Novinky v legislativě - daňový balíček 2019, 1. část

Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony, je souborem novel těchto daňových zákonů:

Kromě výše uvedených novel daňových zákonů je součástí tohoto zákona také novela zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Důvodová zpráva uvádí, že zařazením těchto změn do jednoho právního předpisu se pro jejich adresáty (zejména daňové subjekty a správce daně) zvyšuje přehlednost, neboť změny daňových zákonů jsou obsaženy v návrhu jednoho právního předpisu. Pro adresáta je tak snazší orientovat se v provedených změnách, neboť nejsou obsaženy v řadě dílčích novel jednotlivých právních předpisů. Navíc novely jednotlivých zákonů zařazených do návrhu zákona spolu věcně souvisí.

Pokud bychom se podívali blíže na novely jednotlivých zákonů, začneme nejdříve zákonem o daních z příjmů. Novela má celkem 39 bodů změn a 16 bodů přechodných ustanovení, z tohoto pohledu je možné konstatovat, že se nejedná o novelu příliš rozsáhlou. Nicméně některé body jsou velmi obsáhlé, což tento pohled poněkud zkresluje.

První změna, na kterou je určitě vhodné upozornit, je úprava v § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů, která se týká uplatnění srážkové daně. Fakticky se jedná o reakci na sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým se vyhlašuje zvýšení částky rozhodné pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění a které bylo zveřejněno pod č. 236/2018 Sb. V souladu s tímto sdělením se od 1. 1. 2019 částka rozhodná pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění zvyšuje z 2 500 Kč na 3 000 Kč. Od ledna roku 2019 tak platilo, že do výše 3 000 Kč měsíčně zaměstnanci nevzniká účast na nemocenském pojištění, tj. neodvádí se z tohoto příjmu sociální pojištění. Uplatnění srážkové daně bez podepsaného prohlášení k dani je ale limitováno částkou 2 500 Kč měsíčně. To tedy znamená, že při výši příjmů zaměstnance nad 2 500 Kč do 3 000 Kč sice nebude odváděno sociální pojištění, ale bude odváděna zálohová daň. Nově přijatá úprava má zabránit tomuto nesouladu i do budoucna, protože limitní příjem pro uplatnění srážkové daně nebude stanoven konkrétní částkou, ale rozhodující bude částka rozhodná pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění.

K výše uvedené změně bylo přijato speciální přechodné ustanovení, podle kterého ustanovení § 6 odst. 4 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém tento zákon nabyl účinnosti. Při zúčtování příjmu ze závislé činnosti za kalendářní měsíc, ve kterém tento zákon nabyl účinnosti, a kalendářní měsíce předcházející se použije ustanovení § 6 odst. 4 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Výše uvedené i nadále neplatí pro případy dohody o provedení práce, kde je i nadále platný limit ve výši 10 000 Kč, a to jak pro účast na pojištění, tak i pro uplatnění srážkové daně. V této oblasti k žádné změně nedochází.

Další důležité praktické změny, které se ale netýkají přímo veřejně prospěšných poplatníků, jsou přijaty v oblasti výdajových paušálů fyzických osob. Ve znění zákona platném do 31. 3. 2019 je maximální výše výdajových paušálů omezena částkou, která je odvozena od příjmů ve výši 1 mil. Kč, nově tak budou paušální výdaje limitovány částkou příjmů ve výši 2 mil. Kč. Zvýšení se týká jak příjmů ze samostatné činnosti podle § 7 zákona o daních z příjmů, tak i příjmů z nájmu podle § 9 zákona o daních z příjmů. Jedná se tak tedy o návrat ke stavu, který platil do přijetí zákona č. 170/2017 Sb.

I v tomto případě bylo přijato speciální přechodné ustanovení, podle kterého ustanovení § 7 odst. 7 a § 9 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se poprvé použije pro zdaňovací období, ve kterém tento zákon nabyl účinnosti. Zvýšené limity výdajových paušálů je tak možné uplatnit již za zdaňovací období roku 2019.

Novela zákona přináší také změnu pravidel pro uplatnění daňového odpočtu na výzkum, a vývoj. Po dohodě na úrovni Rady pro výzkum, vývoj a inovace, zástupců podnikatelů, Generálního finančního ředitelství a Mi­nister­stva financí dochází ke změnám, které posílí právní jistotu podnikatelů při uplatňování těchto odpočtů. Podnikatelé již nebudou muset nezbytnou projektovou dokumentaci zpracovávat před realizací výzkumných aktivit, ale až v termínu pro podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací období. Nově se také zavádí povinnost podnikatele zaslat jednoduché avízo finančnímu úřadu o započetí práce na výzkumném projektu, čímž dojde k jednoznačnému ukotvení data, od něhož si podnikatel výdaje spojené s výzkumným projektem bude moci uplatňovat ve formě tohoto daňového odpočtu. Právě prokázání data zahájení prací na výzkumném projektu bylo doposud jedním z častých problémů v rámci daňových kontrol.

Konkrétně tak dochází k doplnění nového § 34ba zákona o daních z příjmů, který právě upravuje oznámení o záměru odečíst od základu daně odpočet na podporu výzkumu a vývoje. Náležitosti tohoto oznámení vymezuje § 34ba odst. 2 zákona o daních z příjmů.

K řadě změn dochází také v § 34c zákona o daních z příjmů, který upravuje projektovou dokumentaci. Nově platí, že odpočet na podporu výzkumu a vývoje související s oznámeným projektem výzkumu a vývoje lze odečíst od základu daně nejdříve za období, pro které je ve lhůtě pro podání řádného daňového přiznání schválena projektová dokumentace. A dále je do § 34c odst. 4 zákona o daních z příjmů doplněna povinnost poplatníka evidovat změny skutečností uvedených v projektové dokumentaci, ke kterým dojde po jejím schválení. Název a cíle projektu výzkumu a vývoje ale nelze po dobu řešení projektu výzkumu a vývoje měnit. Řada dalších změn je také legislativně-technických a souvisí právě se zavedením oznámení správci daně o záměru uplatňovat tento odpočet.

K výše uvedeným změnám bylo přijato speciální přechodné ustanovení, podle kterého se nová úprava použije až na nově zahájené projekty, ale lze novou úpravu použít i na projekty, které již byly zahájeny, ale ještě nebyly dokončeny. Blíže viz bod 14. přechodných ustanovení.

Nové ustanovení § 38da zákona o daních z příjmů rozšiřuje dosavadní oznamovací povinnost upravenou v § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, a to i na osvobozené příjmy, nebo příjmy, které podle mezinárodní smlouvy nepodléhají zdanění v České republice, a to ve vztahu k příjmům, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně upravené v § 36 zákona o daních z příjmů a které plynou ze zdrojů na území České republiky daňovým nerezidentům.

Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele zákona o daních z příjmů, důvodem rozšíření právní úpravy o oznamovací povinnost i na příjmy, které jsou buď osvobozeny, nebo nepodléhají zdanění v České republice, je získání a následné využití dalších relevantních dat pro povinnou automatickou výměnu informací dle právních předpisů, kterými je Česká republika vázána. Dalším důvodem je poměrně vysoký odliv důchodů z přímých zahraničních investic, který je v mezinárodním srovnání ojedinělý, a tudíž je nutný nástroj pro kontrolu, zda nedochází k nezákonné daňové optimalizaci, která tak snižuje inkasa nejen státního rozpočtu, ale i obcí a krajů.

Lhůta, ve které je plátce daně povinen oznamovací povinnost splnit, je shodná se lhůtou pro odvedení sražené daně, která v současné době je a nadále zůstane upravena v § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů. Pokud se jedná o příjmy, které jsou osvobozeny, nebo příjmy, které nepodléhají zdanění v České republice, je lhůta pro splnění oznamovací povinnosti totožná jako u příjmů, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně a které osvobozeny nejsou a které podléhají zdanění v České republice. Oznamovací povinnost musí být tedy u těchto příjmů, které jsou osvobozeny nebo které nepodléhají zdanění v České republice, splněna ve lhůtě, ve které by byl plátce daně, který je plátcem vybraného příjmu, povinen odvést daň, která by z příjmu byla sražena, pokud by příjem nebyl osvobozen a pokud by v České republice podléhal zdanění. U příjmů, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně a které osvobozeny nejsou a které podléhají zdanění v České republice, zůstává nadále upravena povinnost plátce daně podat oznámení současně s odvedením sražené daně správci daně.

Okruh údajů, které mají být uváděny v oznámení, vymezuje § 38da odst. 5 zákona o daních z příjmů, příjmy vyňaté z oznamovací povinnosti potom § 38da odst. 6 zákona o daních z příjmů. Oznámení není povinen podat ani plátce daně, pokud se jedná o příjem, který je od daně osvobozen, nebo o příjem, o němž mezinárodní smlouva stanoví, že nepodléhá zdanění v České republice, a pokud tyto příjmy daného druhu vyplacené za kalendářní měsíc danému daňovému nerezidentovi ve svém souhrnu nepřesáhnou 100 000 Kč. Z oznamovací povinnosti jsou dále vyňaty příjmy podle § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů, což odpovídá i úpravě platné do přijetí této novely zákona.

Je zřejmé, že v praxi veřejně prospěšných poplatníků se nebude jednat o nějaké časté případy, nicméně vyskytnout se určitě mohou, zejména v souvislosti s osvobozenými příjmy, proto je nutné tuto novou úpravu brát v potaz.

Ještě doplňme, že v souladu s přechodným ustanovením platí, že ustanovení § 38da zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Na příjmy, ze kterých byl plátce daně povinen vybrat nebo srazit daň přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije § 38d odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Další změny přijaté v rámci novely se veřejně prospěšných poplatníků již přímo týkat nebudou. Proto jenom obecně doplňme, že stěžejným tématem novely zákona o daních z příjmů je implementace směrnice ATAD, tedy směrnice proti praktikám vyhýbání se daňovým povinnostem. Směrnice ATAD stanoví pět opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem: pravidlo pro omezení odpočitatelnosti úroků, zdanění při odchodu, obecné pravidlo proti zneužívání daňového režimu, pravidlo pro ovládané zahraniční společnosti a hybridní nesoulady (důsledky rozdílných právní kvalifikací). Všechna tato opatření se vztahují pouze na právnické osoby, a to na všechny poplatníky podléhající v jednom nebo více členských státech dani z příjmů právnických osob, včetně stálých provozoven poplatníků, kteří jsou pro daňové účely daňovými rezidenty třetí země, pokud se nacházejí v jednom nebo více členských státech. Je zřejmé, že veřejně prospěšných poplatníků se tato problematika týkat nebude.

Další změny se týkají finančních nástrojů oceňovaných reálnou hodnotou, které se poplatník rozhodne v souladu s úpravou IFRS 9 účtovat a vykazovat v účetnictví nikoli ve výsledku hospodaření, ale proti jiným účtům vlastního kapitálu.

Další změna se týká kmenových listů oceňovaných reálnou hodnotou a uplatnění souvisejících daňových výdajů.

U žádných z těchto změn ale nelze předpokládat, že budou mít přímý dopad na praxi veřejně prospěšných poplatníků.

Velmi rozsáhlá je novela zákona o dani z přidané hodnoty, má celkem 269 bodů změn a 16 bodů přechodných ustanovení. V případě zákona o dani z přidané hodnoty je hlavním důvodem pro zpracování a předložení novely povinná transpozice nových právních předpisů Evropské unie a doladění některých ustanovení s platnou unijní právní úpravou. V návaznosti na směrnici o dani z přidané hodnoty se v návrhu zákona zpřesňují některé pojmy, které jsou pro uplatňování daně z přidané hodnoty zásadní, například ekonomická činnost, a zakotvují se některé další zásady vyplývající z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie. Ze zákona o dani z přidané hodnoty se touto novelou také vypouští ustanovení, která jsou neslučitelná s unijní právní úpravou.

Nyní blíže k některým jednotlivým změnám. První významnou změnou je nové vymezení úplaty jako jednoho ze základních pojmů celého systému daně z přidané hodnoty. Úplatou se nově rozumí jednak částka v peněžních prostředcích nebo hodnota nepeněžitého plnění, které jsou poskytnuty v přímé souvislosti s plněním, a dále k ceně, ta je tedy nově také považována za úplatu. Dotací k ceně se pro účely daně z přidané hodnoty rozumí přijaté finanční prostředky poskytované ze státního rozpočtu, z rozpočtů územních samosprávných celků, státních fondů, z grantů přidělených podle zvláštního zákona, z rozpočtu cizího státu, z grantů Evropské unie či podle programů obdobných, pokud je příjemci stanovena povinnost poskytovat plnění se slevou z ceny a výše slevy se váže k jednotkové ceně plnění; za dotaci k ceně se nepovažuje zejména k výsledku hospodaření a na pořízení dlouhodobého hmotného a dlouhodobého nehmotného majetku.

Do stávající definice pojmu úplata se v návaznosti na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (např. C-11/15 Český rozhlas, C-246/08 Komise vs. Finsko, C-184/00 Office des produits wallons) doplňuje slovo „přímé“, aby byla zdůrazněna nezbytnost existence jednoznačné a přímé vazby mezi plněním a obdrženým protiplněním (úplatou). S ohledem na předmět daně tak dani z přidané hodnoty nepodléhají ta plnění, kde tato vazba chybí.

Co se týká k ceně, důvodová zpráva k tomu uvádí, že z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie a ze struktury směrnice o DPH vyplývá, že k ceně vstupuje do základu daně, neboť i taková se stává součástí základního pojmu daně z přidané hodnoty, tj. dodání zboží za úplatu nebo poskytnutí služby za úplatu. k ceně tak představuje specifický druh úplaty, případně tvoří část poskytnuté celkové úplaty, která tvoří základ daně za předmětné poskytnuté nebo dodané plnění, z tohoto důvodu tak dochází k přesunu vymezení pojmu z § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z přidané hodnoty pod definici pojmu úplata, přičemž přístup k dotaci k ceně doposud aplikovaný zůstává beze změny.

Dále dochází k rozšíření pojmu nájem, kterým se rozumí také zřízení, trvání nebo zánik věcného břemene zřízeného k nemovité věci, pokud jsou naplněny znaky nájmu. Jedná se o reakci na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-326/99 Goed Wonen, kde je uvedeno, že při uplatňování daně z přidané hodnoty a osvobození od daně z přidané hodnoty je zřízení věcného břemene na sjednanou dobu a za úplatu posuzováno obdobně jako nájem nebo pacht nemovité věci. Jedná se přitom pouze o věcná břemena zřízená k nemovité věci s tím, že musí být zároveň naplněny znaky nájmu nemovité věci ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie. Zřízení, trvání nebo zánik věcného břemene zřízeného k nemovité věci se tak posuzuje jako poskytnutí služby, kdy den uskutečnění zdanitelného plnění se při zřízení věcného břemene stanoví obdobně jako u nájmu nemovité věci.

Ke zpřesnění, opět v návaznosti na judikaturu SDEU, dochází ve vymezení ekonomické činnosti, tedy v úpravě § 5 zákona o dani z přidané hodnoty. Současné znění definuje ekonomickou činnost jako činnost soustavnou. Směrnice o DPH a navazující váže ekonomickou činnost mimo jiné na podmínku vykonávání činnosti s cílem získávat z ní pravidelný příjem (nikoliv pravidelnou úplatu nebo dokonce zisk) a podmínka pravidelnosti, opakovatelnosti či soustavnosti dané činnosti je dovozována až následně. Pokud je cílem činnosti získávání pravidelného příjmu, je tato činnost považována za ekonomickou, byť sama o sobě na první pohled pravidelný či soustavný charakter mít nemusí. Je zřejmé, že tato nová úprava bude, určitě alespoň zpočátku, přinášet některé nejasnosti při praktické aplikaci.

Zpřesňuje se také vymezení veřejnoprávních subjektů (nově § 5 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty), cílem je zdůraznit, že veřejnoprávní subjekty se nepovažují při výkonu veřejné správy za osoby povinné k dani, a to ani v případě, že za ni obdrží platby jakéhokoliv charakteru. Dosavadní výraz „úplata“ byl oproti směrnici zužující a v souvislosti s nově zavedenou definicí úplaty by mohlo docházet k výkladovým nejasnostem. Pojem úplata je nahrazen slovy „poplatky nebo jiné úhrady“. Pojem „úhrady“ pak zahrnuje i takové platby, které mají charakter úplaty.

Případy, kdy se veřejnoprávní subjekt bude považovat za osobu povinnou k dani, jsou nově přesunuty do samostatného odstavce. Kromě případů činností uvedených v příloze č. 1 se jedná i nadále o případy činností, kdy by byla výrazně narušena hospodářská soutěž, nově se ale doplňuje, že tyto činnosti stanoví vláda nařízením. Cílem úpravy je zajistit větší flexibilitu v případech, kdy lze důvodně mít za to, že u určitého druhu činností dochází k narušení konkurenčního prostředí, a proto i veřejnoprávní subjekty jsou při jejich výkonu osobami povinnými k dani.

Další nově upravenou oblastí je uplatňování daně z přidané hodnoty v případě poukazů, jedná se o úpravu v nových § 15 až 15b zákona o dani z přidané hodnoty. Jedná se o změny v důsledku směrnice Rady (EU) 2016/1065, kterou se s účinností od 1. 1. 2019 mění směrnice o dani z přidané hodnoty, pokud jde o zacházení s poukazy. Uvedená směrnice stanoví nová harmonizovaná pravidla pro uplatňování daně z přidané hodnoty na různé typy poukazů (jednoúčelové a víceúčelové). Do současné doby tato oblast nebyla ve směrnici o dani z přidané hodnoty specificky upravena.

V § 15 zákona o dani z přidané hodnoty se vymezují základní pojmy pro účely pravidel pro uplatňování daně z přidané hodnoty v případě poukazů, resp. u plnění, která jsou s poukazy spojena. V § 15a zákona o dani z přidané hodnoty se stanoví základní pravidla pro uplatňování daně z přidané hodnoty v případě jednoúčelového poukazu a v § 15b zákona o dani z přidané hodnoty se stanoví pravidla pro uplatňování daně z přidané hodnoty v případě víceúčelového poukazu.

Doplňme, že jednoúčelovým poukazem se pro účely daně z přidané hodnoty rozumí poukaz, u kterého jsou v okamžiku jeho vydání o dodání zboží nebo poskytnutí služby, na které se vztahuje, známy alespoň tyto údaje:

Víceúčelovým poukazem se pro účely daně z přidané hodnoty rozumí poukaz jiný než jednoúčelový poukaz.

Změna v § 19 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty má za cíl identifikované osobě prodloužit lhůtu pro podání daňového přiznání, souvisejících daňových dokladů a hlášení o pořízení nového dopravního prostředku v souvislosti s pořízením nového dopravního prostředku na 25 dnů po skončení zdaňovací období, tedy ve lhůtě pro podání daňového přiznání.

Doplněna je dále úprava v § 21 zákona o dani z přidané hodnoty, která vymezuje uskutečnění zdanitelného plnění při dodání zboží a poskytnutí služby. Do § 21 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty se doplňuje úprava pro případy služeb vztahujících se k pronájmu nemovité věcí, které pronajímatel nakupuje od třetích osob a poskytuje je nájemci, jedná se např. o úklid, ostrahu, služby vrátnice atd. V takovém případě se považuje zdanitelné plnění za uskutečněné dnem zjištění skutečné výše částky za tuto službu. Cílem je vyřešit situace, kdy služba je již poskytnuta, ale pronajímatel jako poskytovatel této služby ještě nezná přesnou výši částky požadované úhrady za toto plnění, neboť od svého dodavatele ještě neobdržel daňový doklad nebo vyúčtování. Současně platí, že se jedná o služby, které nejsou součástí nájmu a představují samostatná a navzájem oddělitelná plnění. Úprava je součástí nově vloženého § 21 odst. 4 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty.

Dále je doplněno ustanovení § 21 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty, které se týká poskytování služeb na dlouhodobé bázi, tedy poskytování zdanitelného ­plnění s místem plnění v tuzemsku po dobu delší než 12 měsíců. Pro uplatnění pro uskutečnění zdanitelného plnění nejpozději posledním dnem každého kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, ve kterém bylo poskytování tohoto plnění započato, je nově doplněna podmínka, že během tohoto 12měsíčního období nedojde k přijetí úplaty, ze které by plátci vznikla povinnost přiznat daň. Dále je z této úpravy vyjmuta služba, která je poskytována na základě zákona nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci třetí osobě, pokud úplatu za poskytnutí této služby hradí stát (např. odměna advokáta při zastupování, která je hrazena státem až po skončení zastupování), nebo pokud jde o službu spočívající ve výkonu funkce insolvenčního správce. Důvodem je délka těchto řízení.

Ke změnám dochází také v oblasti daňových dokladů. Zajímavá je úprava v novém § 28 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty, podle které je plátce povinen ve lhůtě pro vystavení daňového dokladu vynaložit úsilí, které po něm lze rozumně požadovat, k tomu, aby se tento daňový doklad dostal do dispozice příjemce plnění. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že doposud byla v zákoně určena jen povinnost vystavit daňový doklad ve stanovené lhůtě, bez toho aniž by byla stanovena povinnost poskytovatele plnění tento daňový doklad doručit, ačkoliv na jiných místech zákona o dani z přidané hodnoty se předpokládá, že daňový doklad se dostal do sféry příjemce plnění. Důvodem změny je tak rozšíření povinnosti plátce nejen daňový doklad vystavit, ale i ve lhůtě pro vystavení daňového dokladu vynaložit úsilí k tomu, aby se daňový doklad dostal do dispozice příjemce plnění. Pod pojmem „vynaložení úsilí k tomu, aby se daňový doklad dostal do dispozice příjemce plnění“, je nutno podle důvodové zprávy chápat stav, kdy plátce učiní veškeré úkony, které po něm lze rozumně požadovat, k tomu, aby nejpozději v poslední den lhůty pro vystavení daňového dokladu nastalo jeho skutečné odeslání, tak aby se dostal do dispozice příjemce plnění. Aby předmětná povinnost byla naplněna ve lhůtě pro vystavení dokladu, není tak zároveň nutné (v řadě případů z objektivních příčin ani možné), aby ve stejné lhůtě byl také daňový doklad doručen příjemci plnění. Pokud bude daňový doklad odeslán poštou v poslední den lhůty pro vystavení daňového dokladu, je zřejmé, že do dispozice příjemce plnění se daňový doklad dostane až po uplynutí lhůty pro vystavení daňového dokladu, přesto je povinnost vymezená v § 28 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty splněna.

Změny v § 31 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, který se týká případů možného vystavení souhrnného daňového dokladu, významně rozšiřují počet situací, kdy je možno vystavit souhrnný daňový doklad. Změna textu § 31b odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty byla provedena za účelem přesnějšího vymezení údajů, které musí souhrnný daňový doklad vždy obsahovat, a to samostatně pro každé poskytnuté samostatné zdanitelné plnění a pro každou přijatou úplatu.