Judikáty - strana 346

Cenné papíry jsou jen tehdy částí provozovacího kapitálu podniku, když se jich má použíti v provozování podniku jako zboží. Kde toho není, nelze kursovní ztrátu na cenných papírech odčítati. z odůvodnění Dle § 170, odst. 1 cit. zák. má se při příjmu z cenných papírů ponechati nepovšimnuto zvýšení nebo zmenšení kursovní hodnoty, pokud papíry ty nepatří k provozovacímu kapitálu kupeckého obchodu. Jak již v nálezu ze dne 14. dubna 1920 č. 5834 (Boh. č. 200) bylo vysloveno a odůvodněno, možno říci o cenných papírech, že jsou částmi provozovacího kapitálu podniku jen v tom případě, jsou-li určeny k obratu v obchodě, má-li se jich použíti v provozování podniku jako zboží. Tohoto předpokladu však v konkrétním případě není. Dle vlastních udání stěžovatelů přebytečná část provozovacího kapitálu (vyplacená náhrada za vyhořelou továrnu) se zužitkovala přechodně nákupem válečných půjček. Tímto opatřením pozbyla tato část povahy provozovacího kapitálu. Zakoupenými papíry se také neobchodovalo, aniž se má tak díti. Opatření válečných půjček stalo se, aby zajištěny byly vojenské dodávky, nikoli tedy, aby se jimi obchodovalo. Upsané papíry nenáležejí tedy k provozovacímu kapitálu, pročež snížení kursovní hodnoty jejich nemůže vzhledem ke znění § 170 odst. 1 zák. o d. os. zmenšovati poplatný obchodní příjem stěžovatelů. Naříkané rozhodnutí opřeno jest o vlastní udání stran, které žalovaný úřad nebral v odpor, nebylo proto třeba provésti nabízený důkaz o tom, že půjčky byly upsány z obdržené pojištěné částky, a o tvrzené spojitosti s provozováním firmy a není tu tedy podstatných vad řízení. Válečné půjčky upsané z kapitálu, jenž nebyl v podniku používán jako provozovací, jsou tedy, i když nastoupily na místo reservy v hotovosti pro znovuzřízení vyhořelé továrny, částí kapitálu základního, částí jmění kmenového. Odpisy k

Rozdíl mezi nižším nájemným, jež platí zaměstnanci z bytů zaměstnavatelem jim poskytovaných k trvalému pobytu, a nájemným v místě obvyklým je zdanitelným příjmem fyzické osoby ze závislé činnosti. Z odůvodnění: Podle názoru nejvyššího správního soudu nesluší výrazu "pracovní výdělek" v § 16 úrazového zákona rozuměti v ten smysl, že jim míněn jest toliko výtěžek práce získaný na základě smlouvy pracovní, nýbrž sluší pod tento význam zahrnovati vše, co dělník v důsledku svého pracovního poměru vydělá a s čím může jako s příjmem počítati, byť i nešlo veskrze o požitky, na něž by měl přímý právní nárok. Jeť patrným úmyslem zákona zabezpečiti dělníku, jenž utrpěl úraz, důchod, který stanoven je určitým poměrem k jeho příjmu před úrazem a tomuto příjmu, pokud možno, by se přibližoval, jak tomu nasvědčuje zejména i sám výraz "pracovní výdělek" v § 6,7 a 16 i předpis § 8 zák. Pro výklad pojmu "pracovní výdělek" jsou tedy podstatný podle názoru právě vyloženého dvě okolnosti: jednak aby šlo o hmotnou výhodu, již se zaměstnanci dostává v důsledku jeho pracovního poměru, a aby tato hmotná výhoda měla do té míry ráz pravidelnosti, stálosti, aby zaměstnanec mohl ji bráti v počet. Obě tyto okolnosti jsou však v sporném případě dány. Že byty poskytují se dělníkům za nájemné nižší než v místě obvyklé, stěžovatelka nepopírá a jest tedy mimo spor, že propůjčení závodního bytu jest pro dělníky hospodářskou výhodou. Stěžovatelka sama také udává, že jde o závodní byty určené pro dělníky závodu a jen těmto dělníkům pronajímané, a není tedy pochyby,že poskytnutí takového bytu dělníku závodu jest důsledkem jeho pracovního poměru. Ponechává-li stěžovatelka, jak tvrdí, byty za jistých předpokladů svým zřízencům i po skončení poměru pracovního, není tím příčinná souvislost mezi propůjčení bytu a pracovním poměrem nijak vyvrácena, nýbrž spíše ještě dotvrzena. Poně

I. Pro obor práva poplatkového platí jako převod vlastnického práva k věci nemovité již nabytí titulu vlastnického práva, nikoli teprv nabytí knihovního vlastnictví. II. Na poplatnosti kupní smlouvy nemění ničeho okolnost, že smlouva nebyla splněna, nýbrž souhlasně stranami zrušena. z odůvodnění Dle § 1, A 1 poplatkového zákona podléhá poplatku právní jednání, jímž převádí se právo vlastnické k věcem nemovitým. Také § 1 zák. ze dne 18. června 1901 č. 74 ř. z., jehož se stížnost zvlášť pro své stanovisko dovolává, mluví o převodu práva vlastnického k věcem nemovitým. Z těchto předpisů nelze však, jak stížnost míní, ještě souditi, že poplatková povinnost takových právních jednání předpokládá, aby předmět smlouvy byl nabyvateli skutečně odevzdán a knihovně připsán. Poplatková povinnost takových právních jednání vzejde dle § 44 popl. zák. v okamžiku, kdy právní jednání v tuzemsku bylo uzavřeno. Rozhoduje tudíž jedině uzavření smlouvy - nabytí právního titulu - netřeba také splnění smlouvy odevzdáním jejího předmětu, resp. zápisem do knih pozemkových. Zbývá proto jedině zkoumati, zdali smlouva trhová byla pravoplatně uzavřena. Otázku tuto bylo kladně zodpověděti. Smlouvající se strany dohodly se, jak samy doznaly, jednak na věci, jednak na ceně, mimo to na tom, že ten, kdo do 3 dnů od smlouvy odstoupí, zaplatí odstupné ve výši závdavku 2.000 K. Odstupné to prodávající od smlouvy odstoupivší také musel zaplatiti. Poněvadž dle tohoto děje byla uzavřena platná ústní smlouva, nelze k námitce, že si strany vyhradily určitou formu (písemné vyhotovení) smlouvy, hleděti, neboť smlouva, při kteréž závdavek dán a odstoupení proti náhradě vyhraženo, jest již těmito formami platně uzavřena; tvrzení, že dle úmluvy stran měla býti smlouva uzavřena teprve vyhotovením listiny, jest v odporu s úmluvou o závdavku a odstupném, kterouž úmlu

Pod dosaženým příjmem se nemůže rozuměti zisk z jednání nemravného nebo trestními zákony zapovězeného. Z odůvodnění: Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná namítá, že se naříkané rozhodnutí, pokud jde o dobu po 1. srpnu 1917, příčí zákonu a že spočívá, pokud jde o dobu předchozí, na vadném řízení. Nejvyšší správní soud veden byl při svém rozhodování o této stížnosti těmito úvahami: Pokud jde o zamítnutí nároku za dobu před 1. srpnem 1917, namítá stížnost toliko, že strana ve své žádosti, tvoříc podklad naříkaného rozhodnutí, odvolávala na okolnosti dříve ještě neuplatňované, totiž na to, že měl povolaný vedlejší příjmy, kterážto okolnost prý při rozhodování okresní vyživovací komise o první přihlášce strany vůbec nebyla vzata na přetřes. Tuto výtku neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Výrok naříkaného rozhodnutí o nároku shora uvedeném třeba v daném případě vykládati shodně s vývody stížnosti tak, že zemská vyživovací komise odvoláním na pravoplatnost rozhodnutí okresní vyživovací komise s odvoláním na platný zákon odmítla povoliti obnovu řízení rozhodnutím okresní vyživovací komisí ukončeného, poněvadž nebylo zde podmínek pro takové povolení. Žalovaný úřad učinil tak právem, neboť všechno to, co strana uplatňovala ve svých žádostech bylo uváděno již v první přihlášce nároku, tak že nelze mluviti o okolnostech nových, úřadům dříve neznámých. Leč i výtka stížnosti odnášející se k nezákonnosti naříkaného rozhodnutí, pokud jde o dobu po 1. srpnu 1917, není důvodna, neboť naříkané rozhodnutí nespočívá, jak se stížnost domnívá, na právním náhledu, že nezkrácené braní pense povolaného i po jeho odchodu k vojsku již samo o sobě nárok žadatelů vylučuje, ježto okresní vyživovací komise zamítla svým rozhodnutím, jehož důvody přijal žalovaný úřad za své, nárok stěžovatelčin proto, že příjem manžela zůstal týž, jaký byl před jeho povol

Knihami obchodními a hospodářskými se rozumí všecky písemné pomůcky poplatníkovy, jež by mohly sloužiti ku zjištění jeho příjmu. z odůvodnění Důvody: Stěžovateli byla nálezem okresního hejtmanství v Roudnici ze dne 3. října 1917 č. 75/6 uložena pořádková pokuta 2000 K, poněvadž odepřel znovu předložiti knihu nazvanou »Příruční pokladna«, ač mu bylo dekretem ze dne 12. září 1917 č. 48/26 pro případ neuposlechnutí výzvy ku předložení této knihy vyhroženo touto pokutou. Rekurs proti tomuto nálezu byl rozhodnutím zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 18. března 1918 č. XXI/839/1917 po usnesení nalézacího senátu ze dne 15. března 1918 zamítnut. Stěžovatel žádá o zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost namítaje, že kniha, jejíž opětovné předložení odepřel, je pouze t. zv. »Schmierbuch«, že to není ani kniha obchodní, o jakých se zmiňuje § 206 zák. o d. os. ve znění cís. nař. ze dne 16. března 1917 č. 124 ř. z. - poněvadž obsahuje toliko položky příjmové a nikoli výdajové - ani žádný doklad ani účetní pomůcka dle § 272 zák. o d. os. ve znění téhož cís. nařízení - ježto se z této čistě poznámkové knihy, jakéhosi druhu notesu, neúčtuje, nýbrž kniha tato vede se čistě pro osobu stěžovatelovu. Nejvyšší správní soud nemohl rozhodnutí v odpor vzaté shledati nezákonným, neboť příkaz, jehož nebylo uposlechnuto, opíral se o zákonné ustanovení § 272 zák. o d. os. ve znění cís. nař. ze dne 16. března 1917 č. 124 ř. z. a poplatníku bylo pro případ neuposlechnutí příkazu pokutou 2000 K napřed pohroženo, čímž vyhověno předpisu § 250 zák. o d. os. Náhled stěžovatelův, že nebyl povinen znovu k nahlédnutí předložiti knihu nadepsanou »Příruční pokladna« a jím »Schmierbuch« nazývanou, kterou při provádění důkazu jím nabídnutého dne 22. srpna 1917 prý jen omylem předložil, jest nesprávný, neboť § 206 zák. o d. os., mluvě