Živnostenské podnikání a reklama v dotazech z praxe

Čas opět tradičně pokročil, neboť stále platí, že je „běžcem dlouhých kroků“. Rovněž tradičně se opět objevily otázky v oblasti živnostenského podnikání a reklamní činnosti, které se v souladu s právní úpravou promítají do praxe podnikatelů – živnostníků a správních orgánů příslušných k dozorové činnosti.

Rok 2015 znamená také další změny v právní úpravě provozování živností a regulace reklamy. S některými vybranými změnami je namístě seznámit nejen „podnikatelskou“ obec, nýbrž také „laickou“ veřejnost.

Obchodní společnost v reklamní prezentaci, kterou zpracovala, nabízela spotřebitelům v období „akce“ zboží s cenovou „výhodou“, která ve skutečnosti takovou výhodou nebyla. Totéž zboží nabízela stejná společnost mimo uvedenou akci za velmi nízkou cenu, čímž se následně nabízená výrazná cenová výhoda vyjádřená v reklamě „–70% z ceny 1 800 Kč“, zájemcům o koupi zboží, jevila jako klamavá.

Je tento stav považován za reklamu, která je nekalou obchodní praktikou, neboť užívá nepravdivý údaj, nebo jde o reklamu, která je nekalou obchodní praktikou z důvodu jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče; lze stručně charakterizovat „nekalé obchodní praktiky“, jejich druhy a další pojmy, které s těmito praktikami souvisí? Jakým způsobem jsou nekalé obchodní praktiky podnikatelů posuzovány a postihovány?

Právní předpis, který upravuje reklamní činnost (zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o regulaci reklamy“), zakazuje reklamu, která je „nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu“ [§ 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy]. Zvláštním předpisem je v tomto případě zákon o ochraně spotřebitele (zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších přepisů, dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“).

Užívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků nebo při nabízení nebo poskytování služeb, zákon o ochraně spotřebitele zakazuje (§ 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele). Obchodní praktika je „nekalá“, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit rozhodnutí, které by jinak neučinil. „Nekalé“ jsou zejména „klamavé“ a „agresivní“ obchodní praktiky.

„Klamavé“ obchodní praktiky jsou mimo jiné praktiky, pokud je při nich užit nepravdivý“ údaj (tento druh praktiky je vždy uveden v příloze č. 1 k zákonu o ochraně spotřebitele). Obchodní praktika je „agresivní“, pokud s přihlédnutím ke všem okolnostem svým obtěžováním, donucováním nebo nepatřičným ovlivňováním zhoršuje či může významně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele ve vazbě na zboží, následkem je pak to, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Tento druh praktik je vždy uveden v příloze č. 2 zákona o ochraně spotřebitele.

Platná právní úprava reklamní činnosti tzv. „nekalost“ specifikuje jako jednání dvojí typu: spočívá nejen v jednání, které je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče, ale rovněž v jednání, které má schopnost negativně ovlivnit efektivní a informované rozhodování spotřebitele o obchodní transakci. Každý podnikatel prodávající výrobky nebo poskytující služby by měl podle předpokladu právní úpravy jednat vůči spotřebiteli s náležitou profesionální péčí, která představuje určitou úroveň zvláštních znalostí a dovedností, jíž lze od podnikatele očekávat a jež je adekvátní poctivým obchodním praktikám. Předmětná úprava zohledňuje chápání spotřebitele, kdy jde o průměrně rozumnou osobu, která má dostatek informací a je v rozumné míře pozorná a opatrná, a to ve vazbě na sociální, kulturní a jazykové faktory.

Jak již bylo zmíněno, užívání nekalých obchodních praktik příslušná právní úprava zakazuje. Případ, kdy obchodní společnost nabízela prostřednictvím reklamy zboží s výraznou cenovou výhodou, lze považovat za jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče, jež je způsobilé podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele o obchodní transakci (tzn. o nákupu výrobku nabízeného se slevou v ceně), které by bez ovlivnění reklamou neučinil.

Podle zákona o regulaci reklamy lze popsaný stav, resp. zpracování předmětné reklamní prezentace, posuzovat jako protiprávní jednání [spáchání správního deliktu podle § 8a odst. 3 písm. d) tohoto zákona]. Orgán dozoru může za uvedené porušení zákona o regulaci reklamy uložit pokutu až do výše 5 000 000 Kč, a to po zhodnocení závažnosti případu a všech okolností, které s ním souvisí. Při určení konkrétní částky finančního postihu, který se ukládá právnické osobě, se přihlíží k závažnosti správního deliktu, především ke způsobu jeho spáchání, k jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Oblast nakládání s věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům je velmi významnou oblastí, což by měly respektovat subjekty, které v této oblasti podnikají.

Jak jsou tyto činnosti právně upraveny, co je považováno za nakládání s bezpečnostním materiálem a který konkrétní předpis se touto problematikou zabývá a jak?

Počátkem roku 2014, a to dnem 1.1.2014, nastala účinnost zákona č. 229/2013 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem). Citovaný právní předpis byl novelizován zákonem č. 266/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 229/2013 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem), ve znění zákona č. 64/2014 Sb. Tato novela nabyla účinnosti dnem 19.11.2014, což je den vyhlášení.

Za nakládání s bezpečnostním materiálem je považováno nabývání vlastnictví, držení, nákup, prodej, půjčování, vývoj výroba, oprava, úprava, uschovávání, skladování, přeprava, znehodnocování nebo ničení bezpečnostního materiálu. Danou činností se může zabývat pouze osoba zaregistrovaná krajským ředitelstvím Policie České republiky, které je příslušné podle místa trvalého pobytu fyzické osoby (nebo podle sídla v případě podnikatele, nebo podle bydliště jedná-li se o občana členského státu Evropské unie či jeho rodinného příslušníka, který na území České republiky nemá povolený trvalý pobyt, nebo podle umístění organizační složky podniku, jde-li o podnikatele, nebo podle sídla právnické osoby), která je držitelem . Jmenovaný policejní orgán je rovněž kompetentní k vydání stanoviska ke koncesi.

Předmětem uvedené právní úpravy, která se zabývá uvedenou problematikou, je regulace nakládání s věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům. Jedná se zejména o vymezení způsobilosti k nakládání s bezpečnostním materiálem, o podrobnější specifikaci práv a povinností osob, které nakládají s bezpečnostním materiálem, důraz je kladen na tvorbu podmínek pro přesnou a spolehlivou evidenci bezpečnostního materiálu. Právní předpis sleduje rovněž vytvoření podmínek pro provádění efektivní kontroly bezpečnostního materiálu kompetentními orgány (útvary Policie České republiky, mezinárodními komisemi pro kontrolu odzbrojení, jež je uskutečňována na podkladě mezinárodních smluv, kterými je v této oblasti vázána Česká republika).

Podle uvedeného zákona je bezpečnostní materiál členěn na skupiny (1–11), další a podrobnější členění je obsaženo ve vyhlášce č. 407/2013 Sb., o členění bezpečnostního materiálu. Podnikat v oblasti nakládání s bezpečnostním materiálem mohou fyzické i právnické osoby. Tato činnost však podléhá povolení – koncesi podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“); je nutná rovněž registrace podle § 7 zákona o nakládání s bezpečnostním materiálem.

Živnostenský zákon stanoví náležitosti, které musí mít žádost o vydání podaná fyzickou nebo právnickou osobou. Živnostenský úřad před rozhodnutím o koncesi zjišťuje, jsou-li splněny všeobecné a zvláštní podmínky pro provozování živnosti a netrváli překážka provozování živnosti. Žadatel o koncesi k provozování podnikatelské činnosti v nakládání s bezpečnostním materiálem, má mimo náležitostí stanovených živnostenským zákonem další povinnosti spojené s předmětnou žádostí: sdělí skupiny bezpečnostního materiálu, s nímž hodlá nakládat, doloží způsobilost k nakládání s bezpečnostním materiálem a uvede adresu provozovny s doložením právního důvodu pro užívání prostor, v nichž je provozovna umístěna.

Koncesi může živnostenský úřad vydat na podkladě závazného stanoviska příslušného policejního útvaru, který v tomto stanovisku uvede, s jakými skupinami bezpečnostního materiálu může žadatel o koncesi nakládat a zda je provozovna tohoto žadatele způsobilá k podnikatelské činnosti v nakládání s bezpečnostním materiálem. Příslušný policejní útvar je živnostenským úřadem informován, a to do sedmi dnů, o výsledku řízení ve věci vydání a o dalších změnových skutečnostech po vydání .

Osobou způsobilou k nakládání s bezpečnostním materiálem se pro účely zákona o nakládání s bezpečnostním materiálem rozumí fyzická osoba starší 21 let, která je plně svéprávná, bezúhonná (§ 5 odst. 3 zákona) a spolehlivá (§ 5 odst. 3 zákona). Uvedený zákon považuje za způsobilou právnickou osobu, pokud její statutární orgán (nebo členové jejího statutárního orgánu, členové dozorčí rady nebo jiného kontrolního orgánu, prokurista, odpovědný zástupce, je-li ustanoven, vedoucí organizační složky společnosti) splňují podmínky obsažené v zákoně (§ 5 odst. 1 až 3, § 5 odst. 4).

Výpis z evidence Rejstříku trestů, kterým je prokazována bezúhonnost, si vyžádá příslušný útvar policie sám z této evidence; po žadateli může být požadována kopie rozsudku, a to v případě, že tato osoba byla odsouzena pro trestný čin spáchaný z nedbalosti.

Jestliže se žadatel o registraci v posledních deseti letech před podáním žádosti zdržoval nepřetržitě, a to více než šest měsíců mimo území České republiky, má povinnost předložit také obdobný doklad jako je výpis z evidence Rejstříku trestů ze státu, ve kterém se zdržoval (s překladem do českého jazyka, jež zpracuje tlumočník zapsaný v seznamu znalců a tlumočníků; lze předložit rovněž jiný doklad prokazující bezúhonnost).

V případě, že osoba nemůže takový doklad předložit proto, že jej zmíněný stát nevydává, může předložit čestné prohlášení, v němž uvede, že ve státě mimo území České republiky nebyla pravomocně odsouzena pro trestný čin, pro který nemůže být považována za bezúhonnou osobu (dle § 5 odst. 2 zákona), nebo že nebyla uznána vinnou z přestupku, pro nějž nemůže být považována za spolehlivou osobu (dle § 5 odst. 3 zákona).

Obchodní společnost pozvala adresnou skupinu osob (důchodce) na předváděcí akci, a to prostřednictvím pozvánky s nabídkou několika zobrazených věcí, které byly výrazným a hlavním motivem na pozvánce, navíc tyto předměty byly označeny jako „dárky“ v textu pozvánky. Takto prezentované dárky měli účastníci slíbené za návštěvu při zaplacení stanoveného vstupného. Zobrazené předměty jako dárky však ve skutečnosti účastníci akce nedostali, obdrželi věci zcela jiné v minimální hodnotě a kvalitě, což bylo následně posouzeno jako nekalá obchodní praktika a řešeno ve správním řízení uložením pokuty společnosti, která akci pořádala a byla odpovědná za uvedenou reklamní prezentaci.

Obchodník s tímto závěrem nesouhlasil, neboť namítal, že z obsahu pozvánky pro něho nevyplývá povinnost poskytnout pouze dárky vyobrazené na letáku, namítal také, že na okraji pozvánky byla změna dárků vyhrazena drobným písmem. Jsou uvedené námitky podnikatele oprávněné?

Popsané jednání společnosti lze právně kvalifikovat jako porušení zákazu nekalých obchodních praktik v reklamní činnosti, a to uvedením nepravdivých údajů [§ 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy ve vazbě na § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele]. Z toho důvodu byl důvodný závěr vedeného správního řízení se společností. Pro kvalifikaci uvedeného jednání společnosti jako nekalé obchodní praktiky podle citované právní úpravy regulace reklamy, je třeba, aby jednak společnost uvedla nepravdivý údaj a jednak, aby bylo toto jednání v rozporu s požadavky odborné péče s tím, že je způsobilé podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil. V daném případě obchodní společnost na pozvánce k předváděcí akci zobrazila spotřebitelům avizované dárky, a to nejen prostřednictvím textu, ale také obrazem. Učinila to způsobem tak, že zmíněné zobrazení nabízených věcí bylo významným a ústředním motivem pozvánky. Obchodní společnost tak měla zřejmý úmysl zaujmout spotřebitele právě nabídkou zobrazených dárků slíbených za účast na předváděcí akci, po zaplacení stanoveného vstupného. Hlavním cílem pozvánky bylo zejména přislíbení dárků v podobě zobrazení. Z toho důvodu, a to s ohledem na obecné povědomí o schopnosti průměrného spotřebitele lze bez větších pochybností usoudit, že právě vidina dárků konkrétně popsaných a zobrazených, byla způsobilá ovlivnit rozhodování spotřebitele tak, že učinil obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil, tzn. v daném případě navštívil uvedenou předváděcí akci. Také za stavu, že výhrada možné změny dárků „drobným písmem na samém okraji pozvánky“ byla obsažena v textu pozvánky na akci, společnost jednala nepoctivě, tzn. porušila požadavky odborné péče, které jako podnikatel měla povinnost dodržet. Nepravdivost údaje ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, je relativní kategorií, kterou je třeba posuzovat z pohledu průměrného spotřebitele, k němuž se jednání obchodní společnosti vztahuje. Skutečnost, že společnost pozvánku opatřila textem o výhradě změny dárků (drobným písmem a snadno přehlédnutelným), je ve vazbě k osobě průměrného spotřebitele zcela irelevantní.

V uvedené souvislosti lze odkázat na soudní judikaturu Nejvyššího správního soudu, která jednoznačně aplikuje ustanovení zákona o ochraně spotřebitele v souladu s cíli a požadavky evropského práva (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES, s níž byl zákon o ochraně spotřebitele uveden do souladu). Článek 6 směrnice upravující klamavá jednání stanoví, že obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl. Za klamavou obchodní praktiku je v souladu se směrnicí považováno např. uvádění dvojích cen služeb v situaci, kdy cena bez DPH je znázorněna zjevně výrazněji než cena s DPH. Také toto jednání, jakkoli je konkrétně porušením § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, je třeba považovat za klamavou obchodní praktiku v širším smyslu (k tomu podrobněji viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 38/2010). Rovněž pokud jsou klamavě uváděny ceny, jedná se v obecné rovině o uvádění nesprávných [nepravdivých údajů ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele]. Je pak třeba analogicky odvodit, že jednání obchodní společnosti, které představuje poskytnutí jiného, nikoli avizovaného dárku s odkazem na výhradu, která je na pozvánce sdělena zcela okrajově, je klamavou obchodní praktikou, při níž byl užit nepravdivý údaj.

Námitky společnosti ve věci protiprávního sankcionování za nepravdivé informace spotřebitelů jsou v daném případě nedůvodné.

V praxi dochází k tomu, že obchodním společnostem jsou rušena všechna živnostenská oprávnění, což se promítá do příslušného veřejného rejstříku.

Lze problematiku podávání návrhů na výmaz právnických osob z veřejného rejstříku stručně charakterizovat?

Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 68 odst. 6) umožňoval soudu na návrh státního orgánu (nebo osoby osvědčující právní zájem) rozhodnout o zrušení společnosti a o její likvidaci, a to také proto, že společnost pozbyla oprávnění k podnikatelské činnosti. Tento právní stav změnil nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.). Podle současné nové obecné právní úpravy (§ 172), soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem (nebo bez návrhu) právnickou osobu zruší a nařídí její likvidaci. Jedná se o případy, kdy právnická osoba vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to narušuje závažným způsobem veřejný pořádek, kdy právnická osoba již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované zákonem pro vznik právnické osoby, kdy právnická osoba nemá déle než dva roky statutární orgán, který je schopen usnášet se a kdy tak stanoví zákon.

Zmíněné zákonné ustanovení týkající se rušení právnických osob bylo ve vazbě na obchodní společnosti a družstva dále doplněno a blíže specifikováno zákonem o obchodních korporacích (zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, § 93). Podle tohoto ustanovení soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem (nebo na návrh státního zastupitelství), shledá-li na tom závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci, pokud pozbyla všechna podnikatelská oprávnění (toto neplatí, byla-li založena také za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání). Dalšími důvody ke zrušení a nařízení likvidace jsou situace, kdy není schopna po dobu delší než jeden rok vykonávat svou činnost a tak plnit svůj účel, nebo z důvodu nepřekonatelných rozporů mezi společníky, nemůže vykonávat svou činnost, nebo provozuje-li činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou vykonávat pouze fyzické osoby, a to bez pomoci těchto osob.

Problematika rušení společností nespadá do působnosti živnostenským úřadů, nicméně dle vyjádření příslušného kompetentního ústředního orgánu státní správy, shledá-li důvody uvedené v § 172 občanského zákoníku, návrh na zrušení právnické osoby podle tohoto ustanovení může podat ten, kdo na tom osvědčí právní zájem (soud může právnickou osobu zrušit také bez návrhu). Z těchto skutečností vyplývá možnost dát soudu pouze tzv. podnět k tomu, aby tento soud sám zahájil řízení bez návrhu.

Ve srovnání s obsahem výše uvedeného ustanovení § 172 odst. 1 občanského zákoníku, soud může zrušit obchodní korporaci z důvodů uvedených v ustanovení § 93 téhož právního předpisu – může se tak stát jenom na návrh toho, kdo na tomto řešení má právní zájem nebo na návrh státního zastupitelství (na rozdíl od obecné úpravy zrušení právnických osob). Soud tak nemůže rozhodnout o zrušení obchodní z důvodů uvedených v § 98 bez návrhu.

Živnostenský zákon obsahuje v textu termín „bydliště na území České republiky“. Chystá se nějaké zpřesnění této definice, pokud ano, o jakou konkrétně změnu se jedná a jaký byl důvod pro novou právní úpravu?

Změnu v tomto bodě přináší novela živnostenského zákona v podobě zákona č. 140/2014 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.2015. Dřívější pojem „bydliště na území České republiky“ je nově nahrazen pojmem „místo trvalého pobytu“ na území České republiky. Důvodem této změny je soulad terminologie použité v textu živnostenského zákona s textem příslušného právního předpisu, který řeší problematiku evidence obyvatel.

Zmíněný právní předpis (zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) považuje za „místo trvalého pobytu“ adresu pobytu občana v České republice, jež je vedena v registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinné zázemí (rodinu, byt, zaměstnání).

Obchodní společnost nabízela prostřednictvím reklamy svým věrným zákazníkům vstupenku na divadelní představení, a to tak, že při zakoupení jedné vstupenky pro dospělého, byl vstup pro děti zdarma. Zákazník navštívil divadelní představení s rodinou ve skupině, v níž byli dva dospělí a dvě děti. Byl překvapen, že za dvě děti musel doplatit vstupné. Je tento postup správný?

Každý takový případ je třeba posuzovat individuálně, a to s přihlédnutím, ke všem okolnostem, které s ním souvisí. Popsanou situaci lze řešit po posouzení obsahu reklamní nabídky, jejímž prostřednictvím byl nabízen „vstup pro děti zdarma, a to při zakoupení lístku pro dospělou osobu“.

Za stavu, že v reklamní inzerci nabízející „vstup pro děti zdarma“, nebylo uvedeno žádné omezení např. ve znění „jeden platící dospělý + jedno dítě má vstup zdarma“ a nebyl zde obsažen žádný odkaz na další podrobnější informace o podmínkách získání vstupenky „zdarma“ pro dítě, jedná se o reklamní prezentaci způsobilou klamat spotřebitele.

V případě, že reklama obsahovala odkaz na podrobnější informace o podmínkách získání vstupenky zdarma pro děti, lze dovodit, že taková reklama není klamavá. Důvodem tohoto závěru je skutečnost, že úlohou reklamy je vzbudit pozornost a zaujmout možného zákazníka. Pokud tedy zmíněná reklamní prezentace byla doplněna odkazem na úplný popis podmínek, za nichž bylo možné získat výhodu vstupenky zdarma pro děti, resp. reklama byla doplněna další konkretizací o způsobu a podmínkách získání výhody, není v rozporu s platnou právní úpravou regulace reklamy [§ 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy]. Tento závěr podporuje také příslušná , která vychází ze stavu, že smyslem reklamy je zaujmout co největší okruh adresátů, z toho důvodu je pro ni užito zpravidla stručné sdělení, a to s určitou mírou nadsázky nebo přehánění. Pokud však takováto reklama obsahuje odkaz na podrobné informace a způsob, jak tyto informace získat, nelze pak většinou dovozovat klamání možných spotřebitelů touto reklamní prezentací.

Živnostenský zákon umožňuje podnikání v jeho právním režimu také zahraničním fyzickým osobám, a to ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako tuzemští podnikatelé; v této souvislosti zákon hovoří o pobytu na území České republiky. Co se pro účely živnostenského zákona rozumí zahraničními fyzickými osobami v postavení občanů členského státu Evropské unie a jaké jsou druhy oprávnění k pobytu na našem území, lze toto stručně charakterizovat?

Platný živnostenský zákon skutečně jmenuje mezi subjekty oprávněnými provozovat živnost také zahraniční osoby, které na našem území mohou podnikat za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako čeští podnikatelé. V této souvislosti zmiňuje pobyt na území České republiky (§ 5 zákona). V dalším ustanovení tohoto zákona (§ 70) jsou jmenovány určité kategorie zahraničních fyzických osob.

Jedná se o občany členského státu Evropské unie, druh oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen „druh oprávnění k pobytu“): na žádost občana – potvrzení o přechodném pobytu nebo povolení k trvalému pobytu občana Evropské unie. Délka platnosti živnostenského oprávnění (dále jen „doba platnosti živnostenského oprávnění“): doba neurčitá.

Další kategorií je občan jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru a občan Švýcarské konfederace, druh oprávnění k pobytu: na jeho žádost – potvrzení o přechodném pobytu nebo povolení k trvalému pobytu+). Doba platnosti živnostenského oprávnění: doba neurčitá.

Patří sem rovněž rodinný příslušník občana Evropské unie nebo rodinný příslušník občana jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru a občana Švýcarské konfederace, druh oprávnění k pobytu: povolení k přechodnému pobytu ve formě pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie (který není občanem Evropské unie) nebo potvrzení o přechodném pobytu rodinného příslušníka Evropské unie (který sám je občanem Evropské unie) nebo povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Doba platnosti živnostenského oprávnění: doba neurčitá.

Další zahraniční fyzickou osobou je osoba, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt a její rodinný příslušník, druhoprávnění k pobytu: povolení k trvalému pobytu nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Doba platnosti živnostenského oprávnění: v případě osoby, která má povolen trvalý pobyt – doba neurčitá. V případě rodinného příslušníka – doba povoleného pobytu.

Mezi zmíněné kategorie zahraničních fyzických osob je zařazen také občan třetí země, kterému bylo na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, druh oprávnění k pobytu: povolení k trvalému pobytu s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území nebo povolení k dlouhodobému pobytu rezidenta jiného členského státu Evropské unie. Doba platnosti živnostenského oprávnění: doba neurčitá nebo doba povoleného pobytu.

Občan třetí země, kterému byl na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie povolen pobyt za účelem vědeckého výzkumu, je další zahraniční fyzickou osobou, druh oprávnění k pobytu: povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vědeckého výzkumu nebo vízum k pobytu nad 90 dní za účelem výzkumu. Doba platnosti živnostenského oprávnění: doba povoleného pobytu.

Také rodinný příslušník občana třetí země, kterému bylo na území České republiky (nebo jiného členského státu Evropské unie) přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, patří do tohoto přehledu. Další takovou osobou je rodinný příslušník občana třetí země, kterému byl na území České republiky (nebo jiného členského státu Evropské unie) povolen pobyt za účelem vědeckého výzkumu. Druh oprávnění k pobytu: povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území (rodinný příslušník osoby s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území) nebo povolení k dlouhodobému pobytu rodinného příslušníka rezidenta jiného členského státu Evropské unie, povolení k dlouhodobému pobytu rodinného příslušníka vědeckého pracovníka. Doba platnosti živnostenského oprávnění: doba povoleného pobytu.

Občan třetí země, kterému byl na území České republiky (nebo jiného členského státu Evropské unie) povolen pobyt za účelem studia, výměnných pobytů žáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné služby, druh oprávnění k pobytu: povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území. Doba platnosti živnostenského oprávnění: doba povoleného pobytu.

Občan třetí země, který je obětí obchodování s lidmi nebo obdržel pomoc k nedovolenému přistěhovalectví a který spolupracuje s příslušnými orgány, byl-li mu na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie povolen pobyt za tímto účelem je opět zahraniční fyzickou osobou, druh oprávnění k pobytu: povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území. Doba platnosti živnostenského oprávnění: doba povoleného pobytu.

Držitel modré karty Evropské unie je rovněž součástí uvedeného přehledu, druh oprávnění k pobytu: povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci. Doba platnosti živnostenského oprávnění: doba povoleného pobytu.

V řízení, které podnikatel vyvolal porušením právní povinnosti stanovené živnostenským zákonem, správní orgán uložil finanční postih a mimoto také povinnost nahradit náklady řízení. Je možné požadovat na podnikateli, aby uhradil také náklady vedeného řízení; kde je tato povinnost uvedena?

Osobě, která porušila svou právní povinnost (např. povinnost stanovenou živnostenským zákonem), je správní orgán povinen uložit povinnost uhradit náklady tohoto řízení. Tato náhrada je řešena paušální částkou, která je uvedena ve vyhlášce č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (např. živnostenské úřady ukládají úhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč).

Uvedenou povinnost spočívající v úhradě nákladů řízení nelze prominout, v odůvodněných případech lze výši paušální náhrady snížit, o toto snížení musí účastník vedeného řízení požádat.

Spotřebitel upozornil na nabídku pánských košil, které při objednání nebyly v prodeji, což považoval za klamání a požadoval postih.

Skutečnost, že obchodník nabízí např. prostřednictvím reklamního letáku zboží, které si zákazník nemůže koupit z důvodu, že toto zboží není v prodeji, nelze automaticky posuzovat jako porušení zákona o regulaci reklamy, a to klamavou reklamní činností obchodníka. Zákon o regulaci reklamy [§ 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů] zakazuje mimo jiné reklamu, která je nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu (§ 4 a násl. zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), ale pokud např. obchodník nabízející pánské košile v určité ceně a kvalitě, tuto nabídku časově ohraničí konkrétním dvoudenním obdobím a prokáže, že mimo nabízený druh pánských košil, nabídl současně další dva druhy tohoto artiklu ve „srovnatelné“ kvalitě a ceně, lze odvodit, že nedošlo k porušení platné právní úpravy regulace reklamy.

Tento závěr vyplývá z Přílohy č. 1 k zákonu o ochraně spotřebitele, v níž jsou specifikovány obchodní praktiky, jež jsou vždy považovány za klamavé, pokud podnikatel nabízí ke koupi výrobky nebo služby za určitou cenu, aniž je sám nebo prostřednictvím jiného podnikatele schopen zajistit tuto dodávku nabízených nebo rovnocenných výrobků nebo služeb za cenu platnou pro dané období a v přiměřeném množství, vzhledem k povaze výrobku nebo služby, rozsahu reklamy a nabízené ceně (jedná se o tzv. „vábivou reklamu“).

V případě, že obchodník nabízel košili „A“ ve výhodné ceně, v době „akce“ trvající dva dny, což oznámil, přesto, že košile byly vyprodány, avšak prokázal, že současně nabídl košile „B“, „C“ – obchodník neporušil platnou právní úpravu zmíněnou „vábivou reklamou“.

Obchodní společnost se jako podnikatel dopustila jednání, u něhož existuje podezření, že spáchala správní delikt; tato společnost je v likvidaci a není známo, kde má sídlo (jedná se o českou právnickou osobu, jejíž sídlo bylo vymazáno z obchodního rejstříku). Který úřad je místně přílišným k řízení s touto společností podle platné právní úpravy?

Živnostenský zákon stanoví, že místní příslušnost k řízení o správních deliktech a k řízení ve věci zrušení živnostenského oprávnění, je upravena správním řádem (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). U společností (právnických osob) je v řízení týkající se činnosti účastníka řízení určující místo této činnosti (v řízeních týkajících se nemovitosti je určující místo, kde se nemovitost nachází, v ostatních případech je určující místo sídla nebo místo sídla organizační složky právnické osoby). Případ, kdy česká společnost nemá zapsáno žádné sídlo, správním řádem přímo upraven není.

Situaci, kdy společnost nemá v obchodním rejstříku zaspsáno žádné sídlo, lze podle názoru kompetentního ústředního orgánu státní správy analogicky přirovnat ke stavu, kdy došlo ke zrušení organizační složky zahraniční právnické osoby na území České republiky, neboť tato organizační složka plní – pro účely určení místní příslušnost podle správního řádu u zahraničních právnických osob – funkci sídla.

Pokud bylo z obchodního rejstříku vymazáno sídlo české právnické osoby, lze postupovat podle správního řádu [§ 11 odst. 1 písm. e) poslední věta správního řádu] s tím, že se místní příslušnost určí podle posledního známého sídla právnické osoby na území České republiky.

Podnikající právnická osoba je dlouhodobě vedena jako podnikatel-živnostník v živnostenském rejstříku. Musí za tohoto stavu znovu oznamovat živnostenskému úřadu při zahájení výkonu živnosti v provozovně své sídlo?

Pokud je podnikatel již registrován v živnostenském rejstříku, nemá povinnost duplicitně živnostenskému úřadu oznamovat při zahájení provozování živnosti v provozovně své sídlo. V podaném oznámení je postačující pro identifikaci podnikatele, uvede-li identifikační číslo osoby, jméno a příjmení podnikatele (týká se fyzické osoby) či jeho obchodní firmu; nebo obchodní firmu či název podnikatele (týká se právnické osoby).

Živnostenský zákon ukládá podnikatelům řadu povinností, mezi které patří povinnost označit provozovnu prodejní nebo provozní dobou. Je v této souvislosti dostačující, je-li provozovna, v níž se uskutečňuje poskytování služeb označena v části „provozní doby“ např. textem „podle objednávek“?

Živnostenský zákon vyžaduje (§ 17 odst. 8), aby provozovna určená pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům, byla trvale a zvenčí označena jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny s výjimkou automatů, kategorií a třídou u ubytovacího zařízení poskytujícího přechodné ubytování a prodejní nebo provozní dobou určenou pro styk se spotřebiteli (nejedná-li se o mobilní provozovnu či automat).

Vzhledem k tomu, že jmenovaný zákon nehovoří o konkrétní formě uvedení provozní doby, resp. nestanoví, že podnikatel musí výlučně uvést pouze konkrétní časové vymezení, lze odvodit, že specifikace této doby textem „podle objednávek“, není v rozporu s citovanou platnou právní úpravou.