Judikáty - strana 343

Pro otázku příslušenství ve smyslu § 294 o. z. o. nerozhoduje jen okolnost, zda spoluprodané věci movité byly dřívějším vlastníkem domu určeny k trvalému užívání nemovitosti jakožto hlavní věci a zda byly v tomto spojení prodány, nýbrž jest rozhodnou také okolnost, zda i vůlí nabyvatele mají trvale sloužiti účelům hlavní věci. (Otázka příslušenství lázeňského domu). z odůvodnění Smlouvou z 1. října 1920 nabyla st-lka »lázeňského obytného domu S.« v K. V. Již ve smlouvě prohlásila nabyvatelka, že domu nebude užívati jako domu lázeňského a že veškeré zařízení z domu odstraní. V podání ze 20. září 1920, jímž ohlásila právní jednání k vyměření poplatku, prohlásila, že předpokladem pro uzavření smlouvy jest, že dům nebude používán k pronajímání hostům lázeňským. Na dotaz finanční správy prohlásila st-lka podáním ze 26. května 1921, že dům byl po provedení adaptace pronajat nájemníkům celoročním, inventář byl z domu odstraněn a z části používán k zařízení kanceláří st-lky v jiném domě, z části byl uschován ve skladě nebo prodán. Usnesením z 20. října 1920 povolil pak okresní soud, aby poznámka, že nábytek a zařízení v domě čp. 407 se nalézající tvoří příslušenství domu, byla v knihách vymazána. St-lka bránila se v řízení správním dodatečnému předpisu poplatku nemovitostního námitkou, že zařízení pozbylo povahy pertinence, ježto věnování k účelům hlavní věci skutečně přestalo, že domu nabyvatelkou nebylo vůbec nabyto a jeho používáno jako domu lázeňského. Žal. úřad, nepopíraje správnost skutkových okolností, vyslovil, že zařízení jest pokládati za příslušenství, poněvadž prodaný dům v den prodeje byl domem lázeňským a bylo dokonce v pozemkové knize v době prodeje vyznačeno, že zařízení domu jest příslušenstvím budovy, a dedukoval, že byly-li prodané předměty určeny prodávajícími k tomu, aby jich bylo užíváno spolu s hlavní věcí, tvoří její příslušenství dle § 294 o. z. o. i tehdy, kdyby kupující nezamýšlel, jich dále k tomuto účelu používati. Žal. úřad dovolává se p

Domáhá-li se strana odečtení určitých položek musí uvésti konkretní okolnosti, z nichž vyplývá, že jde o výlohy, které jsou v souvislosti s obchodním provozováním a sice objektivně s podnikem a nikoli subjektivně s podnikatelem; úřad pak povinen jest zaujmouti stanovisko k údajům strany. z odůvodnění O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss takto: Stížnost vytýká jako vadu řízení, že nař. rozhodnutí pominulo námitku rekursu, že při redukci dle § 32 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. nebyly z berní základny vyloučeny daně zaplacené na účet stěžující si společnosti někdejší firmou F. W. 34.149 K 21 h a obnos účtovaný na daně, resp. jako daňová reserva pro výdělkovou daň 127.332 K. V tomto směru jde ze správních spisů toto na jevo: Proti vyměření daně výdělkové na 1920 podala strana dva opravné prostředky označené jako »odpor«, a sice de dto 26. dubna sub. praes, 27. dubna 1922 a 16. května 1922 sub praes. 19. května 1922. První podání týkalo se jednak odčítatelnosti položek, které jsou také předmětem dnešního sporu (uvedené výše ad 1 až 3), jednak uplatňovalo, aby při redukci daně dle § 32 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. byly vyloučeny tyto položky: a) placené daně výdělkové starou firmou K. 158.664 K 49 h, b) placené daně na účet nové firmy starou firmou W. 34.149 K 21 h, c) daňová reserva 510.000 K, d) poplatek z převodu nemovitosti, použitý jako daňová reserva 127.332 K. Druhé podání z 16. května 1922 poukazovalo na první podání z 26. dubna 1922 a opakovalo žádost na redukci daně dle § 32 leg. cit. Žal. úřad zamítl odvolání, pokud šlo o odpočítatelnost výše zmíněných položek ad 1 až 3, jež jsou předmětem dnešního sporu. V tomto rozhodnutí, resp. v jeho intimátu bylo ale omylem uvedeno, že se tím vyřizuje »stížnost« ze 16. května 1922, ačkoli ve skutečnosti bylo rozhodnuto o odvolání z 26. dubna 1922, pokud se zabývalo odčítatelnost

Údaj poplatníka, že zničil staré obchodní knihy, není postačitelnou omluvou nevyhovění výzvě úřadu, aby poplatník předložil podrobný výkaz příjmů a vydání. z odůvodnění Námitky tyto činí však stížnost neprávem. Zákon z 26. března 1920 č. 198 Sb. o zřízení odvolací komise pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, vymezuje práva a povinnosti této komise a jejího předsedy v §§ 13 a 14, nevyslovuje vůbec, že by odvolací komise byla povinna poplatníka k jednání pozvati. Ovšem odvolací komise má povinnost, aby o odvolání zástupce eráru proti nízkému předpisu daně rozhodla za součinnosti strany. Tomuto požadavku bylo však dostatečně vyhověno, když úřad poskytl st-li možnost, aby k odvolání zástupce eráru zaujal stanovisko, a když pak st-le vzhledem k jeho námitkám vyzval, aby předložil podrobný výkaz příjmů a vydání za 1918 a 1919. Nevyhověl-li st-l tomuto vyzvání s poukazem, že staré obchodní knihy zničil, musí přirozeně nésti toho důsledky, neboť omluvu tu nelze pokládati za postačitelnou. Neporušil tedy žal. úřad zákon, když po zmíněném prohlášení st-lově rozhodl o odvolání podle § 14 cit. zák. bez další součinnosti st-lovy. Vytýká-li pak stížnost, že žal. úřad st-li zvýšil daň a tudíž daňový základ bez dat, že proto zvýšení daňového základu vůbec nemá žádného podkladu, čímž vytýká stížnost vlastně vadné řízení podle § 6 odst. 2 zák. o ss, přehlíží, že žal. úřad uvedl v důvodech nař. rozhodnutí okolnosti, z kterých dospěl k naříkanému zvýšení daňového základu, a je proto stížnost bezdůvodná, když tvrdí, že zvýšení daňového základu se stalo bez dat, tedy že nemá žádného podkladu. Bylo-li by však této námitce porozuměti tak, že naříkané zvýšení daňového základu je vadné podle § 6 odst. 2 zák. o ss. proto, že je v rozporu se skutkovou podstatou, z které žal. úřad ku zvýšení daňového základu dospěl, byla by námitka ta nepříp

I. Pro pojem »stálého užívání« není rozhodnou skutečnost, bylo-li předmětu užíváno více nebo méně často a více nebo méně intensivně, nýbrž stačí, bylo-li předmětu užíváno stále, t. j. byl-li v majetku strany a bylo-li ho dle potřeby nebo záliby užíváno. II. Pro pojem »vlastního užívání« (vlastní potřeby) stačí, že předmět je v domácnosti majitele a že se ho jím nebo jeho rodinou dle jeho určení pro domácnost užívá. III. Při průkazu skutečnosti užívání přestěhovaného předmětu v cizině před přesídlením do tuzemska není svědecký důkaz vyloučen. z odůvodnění Prejudikatura: K II. srovn. Boh. 2345 fin., k III. srovn. Boh. 1710 fin. Nař. rozhodnutí nezabývá se, jak z uvedené jeho znění jest vidno, přímo námitkami, jak byly předneseny v rekursu proti rozhodnutí II. instance, že totiž st-lka koupila klavír pro sebe, aby si opatřila hudební požitek, nýbrž vychází spíše ještě ze dřívějšího tvrzení strany, že klavír byl koupen pro dceru ve Vídni a že se převáží, aby ho užívala dcera provdaná v B. Teprve odvodní spis reaguje vlastně na zmíněné námitky rekursu k žal. úřadu, jež v podstatě opakuje také stížnost. Vzhledem k tomu není možno přihlížeti k těmto novým vývodům odvodního spisu a jest nutno zabývati se nař. rozhodnutím, jak bylo vydáno. Uvedený v nař. rozhodnutí čl. IX. č. 8 zák. ze 13. února 1906 č. 20 ř. z. ustanovuje takto: Od dovozného cla jsou osvobozeny svršky přestěhované přistěhovalců do celního území, jakož i jejich stroje a součástky strojů, tovární nářadí a řemeslnické nástroje, pokud tyto předměty byly již v cizozemsku v jejich užívání, jsou k jejich vlastní potřebě určeny, jejich poměrům přiměřeny a nesou na sobě stopy stálého užívání. Přistěhovalcům dlužno na roveň klásti tuzemce, kteří po delším pobytu mimo celní území do něho se vracejí. Nař. rozhodnutí projevuje nejprve názor, že spo

(I.) Pro přestavbu křídla budovy, při níž bylo použito - byť i jen částečně - starého zdiva budovy, nepřísluší nárok na osvobození. (II.) Vadou řízení je, nevzal-li úřad při odepření nároku straně na osvobození od daně domovní pro trakt budovy zřetele k údaji strany, že čelní i dvorní stěna této části budovy jsou nové a že stěny štítné nebyly zbořeny z důvodů policejních a technických. Z odůvodnění: Pokud jde o dvorní budovu, tu stížnost sama připouští, že původně bylo zamýšleno jen provésti malé změny, že ale za stavby se ukázala nutnost úplného přestavěné tohoto křídla, že první poschodí bylo o 1 metr nadezděno, a v rekursu stěžovatelé taktéž uvedli, že část starého zdiva použili. Z těchto tvrzení stěžovatelů jest tudíž zřejmo, že stěžovatelé při přestavbě, resp. stavbě tohoto křídla použili, byť jen částečně starého zdiva a důsledkem toho tudíž nemohou činiti nárok na osvobození dle § 1 č. 4 citovaného zákona, kterýž přestavbám poskytuje úlevy jen, když stavení se v celém rozsahu až k zemskému povrchu zbourá a znovu postaví. Správně tudíž naříkané rozhodnutí žádost za zákonnou úlevu pro toto křídlo odmítlo. Pokud však týče se předního a středního traktu, bylo uvedeno, že stěna do ulice byla o 80 cm posunuta zpět z bývalé stavební čáry, takže stěna tato jest úplně nová, jakož i jí odpovídající stěna dvorní, a ohledně stěn štítných uvedli, že bylo jich použito proto, poněvadž jednak z důvodů policejních a technických nemohly býti zbourány, jednak že se nemůže zjistiti, kdo jest vlastníkem. Na tuto námitku stěžovatelovu žalovaný úřad nereagoval, ač v prováděcím nařízení z 28. června 1912 čís. 162 říšského zákona k § 1 č. 4 citovaného zákona jest uvedeno, že použití zdí, které jsou společné se sousedními budovami, nebo takových částí zdí, jejich zbourání bylo zapovězeno z důvodů stavební policie, není na závad

(I.) Náklad, vynaložený poplatníkem na odvrácení ztráty příjmového pramene vzhledem k soudnímu sporu o prodeji pramene toho, není jakožto náklad na nové nabytí pramene příjmového odčitatelným. (II.) O spekulačním zisku z prodeje majetkového předmětu lze mluvit jen tehdy, když již při nabytí předmětu byl úmysl docílit zisk jeho prodejem. Otázka spekulačního zisku při prodeji domu. Prejudikatura: k II. Boh. 224 fin. Z odůvodnění: Předně nutno uvésti, že mylným jest tvrzení naříkaného rozhodnutí, že v době, kdy poplatník vyjednával o prodej továrny, nebylo ještě ochrany nájemníků. Neboť již nařízení z 20. ledna 1918 č. 21 říšského zákona, jež nabylo účinnosti dnem 22. ledna 1918, byla ochrana nájemníků včetně omezení práva výpovědi rozšířena všeobecně také na Čechy (srovnej také nařízení ze 17. prosince 1918 č. 83 Sb.). Nebylo tudíž již tehdy lehko opatřiti si byt a poměrně nejlehčí možnost byt si opatřiti měl právě majitel domu, pro něhož,chtěl-li byt pro sebe, poskytovaly předpisy o ochraně nájemníků jisté výhody. Nelze tedy viděti v tom nic nápadného, jestliže poplatník, který měl svůj dosavadní byt uprázdniti, chtěl koupiti dům, neboť tím způsobem mohl poměrně nejsnáze opatřiti si byt. Ostatně i kdyby toho nebylo, jest již vzhledem k všeobecnému názoru o výhodě bydlení ve vlastním domě pochopitelno, že zvláště poplatník, jenž byl po léta zvyklý bydleti ve vlastním domě, chtěl to tak míti i v budoucnosti a to tím spíše, když měl ještě neprovdané dcery. Že se pak po vhodném objektu ohlížel hned po ujednání o prodeji svého k. domu, vysvětluje se přirozeně tím, že uvolnění a úprava bytu v domě nově koupeném vyžaduje vždy přece jen delších příprav. Že ke skutečnému odevzdání k. domu nedojde, nemohl poplatník v době, kdy kupoval dům v., bezpečně viděti, neboť žaloba A. L. a zmíněné společnosti byla p

Čís. 5540. Nelze povoliti přeměnu společnosti s r. o. v družstvo dle zákona ze dne 10. prosince 1924, čís. 279 sb. z. a n., má-li dle stanov družstva býti jeho účelem také obchod cizími výrobky a námezdní zpracování. neb čištění cizí suroviny a mohou-li se státi členy družstva fysické osoby bez obmezení. (Rozh. ze dne 11. prosince 1925, R I 996/25.) R e j s t ř í k o v ý s o u d zamítl žádost společnosti s r. o. o zápis zamýšlené přeměny v zapsané společenstvo s r. o. D ů v o d y: Jediným společníkem společnosti s r. o. jest Družstvo hospodářských lihovarů pro prodej lihu, zapsané společenstvo s ručením obmezeným, které dle stanov má býti také — alespoň prozatím — jediným členem obmýšleného nového společenstva. To však odporuje přímo vížícímu předpisu §u 1 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., dle něhož předpisy tohoto zákona vztahují se pouze na sdružení neobmezeného počtu členů. Z tohoto ustanovení i z pojmu slova »společenstvo« plyne, že společenstvem nemůže býti útvar, který má jen jednoho člena. Dle §u 2 zákona čís. 279/24 nelze tedy zápis zamýšlené přeměny povoliti. Nebylo by však také možno, by na místo nynější společnosti s r. o. s jedním společníkem nastoupilo společenstvo s více členy, poněvadž by tím počet osob, které by jako společenstvo živnost provozovaly, byl zvýšen vůči nynějšímu stavu, kde provozuje živnost jen osoba jediná. Tím by byl tedy v podstatě změněn způsob i předmět provozu, což odporuje předpisu §u 1 zákona čís. 279/24. R e k u r s n í s o u d zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by o opovědi znovu rozhodl. D ů v o d y: Zamýšlená přeměna společnosti s ručením obmezeným ve výrobní a hospodářské společenstvo podle zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. může býti dle §u 2 zákona ze dne 10. prosince 1924, čís. 279 sb. z. a n. poznamenána v obchodním rejstříku jen, odpovídají-li stanovy družstva platným předpisům a bylo-li prokázáno, že usnesení společníků podle §u 1 zákona stalo se podle zákona neb podle smlouvy společ

Nové patro domu, při jehož zřízení bylo použito - byť i jen částečně - starých obvodních zdí posavádní budovy, nelze pokládati za zvyšovací stavbu. Prejudikatura: Boh. 2016 fin.

(I.) Inventářem se rozumí pouze hmotné předměty sloužící k provozování podniku. (II.) Cena úplatně nabytých lučebnických receptur patří mezi aktiva podniku, na níž lze odpisovati daně. Z odůvodnění: Ve sporném případě jde o odpisy na účtě určitých receptur, kterýž společnost v bilanci zařadila jako aktivní položku. Nejde tudíž o nějakou speciální zálohu (reservu) ve smyslu § 95 lit. f) zákona o dani osobní, nýbrž, jak uvedeno, o přímý odpis na aktivním účtě receptur. Ze znění § 95 lit. f), pokud týž jedná o odčitatelných odpisech, jde najevo, že zákon pokládá nejprve za daněprostou srážkovou položku odpisy, které odpovídají opotřebení nebo znehodnocení inventáře nebo provozovacího materiálu. Stížnost tvrdí, že dotyčné receptury (výrobní tajemství) sluší počítati k inventáři, ježto receptury ty, byť jsou to ideální hodnoty, tvoří nerozlučné příslušenství továrny na barvy. Názoru tomu nemohl soud přisvědčiti. Slovo inventář v § 95, f) 1. c. v souvislosti s obsahem tohoto paragrafu, právě tak jako též v § 160 č. 1 téhož zákona, může znamenati toliko něco hmotného, pouze hmotné předměty, sloužící podniku, a to na rozdíl od slovu "inventář", jak se uvádí v čl. 29 o. z., kdež má jiný smysl, totiž značí seznam majetkových předmětů, patřících kupci. Neboť jen hmotné věci mohou podléhati fyzickému opotřebení nebo znehodnocení, nikoli však ideální hodnota výrobních tajemství. Rovněž není správným názor stížnosti, že nutno eventuálně tato výrobní tajemství pokládati za provozovací kapitál, recte materiál. Neboť již ze slova "materiál" vychází, že míní se tím opět hmotné věci. Pokud brojí tudíž stížnost proti důvodu naříkaného rozhodnutí, uvedenému ad 1., uznal ji nejvyšší správní soud bezdůvodnou. Stěžovatelka zastává však dále stanovisko, že jde o receptury, mající určitou hodnotu a představující tudíž část provozovacího k

(I.) Kurzovní ztráta na cenných papírech (válečných půjčkách) je jen tehdy odčitatelnou, jsou-li papíry ty skutečně částí provozovacího kapitálu podniku, tj. jsou-li určeny k tomu, aby se jimi obchodovalo, čili má-li se jich užívat v podniku jako zboží. (II.) Odpis pro znehodnocení cenných papírů, i když byly cenné papíry koupeny za uvolněnou část kapitálu provozovacího, není odčitatelnou ztrátou provozovacího kapitálu. (III.) Pro pojem kapitálu provozovacího přichází jen v úvahu, jakou funkci dotyčné hodnoty (statky) mají při provozování podniku, totiž jsou-li k tomu určeny, aby provozováním podniku byly spotřebovány, vyměňovány nebo přeměňovány. Prejudikatura: k I. Boh. 195, 200, 223, 826, 1196 a 1373 fin., k II. Boh. 1428 fin., k III. Boh. 1760 fin.

I. Byla-li daň příjmová následkem již původně nesprávného vyměření předepsána nízko, může ve lhůtě promlčecí býti předepsán dodatek, i když nevyjdou na jevo nové okolnosti. II. Kursovní ztráta na cenných papírech je jen tehdy odčítatelný, jsou-li papíry ty částí provozovacího kapitálu podniku. z odůvodnění Prejudikatura: K I. Budw. 367/01, 1378/02, 1485/03, 2179/03, 2467/04 a 5869/08, Nepříčí se Boh. 2111/24. K II. Boh. 200, 208. Nejdříve jest nutno zabývati se námitkou, že nař. rozhodnutí trpí podstatnou vadou řízení, případně nezákonitostí, poněvadž v nich bylo o válečných půjčkách vysloveno, že nenáležejí k provozovacímu kapitálu, ačkoliv nebyl učiněn ani pokus informovati se o podstatě dotyčného majetku firmy ve válečných půjčkách a ačkoli by st-lé mohli prokázati pravý opak. Nss zabýval se již opětovně a zejména v nálezech ze 12. dubna 1920 č. 5834/19 a ze 23. dubna 1920 č. 3035 (Boh. 200 a 208 fin.) otázkou odpisu na cenných papírech pro ukládání daně příjmové a vyslovil v nálezech těch právní názor, že kursovní ztráta na cenných papírech jest dle § 170 odst. 1 zák. o d. os. jen tehdy odčítatelnou, jsou-li papíry ty částí provozovacího kapitálu podniku, t. j. jsou-li určeny k tomu, aby se jimi obchodovalo, čili má-li se jich užívati v podniku jako zboží. Na názoru tom trvá soud i v tomto případě a poukazuje dle § 44 svého jedn. ř. na důvody uvedených nálezů. Zde jde o velkoobchod semeny a jest tedy očividno, že dotyčné válečné půjčky nebyly určeny k tomu, aby se jimi obchodovalo a že nebyly tudíž částí kapitálu provozovacího. Vzhledem k tomu nebylo tedy třeba žádného dalšího šetření o podstatě zmíněného majetku ve válečných půjčkách a jest tudíž uvedená námitka vadného řízení v tomto směru vznesená bezdůvodnou. Dle toho netvořil tedy zmíněný odpis položku odčítatelnou a jest nyní pouze ještě zkoumati, zdali započtení tohoto odpisu do základu zdanění mohlo se právem státi cestou zdanění dodatečného. V tom směru obsahuje § 284 zák. o d. os. tato zde v úvahu přic

Jestliže družstvo řezníků a uzenářů, zřízené k prodeji vedlejších výrobků členů na jejich účet bez zisku pro družstvo, dle stanov nabývá v okamžiku předání zmíněných výrobků členy k nim skutečného a výhradního vlastnictví za současného vyloučení disposičního práva se strany dodávajících členů a družstvo pak dle určení stanov prodává výrobky ony třetím osobám, jde o dva poplatné převody - první s členů na družstvo, druhý s družstva na třetí osoby. z odůvodnění O stížnosti na tato rozhodnutí uvážil nss: Stížnost uplatňuje, že družstvo dani z obratu (z převodu statků) vůbec nepodléhá, ježto prý ani neprovádí převodů zboží ani nedostává úplat, nýbrž že jde tu toliko o jediný převod vedlejších výrobků členů, prováděný samotnými členy, který nemůže býti dvakrát zdaněn. K tomu sluší však podotknouti: Podle stanov družstva (§ 1) tvoří řezníci a uzenáři v P. a okolí družstvo s omezeným ručením za tím účelem, aby veškeré v živnosti podílníků družstva vyskytující se vedlejší výrobky (kůže, kosti, lůj, atd.) společně na účet jednotlivých podílníků bez zisku pro družstvo stěžili. Podle § 3 stanov jest každý podílník povinen, při porážce dobytka se naskytující vedlejší výrobky družstvu předati a přecházejí pak tyto ihned do vlastnictví družstva, jehož úkolem pak jest, aby tyto vedlejší výrobky co možná nejvýhodnějším způsobem prodalo. V § 22, odst. 3 stanov jest pak uvedeno, že určení cen a ostatních způsobů prodeje jest zůstaveno výhradně představenstvu a nemají na to členové žádného vlivu a dále že zejména odnímá se členům také disposiční právo ku předaným výrobkům. Z těchto ustanovení stanov plyne jasně, že družstvo v okamžiku předání zmíněných vedlejších výrobků členy nabývá k nim skutečného a výhradního vlastnictví za současného vyloučení disposičního práva se strany dodávajících členů. Vzhledem k tomu jest ale potom tvrzení stížnosti, že ani neprová

(I.) Zřízení a udržování rozhledny na Petříně pro širší obecenstvo je podnikem kulturním, podporujícím všeobecné blaho po stránce výchovné. (II.) Výdělečnost podniku o sobě nevylučuje, aby podnik byl pokládán za všeobecně prospěšný. Prejudikatura: k II. Boh. 465 a 1551 fin. Z odůvodnění: Dle § 7 zákona z 11. prosince 1919 č. 658 Sb. i dle § 7 zákona z 12. srpna 1921 č. 321 Sb. jsou od daně z obratu osvobozeny podniky všeobecné prospěšné u dodávek a výkonů, jichž cena zůstává pod průměrnou cenou dodávek a výkonů toho druhu u podniků výdělečných. Pojem podniků všeobecně prospěšných vymezen prováděcím nařízením z 20. ledna 1920 č. 66 Sb., resp. prováděcího nařízení z 9. prosince 1921 č. 450 Sb., čl. 9 v ten rozum, že jsou to podniky, jež zvláštní měrou podporují všeobecné blaho po vědecké, výchovné neb jiné stránce, k čemuž dodává posléze citované nařízení, že nejsou takovými podniky ty, které podporují zájmy pouze hospodářské. Předpokladem osvobození jest tedy, aby šlo o podnik kulturní a aby to nebyl podnik podporující pouze hospodářské zájmy majitele. Pokud jde o kulturní stránku podniku si stěžujícího, dlužno uvážiti, že zřízení rozhledny na místě vysokém, umožňující rozhled na bližší i další okolí, udržování její, uvolnění a usnadnění přístupu na ni nejširším masám - třeba za vstupné - nemá na sobě známky zřízení a provozování podniku výdělečného, nýbrž zřejmě nese se za cílem, poskytnouti návštěvníkům požitek ideální, seznámiti se s územím bližším i dalším, s jeho polohou, geologickým utvářením, kulturou i krásami jeho a tím povzbuditi lásku a příchylnost obyvatelů, po případě obdiv cizinců; to platí o rozhlednách vůbec, o rozhledně na Petříně zvlášť, poněvadž s ní skýtá se krásný pohled na Prahu v celém jejím rozsahu i rozhled do dalekých končin Čech. Nelze tedy popříti, že zřízení a udržování ro

Úřad je povinen odůvodnit ve svém rozhodnutí, na základě kterých skutkových okolností dospěl k názoru, že jde o výdělečný podnik nebo o zaměstnání směřující k zisku, nikoliv o zaměstnání za plat nebo mzdu, jak poplatník tvrdil. Z odůvodnění: Jak již podotknuto, popřena byla zásadně již v průběhu administrativního řízení daňová povinnost V. W. Bylo proto povinností žalovaného úřadu, aby v naříkaném rozhodnutích odůvodnil, na základě kterých skutkových okolností dospěl k názoru, že jde v konkrétním případě o výdělečný podnik neb o zaměstnání k zisku směřující a ve smyslu § 1 zákona o dani osobní dani výdělkové podléhající a nikoliv zaměstnání za plat nebo mzdu - jak V. W. resp. stěžovatelkou bylo tvrzeno -, které dani výdělkové podle § 2 č. 2 citovaného zákona nepodléhá. Žalovaný úřad připojil sice ku svým rozhodnutím ohledně daně za léta 1920 a 1922 jisté odůvodnění, které by podle jeho soudu zakládalo daňovou povinnost V. W. Důvody ty však sděleny nebyly. Ohledně daně pro rok 1921 pak žalovaný úřad neuvedl svůj názor, proč pokládá zaměstnání V. W. za zaměstnání podrobené dani výdělkové, vůbec žádných důvodů. Tento rozpor mezi naříkanými rozhodnutími a jich intimáty, resp. naprostý nedostatek odůvodnění zakládá však podstatnou vadu řízení, neboť jím nejen byla stěžovatelce značně stížena její obrana, ale také nejvyššímu správnímu soudu znemožněno přezkoumání naříkaného rozhodnutí. Z těchto příčin bylo naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 6 zákona správním soudě, aniž by nejvyšší správní soud mohl zkoumati, zda důvody, žalovaným úřadem v naříkaných rozhodnutích pro uložení daně za léta 1920 a 1921 uvedené, postačí k tomu, aby uložení sporné daně po zákonu ospravedlnily.

Úplata, kterou platí společnost s r. o. svému společníku za přenechané užívání patentů jen tehdy, docílí-li čistý zisk v určité výši, není položkou odčítatelnou. Prejudikatura: k I. srov. Boh. 1805 fin.; Budw. 3324/05 (analagon). Z odůvodnění: Ad 1. Stěžující si společnost domáhala se v rekursu odečtení celé úložky věnované k utvoření fondu na obnovu strojů, dovolávajíc se při tom jednak § 95 lit. f) zákona o dani osobní jednak § 2 č. 3. zákona ze 3. března 1921 č. 102 Sb. Dle toho uplatňovala tedy stěžovatelka obyčejný odpis resp. úložku ve smyslu § 95, lit. f) zákona o dani osobní, tak i úložku dle specielního předpisu § 2 č. 3 zákona ze 3. března 1921 č. 102 Sb., který ustanovuje takto: Odpočítatelnou položkou jest též polovice částek, které podnik vedle obvyklých odpisů uloží v obchodních letech 1920 až včetně 1925 (1919/20 až 1924/25) do zvláštního v bilanci jako samostatná položka vykázaného fondu pro výměnu strojů a zařízeni, pořízených před rokem 1920. Jak z tohoto ustanovení vidno, jsou vedle daněprostých úložek dle zákona ze 3. března 1921 č. 102 Sb. přípustny i odpisy (úložky) dle § 95. lit. ) zákona o dani osobní. Přes to vyloučil žalovaný úřad ze základu daňového pouze polovici dotyčné úložky, aniž se stěžovatelkou v té příčině vůbec jednal a aniž zaujal stanovisko k jejímu dvojímu požadavku. V tom směru trpí tedy naříkané rozhodnutí podstatnou vadou řízení a bylo je proto v té příčině zrušiti dle § 6 zákona o správním soudu. Ad 2. Dle licenční smlouvy ujednané s firmou Hochdruckbrikettierungs-Gesellschaft m. b. H. v Berlíně, která jest, jak již bylo zmíněno, zároveň společnicí stěžující si společnosti, vypočítává se výše podílu na zisku pro firmu Hochdruckbrikettierungs-Gesellschaf m. b. H. za přenechání patentů, počínajíc obchodním rokem 1920,

Rozhodnutí odvolací komise podle úředních pomůcek, když poplatník nevyhověl výzvě, aby předložil obchodní knihy a výkaz příjmů a vydání, dále aby znázornil výpočet přiznaného příjmu. Z odůvodnění: Stran svého dôchodku v roce 1918 neuvedl stěžovatel v odvolání vůbec nic, pokud pak jde o rok 1919, opominul uvésti konkrétní určitá data, z nichž byla by patrna nesprávnost daňového základu přijatého odhadní komisí, omeziv se toliko na přednesení, z něhož dovozoval pouze nepřímo nepoměrnost onoho daňového základu, že totiž za poměrů jím vylíčených (v předpokladu ovšem, že vylíčení to pravdě odpovídá), jeho dôchodek nemohl dosahovati výše úřadem zjištěné. Poněvadž přednesení tohoto druhu nemohlo sloužiti žalovanému úřadu za základ pro přesné zjištění poplatníkova příjmu, použil úřad právem předpisu § 14 zákona ze 26. března 1920 č. 198 Sb. a vyzval k přesnému zjištění příjmu poplatníka s pohrůžkou následky tam uvedenými, totiž vyloučením další jeho účasti, aby poskytl úřadu pomůcky ke zjištění tomu potřebné a dal mu nahlédnouti do obchodních knih, jednak pak, aby předložil výkaz příjmů a vydání za léta 1918 - 1920, posléze, aby vykázal, jak dospěl k číslici 13.000 K, přiznané na rok 1920. Ze správních spisů je patrno a stěžovatel ani nepopírá, že v osmidenní lhůtě mu dané výzvě té nevyhověl, čímž vydal se následkům, jimiž mu bylo pro ten případ podle zákona pohroženo, kdy totiž úřad je oprávněn rozhodnouti bez jeho další účasti z úřední moci na základě pomůcek, jež měl po ruce, tudíž správních spisů a zejména i výsledku jednání provedeného před odhadní komisí. Jak z naříkaného rozhodnutí patrno, přihlédl žalovaný úřad k těmto pramenům uváživ, že komise ta nejen že sestávala ze členů znajících místní a dôchodkové poměry, nýbrž že přihlédla též k okolnostem při jednání předneseným, jichž se stěžova

Na poplatnosti kupní smlouvy nemění ničeho okolnost, že smlouva nebyla splněna. Prejudikatura: Boh. 123 a 1085 fin. Z odůvodnění: Stížnost tvrdí nejprve, že sporná smlouva byla uzavřena za předpokladu, že stěžovatelka může kupní cenu složiti. Pokud námitkou touto má býti řečeno, že složení kupní ceny bylo ujednáno jako podmínka pro uskutečnění smlouvy, nemá námitka ta ve spisech opory, neboť ani v kupním oznámení ani v rekursu nebylo o takové podmínce řeči. Pokud pak námitkou tou má býti řečeno, že pro nesložení kupní ceny nedošlo ku provedení ujednané kupní smlouvy, tu nutno uvážiti toto : Dle § 44, odst. 1, poplatkového zákona vzniká právo státu na poplatek v době, kdy právní jednání bylo v tuzemsku uzavřeno. Při právních jednáních, při kterých si strany umluvily písemnou smlouvu, platí za tuto dobu den zřízení listiny (§ 884 o. z. o.). Že by písemná smlouva byla ujednána jako podmínka uskutečnění smlouvy, nebylo tvrzeno, a také ze spisů to nevysvítá a nepřichází tudíž ustanovení druhé věty citovaného § 44 odst. 1 poplatkového zákona zde vůbec v úvahu. Zbývá tudíž jen vzhledem k prvé větě citovaného zákonného ustanovení zkoumati, zdali kupní smlouva byla právoplatně uzavřena. V tom směru připouští stěžovatelka sama a také ze spisů vychází, že kupní smlouva skutečně uzavřena byla. Neboť jednak již cíle kupního oznámení byl dům koupen a tedy kupní smlouva, ježto předmět koupě i kupní cena byly stanoveny, uzavřena. To potvrzují také soudní spisy o žalobě kterou se prodávající domáhal zrušení smlouvy z důvodu, že kupující smlouvu nesplnila. Neboť dle spisů těch uznala stěžovatelka resp. její zástupce nárok žalobců (prodávajících) a prohlásila výslovné, že od koupě ustupuje. V důvodech rozsudku pak se praví výslovně, že je nesporno, že kupní smlouva se stala. Dle toho byla tedy smlouva pr

Zaváže-li se nájemce smlouvou nájemní, že provede v najatém objektu určité adaptace a přístavby, které musí po ukončení smlouvy přenechat pronajímateli bez náhrady útrat, s těmito pracemi spojených, tvoří tyto útraty vedlejší plnění. Prejudikatura: Budw. 10.638 F. Z odůvodnění: Podle § 2 zákona z 18. února 1921 č. 76 Sb. jsou smlouvy nájemní a pachtovní listinou osvědčené (písemné) podrobeny poplatku podle stupnice II. z úplaty. Úplatou rozumí se nájemné (pachtovné) za celou smluvenou dobu nájemní (pachtovní); není-li však smluvena určitá doba, za celou dobu skutečného trvání nájemního (pachtovního) poměru, nejméně však za dobu 3 let. Výhrada dřívější výpovědi smluvního poměru jest pro vypočítání úplaty bezvýznamnou. Ve sporném případě pronajali spolumajitelé řečeného domu dle odst. I. smlouvy nájemní ze 27. září 1923 určité obchodní místnosti firmě R. S. a spol. za roční činži 9400 K na dobu deseti let, tedy včetně do 31. října 1933; podle odst. VIII. téže smlouvy jest po uplynutí nájemní lhůty, tedy počínaje 1. listopadem 1933, pronajímatelům volno, nájemní poměr zrušiti pololetní výpovědí, kdežto nájemkyně jest oprávněna kdykoli nájemní poměr zrušiti výpovědí čtyřletní. Z těchto smluvních ustanovení jest patrno, že nájemní poměr nezaniká prostým uplynutím smluvní určité doby nájemní deseti let, nýbrž že i po uplynutí této doby ke zrušení nájemního poměru jest zapotřebí výpovědi buď ze strany pronajímatelů nebo nájemkyně, a že tudíž pokud nebude dána výpověď, nájemní poměr má trvati dále. Z toho plyne ale, že dlužno pokládati nájemní smlouvu ve sporném případě za sjednanou jednak na dobu určitou t. j. na dobu deseti let, jednak na dobu neurčitou. Poněvadž pak, jak výše uvedeno, § 2 citovaného zákona č. 76 z 1921 stanoví jednak, že úplatou poplatku podrobenou jest nájemné za určitou dobu, j

Otázka, je-li pojišťovací jednatel samostatným podnikatelem. Z odůvodnění: Pokud stížnost namítá, že pojišťovací jednatelé vůbec zásadně nejsou povinni touto daní, poněvadž jejich výkony, t. j. pojišťovací smlouvy jsou od daně té osvobozeny, jest bezdůvodná, neboť předmětem daně té není zde výsledek činnosti pojišťovacího jednatele, totiž pojišťovací smlouva, nýbrž provise, kterou jednatel obdrží za svou činnost sprostředkovací při uzavírání pojišťovacích smluv. Tato provise jako úplata za výkony podléhá zásadně dani z pracovních výkonů, jde-li ovšem o výkony samostatného podnikatele ve smyslu zákona o dani z obratu. Co se této otázky týče, vyslovil žalovaný úřad, že stěžovatele nutno považovati za samostatného podnikatele vzhledem k tomu, že hradí z hrubé provise veškeré výlohy, spojené s činností zastupitelskou, a že má tudíž možnost docilovati úspor na výlohách a prostředcích podnikatelských. Jestliže tedy stížnost vytýká naříkanému rozhodnutí neúplnost, že vůbec nezjišťuje, zdali stěžovatelův poměr k dotyčným pojišťovnám není snad poměrem služebním, jest výtka ta neodůvodněna, neboť již tím, že naříkané rozhodnutí stěžovatele označilo za samostatného podnikatele, bylo též vysloveno, že není k dotyčným pojišťovnám, pro které pracuje, v poměru služebním. Avšak důvod, o který naříkané rozhodnutí tuto kvalifikaci stěžovatele jako samostatného podnikatele opřelo, nestačí ještě, jak vyslovil nejvyšší správní soud v nálezu ze 13. prosince 1924, č. 22.090, na jehož důvody poukazuje dle § 44 jednacího řádu - pro závěr, že jde o samostatného podnikatele, pokud k tomu nepřistupuje další hlavní známka samostatné činnost podnikatelské, totiž, že poplatník nese také nějaké riziko při svém podnikání, při obchodech jím uzavřených. Žalovaný úřad ani nezjistil, ani neuvedl okolnosti, z nichž by se dalo vyvoditi, že stěž

Otázka, jsou-li zámotky bource morušového nezpracovanými prvovýrobky zemědělskými. Z odůvodnění: Stěžující se společnosti byla vyměřena 2 procentní daň z obratu z úplaty za zámotky bource morušového. Rekurs společnosti, v němž uplatňovala, že jde tu o předměty zemědělské prvovýroby v nezpracovaném stavu, které podléhají dle § 10 zákona z 12. srpna 1921 č. 321 Sb. toliko 1. procentní dani z obratu, byl naříkaným rozhodnutím zamítnut z důvodu, že zámotky nelze pokládati za zemědělské výrobky. Stížnost na toto rozhodnutí opětně v meritu uplatňuje, že jde o výrobu zemědělskou prvotní a že chovem bource zabývají se výlučně drobní zemědělci, pro něž jest tento chov důležitým pramenem výživy, a vytýká také, že naříkané rozhodnutí neuvádí blíže, proč nelze zámotky považovati za zemědělský výrobek. O stížnosti té uvážil nejvyšší správní soud: Jak již uvedeno, společnost v rekursu tvrdila, že jde o předměty zemědělské prvovýroby v nezpracovaném stavu. Žalovaný úřad naproti tomu v napadnutém výroku vyslovil, že dotyčné zámotky nelze pokládati za zemědělské výrobky, aniž by byl však připojil důvody, z nichž k tomuto svému stanovisku dospěl. Tento nedostatek odůvodnění ztížil však straně její účinnou obhajobu a nejvyššího správního soudu znemožnil přezkoumati naříkané rozhodnutí po stránce věcné i právní. Trpí tudíž řízení, na němž naříkané rozhodnutí spočívá, podstatnou vadou. Z úvah těch bylo proto napadnuté rozhodnutí zrušiti dle § 6 zákona o správním soudu.