Judikáty - strana 344

"Světová krize" a pokles německé marky nejsou mimořádnými okolnostmi ve smyslu § 73 zákona o dani osobní. Z odůvodnění: "Světovou" krizí, jíž může býti míněna pouze obchodní a průmyslová krize, zaviněná poklesem nebo stagnací exportu, nelze v konkrétním případě uznati za mimořádnou okolnost dle § 73 odst. 2 zákona o dani osobní. Právě vzhledem k tomu, že vývoz byl notoricky ve válce až do státního převratu silně omezen a podvázán, a že bylo po tomto převrátil v dubě poválečné i ještě v roce 1921 vývozním podnikům nutno pro neustálené a nejisté poměry hospodářské a obchodní v cizině stále počítati se pravidelně se dostavujícími poruchami při vývozu zboží, neměla "světová" krize povahu a ráz mimořádné okolnosti, nýbrž byla zjevem, který všechno podnikání stále provázel, a s nímž jako pravidelným bylo v poválečné době stále počítati. Mohl-li žalovaný úřad mimo to přihlížeti též k tomu, že strana naopak v roce 1921 docílila v podniku mnohem většího obratu proti roku 1919 (přes 20 milionů K proti as 10.4 milionů K), jakož i že export strany podle prohlášení k dani pro 1920/21 nečinil ani 1/3 celkové výroby a nesměřoval jen do Německa, nýbrž i do zemí s valutou hodnotnou, nelze právem tvrditi, že byl porušen zákon výrokem úřadu, že v konkrétním případě nelze uznati "světovou" krizi za mimořádnou okolnost. Pokud jde pak o pokles hodnoty německé marky, což patrně mohlo míti vliv na nepříznivý výsledek firmy v roce 1921, dlužno k hořejším důvodům ještě zvláště vytknouti, že nelze v letech poválečných kolísání i pokles kursu cizích valut, zejména německé marky, pokládati za zjev výjimečný, naopak že úkaz ten byl v dobách neustálených poměrů hospodářských v roce 1921 zjevem, se kterým podnikatel, vývozce, musil počítati. Proto nelze shledati v tom, jestliže žalovaný úřad odepřel přiznali poklesu marky povahu mimořádné okolnosti ve smyslu §

(I.) Za osvobození od všeobecné daně nápojové pro nápoje určené ke průmyslovému zpracování lze žádat též po jejich odebrání. (II.) Strana má za předpokladů zákonných právní nárok na osvobození. Prejudikatura: K I Boh. 2348 fin. Z odůvodnění: Stěžovatelka spatřuje především vadnost řízení v tom, že žalovaný úřad prostě vyřkl, že se rekursu nevyhovuje z důvodů rozhodnutí druhé stolice. Námitka ta není opodstatněnou, ježto stěžovatelce byly známy důvody rozhodnutí druhé instance, tudíž úplně stačilo, poukázal-li žalovaný úřad při svém rozhodování na tyto straně již známé důvody, neboť tím nebylo nijak, jak také z obsahu stížnosti in merito vysvítá, ztíženo procesní postavení stěžovatelčino. Stížnost však dále uplatňuje, že posudek zkušební stanice technické finanční kontroly nemůže stranu zbaviti práva vésti protidůkaz, že odebrané zboží bylo již v době odběru zkaženým a k lidskému požívání nezpůsobilým nápojem, jak strana předložením dobrozdání chemické laboratoře Dr. V. H. ze 6. prosince 1923 a zejména pak nálezu všeob. státního výzkumného ústavu pro potraviny (německé university) v Praze z 9. února 1923 prokázala. Stížnost uplatňuje také, že nabízen byl důkaz výslechem dvou dělníků firmy o tom, že do moštu přidán byl pouze 10. procentní octový esprit a nikoli 100 procentní ledový ocet, a konečně, že zákon nezakazuje projednání dodatečné žádosti za osvobození od daně, jsou-li tu jinak předpoklady pro ně. Nejvyšší správní soud uznal, že výrok žalovaného úřadu spočívá na mylném právním názoru a též na řízení podstatně vadném. Soud vyslovil již v nálezu ze 14. února 1925 č. 2452 Boh. 2348 fin. právní názor, že strana má právní nárok na osvobození od všeobecné daně nápojové podle § 4 zákona z 25. září 1919 č. 533 Sb. ve znění čl. II. zákona z 22. prosince 1920 č. 677 Sb., splnila-li podmínky

Příslušenství pivovaru. Z odůvodnění: Podle § 293 o. z. o. pokládají se věci, které samy o sobě jsou movité, v právním smyslu za nemovité, tvoří-li podle zákona nebo podle určení vlastníkova příslušenství věci nemovité. Příslušenstvím takovým podle § 294 o. z. o. jsou také takové věci movité, vedlejší, bez nichž věci hlavní nelze užívati nebo které zákonem nebo vůlí vlastníkovou určeny jsou k trvalému užívání věci hlavní. Podle těchto zákonných ustanovení jest pro posouzení otázky, zda movité předměty koupené zároveň s nemovitostí tvoří příslušenství nemovitosti po rozumu § 294 o. z. o., rozhodnou okolnost, že spoluprodané věci movité byly dřívějším vlastníkem určeny k trvalému užívání nemovitosti jako věci hlavní a byly v tomto spojení prodány a že také nový vlastník nemovitosti té nabyl s úmyslem, koupené nemovitosti s dotyčným zařízením dosavadním způsobem užívati. Žalovaný úřad vyslovil, že předpoklady ty byly ve případě sporném splněny, poněvadž celé zařízení pivovaru nepozbylo povahy příslušenství pouhým dočasným zastavením vaření piva, jen když jinak nebylo přerušeno skutkové spojení a odvislost věcí vedlejších (zařízení) od věci hlavní (nemovitosti) a že také ani nebylo tvrzeno, že pivovarská živnost nebude vůbec provozována. Stížnost proti tomu uvádí, že zde zařízení pivovaru pozbylo povahy příslušenství tím, že ho nebylo dosavadním majitelem již po několik let používáno, ježto se pivovar neprovozoval a kupující pivovaru toho s příslušenstvím nabyla s úmyslem, aby jej uvedla do provozu se stroji novými. Námitku tuto shledal soud důvodnou. Pro posouzení poplatkové povinnosti právního jednání jest směrodatným obsah listiny o právním jednání zřízené. Pochybuje-li úřad o správnosti údajů v listině té obsažených, jest jeho povinností, aby nesprávnost takovou náležitým způsobem prokázal a odůvo

Převezme-li veřejná obchodní společnost podnik jednotlivce, je novým podnikem, byť i podržela starou firmu, a vyměří se jí nově daň. Z odůvodnění: Stížnost opírá se daňovému základu z roku 1919, poněvadž prý se jedná o starý podnik provozovaný veřejnou společností s toutéž firmou a že proto výrok žalované komise, že předpis daně mimo berní společnosti změnou berních subjektů jeví se býti odůvodněn, jest nezákonným. Tyto námitky nemohou býti shledány správnými. Všeobecná daň výdělková přísluší podle zákona ze 25. října 1896 č. 220 říšského zákona ke přímým daním osobním, je tudíž daní subjektovou. Podle § 1 zákona o daních osobních jest daní výdělkovou povinen, kdo provozuje výdělečný podnik neb vykonává zaměstnání k zisku směřující. Poplatníci zařazují se dle §§ 12 - 15 zákona o daních osobních do berních společností podle daně jim před ukládacím obdobím v určitém ukládacím okresu předepsané. Pro tento úhrnný předpis rozhodný den stanoví se dle § 12 odst. 7 zákona o daních osobních ministerstvem financí. Pro ukládací roky 1920 a 1921, které zde přicházejí v úvahu, tvoří podle čl. II. bodu 2 zákona z 29. ledna 1920 č. 71 Sb. a § 4 zákona ze 17. března 1921 č. 123 Sb. úhrnný předpis ze 30. června 1920 podklad pro zařazení do berních společností. Daňové subjekty, kterýmž v tento den ještě nebyla předepsána daň, musily proto zdaněny býti mimo berní společnosti. Že stěžující si veřejná obchodní společnost jest jiným právním a daňovým subjektem než dřívější firma jednotlivce, nebylo v administrativním řízení popíráno, a není také pochybnosti o tom, že veřejná společnost v rozhodný den (30. června 1919) ještě daň předepsanou neměla a nemohla také míti, poněvadž trvá teprve od 1. ledna 1920. Důsledkem toho nemohla též pro daňový rok 1920 a 1921 býti zařazena do berní společnosti. Stěžovatelka však míní, že přes to, že pro

Příslušenství továrny na obuv. Prejudikatura: Boh. 90 a 428 fin. Z odůvodnění: Pokud stížnost vznáší námitky proti znaleckému posudku co do formální i věcné stránky, nelze k námitkám těm dle § 5 zákona o správním soudu hleděti, poněvadž nebyly vzneseny v řízení správním. Stěžovatelce byl celý posudek znalecký po podaném, rekursu sdělen a měla tudíž strana již ve správním řízení možnost, aby o posudku tom se vyjádřila, a své námitky proti němu přednesla, třeba že expressis verbis nebyla vyzvána k tomuto vyjádření se, nýbrž jen, aby se vyjádřila o shora zmíněné nabídce finanční správy k cenové dohodě. Taktéž další námitky stížnosti neshledal nejvyšší správní soud důvodnými. Soud vyslovil již v nálezech z 2. září 1919 č. 4116 a z 29. ledna 1921 č. 941, Boh. 90 fin. a 428 fin. zásadu, že movité věci, které vlastník určil, aby sloužily věci nemovité, zůstávají příslušenstvím této nemovité věci, jako věci hlavní, pokud tento poměr trvá, a že zejména věci - stroje a jiné zařízení - sloužící továrně v provozu se nacházející, jsou příslušenstvím této tovární budovy i tehdy, když jich lze použíti též v jiné budově nebo k jinému průmyslovému účelu. Na těchto zásadách trvá nejvyšší správní soud i v tomto případě a poukazuje dle § 44 jednacího řádu k důvodům citovaných nálezů, neboť i zde jest zjištěno, že šlo o prodej a koupi továrny na obuv k dalšímu provozování, a že ani firma prodávající ani stěžovatelka určení věcí uvedených v seznamu stěžovatelkou předloženém k trvalému jich užívání v tomto továrním podniku nezměnila, že naopak jí jako před prodejem také po něm dále sloužily. Proto nelze ve výroku žalovaného úřadu, že tyto věci jsou příslušenstvím prodané tovární nemovitosti a s ní podléhají nemovitostnímu poplatku, shledati nezákonnosti. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

(I.) Úplata za okruh zákaznictva je součástí úplaty za tovární nemovitosti. (II.) Při úplatě za obchodní knihy, korespondenci či pomůcky je nutno vyšetřit, byla-li dána za obsah jich či za tyto věci jako hmotné. Z odůvodnění: I. Pokud stížnost na rozhodnutí ze 23. května 1924 č. IV-3028 ohledně poplatku ze vkladní listiny dtto. 1. června 1918, podána jest také firmou "Internationale Handelsbank", zamítá se jako nepřípustná podle § 2 zákona o správním soudu, poněvadž naříkané rozhodnutí nebylo této firmě ani určeno ani vydáno, nýbrž výslovně jen firmě "E" k rukám jejího právního zástupce, takže rozhodnutí toto nemůže se nikterak dotýkati práv firmy "lnternationale Handelsbank", které ostatně také, jak ze spisů vychází, dodatečný platební rozkaz ani nebyl doručen, takže v tomto řízení správním vůbec ani stranou nebyla. Vzhledem k tomu možno v dalším o stížnosti na rozhodnutí č. IV-3028/24 jednati jen, pokud jest podána A. P. a druhými společníky. II. Proti oběma naříkaným rozhodnutím namítají stěžovatelé, t. j. firma "E." a fa. "Internationale Handelsbank" co do rozhodnutí č. IV-3027/24 resp. A. P. a spol. co do rozhodnutí č. IV-3027/74, že jak okruh zákaznictva, tak i obchodní pomůcky jsou ve spojitosti jedině s podnikem, nikoliv však s nemovitostmi, ve kterých se podnik provozuje, nejsou ani příslušenstvím této reality ani nemají žádného vlivu na hodnotu nemovitostí. Přenechání okruhu zákazníků není žádným vedlejším plněním nabyvatele nemovitostí, nýbrž zvláštním plněním zcizitelovým nabyvateli, za které ujednána jest zvláštní úplata; úplata tato neposkytuje se za nemovitost, nýbrž za zvláštní ujednání, za zvláštní činnost zcizitelovu, kterou se nabyvateli ulehčuje možnost provozování podniku v koupené realitě. Pokud stížnosti namítají, že byl neprávem zaměněn pojem podniku a pojem reality, nejsou dův

I. Náklady inventury a projednávání pozůstalosti nejsou srážkou z příjmu neodevzdané pozůstalosti. - II. Náklady na rybářství jsou srážkou, i když rybnikářství v rozhodném roce neposkytlo příjmu. z odůvodnění První stížnost vytýká po formelní stránce, že žal. úřad, odchyluje se od přiznání za rok 1917, opomenul jednak tuto odchylku odůvodniti, jednak ve smyslu § 160 bod 1. odst. 3 zák. o d. os. slyšeti znalce, čímž prý porušil podstatné formy řízení správního. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Co do výtky nedostatku odůvodnění, odporuje tvrzení stížnosti obsahu správních spisů, pokud jde o neuznání nákladů na rybářství za položku srážkovou, neboť po této stránce opřel žalovaný úřad své rozhodnutí o to, že náklad tento nesměřuje ku zjednání zdaněného příjmu, když hospodářství rybářské výnosu nevykazuje. Pokud jde o neodčítatelnost položky nákladů projednávacích a inventarisačních, postrádá sice nař. rozhodnutí formelního odůvodnění, leč takový nedostatek nezakládá za všech okolností ještě důvod k postupu nařízenému v § 6 zák. o ss, nýbrž toliko tehdy, lze-li jej kvalifikovati jako podstatnou vadu řízení správního. Takovou vadu tvoří zanedbání formelních předpisů procesních, jak nss již opětovně vyslovil, toliko tehdy, je-li jím straně zabráněno, neb alespoň v závažném směru ztíženo účinné hájení práva uplatňovaného anebo nss-u posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí. V tomto případě netvrdí však stížnost, že by některý z těchto případů byl nastal, ba právě naopak, dle jejího obsahu soudě, vystihla zcela správně právní podstatu sporu a použil všestranně právní i skutkové situace, aby tvrzenému právu zjednala průchod. Z níže uvedených pak vývodů vyplývá, že vytýkaný nedostatek nezpůsobil ani nss-u obtíží při věcném řešení sporu. Pokud stížnost dále vytýká, že žal. úřad neprávem nepostupoval dle 3 odst. bodu 1. § 160 zákona o

Zavázal-li se kupec hostince prodávajícího pivovaru, že bude 10 let pivo jen z tohoto pivovaru odebírati, a pivovar, že bude po tuto dobu své pivo za běžné ceny a v dobré jakosti kupci dodávati, jde vedle kupní smlouvy o samostatnou smlouvu dodávací, byť při odběru splácena byla postupně část kupní ceny za hostinec. Z odůvodnění: Stížnost především uplatňuje, že nejde tu o žádnou samostatnou smlouvu dodávací, nýbrž pouze o vedlejší úmluvu ohledně způsobu zaplacení zbytku kupní ceny 43.000 K. Závazek k odběru, resp. dodávce piva jest prý pouhou vedlejší úmluvou, týkající se pouze doby, místa a způsobu plnění, a to částečných plnění smlouvy trhové jakožto hlavního právního jednání. Toliko u strany prodávající byl prý zájem, aby pivo prodala a tak obdržela zbytek kupní ceny za hostinec, a z úmluvy nijak neplyne, že prodávající strana musí pivo dodati. Nejvyšší správní soud nemohl stížnosti v tomto směru uznati důvodnými. Jestliže v § 39 poplatkového zákona mluví se o hlavním jednání, naproti němuž ostatní právní jednání mají přijíti v úvahu jakožto vzájemně související součásti hlavního jednání, a pro tento případ se vylučuje samostatné zpoplatnění každého jednotlivého právního jednání, pak plyne z toho, že dotyčná ostatní právní jednání musí býti ke hlavnímu jednání v poměru podřazenosti. Tomu však dle náhledu soudu tak není ve sporném případě. Bylať patrně sice koupě hostince s pozemky podnětem k uzavření úmluvy o dodávce piva, ba možno též dále připustiti, že existence jednání o kupu byla snad učiněna závislou na tom, že dojde k odběru piva z pivovaru prodávající strany, a souvislost obou právních jednání nebyla tedy snad jen co do času, nýbrž také a převážně souvislostí hospodářskou a v tom smyslu kauzální, že by bylo vůbec nedošlo k uzavření trhové smlouvy o nemovitostech, kdyby nebyl se převzal závazek k odběru piva. Avšak i při takovéto s

Předpokladem posuzování stavby podle § 1 č. 1 odst. 2 lit. c) zákona z 28. prosince 1911 č. 242 říšského zákona jest, že stará budova byla zbořena až k povrchu zemskému. Prejudikatura: Boh. 2016 fin. Z odůvodnění: Nezákonnost vidí stížnost v nesprávném posouzení § 1 citovaného zákona č. 242 z roku 1911 a ve svých vývodech dovozuje stejně jako rekurs nárok na povolení žádaných dočasných berních úlev podle citovaného zákona z ustanovení § 1, odst. 2 lit. c). Předpis tento stanoví, že novostavbám uvedeným pod č. 1, odst. 1 tohoto paragrafu pokládají se na roveň také stavby na pozemku dříve zastavěném, když stará stavba musela býti zbourána z důvodů stavební nebo zdravotní policie. Předpokladem posuzování stavby ve smyslu tohoto zákonitého předpisu tedy jest v prvé řadě, že dřívější budova byla zbourána. Žalovaný úřad nepovažoval tento předpoklad za splněný, když vyslovil, že jde pouze o vnitřní adaptaci budovy. Pokud v tom směru stížnost předem tvrdí, že dům byl úplně zbourán a na jeho místě vystaven klam jiný, jde o skutkovou okolnost, která nebyla uplatňována v řízení správním - rekurs mluví o přestavbě a adaptaci a nemůže k ní tedy nejvyšší správní soud přihlížeti podle § 6 odst. 1. zákona o správním soudu. Dovozuje-li pak stížnost tuto novou část skutkové podstaty z dokladů, které byly předloženy úřadu v řízení správním, nemá tvrzení její opory ve správních spisech, naopak jest s nimi v rozporu. Neboť z výměrů rady města P., jimiž majitelé domu byli vyzváni ke zbourání domu z důvodů veřejné bezpečnosti, nevyplývá, že dům byl skutečně zbořen. Pozdějším povolením stavebního úřadu byla majitelům domu povolena obnova starého, povětrností rozrušeného domu a provedení v něm různých adaptací, záležejících ve vybourání nebo zazdění dveří, zřízení příček, klozetů, zbourání záchodových přístavků na dvoře, zasyp

Výlohy zařizovací (společenské smlouvy, zápisu do obchodního rejstříku a pořízení obchodních knih) nejsou odčítatelné. Prejudikatura: Boh. 1881 fin. Z odůvodnění: K rekursu společnosti do uložení daně výdělkové pro rok 1í20 bylo vyloučeno služné jednatelů jako odčítatelné, naproti tomu však byly do základu vyměřovacího započítány náklady zařizovací 393 K 51 h, totiž výlohy smlouvy, zápisu do obchodního rejstříku a pořízení obchodních knih. Stížnost na toto rozhodnutí neshledal nejvyšší správní soud důvodnou: Stížnost neodporuje ani výši nákladů těch ani tomu, že úřad kvalifikoval je jako náklady zařizovací, nýbrž, uplatňuje v podstatě jen, že i tyto zařizovací výlohy jsou položkou odčítatelnou a nelze jich subsumovati pod ustanovení § 94, lit. a) zákona o dani osobní. Touto otázkou zabýval se již soud a vyslovil v nálezu ze 14. dubna 1924 č. 6732 Boh. 1881 fin. právní názor, že výlohy spojené se zařízením podniku, jakožto částky, použité z provozovacích výtěžků obchodního roku na úkor zisku k rozmnožení kapitálu v podniku uloženého, jsou výlohami odčítatelnými ve smyslu § 94, odst. 1. lit. a) zákona o dani osobní. Soud setrval na tomto názoru i ve sporném případě, kde zařizovací náklady byly kryty z provozovacích výtěžků obchodního roku, a odkazuje na důvody citovaného nálezu dle § 44 jednacího řádu.

Zařízení hostince, hotelu a biografu jako příslušenství nemovitosti. Z odůvodnění: Stěžovatel oznámil 8. ledna 1923 bernímu úřadu, že koupil hostince se vším příslušenstvím hotelovým, biografickým atd. za trhovou cenu 530.000 Kč s podmínkou, že mu bude udělena licence kinematografická, že licence ta sice stěžovateli udělena nebyla, nýbrž obci a poněvadž obec od stěžovatele najala místnosti i zařízení biografické, kteréžto smlouvy byly příslušným úřadem schváleny, vstoupí smlouva kupní ohledně nemovitosti výše uvedená v platnost. Není však dosud sepsána a, jakmile se tak stane, bude předložen její opis. Na základě tohoto oznámení vyměřen byl převodní poplatek z oznámené ceny trhové 530.000 Kč. Ve smlouvě písemné, datované 24. ledna 1923, rozvržena byla kupní cena 530.000 Kč tím způsobem, že částka 250.000 Kč byla uvedena jako cena za hostinec s příslušenstvím a částka 280.000 Kč jako cena za zařízení hotelové, hostinské a kinematografické. Rekurs domáhal se, aby částka 280.000 Kč byla ze základu poplatku nemovitostního vyloučena. Jako důvod uváděla strana, že jednak nejde o radikovanou živnost hostinskou, jednak neměla prodávající v době uzavření smlouvy licence kinematografické, takže nemohla zařízení biografu prodávati jako příslušenství živnosti kinematografické. Znalci, kteří byli v řízení rekursním slyšeni, vypověděli toto: Dům (hotel Záložna nyní hotel Biograf) jest podle své výstavby a svého hospodářského určení ku provozování živnosti hostinské a hotelové a jako biograf zvlášť zřízen a uzpůsoben. Sestává z místností hostinských, pokojů hotelových a ze sálu, v němž je zařízení biografické. Ku přizpůsobení na dům činžovní bylo by nutno provésti v objektu podstatné stavební změny. Živnost hostinská resp. hotelová, jakož i biograf provozuje se dosud v domě tom a zařízení hotelového, hostinské

Representační výlohy, jichž povaha nebyla vysvětlena přes úřední výzvu, a nerealizované kursovní ztráty při cenných papírech nejsou odčítatelné. Z odůvodnění: Stížnost brojí proti naříkanému rozhodnutí toliko ve dvou bodech a to 1) Pokud připočtena byla k daňovému základu částka 10.000 K representačních výloh a 2) pokud nebyla uznána odpočítatelnost 31.417 K 50 h kursovní i ztráty při válečných půjčkách. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani onu ani tuto námitku, neboť ad 1) stran této částky domáhala se stěžovatelka odpisu z titulu, že jde o representační výdaje mající povahu obchodních výdajů podniku. Jak ze správních spisů i z naříkaného výroku patrno, nepopřel žalovaný úřad správnosti stěžovatelčina právního stanoviska, že částku tu bylo by od daňového základu odpočísti, kdyby měla skutečně povahu stěžovatelkou tvrzenou, totiž obchodních nákladů v podobě representačních výdajů, nýbrž nepřiznal odpočítatelnosti položce té pouze z hlediska skutkového, že totiž neuznal povahu tu za prokázanou. V tom směru je však závěr žalovaného úřadu oprávněn, když stěžovatelka přes výzvu, aby výdaje ty specifikovala a blíže vysvětlila, omezila se v odpovědi z 15. října 1923 pouze na všeobecné tvrzení, že částka 16.000 Kč, v níž oněch 10.000 K jest zahrnuto, byla vyúčtována pod titulem representačních výloh generálního ředitele a ředitelů, a když i z výtahu ze protokolu ze 30. prosince 1919 přeloženého k odvolání, nevycházelo najevo nic, leč že částka ta poukazuje se na účet obchodních výloh člena správní rady B. ke krytí důvěrných výloh vynaložených v zájmu podniku. Neudala-li však stěžovatelka blíže povahy oněch výdajů, neposkytla žalovanému úřadu možnosti posouditi, zda jsou skutečně takového rázu, že jejich odpočitatelnost je zákonem odůvodněna, a zda nejde snad o zmenšení zdanitelného zisku položkou, jejíž odpočítatelnosti od daňového základu zákon neuznává. Nepřiznal-li tudíž úřad stěžovatelce výhody, jíž se stran této položky svým odvoláním, domáhala, nelze jeho

Vadou řízení je, neuvedla-li komise vnější známky pro odhad a vyřkla, že poplatník nevyvrátil pochybnosti, ač vysvětloval určitě, jak veliký byl náklad jeho domácnosti a jak byl kryt. Z odůvodnění: Stěžovatel uvedl ve přiznání jako příjem ze samostatných podniků svůj podíl na zisku firmy E. Sch. cifrou 16.078 Kč. Dekretem berní správy ze 26. února 1921 byl vyzván, aby příjem ten dle jednotlivých kategorií příjmů a vydání detailoval, event. aby předložil účetní závěrku za rok 1919. Zároveň byl upozorněn, že podle § 156 odst. 2. zákona o dani osobní má býti příjem započten očekávatelnou roční částkou, netrval-li ještě celý rok. V odpovědi na tento dekret uvedl stěžovatel příjmy docílené firmou E. Sch. v jednotlivých oborech obchodu, obchodní režii uvedl úhrnem. K tomu připojil opis inventury tohoto obchodu k 11. srpnu a 31. prosinci 1919, jakož i účet zisku a ztráty za toto období. Odhadní komise stanovila na to poplatný příjem stěžovatelův 47.788 Kč, proti čemuž stěžovatel v odvolání namítal, že příjem jeho pro rok 1920 činil jen tolik, kolik přiznal, dokládaje, že se teprve od 1. října 1919 z Rakouska do Československé republiky přestěhoval, tedy pouze 3 měsíce zde bydlel. V odvolacím řízení byl stěžovateli dodán dekret, jímž mu bylo sděleno, že se pochybuje o tom, že všecky své příjmy správně přiznal, poněvadž od svého přistěhování až do konce roku 1920 ze svého podílu u firmy E. Sch. nic nevybral, takže zůstává nevysvětleno, odkud hradil po celou tu dobu (skoro 1 1/2 roku) výlohy své domácnosti a k tomu ještě podporu své matky, kteréž vzhledem k drahotním poměrům v letech 1919 a 1920 možno ceniti nejméně 20.000 Kč. V odpovědi uvedl stěžovatel, že od 1. října 1919, kdy se přistěhoval z Vídně, spotřeboval své úspory a částky, jež mu byly na různé pohledávky vyplaceny v celkové výši 9.700 Kč, domácnost že udržoval společnou

Výlohy spojené s emisí nových akcií nejsou odpočitatelným provozovacím výdajem ani odpočitatelnou výlohou spojenou s prvním zařízením. Z odůvodnění: Ve sporném případě jde o výlohy spojené s novou emisí akcií. Ze správních spisů jest vidno, že výlohy ty byly částkou 15.264 K 68 h zaúčtovány na účtě ztráty a zisku k tíži, tudíž zkrátily bilanční zisk, kdežto zbytek 176.000 K byl pojat jako fiktivní položka do aktiv bilance roku 1920. Šlo tu o výlohy, které netýkají se přímo provozu podniku, nýbrž které vznikly za příčinou opatření kapitálu závodního, kterého teprve později v podniku má se použíti, tudíž o výlohy, které s provozem samým nejsou ve spojitosti a které jsou výdaji k tíži účtu základního kapitálu. Proto musí zásadně při vyměřování daně zůstati mimo zřetel a byl-li o výlohy ty zkrácen čistý zisk, jako je tomu v tomto případě, musí výlohy ty býti opět pojaty do základu vyměřovacího. To plyne jednak z § 13, jednak z § 18 bod 8. zákonného článku VIII:1909, podle něhož také obnovy k rozmnožení kmenového jmění a s ním tudíž také náklady z rozmnožením tím spojené, nesmí býti při stanovení poplatného příjmu odečteny. Proto nelze přisvědčiti názoru stížnosti ohledně odčítatelnosti výloh těch. Pokud stížnost dovolává se § 17 č. 12., je stížnost rovněž bezdůvodna, ježto výlohy ty podle správních spisů nebyly stranou zaúčtovány na nějaký fond perdu, nýbrž zkrátily čistý zisk, byvše zaúčtovány jako ztráta na účtě zisku a ztráty. Pokud konečně stížnost domáhá se odčítatelnosti zmíněných výloh podle § 17 č. 11. citovaného zákona, dlužno uvésti, že do aktiv bilance byla pojata teprve částka 176.000 K zbylá po odečtení výloh 15.264 K 68 h a poněvadž § 17 č. 11 citovaného zákona, na který stížnost se odvolává, připouští odčítatelné výlohy, které jsou nutny k první organizaci, kdežto ve sporném případě nejde o takové výlohy prvního

K výkladu pojmů "hlavní zaměstnání" a "vedlejší zaměstnání". Z odůvodnění: K stížnosti okresní správní komise v L. ze 6. května 1921, týkající se nemocenské pojistné povinnosti 9 provizorně ustanovených okresních cestářů ----- vyslovila okresní správa politická v Litoměřicích výměrem z 15. května 1922, že okresní správní komise v L. není povinna přihlásiti uvedené provizorně ustanovené cestáře k okresní nemocenské pokladně v L., ježto tito vykonávají toto zaměstnání jen jako vedlejší zaměstnání ve smyslu § 1 zákona z 15. května 1919 č. 268 Sb. Zemská správa politická v Praze nevyhověla rozhodnutím z 28. srpna 1922 odvolání okresní nemocenské pokladny v L. proti zmíněnému výměru z důvodů v něm uvedených; žalovaný úřad však naříkaným rozhodnutím rozhodnutí II. stolice zrušil a vyslovil, že všech 9 cestářů pojistné povinnosti podléhá a že okresní správní komise jest povinna, přihlásiti je k rekurující pokladně, ježto dle dodatečného šetření bylo cestářství jediným trvalým a pravidelným zaměstnáním jmenovaných osob, které byly na příjmy z této funkce plynoucí svou výživou nutně odkázány. Jde tu tedy o pracovní poměr, který podle § 1 nemocenského zákona podmiňuje pojistnou povinnost. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud toto: Ustanovením § 1, odst. 1. nemocenského zákona jsou z povinnosti pojistné vyňaty osoby, které sice vykonávají práce a služby na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského, ale vykonávají tyto práce jako zaměstnání vedlejší nebo příležitostně. Že v daném případě o práce vykonávané jen příležitostně nejde, jest nepochybno. Na sporu jest jen, zdali jmenovaní cestáři toto své zaměstnání vykonávají jako zaměstnání vedlejší. Naříkané rozhodnutí pojem vedlejšího zaměstnání nedefinuje, avšak z jeho znění vysvítá, že úřad za rozhodné momenty vylučující povahu "vedlejšího zaměstnání" pokládal tyto okolnosti: 1) služba cestářů byla pro ně zaměstnáním trvalým a pravidelným; 2) byla pro ně jediným takovýmto (t.

Nerealisované kursové rozdíly při spekulativních cenných papírech, jež nejsou předmětem jeho obchodního podnikání, nejsou poplatným příjmem. z odůvodnění Stížnost tuto shledal nss bezdůvodnou. St-l uvedl ve svém přiznání jako celkový poplatný příjem částku 21.521 Kč, v čemž příjem z obchodu byl uveden částkou 8.859 Kč. Revisí provedenou orgány revisního odboru ministerstva financí bylo vyšetřeno, že za obchodní rok 1918 vyplývá ztráta. Dekretem předsedy odhadní komise, jímž byl st-li oznámen výsledek revise, bylo mu současně sděleno, že jako poplatný příjem pro berní rok 1919 přijímá se částka jím přiznaná. V odpovědi na tento dekret neuvedl st-l ničeho, čím by byl toto své přiznání odvolal. Nelze tedy spatřovati porušení práv st-lových v tom, že daň z příjmu na rok 1919 byla mu vyměřena z částky jím přiznané a že toto vyměření bylo potvrzeno nař. rozhodnutím. Na tom nemění ničeho ani okolnost, že úřad jednotlivé složky tohoto poplatného příjmu odhadl jinými částkami, než byly st-lem přiznány, neboť nebyl tím konečný výsledek ukládacího řízení, t. j. stanovení berní sazby, nijak změněn v neprospěch poplatníkův. Následkem toho jest bez významu, že bylo použito ustanovení § 213 zák. o d. os., a bylo proto stížnost ohledně berního roku 1919 zamítnouti jako bezdůvodnou. II. Ohledně berních let 1918 a 1920 zamítnula nař. rozhodnutí st-lovo odvolání s odůvodněním, že příjem z obchodu vyšetření dle výsledků revise s použitím § 213 zák. o d. os., považuje se za přiměřený. Použití § 213 prohlášeno bylo za odůvodněné, poněvadž prý poplatník na dekret, kterým mu byl sdělen výsledek revise, provedené o jeho jmění revisním odborem ministerstva financí, s výzvou, aby podal nová věrohodná data a nové výpočty, pokud má pochybnosti o správnosti některých číselných zjištění revisního nálezu, odpověděl z největší části jen námitkami všeobecného rázu, aniž

Povinnost k zaplacení převodního poplatku zakládá se již uzavřením smlouvy trhové bez ohledu, došlo-li k jejímu splnění. z odůvodnění Důvody: St-l 21. května 1921 koupil domek a ohlásil kup ke zpoplatnění. Dle tohoto ohlášení byl st-li spolu s prodávající vyměřen převodní poplatek. St-l žádal za zrušení platebního rozkazu uváděje, že prodávající odmítla podepsati písemnou smlouvu a naopak uzavřela písemnou smlouvu s jiným kupcem, na kteréhož také domek byl knihovně převeden. Domek nebyl st-li ani fysicky odevzdán. St-l prodávající žaloval na dodržení trhové smlouvy, byl ale nucen změniti žalobní prosbu na náhradu škody, poněvadž, jak již shora bylo uvedeno, vlastnictví bylo knihovně převedeno na jinou osobu. Nař. rozhodnutím byl rekurs st-lův zamítnut s odůvodněním, že povinnost k zaplacení poplatku převodního zakládá se dle § 1, A č. 1 a §§ 44 popl. zák. již uzavřením smlouvy trhové bez ohledu na to, došlo-li k splnění smlouvy čili nic. Ve stížnosti namítá se nezákonnost nař. rozhodnutí, ježto byl vyměřen poplatek z koupě, která se vůbec neuskutečnila. Nss neshledal stížnost důvodnou, z těchto úvah: Podkladem stížnosti jest tvrzení, že smlouva se neuskutečnila a z toho, dovozuje st-l nezákonnost. Tvrzení to a z něho utvořený závěr, že se smlouva vůbec nestala, není správný. Ze soudních spisů a z odůvodnění rozsudku jest jasno, že smlouva mezi spornými stranami byla platně uzavřena a žalobci důsledkem toho, že platně uzavřená smlouva splněna býti nemohla, byl přiřknut dvojnásobný závdavek dle § 908 obč. zák. Byla-li však smlouva platně uzavřena, je zcela po právu, že st-li vyměřen byl převodní poplatek.

Čís. 4116. Řádně provedené fusi ve smyslu čl. 247 obch. zák. věřitelé akciové společnosti zabrániti nemohou. Mimo případy v obchodním zákoně výslovně uvedené nelze při obchodech považovati mlčení za souhlas. (Rozh. ze dne 3. září 1924, R I 656/24.) Žalovaný pojistil se u společnosti S., jež přešla fusí na společnost A. Žalobě společnosti A o zaplacení pojistné premie p r o c e s n í s o u d p r v é s t o l i c e vyhověl, o d v o l a c í s o u d zrušil napadený rozsudek a přikázal prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, věc znovu projednal. D ů v o d y: Prvý soud, maje za prokázáno, že společnost S., s kterou žalovaná firma uzavřela smlouvu pojišťovací, přešla fusí v novou společnost A., jest toho mylného náhledu právního, že žalovaná firma musí smlouvu pojišťovací s novou pojišťovnou dodržeti, nepřikládá žádného významu dopisu ze dne 11. července 1922, jímž žalovaná dle svého tvrzení oznámila straně žalující, že nesouhlasí s přenesením smlouvy na ni a že následkem toho pokládá pojištění za zrušené a neuznal na další důkaz, žalovanou nabídnutý, že žalobkyně proti obsahu dopisu toho ničeho nenamítala. Soud odvolací nesdílí však tohoto názoru. Jest sice pravda, že fusí ve smyslu čl. 247 obch. zák. převádí se celé jmění, tedy jak aktiva tak i pasiva z jedné společnosti na jinou a že jest fuse vlastně universální sukcessí. Avšak fusí dosavadní společnost, zde S., i níž žalovaná firma uzavřela pojišťovací smlouvu, ztrácí úplně právní jsoucnost, úplně zanikla a na místo ní nastupuje společnost nová, zde společnost A.; jde tu tedy o změnu jedné ze smluvních stran. Změna ta není zajisté lhostejnou pro druhého smluvníka, zde žalovanou, neboť na místě pojišťovací společnosti, ku které žalovaná strana měla důvěru, nastoupila společnost jí úplně neznámá. Není tudíž žalovaná firma povinna dodržeti smlouvu se společností S. nadále s novou společností A. (obdoba § 1405 obč. zák.) a jest pak pro spor důležito, zjistiti tvrzení žalované, že dopisem ze dne 11. července 1922 skutečně žalu

Zahradnictví provozované s použitím umělých prostředků zemědělských (sklenníků, pařenišť) podléhá jako umělecké zahradnictví všeobecné dani výdělkové. z odůvodnění Prejudikatura: víd. 6320 F. Na sporu jest otázka, zda zahradnický podnik st-lův podléhá všeobecné dani výdělkové či nikoliv. Podle § 1 zák. o d. os. podléhá všeobecné dani z výdělku provozování výdělkového podniku nebo vykonávání zaměstnání k zisku směřujícího. Dle § 2 č. 3 zák. o d. os. není podrobeno všeobecné dani výdělkové provozování polního a lesního hospodářství, čítajíc v to i zahradnictví; v tomto osvobození není však zahrnuto zahradnictví umělecké a obchodní. Zákon definici o zahradnictvím uměleckém a obchodním nepodává a jest proto řešiti otázku, co zákon míní zahradnictvím uměleckým a obchodním ze samotného účelu zákona a jeho souvislosti se zákonem o dani pozemkové. Jak daň pozemková, tak daň výdělková jsou povahou daně výnosové, které se toliko s hlediska finančně technického ukládají podle různých měřítek a z nichž každá má postihovati jiný výtěžek, při čemž ovšem má býti zabráněno tomu, aby výtěžek postižený jednou z obou daní nebyl postižen daní druhou. Jak z poukazu důvodové zprávy k §§ 1 a 2 zák. o d. os. na § 29 al. 4 zák. ze 24. května 1869 č. 88 ř. z. patrno, vylučuje cit. předpis § 2 odst. 3 zák. o d. os. provozování polního a lesního hospodářství, čítajíc v to i zahradnictví z daně výdělkové z důvodu, že výtěžek z nich postižen jest již daní pozemkovou. Z toho je patrno, že za zahradnictví umělecké a obchodní nutno pokládati výdělečnou činnost zahradnickou, jež není zachycena daní pozemkovou, a kterou zákon chce postihnouti daní výdělkovou. V tomto směru sluší přihlédnouti k předpisům zákona ze 24. května 1869 č. 88 ř. z. o úpravě daně pozemkové. V § 29 odst. 4 zákona toho praví se, že zahrady, jichž užitek byl

Dávky z motorových dopravních prostředků nelze žádat ze strojů, které jsou v takovém stavu, že je již nelze pokládat za motorové dopravní prostředky. Z odůvodnění: Naříkaným rozhodnutím potvrzeny byly v cestě instanční platební příkazy městského úřadu v P. ze dne 7. listopadu 1922, jimiž předepsána byla stěžující si firmě na základě pravidel schválených výnosem moravského zemského výboru z 26. září 1922 ze léta 1921 a 1922 obecní dávka z držení osobních automobilů 1. č. P 596-12 HP per 8550 Kč, 2. P 66-HP 18 per 2350 Kč a 3. č. P 153-12 HP per 850 Kč. Stížnosti podané do těchto rozhodnutí hájí názoru, že podle citovaných vybíracích pravidel podrobeny jsou dávce toliko motorické dopravní prostředky, které jsou používatelné a používány, a dovozují z toho osvobození automobilů svrchu uvedených od dávky, poněvadž se jich nepoužívá a jsou k jízdě vůbec neschopné a neupotřebitelné, jsouce demontovány, resp. porouchány; v druhé řadě pak stížnosti osvobození sporných vozidel v základě § 2, lit. b) dávk. pravidel. Nejvyšší správní soud uvažuje o stížnostech nemohl v tomto posledním směru dáti jim za pravdu. § 2, lit. b) má na mysli toliko vozidla, která obchodník oprávněný s takovými vozidly obchodovati, má na skladě právě za tím účelem, aby je při provozování své obchodní živnosti jako vozidla prodal, a osvobozuje je od dávky tehdy, když jich nepoužívá. Těchto předpokladů v daném případě není, neboť stěžující si firma ani netvrdí, že provozuje obchod s vozidly tohoto druhu, jakého jsou automobily, o které jde, a podle jejích vlastních údajů jde o vozidla, kterých sama používala pro účely tovární, a která jsou "určena k prodeji" nikoliv jako motorická vozidla, nýbrž jenom proto, poněvadž následkem jejich vadného stavu nemůže jich k dřívějšímu účelu již upotřebiti. Za tohoto stavu nelze ovšem shledávati a