Povinnost mlčenlivosti

Vydáno: 50 minut čtení

„Správný berní úředník překročí mrtvolu a vybere daně“. Toto heslo, kterým by se dala charakterizovat povinnost zachovávat mlčenlivost dle zákona č. 337/1992 Sb. , zákon o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) v jeho původní podobě z roku 19931), již dávno neplatí. Průlomů do daňového tajemství najdeme v současné úpravě celou řadu.

Povinnost mlčenlivosti
JUDr.
Jana
Jarešová
Ph. D.
 
1 Právní úprava
Mlčenlivost se promítá do mnoha ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). V podobě zásady neveřejnosti správy daní ji najdeme v § 9, ochraně a poskytování informací je věnována hlava IV (§ 52 až 59) v části druhé (obecná část o správě daní), porušení povinnosti mlčenlivosti (§ 246) je zařazeno v části čtvrté (následky porušení povinností při správě daní), zvláštní ustanovení o ochraně mlčenlivosti uložené poradci2) je obsaženo v § 255 části páté (ustanovení společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná).
Průlomy do daňového tajemství jsou upraveny i jinými zákony než daňovým řádem, např. zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“), zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Generální inspekci bezpečnostních sborů“), zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o celní správě“).
Specifické prolomení mlčenlivosti jen pro určitého správce daně za účelem poskytnutí vyjmenovaných informací obsahují i některé další zákony.3) Ne všechny zákony, které umožňují získávání informací, však prolamují daňovou mlčenlivost dle daňového řádu, pokud právo získat informace dostatečně spolehlivě nevymezují.4)
S ohledem na stále se prohlubující spolupráci na evropské i mezinárodní úrovni je nutné zajistit též ochranu takto předávaných informací. Obecně lze říct, že platí zásada, že s obdrženými informacemi orgán - správce daně nakládá jako s informacemi vlastními, tedy je povinen i ohledně těchto informací dodržovat mlčenlivost a zároveň poskytováním informací zahraničnímu správci daně neporušuje mlčenlivost stanovenou daňovým řádem. Tato zásada se promítá v zákonech, kterými byla transponována pravidla Evropské unie, a která subsidiárně platí i pro provádění mezinárodních vícestranných i dvoustranných smluv5), v samotných smlouvách6) a také v přímo použitelných předpisech Evropské unie7).
 
2 Zásada neveřejnosti
Zásada neveřejnosti je tradiční zásadou správy daní.8) Tato zásada se projevuje jak při ústních jednáních, která nejsou přístupna veřejnosti9), tak v povinnosti osob zúčastněných na správě daní a úředních osob dodržovat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly.
Ve smyslu § 92 odst. 3 daňového řádu nese daňový subjekt důkazní břemeno. Je to on, kdo prokazuje skutečnosti, navrhuje důkazy, seznamuje správce daně s mnoha informacemi týkajícími se jeho podnikání, osobních a majetkových poměrů. Někdy se může jednat i o velmi citlivé údaje, např. o zdravotním stavu, o rodinných poměrech.10) Úprava správy daní je postavena na dobrovolnosti a ochotě daňového subjektu předat správci daně takovéto informace. Na druhou stranu pak musí být daňovému subjektu garantováno, že s jeho informacemi bude zacházeno přísně důvěrně, nebudou poskytnuty nikomu nepovolanému, nebudou zveřejněny a budou využity výhradně k naplnění cíle správy daní. Tato garance je dána zákonnou úpravou povinnosti mlčenlivosti úředních osob a osob zúčastněných na správě daní a jejich postihem v případě porušení této povinnosti.
Nicméně z povinnosti mlčenlivosti existují výjimky - průlomy, které vyplývají ze zákona. Tyto výjimky jsou odůvodnitelné veřejným zájmem na poskytnutí informací, který v určitých případech převáží nad ochranou soukromí daňového subjektu. Jak je popsáno v úvodu tohoto článku, misky vah se v čase různě posunují. Ustanovení zákona o správě daní a poplatků týkající se mlčenlivosti (§ 24) bylo nejčastěji novelizovaným ustanovením a z jediné výjimky na počátku jeho účinnosti se dostalo až k více než dvaceti výjimkám v době ukončení účinnosti. Stejný osud stihl i daňový řád, který byl do legislativního procesu předložen s minimem výjimek, ale současný průlom do daňového tajemství jak v daňovém řádu, tak v jiných zákonech, je poměrně široký.
S ochranou informací souvisí i právo správce daně shromažďovat osobní údaje a jiné údaje podle § 9 odst. 3 daňového řádu. Toto právo je omezeno potřebností takových údajů pro správu daní a rozsahem, který je nezbytný pro dosažení cíle správy daní. Obecně upravuje ochranu osobních údajů zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), a to v souladu s právem Evropské unie. Daňový řád je ve vztahu k zákonu o ochraně osobních údajů zákonem speciálním, neboť obsahuje vlastní úpravu ochrany a poskytování informací. Pokud by správce daně překročil oprávnění ke shromažďování osobních a jiných údajů co do potřebnosti a rozsahu dané daňovým řádem, vztahoval by se na takovéto shromažďování zákon o ochraně osobních údajů v celém rozsahu.
Daňový řád není jediným procesním předpisem, který upravuje neveřejnost a mlčenlivost. Stejnou zásadou je ovládáno i správní řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Neveřejnost a mlčenlivost však není ve správním řádu pojata tak široce jako při správě daní. Dle § 49 odst. 2 správního řádu sice platí obecné pravidlo, že ústní jednání je neveřejné, ale zároveň je předjímáno, že zákon může stanovit nebo správní orgán určit, že jednání nebo jeho část je veřejné. O veřejnost jednání si může požádat i účastník řízení, přičemž správní orgán je povinen vyhovět, pokud by nevznikla újma ostatním účastníkům. Paragrafem 15 odst. 3