Digitalizace služeb orgánů veřejné moci slaví v Česku pět let od přijetí „digitální ústavy“. Přestože zákon o právu na digitální služby měl ambici radikálně proměnit komunikaci občanů a firem se státem, realita za očekáváním stále zaostává.
- Plně digitalizovaných služeb je zatím pouze necelá čtvrtina.
- Hlavní překážky dalšího rozšiřování digitálních služeb státní správy představují resortismus, ne zcela vroucí přístup některých úřadů i nedostatečné prostředky v rozpočtech.
- Na druhou stranu, uživatelé mají už dnes k dispozici mnoho možností elektronické komunikace – od datových schránek přes portály až po Czech POINT.
Právo na digitální služby 5 let poté
Milan
Vodička,
daňový poradce, vedoucí Sekce IT KDP ČR, člen TTC Europe
Motto: „Budoucnost je dnes rozhodně blíž než kdykoli v minulosti.“
Digitalizace úkonů spojených s výkonem veřejnoprávní působnosti nabyla na významu obzvláště po přijetí zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby (dále jen „Zákon OPDS“), nazývaného někdy také „digitální ústava“. Digitální forma komunikace s orgány veřejné moci byla jeho prostřednictvím stanovena víceméně jako povinná. Jaká je situace po pěti letech od schválení tohoto zákona? Podívejme se na dnešní realitu.
Úvod
Zákon OPDS prošel počátkem roku 2020 velmi rychle a bez odporu Poslaneckou sněmovnou i Senátem. Byla patrná souhlasná vůle napříč politickým spektrem, že je potřeba akcelerovat proces digitalizace státní správy a že se přitom nelze spoléhat pouze na aktivní přístup jednotlivých orgánů veřejné moci, ale že má své opodstatnění i donucovací úloha legislativy.
Zákon OPDS proto stanoví nekompromisně a jednoznačně, že uživatelé mají
právo
na digitální službu a orgán veřejné moci má
povinnost
ji poskytnout.