky jsou předmětem Dohody daně všeho druhu a pojmenování. Druhý odstavec článku 3 - Daně, na které se Dohoda vztahuje, dále uvádí, že Dohoda se vztahuje také na všechny stejné daně, které smluvní strana zavede po datu podpisu Dohody mimo či namísto stávajících daní. K eventuálnímu rozšíření nebo modifikování tohoto článku by došlo na základě dohody smluvních stran ve formě výměny dopisů.

K praktické výměně informací bude docházet cestou „klasické metody“ výměny informací, a to na základě žádosti dožadující strany (smluvní strana dožadující informace). Čtvrtý odstavec článku 5 – Výměna informací na základě žádosti uvádí, že každá smluvní strana zajistí, aby její příslušné orgány měly oprávnění získat a na žádost poskytnout mimo jiné informace v držení bank či informace, které se týkají vlastnictví společností. V případě trustů, informace o zakladatelích, správcích a příjemcích.

Dohoda přímo neuvádí časový termín či limit pro poskytnutí informace, nicméně dožádaná strana (smluvní strana, která je požádána o poskytnutí informací) by měla písemně potvrdit přijetí žádosti a do 60 dnů od přijetí žádosti sdělit žádající straně případné nedostatky v žádosti. Na druhé straně, pokud dožádaná strana není schopna získat a zajistit informace do 90 dnů od přijetí žádosti, bezodkladně vyrozumí dožadující stranu včetně vysvětlení důvodu.

Článek 6 – Daňové šetření v zahraničí charakterizuje podmínky, za kterých je možné, aby jedna smluvní strana povolila vstup zástupců druhé smluvní strany na území první strany. Jde například o situaci, kdy šetření v zahraničí je vedeno za účelem vyslechnutí daňového subjektu či prověření jeho záznamů a dokumentů, a to na základě předchozího písemného souhlasu dotčených osob, pokud tento souhlas vyžadují vnitrostátní právní předpisy první smluvní strany.

Článek 7 – Možnost odmítnout žádost uvádí výčet situací, dle kterých dožádaná strana může odmítnout poskytnutí informací či pomoci. Například jde o informace, které by žádající strana nebyla schopna získat dle svých vlastních zákonů pro účely respektování vlastních daňových zákonů. Rovněž tak dožádaná strana může odmítnout pomoc v případě, kdy žádost není podána ve shodě se samotnou Dohodou o výměně informací. Neposkytnutí informací se týká informací, které jsou předmětem obchodního, hospodářského, průmyslového, komerčního nebo profesního tajemství. Na druhé straně však informace, které uvádí čtvrtý odstavec článku 5 - Výměna informací na základě žádosti, se nepovažují za tajemství (například informace v držení bank). Dožádaná strana dále může odmítnout vyřízení žádosti, jestliže dožadující strana vyžaduje informace k uplatnění ustanovení daňového zákona dožadující strany nebo jiného požadavku s tím spojeného, který za stejných okolností diskriminuje občana dožádané strany ve srovnání s občanem dožadující strany. Na druhé straně žádost o poskytnutí informace nelze odmítnout na základě skutečnosti, že daňová pohledávka, která je předmětem žádosti, je zpochybňována.

Dohoda také obsahuje doložku o mlčenlivosti, jakož i řešení financování nákladů spojených se samotným šetřením. Velmi důležitým článkem je článek 13 – Řešení případů vzájemnou dohodou, který deklaruje, že v případě vzniklých problémů, pokud jde o provádění či výklad Dohody, budou obě smluvní strany řešit záležitost vzájemnou dohodou.

Vypovězení dohody bude možné na základě podání písemné výpovědi diplomatickou cestou, jak uvádí článek 16 – Ukončení platnosti.

Závěrem k této nové smlouvě s Bahamským společenstvím se nabízí konstatování, že teprve až samotná praxe a skutečné výsledky aplikace Dohody doloží, jak je ve skutečnosti toto ujednání o výměně informací v daňových záležitostech dodržováno a do jaké míry se podařilo zrealizovat její hlavní záměr - zabránění daňovým únikům a podvodům.

Jedním z mnoha dalších kroků České republiky v rámci boje proti daňovým únikům včetně posílení, zefektivnění a zrychlení mezinárodní spolupráce při správě daní je podpis mnohostranné Úmluvy o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech a Protokolu k ní, který Úmluvu uvádí do souladu s novým standardem OECD pro výměnu informací v daňové oblasti (dále jen „Úmluva“). Samotná Úmluva, kterou Česká republika podepsala dne 26.10.2012, vznikla na základě vzájemné spolupráce OECD a Rady Evropy a je přístupná k podpisu od roku 1988. Je také podporována ze strany skupiny států G20, která v Úmluvě spatřuje jeden z hlavních nástrojů mezinárodní správní spolupráce v daňové oblasti, který je zcela nezbytný pro účinnou správu daňových příjmů jednotlivých států v rámci mezinárodní ekonomiky. Pro Českou republiku Úmluva vstoupila v platnost dne 1.2.2014 a byla uvedena ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 2/2014 Sb.m.s. Její ustanovení nabývají účinnosti od 1.1.2015.

Výhodou podpisu této multilaterární smlouvy je skutečnost, že pokud určitý stát Úmluvu podepíše, potom Česká republika s ním už nebude muset sjednávat dvoustrannou smlouvu za účelem výměny daňových informací. Tato skutečnost se týká zejména tzv. třetích států či jurisdikcí s preferenčním daňovým režimem (viz výše) - mnohé z nich totiž k této mnohostranné konvenci již přistoupili.

Úmluva ve znění Protokolu obsahuje následující formy spolupráce:

Úmluva se vztahuje na všechny druhy daní dle vnitrostátních předpisů jednotlivých smluvních států včetně sociálního pojištění. Nevztahuje se však na oblast cel. Každý smluvní stát může uplatnit výhrady k jednotlivým kategoriím daní, na které se bude Úmluva pro příslušný stát vztahovat. Úmluva z druhé strany neomezuje a ani není omezována ustanoveními jiných mezinárodních smluv v daňové oblasti. Správci daně umožňuje volbu právního nástroje spolupráce, který je pro něj nejvýhodnější z hlediska výkonu jeho působnosti a zásad správy daní obsažených v daňovém řádu.