Ke konci prvního pololetí roku 2023 je vhodné se ohlédnout za novinkami, které právní praxe a judikatura přinesla na poli náhrad škod. Ve svém příspěvku se zaměřím na další drobný souboj o paušalizaci vzniklé újmy a problematiku odpovědnosti tzv. pomocníka, ve stručnosti se vracím k některým procesním otázkám, a také úroku hrazenému správcem daně. V závěru doplňuji několik poznámek k aktuálně navrhované změně advokátního tarifu, která může mít v budoucnu nepochybně svůj dopad na výši náhrady nákladů zastoupení v soudním řízení správním a případně i odškodňování nákladů řízení vniklých (nejen) v daňovém řízení.
I Otázky hmotněprávní
Další korekce paušalizace – újma na zdraví
V minulých letech jsem zde vícekrát věnoval pozornost případům, kdy se v oblasti kompenzací využívá paušalizace konkrétní újmy. Uváděl jsem, že v obecné rovině takové postupy připadají v úvahu ve skutkově jednoduchých případech a pouze za podmínky, že takový postup bude ve prospěch rychlosti vyřízení škodní události. V nedávném době se Ústavní soud zabýval danou problematikou odškodňování nemajetkové újmy na zdraví.
Pojďme si proto ve stručnosti shrnout závěry tohoto nálezu1 ve vztahu k určení peněžního zadostiučinění za újmu ve formě ztížení společenského uplatnění. Tato problematika bezesporu patří ke složitějším případům, a proto lze očekávat delší trvání řešení takových kauz, které si zpravidla vyžádají zpracování odborné expertízy. Současně Nejvyšší soud ČR zpracoval metodiku2 k rozhodování ve sporech o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění dle § 2958 občanského zákoníku. Tento materiál v některých aspektech inklinuje k paušalizaci, na druhu stranu vede soudy k nějakému základnímu rámci přístupu k řešení těchto sporů, což lze akceptovat, ale ne výlučně. Konečné srozumitelné odůvodnění konkrétního zadostiučinění z podstaty věci přísluší soudu, jelikož ten je vázán toliko zákonem, a jak konstatoval Ústavní soud v bodě 63. citovaného nálezu: „Metodika k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (podle § 2958 občanského zákoníku) není právní předpis ani výkladová pomůcka, která by vzešla z rozhodovací praxe obecných soudů.“ Současně nelze bez dalšího odkazovat na závěry znalce a přenášet tak na něj odpovědnost za řádné odůvodnění rozhodnutí. K tomu Ústavní soud v bodě 61. citovaného nálezu dodal: „Jakkoli je třeba kvitovat snahu obecných soudů o předvídatelnost jejich rozhodnutí, přenášení odpovědnosti za aplikaci práva na soudního znalce není legitimním prostředkem, jak jejího naplnění dosáhnout. Bez náležité obhajoby a verifikovatelnosti znalcových závěrů (zásadně po jeho výslechu při jednání) navíc jejich převzetí soudem činí soudní rozhodnutí nesrozumitelným a nepřezkoumatelným.“ Ve finále tak musí být stěžejní srozumitelné a komplexní shrnutí rozhodných úvah na soudu, byť je toto vedeno v důkazní linii zejména závěry znalce a na pozadí rámcově řízeno v intencích metodiky.
Objevují se však i jiné náhledy na tuto problematiku, kdy aktuálně3 Ústavní soud obdržel v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR návrh Okresního soudu ve Vyškově na zrušení příslušné části občanského zákoníku. Konkrétně se jedná o vyškrtnutí dovětku o „zásadách slušnosti“ a vytvoření prostoru pro novelizaci zákona či vydání nové prováděcí vyhlášky. Navrhovatel považuje totiž de facto podřizování rozhodování nižších soudů metodice, která dle jeho tvrzení nemá svůj původ ve strukturách příslušných orgánů státu, za problematické, s čímž by bylo možné nepochybně souhlasit.
Další upřesnění odpovědnosti tzv. pomocníka a pojištění vozidla
V podstatě od počátku účinnosti občanského zákoníku v roce 2014 se vědělo, že bude až působením právní praxe a judikatury ukotvena míra autonomie či naopak závislosti pomocníka vůči osobě hlavní, což je následně rozhodné pro stanovení osoby odpovědné za škodu. Z ustanovení § 2914 občanského zákoníku mimo jiné plyne odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnancem při činnosti vykonávané dle pokynů zaměstnavatele.
Danou problematikou se specificky zabýval Nevyšší soud ČR v rozsudku ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, kdy zopakoval základní pravidlo ohledně míry odpovědnosti zaměstnavatele. V projednávané věci však žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem společnosti, ale také jejím jednatelem a společníkem. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že: „[ž]alovaného nelze označit za pomocníka ve smyslu § 2914 věta první o. z., za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán.“ Proto žalobce označil odpovědnou osobu zcela správně.
Jelikož se v uvedené věci jednalo o dopravní nehodu a předmětná společnost škůdce byla v době nehody pojištěna, pak řešená právní otázka odpovědné osoby není rozhodná pro účely poskytnutí pojistného plnění. Pro povinnost pojistitele plnit je totiž zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směru možnost výběru. Nejvyšší soud proto uzavírá, že: „Pojistitel hradí poškozenému nároky vymezené v § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu tehdy, jestliže poškozenému vznikl nárok na náhradu újmy proti škůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla), který uplatnil (a prokázal) vůči pojistiteli.“
II Otázky procesní
K odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR
Účelem této části není rozebírat všechna nemeritorní rozhodnutí, kdy Nejvyšší soud ČR odmítá dovolání v důsledku formálních nedostatků či výluk z jeho rozhodování, byť i zde mohou vznikat zajisté výkladové nejasnosti. Účelem této části je spíše otázka standardů posuzování přípustnosti, respektive dovození nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem ČR ve smyslu § 237 občanského soudního řádu.
Jako příklad uveďme usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11. 2022, čj. 30 Cdo 1880/2022-310, kde v jednom z bodů, který se týkal rozhodného data vzniku škody a odkazu na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, uvedl: Shledává-li žalovaná dovolání přípustným s ohledem na rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou ohledně stanovení rozhodného znění OdpŠk, je v tomto ohledu třeba zejména zmínit, že tento rozpor je shledáván vůči usnesení Ústavního soudu (konkrétně usnesení ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1570/10), přičemž i „nálezová“ judikatura Ústavního soudu je ustálena v závěru, že usnesení Ústavního soudu nejsou závazná erga omnes. Účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích usnesení, která plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu. Tvrzený rozpor tudíž přípustnost dovolání založit nemůže.
Danou problematikou se v nedávné době zabýval Ústavní soud4, kdy potvrdil, že účelem posouzení přípustnosti je právě to, aby soud již nemusel (opakovaně) vyslovovat meritorně již vyslovené právní názory. Na druhou stranu není možné dovolatele „šmahem odpálit“ bez stručného odůvodnění či/a současně odkazu na příslušnou judikaturu. V citovaném nálezu uvedl, že by „napadené usnesení Nejvyššího soudu obstálo, pokud by tento soud vyložil a náležitě odůvodnil, že se stěžovatel v tomto ohledu mýlí. To konkrétně znamená, že by (byť i velmi stručně) k těmto otázkám uvedl, že se jimi v minulosti již zabýval a alespoň namátkou by odkázal na rozhodnutí, ve kterých tak učinil“.
Aplikováno na výše uvedený případ, pak odůvodnění je zcela nedostatečné a dovolateli skutečně nepřináší srozumitelné odůvodnění, proč se soud dovoláním meritorně nezabýval. Dovolatel uvedl mimo citovaného usnesení Ústavního soudu i další rozsudky. Dovolací soud tedy neodůvodnil, proč se kruciální otázkou okamžiku vzniku škody nebude zabývat, neuvedl konkrétní judikaturu, která by byla relevantní, a ve finále selektivně vybral odůvodnění Ústavního soudu, které není závazné erga omnes. Většina rozhodnutí civilních soudů není závazná erga omnes, přesto svojí argumentační přesvědčivostí nastavují5 judikaturní systém. Přesně v takovýchto případech dochází k porušení práva na soudní ochranu dovolatele. Nejhorším je však ve finále pocit nejistoty účastníka z takto skončeného dovolacího řízení.
Limity tzv. kvalifikované výzvy a vydání rozsudku pro uznání
Na úvod je nutné si položit otázku, kdy je vůbec vhodné již z doslovné dikce občanského soudního řádu takovou výzvu směřující na žalovaného vydat. Rychlost řízení je sice zájmem stran a jednou ze základních zásad vedení soudního sporu, ovšem nesmí být vydávány v případech, kdy je po prvotní analýze soudu zjevné, že mezi vylíčením skutkovým stavem a petitem je zjevný rozpor, který ze své podstaty brání postupu podle § 114b občanského soudního řádu a ve svém důsledku pak k případnému vydání rozsudku pro uznání. Lze chápat seznam automatických postupů soudu po nápadu žaloby na soud, ovšem vydání tzv. kvalifikované výzvy by z těchto měly soudy rozhodně vyřadit. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 občanského soudního řádu vede k porušení práva žalovaného vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud ČR se danou problematikou zabýval6 i vůči státu, na nějž dle citovaného usnesení „jako účastníka v soudním řízení je nutné klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany, zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již měl při výkonu své činnosti způsobit“. Na druhou stranu i v případě státu jako procesní strany soud musí při úvaze o vydání rozsudku pro uznání zhodnotit okolnosti případu a pokud soud uzavře, že jednání žalovaného nemá povahu obstrukčního jednání, pak lze jeho postup akceptovat. Konečně nevydání rozsudku pro uznání nevede k negativnímu následku pro žalobce, ale k tomu, že soud v dalším řízení zjistí rozhodné skutečnosti a zhodnotí, zda je vznesený nárok skutečně dán či nikoliv.
Rozsudek pro uznání nelze vydávat zcela mechanicky při jakémkoliv nedostatku vyjádření ke kvalifikované výzvě, ale je třeba přihlédnout ke všem okolnostem případu a zvážit, jaký přístup žalovaný k projednávané věci materiálně uplatňuje. Jinými slovy judikatura se přiklání k názoru, že k vydávání rozsudku pro uznání by mělo být přistupováno spíše restriktivně. Pokud k tomu přesto dojde, pak je k dispozici dostatečná judikatura k tomu, aby žalovaný mohl úspěšně odůvodnit procesní obranu ve formě odvolání, v horším případě pak dovolání.
III Úroky hrazené správcem daně a náklady řízení
Úroky hrazené správcem daně a náhrada škody
Ve stávající praxi civilních soudů lze stále zaznamenat rozpory v přístupu řešení případů, kdy jednak již napadla žaloba o náhradu škody na soud, ovšem doposud běží řízení ohledně úroku hrazeného správcem daně. Dříve tato problematika byla řešena často ex post složitými zápočty. Jelikož kompenzační řízení představuje prostředek poslední instance, je nutné, aby civilní soudy měly i v případě, kdy mají prokázány obecné podmínky odpovědnosti za škodu, před vydáním rozhodnutí i výši úroku hrazeného správcem daně postavenu na jisto.
V rozsudku7 Nejvyššího správního soudu, ve kterém mimo jiné vyloučil duplicitní úročení jak úrokem dle § 254 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020, tak úrokem dle § 254 odst. 2 daňového řádu, soud ohledně náhrady škody dodal velmi přiléhavou formulaci, a to že zásah „nezákonným rozhodnutím nebo postupem daňové správy může být obecně kromě nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně otevření cesty k náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“ Tím soud jednoznačně vyjádřil známou skutečnost, která se však v některých rozhodnutích správců daně, ale i správních soudů, stále opakuje, že škodní řízení je zcela autonomní a správce daně či správní soud se k formě uplatnění škodního nároku či specifikaci škodního nároku nemůže jakkoliv vyjadřovat.
Aktuální znění § 251d daňového řádu již civilní soud (nad rámec zákona 82/1998 Sb.) zcela explicitně navádí k výše uvedenému postupu, když stanoví: „Přiznat náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které byly způsobeny daňovému subjektu jednáním správce daně, lze pouze v rozsahu, v jakém nevzniká úrok hrazený správcem daně.“ Stanovení úroku ve správné výši totiž začasté zcela eliminuje nutnost vedení jakéhokoliv dalšího řízení. Nedodržení uvedeného postupu pak logicky postihuje kompenzační řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož výše úroku odpovídá úroku z prodlení, který se skládá s pevně stanovené části 8 % navýšené o základní úrokovou sazbu stanovenou Českou národní bankou, mohou úroky hrazené správcem daně v současné době představovat i poměrně zásadní částky.
Náklady řízení a náhrada škody
Na konci dubna letošního roku předložilo Ministerstvo spravedlnosti do mezirezortního připomínkového řízení návrh vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Navýšení odměn za právní zastoupení by se dle navrženého materiálu mohlo významně propsat i do problematiky odškodňování nákladů zastoupení. Novela se týká komplexně úpravy výše mimosmluvní odměny pro civilní, trestní i správní věci. Zde se však omezím toliko na změny, které by ovlivnily výši odměn, respektive potenciálních kompenzací, v oblasti daňových sporů.
Navržené ustanovení § 10b advokátního tarifu uvádí: „Při zastupování ve správním řízení, včetně řízení daňového, a ve správním soudnictví je tarifní hodnota určena předmětem řízení, lze-li jej vyjádřit penězi. Nelze-li předmět řízení vyjádřit penězi, nebo lze-li jeho hodnotu zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, považuje se za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč; je-li předmětem řízení právo k nemovité věci nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, považuje se za tarifní hodnotu částka 1.000.000 Kč.“ V současném znění je výše jednoho úkonu právní služby v soudním řízení správním oceněna paušálně na 3.100 Kč bez započtení hotových výdajů a DPH. Jak by tedy navrhované znění nově ovlivnilo vedení daňových sporů?
V případě napadení rozhodnutí o stanovení daně má zřejmě navrhovatel v úmyslu posuzovat tyto věci dle výše stanovené daně, tedy je-li kupříkladu doměřena daň ve výši 200.000 Kč, bude výše odměny za jeden úkon právní služby činit dle navrhovaného znění 12.900 Kč bez započtení hotových výdajů a DPH. Pokud by nebylo možné předmět řízení vyjádřit penězi, pak by výše odměny za jeden úkon právní služby činila dle navrhovaného znění na 3.900 Kč bez započtení hotových výdajů a DPH. V případě, že se odměna bude týkat nemovité věci či průmyslového či duševního vlastnictví, pak by výše odměny za jeden úkon právní služby činila dle navrhovaného znění na 17.700 Kč bez započtení hotových výdajů a DPH.
Výše uvedené částky by se pak propsaly i do případného odškodňování jednotlivých úkonů právního zastoupení v daňovém řízení, v němž si ve smyslu § 107 odst. 1 daňového řádu náklady řízení nese osoba zúčastněná na správě daní sama. Zde by byl rozdíl ještě markantnější, jelikož doposud ve správním (daňovém řízení) byl jeden úkon právní služby stanoven ve výši 1.000 Kč bez započtení hotových výdajů a DPH.
Ponechám na odpovědnosti politické reprezentace, zda považuje některá navrhovaná navýšení, která by začasté paušálně přesahovala krytí běžné smluvní odměny zastoupeného účastníka řízení, za adekvátní. S navýšením stávajících odměn však lze v principu souhlasit, což ve zde komentované části novely zřejmě nejlépe přiměřeně (s ohledem na inflaci) odráží věta druhá navrženého ustanovení navazující na upravený § 7 bod 2. advokátního tarifu.
IV Závěrem
Výše jsem uvedl několik přístupů, které mohou mít vliv na způsob a proces odškodňování nejen podnikatelů, ale i běžného občana. Bude velmi zajímavé sledovat další vývoj právní praxe v jednotlivých částech, kterých je samozřejmě na poli škodní agendy nekonečná šíře, ale možná právě proto se tuto oblast vyplatí průběžně sledovat a jednotlivé nástroje, které zákon umožňuje, v případě potřeby efektivně využívat.
1Srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22. ↑
2Srov. Cpjn 14/2014. ↑
3Srov. věc projednávanou pod sp. zn. Pl. ÚS 27/23. ↑
4Srov. nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2023, sp. zn. III. ÚS 2469/22. ↑
5Srov. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. ↑
6Srov. usnesení ze dne 17. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 99/2021. ↑
7Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022, čj. 2 Afs 351/2020-32. ↑