Ve skupině rozsáhlých příspěvků odborníků ohledně právní problematiky náhrady škody a rozsáhlé judikatury vydávané vrcholnými soudy se dle mého názoru stále příliš nezdůrazňuje hledisko základní racionální (taktéž ekonomické) úvahy, jak s jednotlivými škodními událostmi v životě konkrétního subjektu, ať již člověka či obchodní společnosti, zacházet z hlediska jejich potenciálního řešení, a to zejména časového a nákladového. Tomuto náhledu, který se ke mně dostal poprvé při studiu na Univerzitě v Postupimi v roce 2008 ve spojení s tzv. tvorbou smluv (Vertragsgestaltung) a které snad poprvé u nás přímo v souvislosti s deliktním právem nedávno otevřel svojí knihou1) až advokát Martin Sztefek, bych se chtěl v následujícím článku věnovat, byť jsem si vědom toho, že zmíním pouze malý zlomek aspektů, které by se slušelo k danému tématu uvést.
Význam času
Význam času
V obecné rovině vycházím z premisy, že čas lze považovat za základní a stěžejní hodnotu pro řádné (nejen) ekonomické fungování každého subjektu, a to kupříkladu jak z pohledu dosahování zisku, tak řešení ztrát či právě kompenzačních procesů. Prostředků, jak kýženého cíle dosáhnout, je nekonečno, a proto asi nemá smysl se pouštět do detailu a vše nechat na odbornosti, kreativitě a soutěži subjektů působících na trhu.
Náklady na prevenci vzniku škody
Když se tedy ponoříme do roviny kompenzační z hlediska nákladového, pak je již nepochybně nutné, ať je naše časová strategie jakákoli, identifikovat (nejlépe před zahájením samotné činnosti a následně průběžně) rizika, která z hlediska výkonu předmětné činnosti hrozí s ohledem na případný vznik škody s ní spojený. V první fázi nutno rozvrhnout náklady na preventivní opatření. Sekundárně je pak vhodné zvážit minimalizaci nákladů spojených s již případně vzniklou škodní událostí. Pod škálou preventivních opatření si lze typicky představit náklady na ochranu zájmů subjektu v podobě bezpečnostních zařízení (kamery, čidla) či fyzické ostrahy. V rámci bezpečnosti práce pak uveďme například využívání nejnovějších dostupných prostředků ochrany zaměstnanců. Za účelem úspory času je pak zcela jednoznačně namístě využívat chytrých zařízení, což usnadňuje logistiku a začasté to představuje i ekologičtější řešení. Pokud jde o minimalizaci případných škodních nákladů, tak k těm slouží (v některých případech povinně) zejména institut pojištění, který konkrétnímu subjektu zajistí snazší překlenutí škodní události.
Náklady na vymáhání škody
Pokud naopak škoda vznikla ve sféře konkrétního subjektu, pak vyvstává otázka, jak škodní nároky efektivně vymáhat. Tomu musí předcházet nepochybně manažerská úvaha, zda pro mne jako subjekt v daném místě a čase má do určité míry některé (např. bagatelní, win‑win deal mezi subjekty) škodní události vůbec ekonomický význam řešit. Nutno si totiž uvědomit, že řešení konkrétní škodní události předchází minimálně určitá administrace, následně též např. náklady se soudním řízením (poplatky, náklady na právní zastoupení) či následným vymáháním, a hlavně – a tím se vracíme opět na začátek – čas. Jinými slovy, zda můj čas či čas mého zaměstnance nelze v dané konkrétní věci využít efektivněji. Začasté pak obava příslušného manažera, který v podstatě správně obligatorně přistoupí k řešení dané škodní události s ohledem na řádnou péči, které by měl dostát při správě majetku vůči majitelům společnosti, však způsobí, že zvolený postup byl z hlediska požadované dlouhodobé výkonnosti neefektivní. V některých segmentech podnikání je možné i tyto náklady efektivně minimalizovat doplňkovým pojištěním v podobě pojištění právní ochrany2).
Náklady za škodu způsobenou pomocníkem
Další poměrně důležité hledisko z hlediska potenciálních nákladů na náhradu škody představuje hledisko odpovědnosti konkrétního subjektu za škodu způsobenou jeho zaměstnancem, zmocněncem či jiným pomocníkem, kterého při své činnosti použil. Občanský zákoník v § 2914 hovoří jasně, že za škodu v daném případě odpovídá daný konkrétní subjekt. V druhé větě ustanovení § 2914 občanského zákoníku se však již (po vzoru zejména německé právní úpravy) uvádí: „Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka;“ Tím se rozumí případ, kdy konkrétní subjekt použije při své činnosti subdodavatele, tedy například jinou obchodní společnost ke splnění dílčího úkolu na zakázce. Tato varianta by se z hlediska minimalizace rizik oproti používání pomocníků v rámci činnosti konkrétního subjektu mohla jevit jako efektivnější. Předmětné ustanovení § 2914 občanského zákoníku však za středníkem obsahuje ještě dovětek: „pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.“ Troufám si tvrdit, že právě toto ustanovení bude častým předmětem soudních sporů, a to zejména v situaci, nebude-li se moci smluvní partner konkrétního subjektu efektivně domoci náhrady škody právě vůči subdodavateli. Závěrem se sluší dodat, že přenesení odpovědnosti na samostatný subjekt (subdodavatele) se týká odpovědnosti čistě deliktní, není tím nijak dotčena smluvní odpovědnost konkrétního subjektu za porušení nastavených smluvních podmínek mezi ním a jeho smluvním partnerem, byť bylo reálně způsobeno jednáním subdodavatele.
Souvislosti a stručné shrnutí
Z výše uvedených důvodů je předběžná opatrnost a hledisko efektivity asi stěžejním procesem, který lze pro činnost konkrétního subjektu na poli odškodňováni doporučit, a to jak při zahájení, ale i v průběhu své činnosti. Stejný postup (spočívající logicky v jiných faktorech) obecně platí i například z hlediska výběru smluvních partnerů konkrétního subjektu, a rovněž též subdodavatelů, jak bylo výše popsáno. To všechno pro futuro může ušetřit doslova moře času a zbytečně vynaložených nákladů. Případné soudní spory vyvěrající z jednotlivých škodních událostí jsou začasté poměrně složité, a tudíž trvají poměrně dlouhou dobu. Další nejistotu může rovněž představovat nedostatečná (neaktuální) judikatura, což lze i díky poměrně významným změnám právní úpravy účinné od roku 2014 do jisté míry chápat. Tím samozřejmě nechci říci, že by jednotlivá řízení nemohla probíhat rychleji. Soudy, potažmo ústřední správní úřady vyřizující škodní události způsobené při výkonu veřejné moci, by měly zejména takové případy, kde lze předmětnou škodu jednoznačně určit či dokonce paušalizovat, vyřizovat přednostně bez zbytečného odkladu, tedy ve výrazně rychlejších lhůtách. Naopak ve skutkově i právně složitých případech může být i poměrně extrémní doba vyřízení z hlediska správnosti rozhodování zcela legitimní. Jak bylo naznačeno výše, z hlediska efektivity ne každá škoda, která v životě konkrétního subjektu vzniká, se musí a priori vymáhat. Konkrétní subjekt by měl vždy hledat balanc, do jaké míry se mu ještě vyplatí danou újmu strpět.
Závěrem
Cílem tohoto článku bylo se na problematiku odškodňování podívat trochu z jiného úhlu, možná ekonomicky, možná trochu s odstupem, ale především méně právně pozitivisticky. Zkrátka v širším smyslu vnést do odborné, ale snad i veřejné, debaty pojem efektivity v právu. Bylo by nepochybně možné najít mnoho dalších faktorů, nad kterými by se dalo zajisté z hlediska této problematiky a života konkrétního subjektu zamyslet, ale to nakonec může učinit specificky pro sebe či pro svého klienta každý sám.
1) Sztefek, M. Ekonomická analýza deliktního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021. - zpět nahoru
2) Srov. § 2856 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. - zpět nahoru