Retroaktivita daňových zákonů v judikatuře

Vydáno: 48 minut čtení

V dnešním výběru daňové judikatury se budeme věnovat retroaktivitě, tedy situacím, kdy později přijatá právní úprava zasahuje do skutečností, které nastaly ještě před jejím přijetím. Jak pro podnikatele, tak pro běžného občana je nesmírně důležitý princip právní jistoty, který by mu měl zaručovat, že může věřit právním předpisům, které byly účinné v době jeho konání. Obecně by tedy mělo platit, že právo nepůsobí zpětně (retroaktivně), jinak samozřejmě dochází k narušení zmíněné právní jistoty a legitimního očekávání. Ne vždy tomu však v praxi je. Jde o velmi citlivou oblast, protože proti sobě mohou stát například zájmy státu na straně jedné a zájmy jednotlivce na straně druhé. V demokratickém právním státě tak nemůže být automaticky nadřazován zájem státu.

Retroaktivita
daňových zákonů v judikatuře
Ing.
Zdeněk
Burda
Zákony či jiné právní předpisy by tedy obecně neměly působit zpětně. Například Ústavní soud ve svém rozhodnutí Ústavní soud k tomu například ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 215/94 uvedl:
„Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo. Tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán.“
V praxi se pak dále zkoumá, zda jde o tzv. „pravou“ či „nepravou“ retroaktivitu.
Pravá
retroaktivita
K pravé retroaktivitě právního předpisu by došlo v případě, že dřívější právní skutečnosti budou hodnoceny podle později přijaté právní normy.
Například mohou být uloženy sankce za činnost, která v době, kdy byla uskutečňována, byla v souladu s tehdejším právem. Teprve později dojde k přijetí nových právních norem, které zmíněnou činnost zakazují a sankcionují. Pokud by se tyto sankce uplatnily na činnost z doby, kdy ještě „nová“ právní úprava neplatila, jde o přímou retroaktivitu. Ta by měla být v zásadě nepřípustná. (Případná přípustnost její aplikace se odvozuje například od nutnosti potrestat válečné zločiny apod., nikoli tedy pro „běžnou praxi“.)
Nepravá
retroaktivita
Nepravá
retroaktivita
právního předpisu způsobuje situaci, kdy od okamžiku své účinnosti ovlivňuje
do budoucna
práva a povinnosti, které vznikly již dříve. Může tedy znamenat zrušení nebo zúžení již existujícího subjektivního práva do budoucna nebo též změnu právní kvalifikace minulé právní skutečnosti. Tento druh retroaktivity je již výrazně více přípustný. Protože však též zasahuje do právní jistoty a legitimního očekávání, bývá často řešen pomocí přechodných ustanovení k „nové“ právní normě, která jeho dopady často rozkládá do více let či umožňuje na dříve započatá řízení uplatnit dosavadní právní úpravu apod.
 
Z judikatury
1.
Retroaktivita
u ceny obvyklé
(Podle nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. března 2002, zveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS 25/2002 pod č. 28/2002.)
 
Komentář k judikátu č. 1
První případ dnešního výběru se zaměřuje na zdůvodňování „ceny obvyklé“ u daně z příjmů. Původně totiž zákon při nutnosti odůvodňovat odchylky od ceny obvyklé množinu tzv. „jinak spojených osob“ neobsahoval, zahrnoval pouze podrobný výčet personálně, majetkově či příbuzensky spojených poplatníků. Protože docházelo k daňovým optimalizacím v důsledku „neobvyklých“ cen i mezi zdánlivě „cizími“ subjekty, byl nově zaveden pojem „jinak spojené osoby“.
Problémem v daném případě byla skutečnost, že správce daně chtěl definici „jinak spojených osob“ vztáhnout i na obchodní transakce, které byly uzavřeny před účinností novely zákona, která zavedla předmětné rozšíření. Ústavní soud tento postup neakceptoval a ústavní stížnosti vyhověl.
     
Shrnutí k judikátu
Žalobce prodal v květnu 1997 veřejně neobchodovatelné cenné papíry se ztrátou cca 10 000 000 Kč a správce daně posoudil tento případ jako uzavření obchodu mezi jinak spojenými osobami za účelem snížení základu daně podle ustanovení § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 210/1997 Sb., (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Navrhovatel má za to, že část ustanovení čl. III. bodu 1 zákona č. 210/1997 Sb., vyjádřená číslicí a interpunkčním znaménkem „48,“ je v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), neboť má retroaktivní účinky.
Podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 210/1997 Sb., správce daně mohl upravit základ daně daňového poplatníka o zjištěný rozdíl, pokud se lišily ceny sjednané mezi ekonomicky nebo personálně spojenými osobami od cen, které byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a pokud tento rozdíl nebyl uspokojivě doložen.
Podle nové právní úpravy může správce daně prošetřit zjištěný rozdíl navíc i u cen, které byly sjednány nejen mezi ekonomicky nebo personálně spojenými osobami, ale i osobami spojenými jinak
, přičemž za jinak spojené osoby se považují osoby, které vytvořily obchodní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. V zájmu zamezení umělého krácení daní v důsledku účelově vytvářených obchodních vztahů se rozšířilo oprávnění správce daně zpětně kontrolovat, prošetřovat a postihovat i tuto formu „obchodního“ chování daňového poplatníka.
Právní teorie i praxe rozlišuje mezi pravou a nepravou retroaktivitou.
Podstatou pravé zpětné působnosti je, že podle určité současné právní normy je možno posoudit právní skutečnosti, či právní vztahy, které se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti, resp. to, že nová právní norma může změnit právní následky, které podle práva nastaly přede dnem její účinnosti. Pro nepravou retroaktivitu platí, že právní vztahy vzniklé za platnosti práva starého se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem.
Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy a právní nároky z nich vzniklé se řídí původní, zrušenou, právní normou. Obecně platí, že v případech časového střetu staré a nové právní normy se použije nepravá
retroaktivita
.
Jestliže tedy v hodnotovém řádu a vědomí společnosti se konsensuálně etabloval určitý vzor a způsob sociálního myšlení a jednání, kterému se z nejrůznějších důvodů, například v důsledku tlaku určitého politického systému, nemohlo dostat normativního vyjádř