Důkaz nepřímý

NSS dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že kontrolní hlášení nelze využívat k argumentaci, že správce daně neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, a že v důsledku toho nepřešlo na stěžovatele zpět důkazní břemeno. Jde o dokumenty, které by měl mít k dispozici správce daně. Správce daně má povinnost zjistit co nejúplněji skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Při tom není vázán návrhy daňových subjektů. Jak upozornil NSS v rozsudku č. j. 7 Afs 70/2023-37, vykázání dodávek v kontrolním hlášení ze strany dodavatele nelze považovat za zcela formální a bezvýznamný důkaz. Lze z něj usuzovat, že dodavatel tímto krokem v rozhodné době minimálně nepřímo potvrdil poskytnutí daného plnění. Jedná se tak o dílčí nepřímý důkaz (střípek mozaiky), který v provázaném komplexu dalších shromážděných důkazů a zjištění svědčí bez vážných pochybností o tom, že stěžovateli a) bylo deklarované plnění skutečně poskytnuto.

Finanční orgány a orgány činné v trestním řízení spolu často spolupracují. Přestože jsou vedeny obdobným cílem – zabránit či trestat daňové úniky, nepostupují podle stejných předpisů, i postavení jednotlivých zúčastněných osob se může před těmito orgány různit. Dnešní výběr z judikatury správních soudů je věnován zajímavým rozsudkům zejména z hlediska využitelnosti důkazů získaných orgány činnými v trestním řízení pro řízení daňové.

Z žalobkyní předložených důkazů je evidentní, že deklarovaní dodavatelé v době realizace jednotlivých dodávek existovali, byli zapsáni v obchodním rejstříku, jakož i v registru plátců DPH, přičemž nebyli vedeni jako nespolehliví plátci. Žalobkyně jednala s osobami, které tyto společnosti zastupovaly, platby hradila na zveřejněné účty a zboží jí bylo řádně dodáno. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobkyně předložením shora uvedených dokladů prokázala, že zboží přijala právě od dodavatelů na daňových dokladech deklarovaných. Tyto skutečnosti potvrzují výslechy svědků, jakož i předložená e-mailová komunikace. Pochybnosti stěžovatele (správce daně) spočívaly fakticky pouze na tom, že tito dodavatelé byli vůči správci daně nekontaktní, neplnili své daňové povinnosti a sídlili na virtuálních adresách.

Tématem článku je v praxi velice frekventovaná problematika prokazování dodavatele zdanitelného plnění a rozsah důkazního břemene daňového subjektu. Mou snahou je poukázat na skutečnost, že judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterému svědčí pravomoc vykládat právo Evropské unie, je založena na poněkud jiných východiscích oproti těm, na nichž stojí judikatura Nejvyššího správního soudu a z ní vycházející správní praxe. Tato východiska je nutno brát v potaz při řešení sporů, které v této oblasti každodenně vznikají.

Základním aspektem jakéhokoliv férového „souboje“, ať už se jedná o souboj sportovní, vědomostní či jakýkoliv jiný, by mělo být zajištění rovných podmínek. Ústavněprávní hantýrkou by mělo dojít k zajištění rovnosti zbraní1). Zajištění rovnosti zbraní je v rámci správy daní realizováno mimo jiné prostřednictvím vedení daňového spisu v souladu se zákonem, a to především co se vedení vyhledávací (neveřejné) neboli „tajné“ části spisu týče, zařazováním všech písemností do daňového spisu a seznamováním daňových subjektů s veškerými písemnosti, které mají nebo mohou mít vliv na ověření daňové povinnosti ve smyslu ust. § 1 odst. 2 daňového řádu 2), řádně a včas. Alfou a omegou vedení daňového spisu je tedy zejména způsob vedení vyhledávací (neveřejné) části spisu a zpřístupňování písemností zařazených do této části daňového spisu dle ust. § 64 až 66 daňového řádu . Podstatou nemalého množství dílčích rozporů mezi daňovým subjektem a správcem daně je totiž zejména nezpřístupňování (zatajování) některých písemností a důvodnost jejich zařazení do vyhledávací části spisu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 017, sp. zn. 4 Afs 93/2017 , www.nssoud.cz/