Zajištění daní z pohledu zákona a judikatury

Zajištění úhrady na daň, u které ještě neuplynul den splatnosti, nebo na daň, která ještě nebyla stanovena, může správce daně za stanovených podmínek provést prostřednictvím . Jedná se o tzv. „předběžnou platební povinnost“ spočívající v tom, že správce daně uloží daňovému subjektu, aby přikázanou částku daně zajistil ve prospěch příslušného správce daně složením jistoty na jeho depozitní účet.

Zajišťovací příkaz není rozhodnutím o stanovení daně, je pouze mimořádným prostředkem, kterým lze v odůvodněných případech ještě před vydáním rozhodnutí o stanovení daně včas zajistit ve prospěch příslušného správce daně přikázanou částku ke splnění tohoto rozhodnutí. Podle judikatury však ani skutečnost, že daň byla za příslušné zdaňovací období již stanovena, nebrání tomu, aby byl správcem daně vydán zajišťovací příkaz k zajištění daně, která má být v budoucnu za toto zdaňovací období doměřena dodatečným platebním výměrem (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 2 Afs 8/2015-69).

Podle § 167 odst. 1 daňového řádu lze zajišťovací příkaz vydat jen za existence odůvodněné obavy, že

Tyto skutečnosti musí být uvedeny v odůvodnění zajišťovacího příkazu, tj. správce daně musí v odůvodnění zajišťovacího příkazu uvést, jaké konkrétní důvody ho vedou k obavě, že v daném případě bude daň v době její vymahatelnosti nedobytná nebo ji bude možné vybrat jen se značnými obtížemi.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 1 Afs 27/2014) musí být naplnění odůvodněné obavy ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu vždy zkoumáno individuálně ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž existence odůvodněné obavy by měla být založena na konkrétních poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně. V souvislosti s vydáním zajišťovacího příkazu nemůže správce daně vycházet jen z aktuálního stavu majetku daňového subjektu, ale musí posoudit celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu včetně možností jejího dalšího vývoje (viz např. rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 335/2016).

Zdrojem odůvodněných obav správce daně vedoucích k vydání zajišťovacího příkazu může být např.:

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS sp. zn. 9 Afs 249/2019) by se odůvodněná obava o budoucí úhradu daně měla vztahovat vždy k celé výši předpokládané daně a na celou tuto částku.

Za běžných okolností (tj. pokud reálně nehrozí nebezpečí z prodlení) je daňovému subjektu poskytnuta k zaplacení částky stanovené zajišťovacím příkazem na určený účet správce daně . Pokud se ale správce daně odůvodněně domnívá, že poskytnutí uvedené lhůty by mohlo vést ke zmaření účelu zajišťovacího příkazu, neboť reálně hrozí nebezpečí z prodlení, je podle § 167 odst. 3 daňového řádu oprávněn vydat zajišťovací příkaz vykonatelný ; v tomto případě musí být v odůvodnění zajišťovacího příkazu uvedeny skutečnosti, z nichž správce daně usoudil, že v daném případě hrozí nebezpečí z prodlení. Oznámením zajišťovacího příkazu se rozumí jeho doručení daňovému subjektu nebo jiný prokazatelný způsob seznámení daňového subjektu s jeho obsahem (viz § 101 odst. 6 daňového řádu).

Zvláštní úpravu pro zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty v případě hrozícího prodlení obsahuje § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), kde je stanoveno, že hrozí-li nebezpečí z prodlení, je zajišťovací příkaz účinný a vykonatelný a dále je stanoveno, že správce daně současně s vydáním zajišťovacího příkazu učiní pokus vyrozumět vhodným způsobem daňový subjekt o vydání zajišťovacího příkazu a sepíše o tom úřední záznam. Obdobnou zvláštní úpravu pro zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou spotřební daň obsahuje § 20b zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba hrozbu nebezpečí z prodlení vyhodnotit k okamžiku vydání zajišťovacího příkazu (viz rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 194/2016).

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS sp. zn. 10 Afs 30/2017) lze okamžitou vykonatelnost zajišťovacího příkazu podle § 103 zákona o DPH uplatnit pouze ve výjimečných případech, přičemž v odůvodnění zajišťovacího příkazu musí být uvedeny konkrétní důvody, pro které je nutné vykonat zajišťovací příkaz okamžitě.

Způsob stanovení výše zajišťované částky daně, která nebyla ještě stanovena, je upraven v § 167 odst. 4 daňového řádu, podle kterého správce daně stanoví výši zajišťované částky , případně může, nehrozí-li nebezpečí z prodlení, vyzvat daňový subjekt, aby nejpozději do 3 pracovních dnů sdělil údaje potřebné pro určení výše zajišťované daně.

V § 167 odst. 5 daňového řádu je s účinností od 1. 1. 2021 zavedena nová možnost zajištění budoucí úhrady daně vyčíslené v zajišťovacím příkazu, a to . Tato možnost, která je alternativou zajišťovací , je ale podmíněna předchozím písemným souhlasem daňového subjektu s úředně ověřeným podpisem.

Proti zajišťovacímu příkazu se může daňový subjekt odvolat, přičemž podle § 168 odst. 1 daňového řádu platí, že pokud není vydáno rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu do 30 dnů ode dne, kdy bylo odvolání podáno, stává se zajišťovací příkaz neúčinným. V tomto případě se nepoužije pravidlo zachování lhůty upravené v § 35 odst. 2 daňového řádu.

V § 168 odst. 2 daňového řádu je výslovně vyloučena možnost uplatnění obnovy řízení proti zajišťovacímu příkazu. Podle § 121 až 123 daňového řádu může být zajišťovací příkaz podroben přezkumu, zda byl vydán v souladu se zákonem; samotné nařízení přezkoumání ale nemá vůči vydanému zajišťovacímu příkazu odkladný účinek, tudíž nebrání jeho vykonatelnosti.

Z ustanovení § 168 odst. 3 daňového řádu vyplývá, že po dobu zajištění daně by měl správce daně zkoumat, zda nedošlo ke změně podmínek pro zajištění, tj. zda stále existují důvody, pro které bylo zajištění daně uplatněno. Pokud správce daně zjistí, že před stanovením daně nebo před dnem její splatnosti důvody pro zajištění daně pominuly, je povinen bezodkladně rozhodnout o ukončení účinnosti zajišťovacího příkazu. Zjistí-li správce daně před stanovením daně nebo před dnem její splatnosti důvody pro snížení původní výše zajištění, rozhodne o změně zajištěné částky rozhodnutím, které mění částku uvedenou v zajišťovacím příkazu a současně ukončí v rozsahu změny účinnost příkazu původního.

Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud správce daně nesplní povinnost rozhodnout o ukončení účinnosti zajišťovacího příkazu podle § 168 odst. 3 daňového řádu, ačkoli jsou pro to splněny podmínky, postupuje protiprávně a zasahuje tak neoprávněně do práv daňového subjektu tím, že jej odmítá zbavit povinnosti, kterou již daňový subjekt podle zákona nemá. Proti tomuto protiprávnímu jednání správce daně se může daňový subjekt bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 správního řádu soudního (viz rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 88/2017).

Podle § 168 odst. 4 a 5 daňového řádu účinnost zajišťovacího příkazu zaniká, jestliže:

V § 168 odst. 6 daňového řádu je stanoveno, že . Podle judikatury Nejvyššího správního soudu by správce daně měl v souvislosti s vydáním zajišťovacího příkazu přistupovat ke zřízení zástavního práva k majetku daňového subjektu vždy až po důkladném zvážení kritéria vhodnosti a potřebnosti využití tohoto institutu zajištění daně (viz rozsudek NSS sp. zn. 2 Afs 108/2016).

Podle § 176 odst. 1 písm. c) daňového řádu je vykonatelný zajišťovací příkaz exekučním titulem. V § 169 daňového řádu je stanoveno, že pokud nebyla při vymáhání zahájeném na základě zajišťovacího příkazu zajištěná částka uhrazena do doby zániku účinnosti zajišťovacího příkazu z důvodu toho, že zajištěná daň se stala splatnou podle § 168 odst. 4 a 5 daňového řádu, rozhodne správce daně, ; přitom účinky provedených exekučních úkonů zůstávají zachovány v rozsahu vymezeném novým exekučním titulem.

Podle § 170 odst. 1 daňového řádu může správce daně zřídit rozhodnutímza podmínek stanovených občanským zákoníkem, pokud daňový řád nestanoví jinak. Podle § 170 odst. 3 daňového řádu může správce daně také rozhodnout o zřízení zástavního práva k majetku vlastníka, odlišného od daňového subjektu, jehož nedoplatek je zajišťován, a to na základě předchozího písemného souhlasu vlastníka s úředně ověřeným podpisem.

Na rozdíl od občanského zákoníku vzniká zástavní právo podle daňového řádu k zajištění daňové pohledávky . Podle § 170 odst. 4 daňového řádu zástavní právo k nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, jakož i k dalšímu majetku, o kterém jsou vedeny veřejné registry, vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu, popřípadě tomu, kdo vede veřejný registr.

Podle § 160 odst. 3 písm. c) daňového řádu je zřízení zástavního práva podle daňového řádu úkonem přerušujícím běh lhůty pro placení daně.

Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že zřízení zástavního práva podle daňového řádu je institut blízký daňové exekuci (i při zřízení zástavního práva se předpokládá, že v případě neuhrazení daňového nedoplatku bude možno přistoupit k daňové exekuci); avšak v případě zřízení zástavního práva jde o mírnější zásah do práv daňového subjektu, než je tomu v případě daňové exekuce; na rozdíl od daňové může v případě zástavního práva daňový subjekt nadále běžným způsobem využívat svůj majetek (tj. může jej i pronajímat, brát z něj plody a užitky apod.).

Rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle daňového řádu musí obsahovat kromě obvyklých náležitostí rozhodnutí podle § 102 odst. 1 daňového řádu také . Zástavní právo podle daňového řádu slouží k zajištění neuhrazené daně včetně jejího příslušenství (např. úroků a penále. Jak bylo již dříve uvedeno, lze zástavním právem zajistit také povinnost uloženou v zajišťovacím příkazu.

Podle § 170a daňového řádu může správce daně vykonat zástavní právo podle občanského zákoníku; při výkonu zástavního práva se ale také přiměřeně použije ustanovení o provádění daňové .

Při uplatňování zástavního práva na majetek daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně je správce daně povinen postupovat podle zásady přiměřenosti (viz § 5 odst. 3 daňového řádu). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je porušením uvedené zásady např. takový postup, kdy správce daně při uplatnění zástavního práva zajistí majetek, který zjevně řádově převyšuje hodnotu neuhrazené daně (viz rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, čj. 4 Afs 48/2015-32).

Při případném se postupuje podle obecné právní úpravy zániku zástavního práva obsažené v § 1376 až 1379 občanského zákoníku. Podle § 170 odst. 5 daňového řádu zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně zaniká rovněž právní mocí rozhodnutí, kterým správce daně ruší zástavní právo. O zániku zástavního práva z důvodů stanovených občanským zákoníkem vyrozumí správce daně daňový subjekt a vlastníka zástavy.

V § 171 daňového řádu je stanoveno, že .

Daňový řád nestanoví, kdo a v jakém rozsahu je povinen nedoplatek uhradit jako ručitel. Toto je upraveno až v zákoně, který ukládá povinnost ručení za nezaplacenou daň.

Podle § 108a zákona o DPH, ve kterém je pro účely tohoto zákona upraveno , ručí oprávněný příjemce, kterému vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň v souvislosti s přijetím vybraných výrobků z jiného členského státu, za nezaplacenou daň z dodání tohoto zboží třetí osobě osobou, která toto zboží pořídila z jiného členského státu, ledaže prokáže, že přijal veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, aby ověřil, že daň bude osobou, která toto zboží pořídila, řádně zaplacena.

Podle § 108a odst. 4 zákona o DPH může oprávněný příjemce využít zvláštní způsob zajištění daně podle § 109a zákona o DPH, přičemž, pokud tuto možnost využije, hledí se pro tento účel na něj jako na příjemce zdanitelného plnění.

Oprávněný příjemce přitom ručí za nezaplacenou daň pouze do výše daně vypočtené ze základu daně odpovídajícího ceně obvyklé včetně spotřební daně.

Podle § 109 zákona o DPH, ve kterém je pro účely tohoto zákona upraveno , ručí příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň z tohoto plnění v těchto případech:

Příjemce zdanitelného plnění, které spočívá v dodání pohonných hmot distributorem pohonných hmot podle zákona upravujícího pohonné hmoty, ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud v okamžiku jeho uskutečnění nebo poskytnutí úplaty na něj není o poskytovateli zdanitelného plnění zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup skutečnost, že je registrován jako distributor pohonných hmot podle zákona upravujícího pohonné hmoty.

K aplikaci institutu ručení za nezaplacenou daň podle zákona o DPH vydalo Generální finanční ředitelství několik podrobných informací, které jsou zveřejňovány na internetových stránkách Finanční správy ČR.

Výzva k úhradě daňového nedoplatku ručitelem musí být řádně odůvodněna. Toto odůvodnění musí obsahovat zejména údaje svědčící o tom, že byly naplněny podmínky pro vydání výzvy k úhradě nedoplatku daně stanovené v § 171 daňového řádu a že ručení nebylo uplatněno ve větším rozsahu, než stanoví příslušný zákon.

Podle ustanovení § 171 odst. 3 daňového řádu lze výzvu ručiteli vydat, pokud nebyl nedoplatek uhrazen daňovým subjektem, ačkoliv byl daňový subjekt o jeho úhradu bezvýsledně upomenut, a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání na daňovém subjektu, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné; výzvu ručiteli lze vydat rovněž po zahájení insolvenčního řízení vůči daňovému subjektu.

Proti výzvě ručiteli se může ručitel odvolat, přičemž v tomto případě platí, že včas podané odvolání má odkladný účinek.

Podle § 172 daňového řádu má ručitel, kterému byla doručena výzva k úhradě nedoplatku podle § 171, při placení daní procesní postavení jako daňový subjekt a je též oprávněn ke zproštění povinnosti mlčenlivosti o informacích podléhajících povinnosti mlčenlivosti (viz § 52 odst. 2 daňového řádu), se kterými byl seznámen. Po oznámení výzvy k úhradě nedoplatku je ručitel oprávněn nahlížet do spisu ohledně nedoplatku, za který ručí, v rozsahu nezbytném pro uplatnění opravného prostředku, podání podnětu k použití dozorčího prostředku nebo podnětu k prominutí daně. Do té doby má právo na informaci o výši nedoplatku od správce daně, za který ručí.

Pokud je ručitel v prodlení s úhradou nedoplatku, ke které byl vyzván, nevzniká k tomuto nedoplatku samostatný úrok z prodlení; to platí i pro úrok z posečkané částky v případě, že je ručiteli povoleno posečkání. Pokud je ručiteli povoleno posečkání, lze nedoplatek po tuto dobu vymáhat pouze na daňovém subjektu.

Ručiteli, který uhradil za daňový subjekt nedoplatek, vydá správce daně potvrzení o úhradě tohoto nedoplatku.

Platba daně provedená ručitelem se použije na úhradu nedoplatku daňového subjektu, za který ručitel ručí. Nelze-li tuto platbu zcela nebo zčásti použít na úhradu uvedeného nedoplatku, neboť byl ke dni platby již zcela nebo zčásti uhrazen, vznikne ručiteli přeplatek ve výši rovnající se částce, která nebyla použita na úhradu nedoplatku. Správce daně převede tento přeplatek na případný nedoplatek na osobním účtu ručitele, na kterém se eviduje o jeho vlastních daňových povinnostech. Nemá-li ručitel nedoplatek, na který lze přeplatek převést, správce daně přeplatek nebo jeho zbývající část ručiteli poukáže bez žádosti do 30 dnů od jeho vzniku. Stejně se postupuje v případě, že dojde k zániku daňové povinnosti, kterou ručitel zcela nebo zčásti uhradil.

Podle § 173 odst. 1 daňového řádu může správce daně rozhodnout o přijetí. Znamená to, že ručitelským prohlášením adresovaným příslušnému správci daně na sebe bere třetí osoba vůči správci daně povinnost, že neuhrazenou daňovou pohledávku uspokojí, pokud ji neuspokojí dlužník, přičemž tato třetí osoba se stává ručitelem od okamžiku, kdy je jí oznámeno rozhodnutí správce daně, že její ručení přijímá. Podle článku I. bodu 2. písm. g) pokynu č. MF-4 o stanovení lhůt při správě daní (uvedený pokyn byl zveřejněn ve Finančním zpravodaji č. 4/2014) musí být rozhodnutí o přijetí ručení třetí osoby podle § 173 odst. 1 daňového řádu vydáno do 3 měsíců od doručení ručitelského prohlášení. Obdobně musí být vydáno rozhodnutí i v případě nepřijetí ručení třetí osobou.

Podle § 173 odst. 2 daňového řádu může správce daně rozhodnout o přijetí . Nejde-li o bankovní záruku, musí být záruční listina opatřena úředně ověřeným podpisem. Při vystavování záruční listiny se výstavce řídí ustanovením § 2029 občanského zákoníku. Podle článku I. bodu 3. písm. f) pokynu č. MF-4 o stanovení lhůt při správě daní musí být rozhodnutí o přijetí finanční záruky podle § 173 odst. 2 daňového řádu vydáno do 30 dnů od předložení záruční listiny výstavcem.

Způsob zajištění daně ručením třetí osobou nebo finanční zárukou přijatou správcem daně je speciálně upravena také pro účely zákona o spotřebních daních (viz § 21 zákona o spotřebních daních).

Podle § 174 odst. 1 zákona daňového řádu obecně platí, že .

V současné době je povinnost platit daň prostřednictvím záloh stanovena v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 174 odst. 2 daňového řádu jsou daňové subjekty povinny platit zálohy na daň ve výši a lhůtách stanovených zákonem nebo rozhodnutím správce daně.

Podle § 174 odst. 5 daňového řádu může správce daně v odůvodněných případech stanovit zálohy nižší, popřípadě může povolit výjimku z povinnosti daň zálohovat, a to i za celé zdaňovací období.

Daňovému subjektu, kterému nově vznikne povinnost platit daň, pro kterou zákon stanoví zálohy, stanoví správce daně podle § 174 odst. 6 daňového řádu zálohy na daň na základě žádosti daňového subjektu, nebo z moci úřední s přihlédnutím k očekávané daňové povinnosti. Jde-li o daňový subjekt, kterému současně vznikne registrační povinnost, uvede údaje potřebné pro stanovení této zálohy při registraci.

Podle článku I. bodu 3. písm. g) pokynu č. MF-4 o stanovení lhůt při správě daní musí být rozhodnutí o stanovení záloh podle § 174 odst. 5 a 6 daňového řádu vydáno do 30 dnů od podání žádosti daňového subjektu.

Po skončení zdaňovacího období nebo období, za které je podáváno daňové přiznání, popřípadě vyúčtování, se uhrazené zálohy na daň započítávají na úhradu splatné daně.

V § 174a daňového řádu je s účinností od 1. 1. 2021 upraven nový . Od uvedeného data je institut zálohy na daňový odpočet upraven také v § 105a zákona o DPH, podle kterého plátci vzniká nárok na zálohu na nadměrný odpočet ve výši a za podmínek uvedených v daňovém řádu.

Podle § 174a daňového řádu obecně platí, že pokud tak stanoví zákon, vzniká daňovému subjektu nárok na zálohu na daňový odpočet ve výši odpovídající té části daňového odpočtu nárokovaného v jím podaném daňovém tvrzení, kterou správce daně nehodlá prověřovat v rámci postupu k odstranění pochybností nebo daňové kontroly. Správce daně je povinen předepsat vzniklou zálohu na daňový odpočet bez zbytečného odkladu do evidence daní a současně o tom musí vhodným způsobem vyrozumět daňový subjekt (např. prostřednictvím daňové informační schránky).

V případě předepsání zálohy na daňový odpočet správce daně provede standardní test vratitelnosti podle § 154 daňového řádu a bude-li výsledkem tohoto testu vratitelný přeplatek, vrátí je správce daně daňovému subjektu ve standardní lhůtě 15 dnů bez toho, aby o jeho vrácení musel daňový subjekt žádat.

V § 174b daňového řádu je upraven postup při .

V § 109a zákona o DPH je stanoveno, že .

Toto ustanovení umožňuje příjemci zdanitelného plnění uskutečněného v tuzemsku zaplatit dobrovolně za poskytovatele tohoto zdanitelného plnění daň z přidané hodnoty přímo správci daně. Pokud příjemce zdanitelného plnění tuto možnost využije, nemůže se poté již dostat do pozice ručitele za nezaplacenou daň podle § 109 zákona o DPH.

Úhrada daně za poskytovatele zdanitelného plnění se hradí jeho správci daně. Současně s úhradou daně příjemce zdanitelného plnění způsobem zveřejněným správcem daně uvede

Je-li úhrada daně za poskytovatele zdanitelného plnění provedena bez uvedení dne uskutečnění zdanitelného plnění nebo dne přijetí úplaty, pak se má za to, že takovým dnem je den přijetí platby správcem daně.

Částka uhrazená za poskytovatele zdanitelného plnění se přijímá a eviduje na jeho osobním depozitním účtu. Ke dni splatnosti daně se tato částka převede na osobní daňový účet poskytovatele zdanitelného plnění s datem platby k tomuto dni; dojde-li k úhradě později, převede se na osobní daňový účet s datem platby evidovaným na osobním depozitním účtu.

V případě, že příjemce zdanitelného plnění uhradí za poskytovatele zdanitelného plnění daň, která byla již zcela nebo zčásti uhrazena, použije se zaplacená částka na úhradu dalších nedoplatků na osobním daňovém účtu poskytovatele zdanitelného plnění.

Zvláštní způsob zajištění daně z příjmů daňových nerezidentů je upraven v § 38e zákona o daních z příjmů, kde je stanoveno, že k zajištění daně ze zdanitelných příjmů poplatníků daně z příjmů fyzických osob a poplatníků daně z příjmů právnických osob, z nichž není daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně, jsou plátci těchto příjmů (tj. plátci daně) při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch poplatníků, nejpozději v den, kdy o dluhu účtují v souladu s platnými účetními předpisy, povinni srazit , ve výši

Povinnost zajištění daně se týká jen těch zdanitelných příjmů poplatníků (daňových nerezidentů), které mají zdroj na území České republiky a které je poplatník – daňový nerezident povinen v tuzemsku přiznat a zdanit prostřednictvím daňového přiznání k dani z příjmů; okruh těchto příjmů je vymezen v § 22 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Zajištění daně provádí plátce příjmu tak, že sníží peněžní nebo nepeněžní úhradu daňovému nerezidentovi o stanovenou částku na zajištění daně a tuto částku odvede svému místně příslušnému správci daně. V podstatě tím plátce příjmu zaplatí za poplatníka (daňového nerezidenta) „zálohu“ na jeho daňovou povinnost z úhrady jeho pohledávky. Poplatníkovi (daňovému nerezidentovi) se tato „záloha“ započte na jeho daňovou povinnost vzniklou v České republice, a to při podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací období.

Pokud poplatník (daňový nerezident) nepodá ve stanovené lhůtě daňové přiznání, může příslušný správce daně považovat částky zajištění daně za vyměřenou a uhrazenou daňovou povinnost poplatníka, přičemž úhrn částek zajištění daně sražených a odvedených plátcem daně se považuje po uplynutí osmého měsíce po skončení zdaňovacího období za platbu na daň provedenou poplatníkem; nepodá-li poplatník daňové přiznání k dani z příjmů ani do uplynutí lhůty, ve které lze daň vyměřit, považuje se daňová povinnost poplatníka za vyměřenou ve výši této platby.

Zajištění daně se účtuje na příslušném účtu účtové skupiny 34 – Zúčtování daní a dotací (v bodu 3.4.4. Českého účetního standardu č. 017 – Zúčtovací vztahy je účetní případ zajištění daně formulován jako „daň z příjmů, jejíž odvod zajišťuje účetní jednotka jako plátce daně za daň sraženou poplatníkům daně“).

Poplatník (daňový nerezident) zaúčtuje částku sraženou plátcem příjmu na zajištění daně na vrub příslušného účtu v účtové skupině 34 (jako zaplacenou daň z příjmů) a ve prospěch příslušného účtu pohledávek v účtové skupině 31 (jako částečnou úhradu pohledávky).

Současně s platbou zajištění daně je plátce daně povinen podat správci daně hlášení o provedeném zajištění daně na tiskopisu vydaném Ministerstvem financí (tiskopis 25 5516 MFin 5516); toto hlášení lze podat také na počítačových sestavách, které mají údaje, obsah i uspořádání totožné s uvedeným tiskopisem.

Pokud plátce daně nesrazí zajištění daně ve správné výši nebo jej nesrazí vůbec anebo částku zajištění daně včas neodvede, předepíše správce daně částku zajištění daně plátci daně k přímému placení.

Od roku 2004 se zajištění daně z příjmů v České republice již netýká příjmů poplatníků – daňových nerezidentů, kteří jsou daňovými rezidenty jiných členských států Evropské unie nebo dalších států, které spolu s členskými státy EU tvoří Evropský hospodářský prostor (tj. Norsko, Island a Lichtenštejnsko).

Zajištění daně podle § 38e zákona o daních z příjmů se neuplatní u příjmů z úhrad za zboží či služby prováděné v maloobchodě, kde prodejcem je poplatník daně z příjmů fyzických nebo právnických osob, který je daňovým nerezidentem; stejně to platí i u úhrad nájemného placeného fyzickými osobami za bytové prostory užívané k bydlení a činnostem s ním spojeným.

Povinnost zajištění daně se nevztahuje na příjmy, které podléhají dani z příjmů srážené zvláštní sazbou daně podle § 36 zákona o daních z příjmů (např. příjmy z autorských a licenčních práv, úroky z půjček apod.), a rovněž se neprovádí u příjmů ze závislé činnosti, kde je srážena záloha na daň podle § 38h zákona o daních z příjmů.

Povinnost zajištění daně se nevztahuje také na příjmy, které jsou podle zákona o daních z příjmů osvobozeny od daně, nebo nepodléhají v České republice dani z příjmů na základě příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Účetnictví v praxi 5/2021.