Zásada proporcionality při správě daní aneb kde končí spravedlivá únosnost při správě daní

Vydáno: 29 minut čtení

V minulém díle našeho volného miniseriálu (článek „Jakým způsobem může finanční úřad uložit povinnost něco učinit?“ v čísle 9/2012 časopisu) jsme se pokusili zamyslet se nad řešením ochrany autonomní sféry jednotlivce při správě daní, tj. za jakých konkrétních okolností smí správce daně tuto sféru narušit a něco po občanovi požadovat. Hloubavější daňoví poradci, ale i podnikatelé a jejich účetní, ba i mnohé další osoby zúčastněné při správě daní, si mohou často (a to jak v důsledku určité situace v určité fázi řízení, tak v důsledku vlastní povahy prahnoucí po hlubší analýze kořenů problému) položit otázku, o čem vlastně ve své nejniternější hmotně-právní podstatě je ono daňové řízení (nebo obecněji: vztah občan - stát v oblasti správy daní), a jaké jsou pak z toho plynoucí důsledky pro řešení konkrétních situací, zejména pak v případě sporu, tj. nesouhlasu s postupem správce daně. Mnoho takových otázek pak samozřejmě vyvstává z denní zkušenosti jak s konkrétními postupy správce daně, tak s texty a aplikací předpisů. V této souvislosti je myslím na místě si s maximální intenzitou uvědomit, že i výběr daní musí v moderním demokratickém, materiálně právním státě probíhat v souladu s mnohými právními principy (či zásadami), mezi které doktrína i judikatura již dávno na jedno z předních míst řadí zásadu proporcionality.

Zásada proporcionality při správě daní aneb kde končí spravedlivá únosnost při správě daní
Ing.
Roman
Landgráf
Maximální výběr daní
versus
ochrana vlastnictví
Již na první1 pohled se přitom jeví jako zřejmé, že ve vztahu občan - stát v oblasti správy daní jde z hrubě pragmatického hlediska o to, že stát má eminentní zájem na výběru maximálního objemu daní na financování svých politických záměrů, zatímco občan naproti tomu má zájem na použití svých zdrojů na financování svých záměrů, a tedy na minimalizaci daňových odvodů. Na straně občana přitom stojí jeho základní (lidské) právo na ochranu vlastnictví. Toto je myslím patrné a zřejmé každému, bez ohledu na hloubku jeho vhledu do celé záležitosti. Jak ovšem právě tento zápas různých zájmů v právu regulovat?
Základní právo občana
versus
právem chráněný veřejný statek
Je z obecného pohledu jasné, že prakticky ve všech sporech mezi daňovým subjektem a státem (orgánem veřejné správy v oblasti správy daní) jde z ústavněprávního pohledu v té nejobecnější rovině o uplatnění tzv. zásady proporcionality (zákazu nadměrnosti zásahů do práv a svobod), kdy na jedné straně stojí základní ústavní práva občana a na straně druhé ústavním pořádkem chráněný veřejný statek.
1.
V
hmotněprávním
ohledu se tedy řečí právníků jedná o posouzení míry omezení základního práva na vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny z důvodu veřejného zájmu na naplnění státního rozpočtu aprobovaného čl. 11 odst. 5 Listiny, a to za účely spojenými s naplňováním funkcí státu.
2.
Z
procesněprávního
hlediska se obdobně jedná o řešení konfliktu zájmů na stanovení a výběru daní a ochrany autonomní sféry jednotlivce (viz zejména čl. 10 Listiny).
 
Historické kořeny
Pokud hledáme právně-filozofická východiska řešení tohoto problému, není od věci se alespoň velmi stručně poohlédnout do historie. Je zřejmé, že základním stavebním kamenem pro utváření vztahu mezi jednotlivcem a státem je
idea lidských práv
. Lidská práva lze dnes považovat za práva univerzální2. Na národní úrovni jsou tato práva po svém „zpozitivování“ nazývána
základní práva
. Zejména po druhé světové válce se postupně v právně-filozofickém a politickém myšlení usazovalo přesvědčení, že výkon veškeré státní moci má být
poměřován
lidskými právy.
 
Přirozená lidská práva
Základní východiskovou ideou je, že lidská práva (práva lidských bytostí) jsou právy
vrozenými, přirozenými
, a proto také nezadatelnými a neporušitelnými. Tato idea přitom čerpá z různých duchovně-kulturních, eticko-náboženských, politických a právních zdrojů. Z myšlenkových proudů sofistů v antice vyplývá myšlenka,
že přirozené právo stojí nad pozitivním zákonem
. Křesťanství ve svém učení vedlo k myšlence nejen lidské důstojnosti, ale i k uznání schopnosti člověka ohledně svého sebeurčení, schopnosti k osobní svobodě3. Thomas Hobbes4 přiznává jednotlivci přirozená práva (
natural rights
), podle něj ovšem tato práva měla mít platnost jen v přirozeném, předstátním stavu. Sir Edward Coke5 definoval základně-právní triádu život-svobodavlastnictví. Teprve John Locke6 prohlásil základní práva (život, svoboda, vlastnictví) za platná a účinná i po uzavření společenské smlouvy7, a tudíž uplatnitelná ve vztahu ke státní moci.
Všechny tyto náboženské, mravní a filozofické kořeny se v praktické rovině prosadily až na základě revolucí v 18. století, z nichž vzešly katalogy práv, deklarace a ústavy. Nejdůležitější fundamenty byly základním právům polože