Strašákem č. 1 v roce 2022 je inflace – redukuje reálnou hodnotu úspor a úroky věřitelů stírá. Inflace neoddiskutovatelně působí též na kvantitativní právní normy, tj. právní normy vyjádřené absolutní (číselnou) hodnotou. Nejsou-li kvantitativní právní normy pravidelně novelizovány o inflaci, s narůstající mírou (kumulativní) inflace se právní norma více či méně vzdaluje svému původnímu účelu a smyslu. Již Abraham Lincoln pravil, že (reprezentativní) demokracie je vláda lidu, lidem a pro lidi. Právo je nástroj mající zajistit blahobyt lidské společnosti a její reprodukci. Řadu let nenovelizovaná kvantitativní právní norma se však pomalu, ale jistě stává nástrojem absurdity a odcizení. Nebylo by lépe, kdyby zákonodárce věnoval inflaci větší pozornost?
Inflace a její projevy v právu
Mgr. Bc.
David
Kyzlink
Odvolací finanční ředitelství
1. Inflace, její typy, měření a náklady
Změna cenové hladiny je přirozeným ekonomickým jevem, který se vyskytuje všude po světě, tedy ve všech světových (státních) ekonomikách.
Změna cenové hladiny směrem nahoru (zdražení) se nazývá inflací
a naproti tomu změna cenové hladiny směrem dolů (zlevnění), která je zřídkakdy se vyskytujícím jevem, se nazývá deflací. Naproti tomu dezinflací rozumíme protiinflační hospodářskou politiku, jež má za cíl zastavit nebo alespoň zpomalit inflaci. Jak už to tak bývá, v ekonomii všechno souvisí se vším.1)Zdražení (zlevnění) není přesným vyjádřením inflace (deflace), neboť zdražit (zlevnit) může kdokoliv cokoliv a jen proto, že chce, a nikoliv proto, že se tak stalo z ekonomických příčin.2) Z toho důvodu je inflací (deflací) třeba rozumět zvýšení (snížení) cenové hladiny v důsledku snížení (zvýšení) kupní síly peněz. Když cenová hladina roste (zdražuje se), jsou nuceni lidé platit více peněz za zboží a služby, které kupují, a naopak.3)
Na základě výše míry inflace rozlišujeme inflaci mírnou (plíživou), pádivou (cválající) a hyperinflaci.4)
Jestliže je inflace nízká (jednociferné hodnoty, tj. do 9 %
p. a.
), hovoříme o
mírné inflaci
– tempo růstu inflace nepřekračuje tempo růstu výroby. Moderní (vyspělé) ekonomiky drží inflaci nízko – inflační cíl. Nejinak je tomu v případě české ekonomiky:
„Inflační cíl ČNB má od roku 2010 podobu meziročního přírůstku indexu spotřebitelských cen ve výši 2 %. Cíl na této úrovni odpovídá praxi centrálních bank vyspělých ekonomik. ČNB pravidelně vyhodnocuje plnění inflačního cíle, přičemž vychází ze statistických dat publikovaných Českým statistickým úřadem, tedy institucí nezávislou na centrální bance. Toto uspořádání zvyšuje důvěryhodnost inflačního cílování.“
5) Pro ekonomiky s mírnou inflací je typická důvěra lidí v peníze, a proto se nerozpakují nad tím, aby deponovali peníze v bankách na běžných účtech.V případě
inflace pádivé
(dvouciferné hodnoty, tj. do 99 %
p. a.
) tempo růstu inflace roste rychleji než tempo růstu výroby. Je-li ekonomika zasažena pádivou inflací, lidé důvěřují penězům pouze v omezené míře, a tak preferují transformaci peněz do reálných aktiv (např. drahé kovy, zejména zlato, nemovitosti), které si drží (reálnou) hodnotu, a jsou tak prakticky vůči inflaci imunní. Druhou stranou mince však zůstává, že se tak děje na úkor likvidity – peníze jsou nejlikvidnějším aktivem.Hyperinflace
(tříciferné hodnoty a více, tj. od 100 % a dále) je extrémně vysoká míra inflace, kdy se inflační (cenová) spirála rozvíjí nezávisle (samovolně) na tempu růstu výroby. Peníze jsou pak zcela znehodnoceny, a tak nemohou ani plnit svoje funkce, zejména funkci uchovatele hodnot. V ekonomice postižené hyperinflací dochází ke znehodnocení měny (rozvrat peněžního systému). Například v poválečném Německu (po první světové válce v letech 1914 až 1918), navíc ekonomicky sužovaném poválečnými reparacemi, dosáhla v říjnu roku 1923 míra inflace neskutečných 30 000 %. Z relativně nedávné doby lze zmínit i jiné příklady (Bolívie v roce 1985 – 12 000 %, Peru v roce 1988 – 10 000 %, Jugoslávie v roce 1989 – 1 200 %, Polsko v roce 1990 – 600 %).Inflace se měří prostřednictvím tzv.
cenových indexů
. Cenový index představuje poměr nákladů na pořízení určitého souboru ekonomických statků (zboží a služeb) v běžném období a v základním období. Základním obdobím je období počáteční (zpravidla rok). Inflace se zpravidla měří meziročně
(
, nicméně lze využít takřka jakýkoliv interval – princip zůstává stejný: cena statků v běžném roce / cena statků v základním roce. Pokud není v tomto článku uvedeno jinak, pracuje se s meziroční mírou inflace (
per annum
–
p. a.
)p. a.
). Česká národní banka (dále také „ČNB“) na svých webových stránkách (www.cnb.cz) uvádí krom meziroční míry inflace i meziměsíční míru inflace – převzato od Českého statistického úřadu (dále také „ČSÚ“), který inflaci skutečně měří.6)Existují tři základní (v praxi nejčastěji používané) cenové indexy, jejichž prostřednictvím měříme inflaci – index spotřebitelských cen (i), index cen výrobců (ii) a deflátor HDP (iii).
Index spotřebitelských cen
(CPI – consumer price index)
je založen na konstrukci spotřebního koše, tj. reflektuje kupní zvyklosti obyvatel dané země – co nejčastěji kupují. Spotřebitelský koš obsahuje kolem osmi set statků (potravinářské i nepotravinářské zboží + služby). V praxi je inflace (v oblasti spotřebitelských cen) měřena tímto způsobem, tedy jako přírůstek tzv. indexu spotřebitelských cen. V České republice (dále také „ČR“) inflaci měří ČSÚ, na jehož internetových stránkách lze nalézt podrobnosti o měření inflace v ČR (