Rostoucí nároky na prokázání reklamních nákladů

Vydáno: 3 minuty čtení

Dalším rozsudkem Nejvyššího správního soudu týkajícím se daňové uznatelnosti reklamních nákladů a jejich prokázání je rozsudek, který se zabývá doložením reklamy realizované na LCD obrazovkách v nákupních centrech. Opětovně se potvrdilo, že daňový subjekt musí být schopen prokázat na základě výzvy správce daně nejen faktické uskutečnění reklamy, ale zároveň i deklarovaný rozsah poskytnuté reklamy.

 

Předpokladem pro unesení důkazního břemene je doložení formálně bezvadných dokladů, respektive dokumentace, které nevyvolají pochybnosti správce daně o jejich pravdivosti. Naopak v případě pochybností správce daně považuje Nejvyšší správní soud za stěžejní důkazní prostředek pro prokázání rozsahu poskytnutých služeb například interní evidenci vedenou zaměstnanci (případně jejich svědecké výpovědi či fotografie s časovým záznamem) o systematické průběžné kontrole poskytování reklamy v namátkově určených intervalech na různých místech umístění reklamy.    

V daném sporu Nejvyšší správní soud uznal správci daně doměrek daňové povinnosti z důvodu doložení vadných a nedostatečných důkazních prostředků daňovým subjektem pro účely uznání výdajů na reklamu jako daňově účinných nákladů. Konkrétně si daňový subjekt objednal od dodavatele reklamní služby spočívající v odvysílání reklamních spotů na LCD monitorech v nákupních centrech. Dodavatel však nebyl vlastníkem LCD monitorů a reklamní spoty, respektive čas, objednával od svých subdodavatelů.     

Skutečnost, na základě které správce daně zpochybnil formální důkazy předložené daňovým subjektem správci daně (mediaplán či vyjádření subdodavatele), spočívala v nesouladu mezi mediaplánem a skutečným rozsahem údajně dodané reklamy, neboť z předložené dokumentace vyplynulo, že dodavatel nakoupil od svých subdodavatelů méně reklamních spotů, než kolik jich fakturoval daňovému subjektu.

Kromě toho většina subjektů podílejících se na reklamě byla pro správce daně nekontaktních nebo nebyly schopny uvést bližší informace k rozsahu reklamy. Dalšími důkazními prostředky daňového subjektu byly zejména snímky LCD obrazovek v obchodních centrech, znalecké posudky či svědecké výpovědi. Důkazy však dle správce daně nepředstavovaly relevantní systematickou dokumentaci pro účely prokázání rozsahu poskytnuté reklamy.   

Dalšími pochybnostmi správce daně bylo nedoložení cenotvorby, personální propojenost dodavatele a daňového subjektu v době podpisu smlouvy, nedostatečná souvislost mezi reklamou a dosažením, zajištěním a udržením příjmů daňového subjektu a rovněž vystavení zálohové faktury ve výši 31,8 milionu korun před učiněním objednávky či plnění.

Na základě již mnoha rozsudků souvisejících s reklamními službami znějících v neprospěch daňových subjektů doporučujeme klientům vést průběžnou a fakticky správnou dokumentaci prokazující uskutečnění a i rozsah poskytnutých reklamních služeb.

Zdeněk Kokeš, daňový poradce

Zdroj: Newsletter Česká republika, Rödl & Partner, www.roedl.cz 

Další aktuality