Práce z domova, home office, přesněji řečeno výkon práce na dálku, tedy z jiného místa, než je pracoviště zaměstnavatele, je tradiční pracovněprávní institut, který zejména v době po nástupu pandemie onemocnění covid-19 zaznamenal významný rozvoj v praktickém využívání. Na tento rozvoj reagovala i legislativa, která se od původní spíše minimalistické úpravy tohoto institutu poměrně výrazně změnila. Následující článek se tedy zabývá úpravou výkonu práce z domova ve světle změn a praktických zkušeností posledních let.
Práce na dálku v roce 2024
Mgr.
Šárka
Homfray,
právnička, II. místopředsedkyně Odborového svazu státních orgánů a organizací
Klíčovými ustanoveními pro výkon práce z domova jsou zejména ustanovení § 317 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, která upravují samotnou podstatu institutu, dále nové ustanovení § 190a zákoníku práce, řešící otázku náhrady nákladů spojených s výkonem práce na dálku, a ustanovení § 241a zákoníku práce, které zařazuje práci na dálku mezi jeden z nástrojů slaďování osobního a pracovního života. Základní charakteristika současné právní úpravy by tedy mohla znít zhruba následovně: Práce na dálku je alternativní pracovní uspořádání, na jehož výkonu se zaměstnanec a zaměstnavatel musí alespoň rámcově písemně dohodnout. V rámci této dohody poskytuje zaměstnanci určitou vyšší míru flexibility – zejména časové – a jako takové může být toto uspořádání výhodnější a více potřebné zejména pro rodiče malých dětí a jiné neformálně pečující. I nadále jde ale o výkon práce pro zaměstnavatele a na jeho náklady a způsob vypořádání těchto