Cena sjednaná

Referenční cenu pro potřeby aplikace § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, jsou finanční orgány oprávněny určit svou vlastní úřední činností. Ani správní soud nemusí nařizovat znalecké zkoumání, je-li schopen závěry finančních orgánů řádně přezkoumat a zhodnotit.

Jelikož názor žalovaného a městského soudu o povinnosti stěžovatelky prokázat způsob kalkulace části sjednané ceny za službu (konkrétně režijní přirážky) nemá oporu v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů , nemohly ani pochybnosti správce daně s tím spojené aktivovat stěžovatelčino důkazní břemeno. Žalovaný nezpochybnil daňovou účinnost nákladů vynaložených za přijaté služby jako takovou, nýbrž pouze jejich výši akceptovatelnou z hlediska snížení základu daně stěžovatelky. Fakticky tedy upravil stěžovatelčin základ daně, avšak nikoliv cestou porovnání sjednané ceny s cenou obvyklou (a umožněním stěžovatelce tento rozdíl vysvětlit), nýbrž cestou zpochybnění kalkulací sjednané ceny, přestože pouze na tomto základě uplatněným nákladům daňovou účinnost upřít nelze.

První článek (E-Motion) nakupoval reklamní práva přímo od sportovních svazů a pořadatelů akcí za cenu odpovídající její běžné tržní hodnotě (přesněji řečeno, nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by tomu bylo jinak). Cena mezi prvním a druhým článkem řetězce tedy pravděpodobně ještě nebyla poznamenána pokřivením v důsledku navazující řady spojených osob a zároveň již byla navýšena o určitou marži (za běžných okolností právě marže mezi nákupní a prodejní cenou je obvyklý základ ekonomického zisku z transakce tohoto typu). Stěžovatel ovšem pochybil, pokud se již v tomto kroku své úvahy směřující ke stanovení korektní referenční ceny zastavil. Nezbytná byla totiž také následná korekce této ceny (byť nedeformované, avšak sjednané mezi velkoodběrateli) v závislosti na objemu nakupované reklamy. Do úvahy stěžovatele mělo být patřičně zahrnuto také ekonomické zohlednění poměru, jak velký celkový objem reklamy kupovala žalobkyně jako konečný uživatel (v podstatě jakýsi „maloodběratel“) reklamy od svého dodavatele Propag, oproti tomu, jak velký byl celkový objem objednávek reklamy druhého článku řetězce od článku prvního (cenu mezi nimi sjednanou stěžovatel vzal za rozhodnou; k tomu viz tabulky vypracované stěžovatelem, jež jsou součástí seznámení se zjištěnými skutečnostmi). Cena pro konečného uživatele je za běžných tržních podmínek obvykle vyšší než cena, kterou obdrží od svého odběratele velkoobchodník nakupující přímo od vlastníků reklamních práv. Nezbytné je proto také zjistit, uvést a reflektovat (menší) objem celkově poptávaného plnění a s tím související aspekty zpravidla navyšující konečnou jednotkovou cenu, jako je riziko neprodání části velkoobchodně nakoupené reklamy, náklady spojené se získáním klientů či služby spojené se zadáním, administrací nebo distribucí reklamy. Toto hledisko bude tedy muset stěžovatel v dalším řízení zohlednit, pakliže osvědčí, že je nezbytné referenční cenu stanovit na základě takto konstruované racionální úvahy.

Skutečnost, že se ceny sjednané mezi spojenými osobami za prodej zboží či poskytování služeb liší od cen, které mezi sebou nespojené osoby běžně sjednávají za obdobných či srovnatelných podmínek, lze zjistit objektivně. Nejedná se o subjektivní kritérium, u nějž by bylo možno zohlednit míru obezřetnosti či úsilí daňového subjektu. Jinými slovy, pokud se ceny mezi spojenými osobami liší od cen mezi osobami nespojenými, jedná se o objektivní skutečnost, holý fakt, který s sebou nese daňové následky. Není úkolem Nejvyššího správního soudu určovat, která z obou takto popsaných metod je v konkrétním případě stěžovatelky přesnější. Stěžovatelka výpovědní hodnotu metody užité správcem daně nezpochybnila; argumentovala pouze, že i její metoda poskytne relevantní data. To však ke zpochybnění metody užité správcem daně nestačí – stěžovatelka neuvádí, v čem je správcem daně užitá metoda vadná nebo proč v konkrétním případě stěžovatelky poskytuje nedostatečně vypovídající informace a proč místo ní měla být jako přesnější nutně zvolena právě a jen metoda, kterou užila ona sama. Stanovení referenčních cen, stejně jako např. stanovení cen obvyklých podle zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku, je totiž vysoce odbornou disciplínou. Tím zdrženlivější by však měl správce daně být, pokud chce takové odborné otázky sám posuzovat, a vyhodnotí-li, že k tomu není odborně způsobilý, měl by využít prostředků, které mu daňový řád k hodnocení odborných otázek poskytuje, zejména znalecký posudek podle § 95 daňového řádu .

Pokud jde o konstatování žalovaného, že stěžovatel si mohl reklamu pořídit levněji „napřímo“ a že zprostředkování reklamy nemá pro stěžovatele přidanou hodnotu, kasační soud považuje za vhodné se k němu vyjádřit, ačkoliv si je vědom, že není jeho úlohou nahradit činnost krajského soudu. Přidanou hodnotu představuje reklama sama o sobě, neboť tímto způsobem podnikatelé udržují svou značku v povědomí veřejnosti. Pokud jde o zprostředkování, představuje přidanou hodnotu to, že zajištění reklamy nemusí podnikatel obstarávat sám a přenechá jej profesionálům. Je proto logické, že cena za služby může být vyšší než v případě přímého sjednání. Je třeba zvážit také to, že daňový subjekt nemusí mít vždy časové, lidské a vědomostní kapacity na to, aby zajistil reklamu na profesionální úrovni vlastními silami. Žalovaný ani správce daně tak nemohou požadovat, aby daňový subjekt vyhledával vždy tu nejvýhodnější nabídku a uzavřel smlouvy přímo se sportovními areály, kde bude reklama vystavena.

Při úpravě základu daně podle § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, lze sjednanou cenu poměřit s cenou zjištěnou podle oceňovacího předpisu pouze tehdy, nelze-li určit cenu na relevantním trhu z důvodu neexistence alespoň v jádru srovnatelných nezávislých transakcí, které by bylo možné přiléhavě korigovat.

Se zdaňováním bezúplatných příjmů v praxi bývají spojeny tři hlavní problémy. Prvním je, že si často ani neuvědomíme, že takový příjem vznikl, zvláště má-li nepeněžní formu. Druhá potíž nastává s pokusem o ocenění nepeněžních bezúplatných příjmů, jelikož stát už léta nevybírá daně v naturáliích (např. 10 % sklizně či zabijačky). A třetí neznámou bývá nejistota ohledně toho, co lze uplatnit jako související daňový výdaj. Těmto starostem daňové právo čelí často tím nejjednodušším způsobem – osvobozuje bezúplatné příjmy od daně. Této příznivé variantě jsme se věnovali v minulém příspěvku . Dnes se podáváme na smutnější alternativu, kdy bezúplatný příjem podléhá dani z příjmů, od níž není osvobozen, a proto vzniká povinnost tento příjem zdanit.