Jan Šlajs

Tento článek se věnuje nejnovější judikatuře Nejvyššího správního soudu v otázce tzv. deklarovaného dodavatele. Ještě donedávna nebylo postaveno najisto, zda může správce daně odmítnout přiznat nadměrný odpočet daňovému subjektu, který v daňovém dokladu uvedl jiného než skutečného dodavatele. Část judikatury správních soudů se pod vlivem rozhodování Soudního dvora EU vydala cestou absolutního zákazu odmítnout přiznat nadměrné odpočty v situacích, kdy existovaly pochybnosti pouze o skutečném dodavateli, aniž by správce daně prokázal daňovému subjektu účast na daňovém podvodu či vědomost o něm. Další část judikatury se přikláněla k závěru, že jde o hmotněprávní podmínku, která musí být splněna v každém případě. Článek tedy rozebírá dosavadní vývoj judikatury, následné rozhodnutí Soudního dvora a rozšířeného senátu ve věci „Kemwater ProChemie“ a pojednává o navazujících rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Mohlo by se zdát, že po rozhodnutí rozšířeného senátu celá věc skončila. Jednotlivé senáty Nejvyššího správního soudu však s jeho rozsudkem naložily různě. Judikaturu jsem vybral pomocí veřejného vyhledávače na webu Nejvyššího správního soudu, a to tak, že musela obsahovat odkaz na rozsudek Soudního dvora ve věci „Kemwater ProChemie“ a současně být vydána od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022.

V zářijovém vydání Daně a právo v praxi jsem se zabýval judikaturou Nejvyššího správního soudu v daňových věcech publikovanou ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu od ledna do června 2019. Tento článek navazuje a pojednává o vybrané judikatuře publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu od července do listopadu 2019, a to jak Nejvyššího správního soudu, tak krajských soudů. Následující text obsahuje vždy právní větu vytvořenou příslušným soudem a poté krátký rozbor odůvodnění rozsudku.

Tento článek rozebírá judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) v daňových věcech. Vybraná rozhodnutí byla publikována ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v uplynulých šesti měsících. Následující text obsahuje vždy právní větu vytvořenou příslušným senátem Nejvyššího správního soudu a poté krátký rozbor odůvodnění rozsudku.

Tento článek se zabývá zneužitím práva v rámci daňového řízení. Nejdříve krátce rozebere zneužití práva jako takové, a to z pohledu právní teorie a právního řádu obecně a postupně uchopí jeho vymezení ve vztahu k daňovému řízení, a to zejména k dani z přidané hodnoty na základě judikatury Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Nevyhne se tak ani popisu algoritmu jeho testování, jak jej vymezil právě SDEU. Článek tak reaguje na změny daňových zákonů, které mimo jiné přinesly vložení nového odstavce do § 8 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád1) (dále jen „daňový řád “), který je právě promítnutím zákazu zneužití práva a který doposud v hmotněprávní rovině daňové právo postrádalo. Výklad předmětného ustanovení a postup při rozpoznávání, co je zneužitím práva a co naopak není, se však bude dále řídit judikaturou výše zmíněných soudů, a zvláště SDEU, neboť novela daňového řádu v prvé řadě implementuje příslušné předpisy Evropské unie.2) Judikatura nicméně rozlišuje zneužití práva per se a tzv. disimulaci, tedy zastřené právní jednání, které tento článek také vymezí a rozliší oproti zneužití práva.