Zásady řízení

Koncentrace řízení je stěžejním principem civilního procesu, který má zajistit efektivní, rychlé a spravedlivé rozhodování sporů. V ideálním případě jde o to, aby byly k dispozici podklady pro rozhodnutí nejpozději při prvním jednání. Mohou vzniknout situace, kdy pozdější uplatnění rozhodných skutečností a důkazů lze připustit v mezích zákona a soudní judikatury. S ohledem na koncentraci řízení je nutné přistoupit s řádnou péčí k přípravě sporu. Hlavní otázky pro důkladnou analýzu problému: Zákonná úprava koncentrace řízení Praktické informace a limity zákonného ustanovení Judikatura k porušení koncentrace řízení Základní povinnosti k přípravě sporu před zahájením jednání

I přes výše uvedené, zejména skutečnost, že penále i) je koncipováno jako jednorázová peněžitá sankce, která se stanoví bez předchozího řízení, ze zákona a ve výši procentní výměry z nesprávně tvrzené daně, daňového odpočtu nebo daňové ztráty, ii) ukládá se bez ohledu na povahu konkrétního porušení daňových předpisů a iii) nepodléhá správnímu uvážení správce daně a stanovení povinnosti uhradit penále je tak „automatické“ v návaznosti na zjištění skutečností uvedených v § 251 daňového řádu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 1. 2021, čj. 1 Afs 236/2019 - 83, č. 4141/2021 Sb. NSS , bod 50), zůstává možnost individualizace tohoto trestu zachována. Tato diskrece je dána až ve fázi promíjení dané sankce (usnesení čj. 1 Afs 236/2019 - 83, bod 54). Je tomu tak na základě § 259a (ve spojení s § 259c) daňového řádu . Děje se tak ale vždy na žádost daňového subjektu (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2018, čj. 7 Afs 229/2018 - 29, bod 16), nikoli z vlastní inciativy správce daně. Pokud daňový subjekt takovou žádost podá, otevře tím správci daně možnost zohlednit trest uložený v trestním řízení, přičemž musí správce daně svůj závěr, v mezích zákona a požadavků na správní uvážení, řádně odůvodnit (blíže usnesení čj. 1 Afs 236/2019 - 83). Tím je v pojednávaných souvislostech učiněno zadost zachování zákazu dvojího trestání.

Dále je také třeba, aby se NSS vyjádřil k námitce, že ve stěžovatelově případu byl porušen zákaz ne bis in idem, tedy zákazu dvojího trestání v téže věci, a to s ohledem na to, že stěžovatel byl za tutéž činnost již jednou odsouzen. Poprvé byl totiž odsouzen rozhodnutími trestních soudů a podruhé mu daňové orgány uložily penále z doměřené daně, které je třeba rovněž považovat za trest. Ani tuto námitku stěžovatel nevznesl před krajským soudem (ani v daňovém řízení), ačkoli tak učinit mohl. Přesto ji však NSS nemůže vyhodnotit jako nepřípustnou; naopak ji musí přezkoumat. … Jedná se tedy o argument, který je třeba zvážit jak z moci úřední, tak mimo rámec koncentrace řízení, a to v řízení před krajským soudem i před NSS.

Předvídatelné rozhodování je klíčovým prvkem spravedlivého procesu, což opakovaně zdůrazňuje Ústavní soud. Nedostatek příležitosti pro účastníka řízení vyjádřit se k odlišnému skutkovému či právnímu posouzení věci může vážně narušit jeho práva. Překvapivé rozhodnutí může současně způsobit účastníkovi újmu – ať už kvůli obtížnosti využití mimořádného opravného prostředku nebo nepřiměřené délce řízení.

Zásada legitimního očekávání je jednoznačně jednou z nejdůležitějších zásad daňového řízení. Podle § 8 odst. 2 daňového řádu „správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Tato zásada souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů a tvoří pro ni určité hranice, aby v případech skutkově totožných správce daně nerozhodoval pokaždé jinak. Zásada legitimního očekávání ale nemá v právním řádu, a tudíž ani v daňovém řízení, nadřazenou pozici. Tato zásada se neuplatní, je-li v rozporu se zásadou legality. To již judikoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 13. 9. 2017, č. j. 2 Afs 345/2016-34, v němž uvedl, že „[j]edním ze závažných důvodů, na základě nichž může správní orgán prolomit zásadu legitimního očekávání, může být např. rozpor rozhodování správního orgánu s právními předpisy.“ Postupoval-li by totiž správce daně v této věci stejně jako v případě daňové povinnosti za rok 2008, jednal by v rozporu se zásadou legality. Pokud totiž stěžovatelka tvrdí, že mělo být v obou případech postupováno stejně, neboť se jednalo o stejnou (daňově relevantní) situaci, pak postup správce daně za zdaňovací období roku 2008 nelze brát jako východisko pro uplatnění zásady legitimního očekávání pro postup za rok 2007. Je zcela evidentní, že u daně za rok 2007 měl správce daně pochybnosti o uplatněných výdajích, kdežto u daně za rok 2008 takové pochybnosti neměl. Pokud se skutečně jednalo totožnou výchozí situaci, nabízí se otázka, jestli správce daně postupoval správně u daně z příjmů za rok 2008, uznal-li stěžovatelkou uplatněné výdaje podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů bez dalšího. V nyní projednávané věci je však jasné, že pochybnosti správce daně vyvolaly přechod důkazního břemene na stěžovatelku a ta nebyla s to tyto pochybnosti vyloučit a důkazní břemeno ohledně uskutečnění prací deklarovanými dodavateli unést. V takovém případě musí ustoupit zásada legitimního očekávání zásadě legality, a tedy principu správného a zákonného stanovení daně. Ani námitka porušení legitimního očekávání není důvodná.

Vyhotovení prostého překladu cizojazyčných listin tedy zpravidla dostojí požadavku na seznámení daňového subjektu s poklady pro vydání rozhodnutí v daňovém řízení v jazyce, kterému rozumí. K vyhotovení úředního překladu bude zpravidla nezbytné přistoupit tedy, pokud vznikne spor o obsah vyhotoveného prostého překladu. Takový spor však nemůže vyvolat pouhé obecné konstatování, že stěžovatelka má pochybnosti o správnosti obsahu prostého překladu ze strany žalovaného. Výklad opačným způsobem by totiž fakticky zpochybnil názor vyjádřený v již citovaném usnesení rozšířeného senátu, neboť již pouhé strohé konstatování, že daňový subjekt má pochybnosti o obsahu prostého překladu cizojazyčné listiny, by vyústilo v nezbytnost vyhotovit překlad úřední. To by v praxi znamenalo vyprázdnění možnosti vyhotovit prostý překlad listiny a dalo prostor pro obstrukční jednání v daňovém řízení, což by bylo v rozporu se zásadou rychlosti daňového řízení. Pokud tedy má ze skutkových okolností případu vyplynout nezbytnost úředního překladu cizojazyčné listiny, je povinností daňového subjektu předestřít alespoň základní skutečnosti, na kterých své pochybnosti staví. Takové skutečnosti mohou představovat například nesrovnalosti ve větné stavbě překladu, absence logické struktury vět nebo smysluplnosti překladu ve svém celku nebo jeho jednotlivých částech nebo odkaz na zpochybňující odborné vyjádření osoby specializující se v oblasti překladu z jazyka, ve kterém je listina pořízena, do jazyka, kterému účastník rozumí. Žádné takové skutečnosti stěžovatelka v nyní projednávané věci nepředestřela. Ohledně správnosti obsahu překladu cizojazyčných listin do českého jazyka tedy nejsou dány pochybnosti, na jejichž základě by vyvstala v daňovém řízení potřeba opatření úředního překladu. Námitka stěžovatelky tak není důvodná.

Domnívám se, že cílem a smyslem každého právního procesu, tedy i řízení daňového, by mělo být vydání spravedlivého rozhodnutí založeného na pravdivě zjištěném skutkovém stavu věci. Pravdivost poznání však může být do jisté míry korigována, příp. omezována pravidly či zásadami konkrétního řízení. V odborné literatuře se objevují protichůdné názory na to, zda je daňové řízení ovládáno zásadou materiální nebo formální pravdy. V tomto článku bych se proto pokusila shrnout a analyzovat zastávané názory a následně uzavřít, která z uvedených zásad má v daňovém řízení své uplatnění.

Konzultace finančního úřadu s finančním ředitelstvím JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 2 Afs 26/2011. www.nssoud.cz „Z výše citované judikatury...

Autor děkuje Ing. Janě Karáskové a Ing. Tereze Růžičkové za cenné připomínky k textu.