Osobní údaj ve světle judikatury

V současné době je pojem osobní údaj definován zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU“), a to v § 4 písm. a), podle něhož se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat, zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Prvním prvkem je vymezen rozsah. To znamená, že osobním údajem je informace, a to jakákoliv. ZoOU tedy informace jako takové nikterak nevymezuje, ale ani nijak neomezuje. Znamená to, že není kladen důraz na pravdivost informace, ba naopak, široká definice jako by předpokládala, že ne každá informace bude pravdivá a ZoOU dává nástroje, jak se s takovou situací vyrovnat. Může se také jednat nejen o informace tzv. objektivní, ale také o různé soudy, hodnocení, závěry a podobně. ZoOU však stanoví, že informace se musí týkat subjektu údajů (tedy fyzické osoby) a tato fyzická osoba pak musí být buď určená, nebo alespoň určitelná. I když lze jistě polemizovat, které informace jsou s to subjekt údajů určit, a to natolik přesně, aby nebyla zaměnitelná za jinou fyzickou osobu, lze nepochybně říci, že těmito údaji obecně bude jméno, příjmení, bydliště a případně i rok narození. Na základě těchto údajů bude fyzická osoba identifikována přímo a subjekt údajů tak bude určen. Fyzická osoba však může být identifikována, a tedy určena, v některých případech i menším rozsahem údajů. Pak se hovoří o určení nepřímém, tedy identifikovatelnosti, resp. určitelnosti subjektu údajů. ZoOU fakultativním výčtem uvádí, že pro identifikovatelnost je možno použít zejména čísla, kódy nebo specifické prvky vztahující se k fyzické osobě, spočívající v jeho fyzické, fyziologické, psychické, ekonomické, kulturní nebo sociální identitě.

Je třeba zvláště dbát na zohlednění všech faktorů, které v daném případě hrají roli. Jedním, avšak ne jediným faktorem jsou náklady na provedení identifikace. Kromě nich by měly být vzaty v potaz zamýšlený účel zpracování a jeho struktura, výhody očekávané správcem údajů, zájmy jednotlivců, které jsou v sázce, i riziko organizačních selhání (například porušení povinnosti zachovávat důvěrnost) a technických problémů. Na druhé straně se jedná o dynamické kritérium, při jehož použití by měl být zohledněn aktuální stav technologií v době zpracování údajů a možnosti jejich vývoje za dobu, po kterou bude zpracování trvat.

Je možné, že s prostředky, které mohou být rozumně použity v současnosti, nelze identifikaci provést. Je-li zamýšlená doba uchování údajů jeden měsíc, lze předpokládat, že identifikace nebude možná po dobu existence daných informací, které by se proto neměly považovat za osobní údaje. „Pokud se však plánuje údaje uchovávat 10 let, správce by měl vzít v úvahu, že identifikace může být proveditelná například v devátém roce jejich existence, kdy by se z nich v důsledku toho mohly stát osobní údaje. Systém by měl být navržen tak, aby se dokázal přizpůsobovat takovým změnám v okamžiku, kdy nastanou, a aby do něj bylo možné včas začleňovat vhodná technická a organizační opatření.“¹⁾

Zákon uvádí příkladmý výčet kritérií, na jejichž základě může být fyzická osoba přímo identifikována (a bude tedy určena), anebo nepřímo identifikovatelná (bude tedy určitelná). Těmito kritérii tak mohou být čísla nebo kódy s nějakým vztahem ke konkrétní fyzické osobě, anebo větší či menší soubor informací, charakteristických pro omezenou skupinu fyzických entit stejných druhových charakteristik. Jedná se tedy buď o jednoznačné odlišení, resp. rozlišení fyzické osoby ve skupině dalších osob, anebo o možnost, že postupným skládáním informací lze dojít také určení fyzické osoby. Bude tedy vždy záležet na konkrétní situaci, nicméně při posuzování rozsahu údajů pro identifikovatelnost (ať absolutní, nebo relativní) bude vždy třeba věnovat patřičnou pozornost tomu, zda se už jedná o osobní údaje, nebo nejedená.

Níže pak na příkladu několika rozsudků Nejvyššího správního soudu²⁾ (NSS) alespoň naznačíme, jak dotváří základní právní pojem.

K otázce, kdy se o osobní údaj nejedná, se NSS vyjádřil v rozsudku ze dne 29.7.2009, čj. 1 As 98/2008-148 tak, že uvedl: „za osobní údaj však zdejší soud nepovažuje ani jméno a příjmení osoby (návštěvníka) ve spojení s číslem jeho občanského průkazu. Ani na základě těchto údajů totiž není možné konkrétní osobu určit nebo kontaktovat. Neexistuje totiž žádný veřejně dostupný registr čísel občanských průkazů, v němž by bylo možné zjistit identitu osoby podle čísla průkazu. Navíc v případě čísla občanského průkazu se jedná o označení, které je v průběhu času proměnlivé. Fyzická osoba totiž neobdrží jedno číslo občanského průkazu na celý život, nýbrž při každé výměně tohoto průkazu získává průkaz s číslem novým. Ani ve spojení tohoto čísla se jménem a příjmením fyzické osoby nelze zpravidla zjistit konkrétní identitu, a to tím spíše, jedná-li se o údaje z knihy návštěv vedené na služebně policie v Praze – tj. v místě, kde množina potenciálních návštěvníků je velmi rozsáhlá.“

Nicméně pojem „osobní údaj“ je velmi „tvárný“. Zatímco v jednom případě se o osobní údaj jednat nebude (viz právě rozsudek NSS shora), v jiném případě to platit nemusí a stejná kombinace informací (tedy jméno, příjmení a číslo občanského průkazu) osobním údajem bude. Příkladem může být situace, kdy se tato kombinace údajů dostane například k Policii České republiky (Policie ČR). Ta má oprávněný přístup do evidence občanských průkazů,³⁾ a tak jí i tato kombinace informací stačí k tomu, aby fyzická osoba byla minimálně identifikovatelná, což znamená, že v tomto případě se o osobní údaje jednat bude (minimálně tedy ve vztahu k Policii ČR).

V předchozím rozsudku NSS byl použit prvek, který je reálným aplikačním rozšířením základní zákonné definice. Tímto prvkem je možnost fyzickou osobu kontaktovat. Tedy jinak řečeno, NSS došel k názoru, že osobním údajem může být i jen samostatně stojící informace o „čísle“ nebo „kódu“.

V rozsudku ze dne 12.2.2009, čj. 9 As 34/2008-68 totiž dovodil, že, „plná identita fyzické osoby v současných podmínkách technologicky vyspělé společnosti, tj. za vysokého stupně rozvoje elektronických a jiných médií, která jsou většině populace snadno dostupná, ve své podstatě neznamená nic jiného, než možnost tuto osobu určitým způsobem kontaktovat, aniž by bylo nutno znát místo jejího aktuálního pobytu. Proto se výklad pojmu,osobní údaj’ nemůže omezit striktně jen na znalost např. rodného čísla, adresy či pracoviště subjektu údajů. Z tohoto pohledu je za osobní údaj třeba považovat i číslo mobilního telefonu určité osoby, jakkoli může být takové číslo používáno příslušnou osobou jen dočasně, a zároveň nijak nespecifikuje jeho fyzickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu (viz shora). Prostřednictvím tohoto čísla je však možno daný subjekt v určitém časovém úseku přímo kontaktovat (což se ostatně stalo i v posuzovaném případě), a tento subjekt je tak dosažitelný a jistým způsobem určitelný, a to případně i bez znalosti jeho jména a dalších údajů, které již vazbu na jeho fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu mají.“

Ve výše naznačeném smyslu by pak za osobní údaj (alespoň v některých případech) mohla být považována i e-mailová adresa. Jistě si lze představit, že e-mailová adresa ve tvaru jméno.příjmení@firma.cz osobním údajem bude. Ve kmeni je totiž uvedeno komu, popřípadě které, podle tvaru jednoznačně fyzické, osobě náleží. A ve spojení s označením firmy, jíž zřejmě přísluší daná doména, je taková fyzická osoba identifikovatelná, a tedy o osobní údaje se jednat bude.⁴⁾ Obdobně pak bude jistě platit, pokud za symbolem „@“ bude i jen označení poskytovatele (například tedy seznam.cz).

Jinou kombinaci údajů pak posuzoval NSS v případě, kdy se jednalo o informace o „politické příslušnosti“ a v jedné své části se týká i toho, zda informace je či není citlivým osobním údaje, přesněji, zda se jedná o údaj citlivý nebo jen o údaj tzv. obyčejný. Jde o rozsudek NSS 3 As 3/2010-182, ze dne 26. dubna 2011, který je zajímavý z mnoha důvodů a svým dosahem se dotýká i ústavního práva. V tomto rozsudku se totiž jednalo o to, zda lze či nelze, podle informačního zákona (zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) poskytnout seznam „všech soudců působících u obecných soudů v ČR, kteří byli v minulosti členy KSČ“. Tyto informace tehdy Ministerstvo spravedlnosti odmítlo poskytnout s tím, (cit. z uvedeného rozsudku), „že poskytování informací o politické příslušnosti je citlivým údajem podle § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále též,zákon o ochraně osobních údajů’), a ty je vždy možno shromažďovat a poskytovat pouze s výslovným souhlasem subjektu těchto údajů (§ 9 zákona o ochraně osobních údajů). Shromažďování těchto citlivých údajů nespadá do působnosti Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo ani nevede osobní spisy soudců. Osobní spisy soudců vedou výhradně jednotlivé soudy.“

NSS ve svém rozsudku vycházel z právního názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu ze dne 15.11.2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 a ve vztahu ke zde traktované problematice dovodil, vycházeje z názoru Ústavního soudu, že „i zde Nejvyšší správní soud musí respektovat princip vázanosti soudů právními názory 3 As 3/2010-188 Ústavního soudu s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy, a proto vychází z toho, že požadované údaje Ústavní soud kategorizuje jako osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, požívající nižší ochrany, než tzv.,citlivé údaje’, a na režim jejich zpracovávání dopadá ustanovení § 5 odst. 2 citovaného zákona. Nejvyšší správní soud přitom, má-li se podle imperativu Ústavního soudu v citovaném nálezu stran obdobné věci pohybovat svými úvahami v intencích §§ 4 písm. a) a 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, a musí vybrat z obsahu ustanovení § 5 odst. 2, potom za jediné v dané věci v úvahu přicházející pravidlo pro zpracovávání předmětných údajů považuje Ústavním soudem doporučené pravidlo zakotvené v písm. f) citovaného ustanovení. Podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní těchto ustanovení podústavní úpravy umožňuje dospět k závěru, že požadované informace mají být stěžovateli poskytnuty i bez souhlasu dotyčných subjektů.“

Stručně shrnuto, v případě informace o členství v politické straně (zde tedy konkrétně v Komunistické straně Československa), se nejedná o citlivý osobní údaj o politických postojích ve smyslu § 4 písm. b) ZoOU, ale toliko o osobní údaj ve smyslu § 4 písm. a), tak jak je shora v definici uvedeno. Tento korektiv je tedy významný zejména ve vztahu k právu na informace, kdy se mnohé povinné subjekty podle informačního zákona zaštiťují ZoOU a odmítají osobní údaje poskytovat s odkazem na ochranu osobních údajů.

Je snad signifikantní, že i následující pochází z oblasti informačního zákona, ač řeší otázku, co to je, či není osobní údaj, resp. zda žádost o informace lze s odkazem na ZoOU a poskytovanou ochranu za osobní údaje označit. Jde o rozsudek NSS ze dne 13.8.2014 čj. 1 As 78/2014-41. Dle shrnutí (systém ASPI JUD260495CZ - JUD260495CZ - 1 As 78/2014-41 - právní věta) NSS dovodil, že „žádost o informaci, v níž se žadatel domáhá poskytnutí jmenného seznamu osob, kterým bylo mimořádně uděleno státní občanství České republiky z důvodu, že Ministerstvo vnitra shledalo, že udělení státního občanství těmto osobám by bylo významným přínosem pro Českou republiku [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství], nelze odmítnout s poukazem na ochranu osobních údajů dotčených osob (dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). Poskytnutí takové informace je v souladu s § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, možné i bez souhlasu dotčených osob.“

V žádosti (adresované Ministerstvu vnitra ČR) požadoval žadatel poskytnutí jmenného seznamu osob, kterým bylo uděleno státní občanství dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství, za léta 2010, 2011 a 2012 (ke dni vyřízení této žádosti). Jinak řečeno, požadoval reálně jen jméno a příjmení, což, jak je dnes již obecně známo a dokonce i traktováno, by samo o sobě nestačilo k tomu, aby se jednalo pojmově o osobní údaj. Na základě pouhého jména a příjmení se konkrétní fyzická osoba dá stěží identifikovat či kontaktovat (i když i zde objektivně existují výjimky).

Předmětem sporu byla podle citovaného rozsudku NSS „otázka, zda je povinností žalovaného vyhovět žádosti podané podle zákona o svobodném přístupu k informacím a poskytnout stěžovateli jmenný seznam osob, kterým bylo v letech 2010, 2011 a 2012 (do doby podání žádosti) uděleno státní občanství České republiky za použití výjimky podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. Podle tohoto ustanovení mohl žalovaný prominout podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. b) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství, pokud měl žadatel o udělení státního občanství na území České republiky povolen trvalý pobyt, oprávněně se zdržoval na území České republiky po dobu nejméně 5 let, měl skutečný vztah k České republice a,udělení státního občanství České republiky by bylo významným přínosem pro Českou republiku zejména z hlediska vědeckého, společenského, kulturního či sportovního.’ Podmínka pro udělení státního občanství České republiky stanovená v § 7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona spočívala v povinnosti prokázat, že žadatel nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní státní občanství, nebo že dosavadní státní občanství pozbyl, nešlo-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky. Nutno dodat, že uvedená úprava pozbyla účinnosti dne 1.1.2014. Nyní účinný zákon č. 183/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, však také upravuje možnost udělení státního občanství České republiky,z důvodu významného přínosu pro Českou republiku’ a oprávnění žalovaného prominout v takovém případě splnění některých zákonných podmínek pro jeho udělení (viz § 16 zákona č. 183/2013 Sb.).“

Při rozlišení, zda se o osobní údaj jedná a zda jej lze poskytnout, NSS uvážil, že „v nynějším případě nelze presumovat, že všechny osoby, jejichž soukromí by bylo poskytnutím stěžovatelem požadované informace dotčeno, jsou osobami veřejně činnými. Osoby, kterým bylo uděleno státní občanství z důvodu jejich,významného přínosu pro Českou republiku’, budou velmi pravděpodobně ve většině případů osoby, které lze považovat spíše za veřejně známé (k podrobnému rozlišení mezi osobami veřejně činnými a veřejně známými viz Bartoň, M. Svoboda projevu: principy, garance, meze, Praha: Leges, 2010, s. 243–255). Lze si však představit i situace, kdy by občanství mohlo být uděleno na základě předmětné výjimky také osobám, u nichž může být sporný také tento (typicky v případě excelentního vědce, jehož jméno je známo pouze v úzké komunitě odborníků v oboru, kterému se věnuje).“

Nakonec došel k závěru, že i naříkaná kombinace, tedy jméno a příjmení, ve spojení s informací o poskytnutí státního občanství a veřejné známosti dotčených osob na základě rozlišovacího parametru podle zákona o nabývání a pozbývání státního občanství tedy jejich „významného přínosu pro Českou republiku“ uzavřel, že „otázku, které osoby mají natolik významný přínos pro Českou republiku, aby jim z tohoto důvodu mohlo být mimořádně uděleno státní občanství, je zcela namístě podrobit,ohni veřejné debaty’, neboť je zjevné, že poskytování tohoto speciálního privilegia může být v konkrétních případech značně kontroverzní. Pokud určitá osoba žádá o udělení státního občanství na základě dané výjimky, pak nutně jistým způsobem vstupuje do veřejné sféry a měla by být srozuměna s tím, že bude v budoucnu nucena strpět zásah do svého soukromí spočívající v poskytnutí informace o tom, že předmětným způsobem státní občanství nabyla. Takový omezený zásah do jejího soukromí je nutno považovat za zcela přiměřený“ a uzavírá, že „poskytnutí požadované informace není v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů. Ačkoliv je pravděpodobné, že obsahuje osobní údaje, jejich zpracování (respektive poskytnutí) je v souladu s § 5 odst. 2 písm. e) uvedeného zákona možné i bez souhlasu dotčených osob. Poskytnutí požadované informace tak nelze odmítnout s poukazem na ochranu soukromí (osobních údajů) osob nacházejících se na předmětném seznamu.“

Posledním rozsudkem NSS, který zde chceme zmínit, je rozsudek čj. 5 As 158/2012-49 ze dne 23. srpna 2013. Je edukativní hned v několika směrech a zabývá se pojmem „osobní údaj“ v případě záznamu z kamerového systému. NSS, vycházeje ze základní definice osobního údaje, uvedl, že „přímo může být identifikována osoba zpravidla jménem, nepřímo např. podle telefonního čísla, registračního čísla automobilu, čísla sociálního pojištění, čísla cestovního pasu, apod. Nepřímou identifikaci lze provést rovněž pomocí kombinace významných kritérií, která ji umožňují rozeznat zúžením skupiny, do které patří (věk, povolání, bydliště atd.). Z uvedeného vyplývá, že míra dostatečnosti určitých identifikátorů z hlediska provedení identifikace závisí na souvislostech konkrétní situace. Např. běžné příjmení nepostačí k identifikaci – tj. jednoznačnému určení – osoby v celé populaci země nebo ve velkém městě, ale pravděpodobně bude stačit např. k identifikaci studenta ve třídě nebo ubytovaného hosta v hotelu nebo účastníka konkrétního semináře konaného v daném čase v daném místě. Pokud je se jménem spojeno vyobrazení, může být dokonce možné dozvědět se o vzhledu dané osoby. Všechny nové informace spojené se jménem mohou tedy dovolit,zaostřit’ na konkrétního člověka, a původní informace je tak pomocí identifikátorů spojena s fyzickou osobou, kterou lze odlišit od jiných osob. Zde je třeba poznamenat, že i když je identifikace pomocí jména v praxi nejběžnější, jméno nemusí být nutné pro identifikaci jednotlivce ve všech případech. Tak tomu může být, jsou-li k jednoznačnému určení osoby použity jiné identifikátory.

Co se týče,nepřímo’ identifikovaných nebo identifikovatelných osob, tato kategorie se obvykle vztahuje k jevu,jedinečných kombinací’, ať malého či velkého rozsahu. I v případech, kdy rozsah dostupných identifikátorů ještě neumožňuje jednoznačně určit konkrétní osobu, může být tato osoba přesto,identifikovatelná’, protože ve spojení s dalšími informacemi (které může, ale nemusí mít v držení správce údajů) tyto informace umožní odlišení daného jednotlivce od jiných osob (,jeden či více zvláštních prvků její fyzické, fyziologické, psychické, ekonomické, kulturní nebo sociální identity’ – viz čl. 2 směrnice výše). Některé charakteristiky jsou přitom natolik jedinečné, že lze danou osobu identifikovat velmi snadno (např. prezident, předseda vlády, významné a všeobecně známé osobnosti politického a kulturního života).

Otázka, zda jednotlivec, jehož se informace týká, je, nebo není identifikovaný, tedy závisí vždy na okolnostech daného případu. V tomto kontextu je nutno nahlížet i na provozování kamerového systému“ a dále pak uvedl, že „pro určení, zda je osoba identifikovatelná, je třeba přihlédnout ke všem prostředkům, které mohou být rozumně použity jak správcem, tak jakoukoli jinou osobou pro identifikaci dané osoby. Přitom je třeba zvláště dbát na zohlednění všech faktorů, které v daném případě hrají roli; jedním z faktorů je i zamýšlený účel zpracování a jeho struktura, výhody očekávané správcem údajů, zájmy jednotlivců, které jsou v sázce, ale i riziko organizačních selhání (např. porušení povinnosti zachovávat důvěrnost) a technických problémů.

Jak je uvedeno výše, při posuzování všech prostředků, které mohou být rozumně použity pro identifikaci osob, bude k významným faktorům patřit účel, který správce údajů zpracováním sleduje. Účelem dohledu pomocí videokamer však je právě identifikace osob zachycených na záznamu ve všech případech, kdy to správce pokládá za nezbytné. Celý systém jako takový se proto musí považovat za zpracovávání údajů o identifikovatelných osobách, i když např. některé natočené osoby v praxi identifikovatelné nemusí být.“ K tomu pak NSS uvedl, že „v již citovaném rozsudku č. j. 2 As 45/2010-68, mimo jiné též konstatoval:,Pokud je kamerové snímání prováděno nikoli náhodně, ale systematicky a je-li z něho prováděn záznam, umožňující následně provést identifikaci osoby (§ 3 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů ), jde mimo jakoukoli pochybnost o zpracování osobních údajů [§ 4 písm. a) a e) zákona o ochraně osobních údajů] a tato činnost proto podléhá též reglementaci citovaného zákona.’“

Lze tedy shrnout, že česká stále precizuje i základní definice v oblasti ochrany osobních údajů, což vzhledem k obecně a stále více pociťovaným zásahům do soukromí ve všemožných sférách běžného života lidí má svůj nezanedbatelný význam.