Jak v Česku uplatnit zahraniční daň z příjmů

Vydáno: 36 minut čtení

Daně z příjmů tvoří významnou položku veřejných rozpočtů drtivé většiny států. Pokud plátce příjmu i jeho příjemce jsou rezidenty (občany nebo firmami) pouze jednoho státu, pak zpravidla nevzniká problém, daň z příjmů – za podmínek zákona dané země – přísluší právě a jedině tomuto státu. Jestliže je ale plátce příjmu usazen v jednom státě a příjemce peněz je rezidentem druhého státu, nastává problém. První stát si bude dělat nárok na daň z tohoto příjmu, jelikož jeho zdroj (osoba plátce nebo majetek) a obvykle také důvod placení se nachází právě tam. Ovšem i druhý stát (rezidence příjemce) bude chtít tento příjem zdanit, aby všichni jeho rezidenti byli „spravedlivě“ zdaněni stejně ze všech svých příjmů. Obojí má svou logiku a oba přístupy jsou v praxi většiny států běžné. Aby se tím ale neomezoval mezinárodní obchod – který je přínosem pro oba dotčené státy – je přijímána vnitrostátní právní úprava a uzavírány mezinárodní smlouvy zamezující dvojímu zdanění.

Jak v Česku uplatnit zahraniční daň z příjmů
Ing.
Martin
Děrgel
 
Proč vzniká mezinárodní dvojí zdanění
V celoplanetárním souboji států o daně z příjmů je zcela zásadní jednoznačné určení daňové rezidence (domicilu) poplatníka coby příjemce peněz, od níž se odvíjí rozsah předmětu zdanění jeho příjmů v daném státě:
Daňoví rezidenti České republiky (dále jen „rezident“) mají plnou (celosvětovou) daňovou povinnost:
v Česku proto obecně zdaňují všechny své příjmy, ať už jim plynou z Česka nebo ze zahraničí.
Daňoví nerezidenti České republiky (dále jen „nerezident“) mají pouze omezenou daňovou povinnost:
v Česku zdaňují pouze taxativně vyjmenované příjmy plynoucí ze zdrojů na našem území.
O daňové rezidenci fyzické osoby zpravidla rozhoduje stálý byt (bydliště), případně pobyt delší než 183 dnů v roce, jak říká § 2 odst. 2 versus 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). V případě právnických osob je klíčem místo jejich skutečného vedení, ze kterého je dotyčný poplatník reálně řízen, viz § 17 odst. 3 versus 4 ZDP. Při názorovém střetu dvou států je rozhodnutí o rezidenci poplatníka možné pouze na základě jejich dohody o zamezení dvojímu zdanění (dále jen „daňová smlouva“).
Jednoznačným určením rezidence poplatníka – tj. příjemce zdaňovaného příjmu – by bylo mezinárodní zdanění vyřešeno, pokud by ve všech státech platilo, že zdanění podléhají buď pouze příjmy jejich rezidentů, nebo jen příjmy ze zdrojů (od plátců) na jejich území. Tak tomu ale zdaleka není, až na pár výjimek tzv. daňových rájů. Většina států – včetně Česka – se totiž pragmaticky nechce vzdát obou druhů, resp. důvodů, zdanění příjmů.
Příklad 1
Důvody mezinárodního dvojího zdanění příjmů
Česká firma si zřídila prodejnu (provozovnu) na Slovensku. Podle slovenského zákona se příjmy (zisky) tzv. stálých provozoven nerezidentů považují za příjmy ze zdroje na území Slovenska, a proto podléhají slovenské dani z příjmů. Což je oprávněný požadavek, jelikož provozovna využívá infrastruktury (silnice, elektřina, voda atd.) a řady veřejných služeb (soudní ochrana, vymahatelnost pohledávek, zajištění bezpečnosti apod.), které slovenský stát financuje z veřejných zdrojů, což jsou zejména daně, na čemž by jinak česká firma parazitovala.
Protože je ale tato česká firma – včetně slovenské provozovny, která je právně její součástí – rezidentem ČR, musí u nás přiznat a zdanit veškeré celosvětové příjmy, včetně stálé provozovny (prodejny) v SR. Na tomto principu obecně nic nemění ani skutečnost, že tyto příjmy (zisk) již firma zdanila obdobnou daní na Slovensku.
Díky daňové smlouvě mezi Českem a Slovenskem – sdělení č. 100/2003 Sb. m. s. – nebude konečný dopad pro poplatníka zničující tak, že by z tržeb zdaněných již na Slovensku musel u nás platit daň z příjmů podruhé znovu. Daňová smlouva totiž umožňuje snížit českou daň rezidenta o zaplacenou slovenskou daň (tzv. prostý zápočet).
Obdobně jako nedokážou státy
a priori
samostatně vyřešit otázku jediné daňové rezidence (domicilu), tak pouhými svými národními zákony logicky nedonutí ostatní země, aby se vzdaly práva na zdanění toho či onoho druhu příjmu plynoucího jejich rezidentům. Nezbývá než aby problém mezinárodní daňové konkurence ze střetu neomezené a omezené daňové povinnosti vyřešily opět vzájemnou dohodou v rámci daňové smlouvy.
Tento konflikt se přitom obecně dá vyřešit rozložením kompetencí ke zdaňování dvěma způsoby:
A)
jeden ze států se plně vzdá práva na zdanění (zpravidla je to stát zdroje příjmu), nebo
B)
zdanění se rozdělí mezi oba dotčené státy (zdroj příjmů
versus
rezidence poplatníka).
Daňové smlouvy většinou volí za B) a oběma státům umožňují jeden a tentýž příjem zdanit. Načež se dostává ke slovu třetí stěžejní opatření těchto smluv – jak ve státě rezidence poplatníka zabránit dvojí