Vymáhání daní podle daňového řádu

Vydáno: 50 minut čtení

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád , představuje nový obecný procesní daňový právní předpis, který s účinností od 1. 1. 2011 upravuje postup správce daně, práva a povinnosti daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní tak, aby byl naplněn základní cíl správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daně, a rovněž i zabezpečení její úhrady. To vše je realizováno v rámci daňového řízení ve smyslu § 134 daňového řádu . Daňové řízení se může skládat z řízení dílčích, ve kterých jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí.

Vymáhání daní podle daňového řádu
Ing.
Soňa
Boráková
K zabezpečení úhrady daně slouží celá řada instrumentů, jako například rozložení úhrady daně na splátky, zajištění daně, sankce v podobě úroků z prodlení a zejména vymáhání daní, prostřednictvím něhož je realizována úhrada1 nedoplatku. Úprava vymáhání daní je společně s úpravou evidence daní, vybírání daní, zajištění daní a s úpravou dělené správy, podřazena pod část zákona nazvanou
Placení daní
, která je součástí správy daní.
Přestože se úprava daňové
exekuce
v daňovém řádu oproti úpravě zakotvené v zákoně o správě daní a poplatků značně rozšířila, nejedná se o úpravu komplexní. I nadále tak bude nutné aplikovat subsidiárně (podpůrně) občanský soudní řád. To znamená, že úprava občanského soudního řádu se nepoužije, jedná-li se o pravomoc správce daně, nebo stanoví-li daňový řád úpravu odlišnou (speciální).
Správci daně zůstává jeho dvojí postavení (tj. role věřitele a exekučního orgánu), ale již se nebude dosazovat do role soudu. Konstitutivně ukládat povinnosti nebo přiznávat práva bude správce daně rozhodnutím pouze podle daňového řádu. Deklaratorním rozhodnutím je možné také prohlašovat práva a povinnosti stanovené nejen daňovým řádem, ale i jiným zákonem, jehož úpravu lze při daňovém řízení použít. Typicky se jedná o občanský soudní řád, ale může jím být například i občanský zákoník2. Vymezení práv a povinností osob zúčastněných na řízení ponechává daňový řád (z důvodu jednotnosti) převážně úpravě občanskému soudnímu řádu.
 
Subjekty vymáhání daní
Jedním ze subjektů správy daní, a tedy i vymáhání, je
daňový subjekt
. Podle daňového řádu je daňovým subjektem ta osoba, kterou za daňový subjekt označí daňový zákon3. Nejčastěji půjde o zákon převážně hmotněprávního charakteru4. Navíc použije-li daňový zákon pro označení osoby povinné k dani pojmu „poplatník“ nebo „plátce daně“, má se obecně za to, že tato osoba má postavení daňového subjektu. Daňovým subjektem je rovněž právní nástupce, na rozdíl například od insolvenčního správce, tj. osoby ustanovené podle jiného zákona, která „zajišťuje plnění daňových povinností“ dlužníka při prohlášení konkurzu. Ačkoli insolvenční správce má práva a povinnosti daňového subjektu, jedná svým jménem na účet daňového subjektu bez přímé majetkové odpovědnosti.
Dalším subjektem správy daní je příslušný
správce daně
. Tím je orgán veřejné moci, jehož působnost5 (tj. okruh vymezených úkolů) a pravomoc (tj. svěřené právní prostředky) je určena především kompetenčními zákony6. Správu daní správce daně vykonává (
prostřednictvím úředních osob
) ať už přímo, nebo nepřímo (tj. na základě zákonné
delegace
na jiné subjekty veřejné správy7) na základě zákona - daňového řádu.
Místní příslušnost
správce daně při správě daní, a tedy i při vymáhání, je podle § 13 daňového řádu určena u fyzické osoby tzv. místem jejího pobytu8, u právnické osoby jejím sídlem9. Existují však i výjimky z tohoto pravidla, a to například, pokud je předmětem daně nemovitost10, pokud daňový subjekt nemá na území České republiky bydliště nebo sídlo11, nebo v případě plátcovy pokladny12. U plátcovy pokladny, která je podle daňových zákonů daňovým subjektem vykonávajícím práva a povinnosti plátce daně, je pro určení místní příslušnosti správce daně pro správu daní (tj. i pro vymáhání) rozhodující její umístění. Případný nedoplatek bude vymáhán (z povahy věci) na plátci daně. Při změně místní příslušnosti dosavadní správce daně bezodkladně postupuje spis daňového subjektu týkající se daní, které lze stanovit, vybrat či vymáhat, novému místně příslušnému správci daně. Jedna z výjimek z tohoto obecného pravidla se aplikuje v případě, kdy probíhá daňová
exekuce
prodejem movitých věcí nebo nemovitostí. Do doby dokončení těchto řízení zůstává místně příslušným správcem daně ten správce daně, který tato řízení nařídil (viz § 185 odst. 3 daňového řádu). Možnost správce daně dožádat podle § 17 odst. 1 daňového řádu o provedení úkonů, dílčích řízení nebo jiných postupů jiného věcně příslušného správce daně, by tím z povahy věci neměla být dotčena.
Za subjekty správy daní lze považovat i tzv.
třetí osoby
. Ty tvoří subjekty (odlišné od daňových subjektů), které mají práva a povinnosti při správě daní, nebo jejichž práva nebo povinnosti jsou správou daní dotčena. Do této skupiny tak lze přiřadit výše zmíněného insolvenčního správce či správce dědictví, ale i osoby, které správce daně vyzve podle § 57 a násl. daňového řádu k poskytnutí údajů nutných pro správu daní. Třetí osobou při vymáhání daní může být například znalec, poddlužník, věřitel přihlášený do dražby, spoluvlastník předmětu dražby, osoba s předkupním právem k předmětu dražby atd. Do role třetí osoby se může dostat i orgán veřejné moci (například je-li vyzván k poskytnutí údajů). Přitom nedisponuje vrchnostenským postavením. Pro souhrnné označení třetích osob a daňového subjektu byla v § 5 odst. 3 daňového řádu zavedena legislativní zkratka -
osoby zúčastněné na správě daní
.
Mezi subjekty, které se účastní procesu správy daní, patří bezpochyby také soud nebo soudní exekutor, o kterých se daňový řád explicitně zmiňuje až v souvislosti se způsoby vymáhání daní.
 
Vymezení základních pojmů
Pojem
nedoplatek
, s jehož obdobou pracoval již zákon o správě daní a poplatků (daňový nedoplatek), poprvé definuje daňový řád, a to jako částku daně, která není uhrazena a uplynul den splatnosti této daně. Přestože pojem daň zahrnuje rovněž příslušenství daně, zákon jeho neuhrazenou část explicitně pod pojem nedoplatek podřazuje spolu s neuhrazenou částkou zajištěné daně z důvodu právní jistoty. Pro navázání na terminologii insolvenčního zákona je pojem nedoplatek nahraditelný pojmem
splatná daňová pohledávka
, byť se nejedná o pojmy totožné. Rozdíl mezi nimi je v tom, že pojem splatná daňová pohledávka je širším pojmem, neboť zahrnuje daňovou pohledávku i v den její splatnosti (nedoplatkem se stane až dnem následujícím).
Pojem
přeplatek
není opakem nedoplatku, jak by se mohlo na první pohled zdát. Přeplatek je částka, o kterou úhrn plateb převyšuje úhrn předpisů daňových povinností na osobním daňovém účtu13 daňového subjektu. Daňový subjekt může s tímto přeplatkem disponovat v souladu se zákonem