Judikáty - strana 345

Boh. F 1434/23 Všeobecná daň výdělková: * K založení berní povinnosti dle § 1 zák. o d. os. nestačí, že se poplatník ve prohlášení k dani označil sám jako samostatný jednatel, že má živnostenský list a že musil z provisí, jež obdržel od více firem za zprostředkování obchodu, hraditi veškeré výlohy s touto činností spojené. (Nález ze dne 10. září 1923 č. 10.896.) z odůvodnění Prejudikatura: Víd. 2548 a 8161 F. St-l vytýká, že k jeho odvolání vydány byly dvě intimace nař. rozhodnutí, což prý odporuje zásadám administrativního řízení, když první intimát nebyl zrušen neb odvolán. Nové rozhodnutí není prý přípustným také v tom případě, když původní rozhodnutí nevyčerpalo všechny body odvolání, neboť jinak jest strana nucena, v téže věci podávati více stížností k nss. K tomu dlužno podotknouti, že žal. úřad, jak svrchu uvedeno, rozhodl skutečně také o námitce co do berní povinnosti, že však v prvé intimaci tato část rozhodnutí nebyla straně sdělena. Tato neúplná intimace tvořila podstatnou vadu řízení, ježto straně neznající úplných důvodů rozhodnutí, ztížila obranu, byť přes to ve stížnosti brojila proti berní povinnosti. Když však straně po podané stížnost dostalo se nové úplné intimace nař. rozhodnutí, nemůže nss přes to, že postup úřadu I. stolice nebyl snad pravidelným, shledati, že st-l byl ve svém právu stížnostním omezen, když mu byla dodatečně poskytnuta možnost k účinné obhajobě novou stížností. Stížnost namítá dále, že k odůvodnění berní povinnosti dle § 1 zák. o d. os. nelze se dovolávati okolnosti, že má strana živnostenský list, poněvadž skutečnost ta není v souvislosti s daňovou povinností. Není prý směrodatnou také okolnost, že st-l ze svých provisí platí nájemné, otop, osvětlení, cestovné, pojištění životní a úrazové a různé výlohy, jako zpropitné, poštovní známky, větší spotřebu šatstva atd. St-l tvrdí, že neměl ani komptoiru ani jiných místností provozovacích, že v úmluvách s firmami, jež přicházejí v úvahu, byl veškerý po

Boh. F 1428/23 Daň z příjmu: I když byly cenné papíry koupeny za uvolněnou část kapitálu provozovacího, aby peníze neležely ladem, není odpis pro znehodnocení cenných papírů odčítatelnou ztrátou provozovacího kapitálu (§ 170 zák. o d. os.). (Nález ze dne 5. září 1923 č. 15.122.) z odůvodnění Prejudikatura: Boh. 200 fin. a j. Nss neshledal stížnost důvodnou. Poplatník udal ve správním řízení, že uložil uvolněnou část provozovacího kapitálu v cenných papírech, že však papíry ty považoval vždy stejně jako konto bankovní za součást provozovacího kapitálu, a že z výtěžku docíleného prodejem papírů byly placeny daně. Proto prý jest odůvodněno odepsati ztráty z cenných papírů těch jako položku odečítatelnou. Avšak v této příčině trvá nss na ustálené své judikatuře, vyslovené v četných nálezech, zejména v nálezu ze 14. dubna 1920 č. 5854 Boh. 200 fin., na jehož odůvodnění se dle § 44 jedn. řádu zde poukazuje, že kursovní ztráta při cenných papírech dle § 170 odst. 1 zák. o d. os., jest jen tehdy odečítatelnou, jsou-li papíry ty částí provozovacího kapitálu podniku, t. j. jsou-li určeny k tomu, aby se jimi obchodovalo čili má-li se jich užívati v podniku jako zboží. Tohoto předpokladu zde není. Dle vlastních údajů poplatníka zužitkovala se uvolněná a přebytečná část provozovacího kapitálu přechodně nákupem cenných papírů. Tímto opatřením pozbyla tato část povahy provozovacího kapitálu a nenabyla jí opět tím, že realisováním částí papírů těch byly placeny obchodní dluhy a daně. Zakoupenými papíry se také neobchodovalo, aniž se mělo tak díti. Opatření cenných papírů stalo se, aby část provozovacího kapitálu, která by jinak pro tehdejší nemožnost neobmezeného volného nákupu zboží byla ležela ladem, byla co nejvýhodněji zúrokována, nikoliv tedy, aby se papíry obchodovalo. Proto nenáleží upsané cenné papíry ke provozovacímu kapitálu, ztrátu nastalou snížením kursovní hodnoty efektů těch nelze tedy považovati za odečítatelnou položku ve s

Boh. F 1394/23 Zvláštní daň výdělková: Výlohy přeměny pobočného závodu ve hlavní nejsou provozovacím nákladem. (Nález ze dne 15. června 1923 č. 10.482.) z odůvodnění Stížnost neshledal nss důvodnou. V tomto případě jde jen o rozsouzení otázky, zda náklady, jichž příčina a účel jest nesporný, jsou náklady provozovacími či nikoliv. Nss sdílí názor žal. úřadu, že náklady ty jimi nejsou. Svrchu uvedené výlohy 441.255 K 97 h jsou druhu trojího. Především jsou to výlohy přepravy kancelářského inventáře a nářadí z ciziny do tuzemského závodu, a výlohy na úpravu kanceláří v témže. Poněvadž dle toho byl z ciziny dopraven do tuzemského závodu movitý majetek, šlo tu o rozmnožení zdejšího movitého majetku st-lčina o tento majetek z ciziny, tudíž o investici v tuzemském podniku; pak ale nelze pokládati výlohy vzešlé s převozem cizozemského majetku do tuzemského závodu za režijní výlohu tohoto závodu. Ježto pak výlohy na úpravu kanceláří byly v přímé souvislosti se převozem majetku movitého z ciziny, nebyvše podmíněny provozem zdejšího podniku, nelze ani tyto výhody pokládati za režijní položku, nýbrž za náklady investiční. Ve druhé řadě jde o výlohy stěhovací personálu vídeňského do tuzemska a o zvláštní doplatky témuž, pokud nemohl najíti bytu. I tyto výlohy nesouvisely však nijak s dosavadním provozem podniku tuzemského a nelze jich proto uznati za režijní výlohy tohoto podniku. Konečně, pokud jde o reservu 150.000 K dlužno podotknouti, že táž týče se vůbec teprve budoucích příštích výloh, byť i třeba režijních; taková antipace výloh jest ale prostou reservou ziskovou, tudíž není speciální reservou pro ztráty ve smyslu § 95 lit. f) zák. o d. os. a nemůže tedy zatěžovati daně prostě účet zisku a ztráty. Právem tudíž žal. úřad náklady ty nepokládal za provozovací odčítatelné výlohy a důsledkem toho osvobození od zdanění nepřiznal. Proto bylo stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Boh. F 1393/23 Zvláštní daň výdělková: Rozdíl mezi nedobytností a pochybností pohledávek. (Nález ze dne 15. června 1923 č. 10.481.) z odůvodnění Důvody: Do bilance roku 1918 zařadila st-lka reservu pro pochybné pohledávky 2,000.000 K, jež nebyla při vyměření zvláštní daně výdělkové pro 1919 uznána za položku odčítatelnou. Podle obchodní zprávy a podle vysvětlení ze 3. července 1920 týká se tato reserva nezapravených pohledávek za bývalou vojenskou správou rakouskou, které k 31. prosinci 1918 činily 5,245.306 07 K a na něž byla reservována 38.50% kvota t. j. 2.000.000 K. V rekursu proti tomuto vyměření namítala st-lka, že s plným zapravením těchto pohledávek počítati nelze, poněvadž společnost, jež měla ve V. pouze své sídlo a továrny v P., nemohla očekávati od rakouského státu vyrovnání svých pohledávek a také československá vláda odepřela uznání těchto pohledávek a nezaujala k nim dosud žádného stanoviska. Zároveň uvedla v rekursu, že v čas podání rekursu tohoto t. j. v březnu 1921 pohledávky tyto činily ještě 3,582 952 K a že již dvě léta nedošlo na toto konto žádných splátek. Žal. úřad zmíněnou reservu od daně neosvobodil, uváděje v podstatě, že ztráty při pohledávkách za bývalou vojenskou správou, jak co do jejich utrpění, tak co do jejich výše, nebyly poznatelnými a ocenitelnými a že jde tedy o ztráty, o nichž není jisto, zda, pokud se týče kdy, a v jakém rozsahu nastanou. K závěru tomu dle důvodů rozhodnutí došel úřad na základě okolnosti, že pohledávky ty v rozvaze roku 1918 v částce 5,245.306 70 Kč vykázané, byly zapraveny v čas rekursu až na 3,582.952 70 Kč a že zásadní konečné odmítnutí platby není zjištěno. Nss shledal stížnost do rozhodnutí tohoto důvodnou. Dle § 95 lit. f) zákona o d. os. nesmí se do základu pro zdanění pojmouti ty části, které za příčinou vzniklých ztrát při provozování obchodu ukládají se do fondů zvláštních, avšak toliko tenkráte, když tyto fondy nejsou věnovány k tomu, aby uhraženy byly schodky a z

Důlním podnikem se rozumí souhrn veškerých dolů a zařízení, sloužících k provozování hor, spojených v rukou jednoho vlastníka - ať osoby jednotlivé neb osoby hromadné - a stojících pod jednou správou, takže tvoří jeden hospodářský celek, jehož jednotlivé části se doplňují a podporují, a jsou tím způsobem k účelu racionelního provozování podniku na sebe odkázány. z odůvodnění O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto: Pokud se stížnost domáhá osvobození od uhelné dávky pro uhlí spotřebované na výrobu proudu k osvětlování bytů úřednických a dělnických, nemohl ji soud uznati důvodnou, a to z těchto příčin: Dle § 34 č. 2 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 260 Sb. neodvádí se uhelná dávka za podmínek stanovených prováděcím nařízením z uhlí, které správa dolu z vlastní těžby a zdarma nebo nejvýše za režijní ceny poskytuje zřízencům a osazenstvu dolů pro jejich vlastní domácí potřebu k otopu. Vzhledem k tomu jasně vyznačenému účelu t. j. otopu nelze toto výjimečné ustanovení vykládati a rozšiřovati ještě na osvětlování bytů zřízenců a osazenstva. Na tom nemění ničeho ani okolnost, že bydlení úředníků a dělníků v blízkosti důlního podniku je dle stížnosti v zájmu podniku nutné, neboť skutečnosti té nelze proti jasnému předpisu § 34 č. 2 cit. zákona přiznati význam st-lkou tvrzený a rovněž nelze dle podstaty věci skutečnost tu zahrnouti pod ustanovení § 34 č. 1 cit. zákona, neboť nelze o uhlí spotřebovaném pro osvětlení bytů úřednických a dělnických tvrditi, že tu jde o spotřebu k odbývání, třídění a nakládání uhlí. V ostatním shledal nss stížnost důvodnou: Vzhledem k vývodům stížnosti a obsahu odvodního spisu jest se nejprve zabývati smyslem nař. rozhodnutí, jež následkem své, ne dosti přesné stylisace zavdává podnět k pochybnostem. Stížnost má za to, že rozhodnutí to jest samo sebou v rozporu. Neboť na jedné straně prohlašuje

Poplatníku nelze ukládati, aby prokázal listinným dokladem, že živnost neprovozoval. z odůvodnění Důvody: Nař. rozhodnutím z 24. dubna 1922 potvrdila odvolací komise pro přímé daně v Nitře st-li komisí I. stolice uložené sazby výdělkové daně III. třídy z hostince 200 Kč, z krčmy 300 Kč, z nájmu polí 7 Kč 50 h a z mýta 20 Kč jako poměrům přiměřené a neuznala důvody odvolání, protože byly jen všeobecné a poplatník nepodal žádných důkazů a neopatřil si ani vysvědčení od obce na důkaz, že že mýta nedrží. Stížnost na toto rozhodnutí podanou může nss přezkoumati jen pokud jde o daň z mýta, hostince a krčmy, poněvadž odvolání směřovalo jen proti daním z těchto podniků. I. Žalovaný úřad, potvrdiv daň z mýta přes námitku odvolání, že st-l zaměstnání to již neprovozuje, vyslovil tím, že má za zjištěno, že toto zaměstnání počátkem ukládacího období ještě trvalo. Zjištění to však odporuje spisům. Ve spisech jest potvrzení obecního notáře jeho razítkem opatřené, datované 1. června 1921, že st-l z mýta v létech 1919 a 1920 příjmu neměl; z toho důvodu navrhoval také dle spisů zástupce eráru, aby daň z mýta byla odepsána. Žal. úřad nehleděl ani k těmto okolnostem ani k obsahu odvolání, v němž strana tvrdila, že v ukládacím období mýta nedrží a nabídla o tom důkaz dotazem u obce. Měl-li úřad otázku tu za spornou, byl povinen dle § 32 zák. čl. XLIV z r. 1883, aby pochybnosti v tomto směru vzniklé odstranil za součinnosti strany některým z prostředků v § 33 leg. cit. Žal. úřad však tak neučinil, vycházeje z mylného právního názoru, že jest povinností strany, by sama předložením listinného osvědčení, obcí vydaného, prokázala své tvrzení, že mýta neprovozuje. Pro tento mylný právní názor bylo nař. rozhodnutí, pokud jde o daň z mýta zrušiti podle § 7 zák. o ss. II. Stran daně z hostince a z krčmy vytýká st-l, že v řízení správním porušen byl pře

Odepsati nebo reservovati lze jen na pohledávky nedobytné, nikoli na pohledávky pochybné (pro pokles valuty). z odůvodnění Stížnost do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou. Banka založila tuto reservu pro ztrátu, jež by jí mohla vzniknouti při pohledávkách za dlužníky bydlícími v Maďarsku následkem disážia maďarské valuty proti bankovkách, jež byly čsl. republikou okolkovány. Žal. úřad zamítl rekurs st-lčin, poněvadž takové částky dle č. 6 § 17 zák. čl. VIII:1909 podléhají dani a za odčítatelnou položku mohou se dle tohoto zákonného ustanovení uznati jen takové pohledávky, které byly v rozvážném účtu skutečně odepsány. Správnost tvrzení rekurs strany, že dubiosní pohledávky uložené do reservního fondu ztrát mají se považovati za odepsané, nemůže se prý uznati. Stížnost doznává, že předpis citovaný žal. úřadem podrobuje dani reservy pro dubiosa, namítá však, že žal. úřad přehlédl poznámku prováděcího nařízení č. 142.000 z r. 1916 k tomuto bodu zákona. Poznámka ta zní: »Poznamenává se, že pohledávky, které se staly dubiosními výhradně pro okolnosti způsobené válkou, mají se vésti v patrnosti na základě dotyčných nařízení ministerstva financí a možno je za války reservovati, ale musí býti nejdéle do 31. března 1919 ohlášeno, zda se staly skutečně nedobytnými«. První podmínka přípustnosti nezdanitelné reservy pro dubiosa jest prý splněna, poněvadž pokles maďarské valuty jest okolnost přivoděná válkou. Druhou podmínku prý nemohla st-lka splniti, poněvadž ztráta nastala okolkováním bankovek po 31. březnu 1919. St-lka prý ani nyní po dalších třech letech od této lhůty nemůže říci, zda se reservované pohledávky staly nedobytnými. Mimo to nemohla st-lka lhůtu do konce března 1919 dodržeti pro státní změny přivoděné válkou. St-lka přehlíží však, že reserva její byla založena až usnesením valné hromady dne 30. května 1920, tedy nebyla založena

Výlohy učiněné k odvrácení výtržností za účelem dalšího nerušeného provozu podniku jsou odčítatelnými výlohami k dosažení, zabezpečení a zachování příjmu, byť i měly též účel, aby pramen příjmu byl zachován v původním stavu. z odůvodnění Po státním převratu vzniklo v Aši a okolí bolševické hnutí a rozvášněné davy hrozily loupeží, pleněním a žhářstvím; jak majetek veřejný, tak i soukromý a to zvláště majetek a závody průmyslníků byly přímo ohroženy a jen včasným zakročením spolku ašských textilních průmyslníků který k umírnění nouze obyvatelstva zřídil zvláštní pomocný fond, podařilo se toto nebezpečí zažehnati. Příspěvky do tohoto fondu byly uvedeným spolkem jednotlivým továrníkům dle velikosti jejich závodů předepsány a musily jimi býti ve smyslu spolkových stanov zapraveny. Nezákonným hnutím pobouřeného lidu nebyl ohrožen snad jen provoz v závodech, nýbrž také závody ty jako majetkové objekty samy, které jistě by byly bývaly zničeny, kdyby zřízením onoho pomocného fondu nebylo nebezpečí odstraněno. Odvolací komise pro Čechy v Praze uznala zmíněné příspěvky za srážky ve smyslu § 160 č. 1 zák. o d. os. Stížnost do těchto rozhodnutí, podané předsedou jmenované odvolací komise, zamítl nss z těchto důvodů: Ze skutkové podstaty, na níž nař. rozhodnutí spočívají, dovozují stížnosti, že dotyčné příspěvky byly zapraveny v první řadě k zachránění pramene příjmů, byť i sledovaly účel, aby příjem sám byl zachován, a míní proto, že jde o případy, jež dlužno posuzovati dle § 162 č. 2 zák. o d. os., poněvadž vydání ta sloužila k zamezení ztrát, týkajících se majetkové podstaty. Názoru tomuto nemohl soud přisvědčiti, neboť mluví-li § 162, bod 2. o ztrátách, týkajících se podstaty majetkové, jako: ztráty a poškození některého pramene příjmu, znehodnocení některého majetkového předmětu okolnostmi, které nesouvisí s jeho použitím

Neznalost podrobných předpisů nezbavuje trestnosti pro nevedení předepsaných daňových záznamů. z odůvodnění Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-li byla uložena pořádková pokuta 3000 K, poněvadž revisí provedenou dne - bylo zjištěno, že až do té doby nevedl všeobecného záznamu k dani z převodu statků, a rekurs jeho byl zamítnut. Stížnost do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou. St-l byl podle § 16, odst. 1. zákona ze dne 11. prosince 1919 č. 658 sb. z. a n. povinen za účelem zjištění úplat dani podléhajících vésti záznamy podle ustanovení, které vydá ministerstvo financí. Prováděcí nařízení vlády republiky čsl. ze dne 17. prosince 1919 č. 659 sb. z. a n. předepsalo v § 4, že každý, kdo provozuje zemědělské hospodářství (rolnictví, lesnictví, chov dobytka), bez ohledu na rozsahu hospodářské půdy, jest povinen míti zvláštní vázanou a list za listem číslovanou knihu pro zápisy dle tohoto nařízení. Neznalost písma neosvobozuje od vedení takové knihy. Do ní musí nejméně jednou v týdnu zapisovati, kolik během týdne stržil a zač. Přijaté platy nad 100 K se zapíšou vždy zvlášť a samostatně. Při výměře věci za věc nutno zapsati jako tržbu obvyklou cenu vyměněné věci. Z týdenních zápisů pořídí se měsíční součty. Tyto předpisy byly v původním českém znění ve smyslu §§ 2, 3 a 5 zákona ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n. vyhlášeny ve Sbírce zákonů a nařízení a nabyly účinnosti dnem 1. ledna 1920 (§ 48 zákona o dani z obratu a § 14 prov. nařízení). Nevede-li podnikatel předepsaných záznamů, může mu býti uložena pořádková pokuta až do výše 10.000 K (§ 43 zák.). St-l nepopírá, že nevedl po celý rok 1920 a do 22. března 1921 předepsaných záznamů, připouští, že neznalost zákona by ho neomlouvala, naříká však rozhodnutí žal. úřadu pro domnělou nezákonnost z důvodu, že ani finančním orgánům nebyly známy podrobné předpisy, tím méně než byly známy jemu. Tato námitka jet lichá, neboť st-l již od 1. ledna 1920 podle shora citovaných předpisů byl povin

(I.) Nesprávné doručení rozhodnutí správního úřadu a nedostatek poučení o opravných prostředcích jsou bez významu, dostalo-li se předmětné rozhodnutí, třebas oklikou, přece do pravých rukou strany a podala-li proti němu strana včas odvolání. (II.) Nerozhodla-li poslední instance správní o podstatné námitce strany, zruší správní soud její rozhodnutí pro neúplnost. Z odůvodnění: Výměrem ze dne 1. června 1920 č. 9885, řízeným na Jana L., továrníka v Něm. Libinách, žádala okresní správa politická ve Šternberku, aby jí byl obratem pošty předložen seznam luk, které by se mohly přenechati do drobného pachtu, a doložila, že nevyhoví-li se příkazu tomu, stanoví sama celkovou výměru luk pro příděl do pachtu dle vlastního uvážení. Na to vyřkla svým odborným poradcem T. zákaz dalšího sečení luk těch, jelikož uchazeči o příděl luk nutně potřebují. Firma Norbert L. u. Söhne v Něm. Libinách podala pak "protest" k pozemkovému úřadu, v němž navrhla zrušení zákazu sečení luk, neboť prý sena z nich nezbytně potřebuje pro své koně (poštovní a hospodářské) a také pro hovězí dobytek. Dalším výnosem ze dne 8. června 1920 č. 10.067, stěžující si firmě doručeným, přidělila také skutečně okresní správa politická dle § 63 zák. příděl. z luk, firmou ode dvora Šumvaldu pachtovaných a v kat. obci Moravských Libinách ležících, část e výměře 45 měřic uchazečům z obcí Šumvaldu, Troubelic a Moravských Libin. Naříkaným rozhodnutím byla stížnost firmy proti výnosu okresní správy politické ve Šternberku z 1. června 1920 zamítnuta s odůvodním, že opatřením okresní správy politické, kterým byla část luk stěžovatelkou spachtovaných ve výměře 8 ha 65 a 88 metrů čtverečních přidělena do prozatímního pachtu dle § 63 zák. příděl., nebyla stěžovatelka poškozena, ježto ji zůstal ještě díl 4 ha luk spachtovaných vedle luk vlastních (ve výměře 3 ha 35 a 5l metrů čtverečních), kterým potřeby firmy jsou úplně kryty. Ve své stížnost

Provozovnou se rozumí každé trvalé zařízení sloužící provozování podniku v určitém místě, tedy i v zaměstnání stálých pomocných sil bez vlastních nebo najatých místností. z odůvodnění Důvody: Stěžovatelce byla za dobu od 1. září 1913 až včetně roku 1917 uložena nekontingentovaná všeobecná daň výdělková berními sazbami po 10 K ze skladiště (nákladiště) dříví v N. Firma podala proti těmto předpisům dvě odvolání, jež byla zamítnuta z důvodu, že podnikatel v místě nákladiště zaměstnává stálý pomocný personál, takže je dána známka provozovny. Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti, jež naříká toto rozhodnutí pro nezákonnost: Stěžovatelka namítá jednak, že v N. nemá provozovny, jednak, že celý její podnik jest již zdaněn všeobecnou daní výdělkovou z obchodu s dřívím v T. Pokud jde o první námitku, sluší uvážiti, že provozovnou podle § 37 odst. 1 zák. o d. os. rozuměti jest každé trvalé zařízení sloužící provozování podniku. Nebylo tedy třeba, aby firma měla v N. vlastní nebo najaté místo ke skládání a nakládání dříví, nebo nějakou místnost k přijímání nakoupeného dříví, nýbrž stačí, že firma v N. zaměstnávala stálé pomocné síly, jež uvedla ve svém prohlášení k výdělkové dani na období 1916/17, a což také opakovala v odvolání. Nebylo také třeba, aby tito dělníci bydlili v N., stačilo, že jí byli v tomto místě stále, resp. vždy v čas potřeby k disposici. Proto neshledal nejvyšší správní soud nezákonnosti ve výroku žalovaného úřadu, že tím jest dána známka provozovny. Podle § 37 odst. 1, první věty zák. o d. os. bylo tuto provozovnu ležící v jiné berní obci než obchod s dřívím, zdaniti zvláštní sazbou všeobecné daně výdělkové. Poněvadž při tomto zvláštním zdanění provozovny v N. musily býti nutně uvedeny podstatné známky provozovací, totiž právě počet zaměstnaných pomocných sil, nelze z toho dovozovati dvojí zdanění ani pro případ

I. Paušalované roční odměny advokáta jako »právního konsulenta« a »právního zástupce« výdělečných společností, nejsou služebními platy, nýbrž příjmem z advokacie. II. Honorář jednatele společnosti s r. o., jenž dle jejích stanov tuto funkci vykonává jako předseda svazu, který je členem společnosti, není platem služebním, nýbrž jinakým příjmem. z odůvodnění Důvody: Stěžovateli byla na rok 1917 předepsána daň z příjmu a daň z vyššího služného úchylně od jeho přiznání a odvolací komise zamítla jeho odvolání, což stížnost naříká pro nezákonnost. Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto: Stěžovatel jest povoláním advokát, dále byl na začátku roku berního právním konsulentem pojišťovny M. S. V., předsedou dozorčí rady a právním zástupcem svazu Z. d. l. G., společenstva s r. o. a jednatelem společnosti s obm. ručením A. M. W., krátce A. v Brně, přísedícím a právním poradcem moravského zemského výboru. Od jmenované pojišťovny obdržel v roce 1916 pevný funkční plat 3.500 K, splatný napřed ve čtvrtletních lhůtách, nezávislý na rozsahu výkonů (právních dobrozdání). Společenstvo Z. d. l. G. vyplatilo mu v roce 1916 napřed stanovený paušální honorář 3.600 K a drahotní přídavek 2.500 K, úhrnem 6.100 K. Mimo to měl stěžovatel za provádění čistě právních záležitostí před soudy nárok na zvláštní honorář a za písemní dobrá zdání a organisační návrhy atd. na zvláštní odměnu. Příjmy od pojišťovny a od svazu přiznal stěžovatel v příjmu ze samostatných podniků, jejž přiznal 12.208 K, resp. po dodatečném přiznání drahotního přídavku K 2.500 od svazu 14.708 K. Společnost s obm. r. A. byla zřízena 26. dubna 1916 a jmenovaný svaz vyslal do ní jako jednatele dva zástupce, mezi nimi stěžovatele. V této funkci pobíral stěžovatel od 1. července 1916 na účet příští jednatelské remunerace »funkční přídavek« měsíčně 450 K, takže ob

Advokáta, provozujícího advokacii ve společné kanceláři a na společný účet s jiným advokátem, sluší zdaniti zvláště. z odůvodnění Důvody: Dr. Robertu Altbachovi v Mor. Ostravě, jenž dne 6. října 1917 byl zanesen do seznamu advokátů, byla předepsána berní správou v Mor. Ostravě z provozování advokacie všeobecná nekontingentovaná daň výdělková od 1. října 1917 sazbou 280 K. Odvolání do tohoto předpisu zamítla zemská komise pro daň výdělkovou v Brně s poukazem na §§ 32 a 66 zák. o d. os., podotknuvši, že zvláštní samostatné zdanění odvolatelovo jest odůvodněno v § 1 zák. o d. os. a že provozování advokacie vzhledem k převaze osobních úkonů není podnikem, nýbrž zaměstnáním, směřujícím k zisku, kteréž dle pojmu svého vylučuje společenství. Stížnost naříká toto rozhodnutí pro vadnost řízení i jako nezákonné. Nejvyšší správní soud uvážil o jejích námitkách toto: Stěžovatel byl až do 6. října 1917 zaměstnán jako koncipient ve společné kanceláři advokátů Dra Gust. F. a Dra Arn. M. v Mor. Ostravě, z nichž každý byl pro rok 1917 samostatně zdaněn výdělkovou daní. Od 6. října 1917, kdy byl stěžovatel zapsán do advokátní listiny, stal se třetím účastníkem společné kanceláře zmíněných advokátů a příslušel mu nárok na jednu třetinu zisku ze společně vedené advokacie. Stížnost vytýká rozhodnutí naříkanému, že odporuje ustanovení § 1 zák. o d. os. a zásadám zdaňování podniků, obsažených v I. hlavě téhož zákona, poukazujíc k tomu, že jediná změna, která v říjnu 1917 nastala, je ta, že stěžovatel, jenž měl do té doby titul koncipienta, má nyní titul advokáta; nešlo o zřízení nového podniku neb o nové zaměstnání k zisku směřující a nebylo proto důvodu, aby stěžovateli byla předepsána zvláštní sazba všeobecné daně výdělkové. Tato námitka není důvodna. Vzhledem k společnému provozování advokacie stěžovatelem se zmíněnými dvěma advokáty na společný účet ve společné provozovně se společným personálem jde při přezkoušení zákonitosti naříkaného rozhodnutí o otázku, zda oddělené zdanění advok

Má-li úřad pochybnosti o výši uplatňovaných stranou odpisů, je jeho povinností, aby přiměřenost výše odpisů zjistil znalci. z odůvodnění Důvody: Naříkaným rozhodnutím nebyla při stanovení poplatného příjmu stěžovatelova pro berní rok 1918 uznána za srážku kvota zálohy vypadající na stěžovatele jako veřejného společníka firmy »J. H. O.« per 22.000 K (z úhrnné sumy 200.000 K) pro znehodnocení strojů a budov s odůvodněním, že záloha pro krytí ztrát, které číselně nejsou ještě cenitelny, není dle § 160, č. 1 zák. o d. os. položkou odčítatelnou. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud toto: V řízení ukládacím bylo s poplatníkem dekretem ze dne 21. listopadu 1918 sděleno, že přes to, že dle bilance k 1. lednu 1918 jeví se konto pozemků a realit odepsáno až na peníz 118.280 K a konto strojů až na peníz 586 K, uplatňuje se na kontu pro znehodnocení strojů a budov opětně odpis, resp. reserva 200.000 K, kdežto dle vyžádaného znaleckého dobrozdání jest nejvyšší odpis při strojním zařízení přiměřený 20 proc. a při budovách 5 proc. ceny dle doby. Strana odpověděla, že zařazení zmíněné položky do pasiv jest odůvodněno, poněvadž stroje a budovy nepřetržitou prací ve dne a v noci konanou nezkušenými dělníky za účelem splnění vojenských zakázek a špatným mazadlem tolik trpěly, že dosavadní odpis 2 proc. na budovách a 5 proc. na strojním zařízení nestačí, aby znehodnocení a upotřebení bylo vyváženo. V odvolacím archu nalézá se na stránce druhé tato poznámka: »2. Šetření o vývodech odvolání. Zvláštní odpis na budovách a strojním zařízení ve formě konta pro znehodnocení per 200.000 K není na místě vzhledem k vydatným odpisům na těchto položkách.« Ze spisů správních není úplně zřejmo, zda firma, jejíž veřejným společníkem stěžovatel jest, ve svých obchodních knihách pro hospodářské období, rozhodné pro vyměření daně pro rok

Odměna za mimořádnou námahu spojenou se zastupováním akc. společnosti jejím presidentem není darem nebo bezúplatným věnováním. z odůvodnění Dle § 159 odst. 1 zák. o d. os. jest příjmem »úhrn toho, co jednotliví poplatníci přijali v penězích nebo v hodnotě peněžité...« Dle odst. 2 téhož § poplatným příjmem »mimořádné příjmy z darování a podobných bezúplatných věnování«. Stěžovatel namítá ve stížnosti jako již v řízení správním, že zmíněná odměna jest prosta daně právě dle tohoto předpisu, poněvadž na ni neměl žádného nároku, nemohl s ní počítati a nebylo vůbec vyhlídky, že se bude opětovati, nýbrž dostal ji dodatečně jak očistě odměnné darování. Odvolací komise zamítla dle § 151, odst. 1 zák. o d. os. poplatníkovo odvolání, poněvadž v tomto případě jde vzhledem k mimořádně vysokému zisku, jehož akciová společnost docílila v obchodním roce 1914/15, jen o zvýšení odměny správní rady, kterou valná hromada dne 4. ledna 1913 pro prvních pět obchodních let pevně stanovila. Vzhledem k tomuto posud nezměněnému usnesení má pojmenování »mimořádná odměna za zastupování«, zvolená pro toto zvýšení usnesením správní rady ze dne 12. listopadu 195, čistě formální povahu a nemůže nijak měniti podstatu dávky již o sobě dani podléhající. Dle výtahu z protokolu o sezení správní rady jmenované společnosti ze dne 12. listopadu 1915 spočívá zmíněný honorář na usnesení, aby presidentu Samuelu Schindlerovi »jako odměna za mimořádné námahu, kterou mu způsobil ve zvýšené míře letošní válečný rok, též vzhledem k povolání obou pánů Steinů ke službě vojenské, byl přiznán za obchodní rok 1914/15 mimořádný honorář za zastupováním penízem 50.000 K«. Z toho plyne zřejmě, že šlo o odměnu za mimořádnou námahu spojenou se zastupováním akciové společnosti stěžovatelem jako jejím presidentem, tedy nikterak o dar nebo bezúplatné věnování a proto neshledal nejvyšší

I. Z pouhého počtu žalob a jednání u soudů nelze souditi o skutečné výši příjmu advokáta. II. Nevytkl-li protokol o nahlédnutí do knihy ani jediné okolnosti, z níž by bylo lze souditi o neúplnosti zápisů příjmu, jest třeba, aby se poplatníku oznámily eventuelní jiné skutečnosti, berní správě známé, které vedle obsahu knihy poukazují na další příjmy a tudíž odůvodňují prohlášení důkazu knihou za nezdařený. z odůvodnění Námitky stížnosti, že nebylo vyhověno návrhům stěžovatelovým na zjištění počtu žalob, resp. jednání u okresních soudů v R., Š. a H. a u krajského soudu v Č. L., že stěžovateli nebylo dovoleno nahlédnouti do znaleckého posudku, že nebyla správně oceněna skutečnost, že poplatník teprve od 15. září 1915 zaměstnával dvě písařské síly a že není tu podmínek pro použití § 213 zák. o d. os., jsou bezdůvodny. Z pouhého počtu žalob a jednání u soudů nelze souditi na skutečnou výši docíleného příjmu, nehledě ani k tomu, že soudní agenda vzhledem k pochybnostem, sděleným ve vytýkacím dekretu, nepodává úplného obrazu celkové činnosti advokátní. Jak ze spisů jde, nepodal důvěrník svou zprávu ani písemně ani do protokolu, nemohlo proto žádosti stěžovatelově o nahlédnutí bytí vyhověno. Ze spisů jest dále zřejmo, že komise nepochybovala o počtu zaměstnaných sil, a z odvolacího archu pro komisi odvolací jest vidno, že při rozhodnutí o odvolání byl vzat zřetel k tomu, že do 15. září 1915 byla zaměstnána jen jedna síla. Konečně tvrzení, že rozhodnutí odvolací komise zakládá se na § 213 zák. o d. os., jest v rozporu se spisy, neboť tohoto ustanovení se odvolací komise nedovolává. Stížnost shledává však též vadu řízení v tom, že nabídnutý průkaz pokladní knihou byl označen jako nezdařený. K této námitce sluší podotknouti: V protokole ze dne 27. února 1917 o prohlídce pokladní knihy jest uvedeno, že předložená kniha, která jest pevně vázána, není parafována a jest vedena poplatníkem vlastnoručně, jest knihou pokladní, neboť obsahuje v příjmech platby došlé se jmény pl

Cenné papíry jsou jen tehdy částí provozovacího kapitálu podniku, když se jich má použíti v provozování podniku jako zboží. Kde toho není, nelze kursovní ztrátu na cenných papírech odčítati. z odůvodnění Dle § 170, odst. 1 cit. zák. má se při příjmu z cenných papírů ponechati nepovšimnuto zvýšení nebo zmenšení kursovní hodnoty, pokud papíry ty nepatří k provozovacímu kapitálu kupeckého obchodu. Jak již v nálezu ze dne 14. dubna 1920 č. 5834 (Boh. č. 200) bylo vysloveno a odůvodněno, možno říci o cenných papírech, že jsou částmi provozovacího kapitálu podniku jen v tom případě, jsou-li určeny k obratu v obchodě, má-li se jich použíti v provozování podniku jako zboží. Tohoto předpokladu však v konkrétním případě není. Dle vlastních udání stěžovatelů přebytečná část provozovacího kapitálu (vyplacená náhrada za vyhořelou továrnu) se zužitkovala přechodně nákupem válečných půjček. Tímto opatřením pozbyla tato část povahy provozovacího kapitálu. Zakoupenými papíry se také neobchodovalo, aniž se má tak díti. Opatření válečných půjček stalo se, aby zajištěny byly vojenské dodávky, nikoli tedy, aby se jimi obchodovalo. Upsané papíry nenáležejí tedy k provozovacímu kapitálu, pročež snížení kursovní hodnoty jejich nemůže vzhledem ke znění § 170 odst. 1 zák. o d. os. zmenšovati poplatný obchodní příjem stěžovatelů. Naříkané rozhodnutí opřeno jest o vlastní udání stran, které žalovaný úřad nebral v odpor, nebylo proto třeba provésti nabízený důkaz o tom, že půjčky byly upsány z obdržené pojištěné částky, a o tvrzené spojitosti s provozováním firmy a není tu tedy podstatných vad řízení. Válečné půjčky upsané z kapitálu, jenž nebyl v podniku používán jako provozovací, jsou tedy, i když nastoupily na místo reservy v hotovosti pro znovuzřízení vyhořelé továrny, částí kapitálu základního, částí jmění kmenového. Odpisy k

Rozdíl mezi nižším nájemným, jež platí zaměstnanci z bytů zaměstnavatelem jim poskytovaných k trvalému pobytu, a nájemným v místě obvyklým je zdanitelným příjmem fyzické osoby ze závislé činnosti. Z odůvodnění: Podle názoru nejvyššího správního soudu nesluší výrazu "pracovní výdělek" v § 16 úrazového zákona rozuměti v ten smysl, že jim míněn jest toliko výtěžek práce získaný na základě smlouvy pracovní, nýbrž sluší pod tento význam zahrnovati vše, co dělník v důsledku svého pracovního poměru vydělá a s čím může jako s příjmem počítati, byť i nešlo veskrze o požitky, na něž by měl přímý právní nárok. Jeť patrným úmyslem zákona zabezpečiti dělníku, jenž utrpěl úraz, důchod, který stanoven je určitým poměrem k jeho příjmu před úrazem a tomuto příjmu, pokud možno, by se přibližoval, jak tomu nasvědčuje zejména i sám výraz "pracovní výdělek" v § 6,7 a 16 i předpis § 8 zák. Pro výklad pojmu "pracovní výdělek" jsou tedy podstatný podle názoru právě vyloženého dvě okolnosti: jednak aby šlo o hmotnou výhodu, již se zaměstnanci dostává v důsledku jeho pracovního poměru, a aby tato hmotná výhoda měla do té míry ráz pravidelnosti, stálosti, aby zaměstnanec mohl ji bráti v počet. Obě tyto okolnosti jsou však v sporném případě dány. Že byty poskytují se dělníkům za nájemné nižší než v místě obvyklé, stěžovatelka nepopírá a jest tedy mimo spor, že propůjčení závodního bytu jest pro dělníky hospodářskou výhodou. Stěžovatelka sama také udává, že jde o závodní byty určené pro dělníky závodu a jen těmto dělníkům pronajímané, a není tedy pochyby,že poskytnutí takového bytu dělníku závodu jest důsledkem jeho pracovního poměru. Ponechává-li stěžovatelka, jak tvrdí, byty za jistých předpokladů svým zřízencům i po skončení poměru pracovního, není tím příčinná souvislost mezi propůjčení bytu a pracovním poměrem nijak vyvrácena, nýbrž spíše ještě dotvrzena. Poně

I. Pro obor práva poplatkového platí jako převod vlastnického práva k věci nemovité již nabytí titulu vlastnického práva, nikoli teprv nabytí knihovního vlastnictví. II. Na poplatnosti kupní smlouvy nemění ničeho okolnost, že smlouva nebyla splněna, nýbrž souhlasně stranami zrušena. z odůvodnění Dle § 1, A 1 poplatkového zákona podléhá poplatku právní jednání, jímž převádí se právo vlastnické k věcem nemovitým. Také § 1 zák. ze dne 18. června 1901 č. 74 ř. z., jehož se stížnost zvlášť pro své stanovisko dovolává, mluví o převodu práva vlastnického k věcem nemovitým. Z těchto předpisů nelze však, jak stížnost míní, ještě souditi, že poplatková povinnost takových právních jednání předpokládá, aby předmět smlouvy byl nabyvateli skutečně odevzdán a knihovně připsán. Poplatková povinnost takových právních jednání vzejde dle § 44 popl. zák. v okamžiku, kdy právní jednání v tuzemsku bylo uzavřeno. Rozhoduje tudíž jedině uzavření smlouvy - nabytí právního titulu - netřeba také splnění smlouvy odevzdáním jejího předmětu, resp. zápisem do knih pozemkových. Zbývá proto jedině zkoumati, zdali smlouva trhová byla pravoplatně uzavřena. Otázku tuto bylo kladně zodpověděti. Smlouvající se strany dohodly se, jak samy doznaly, jednak na věci, jednak na ceně, mimo to na tom, že ten, kdo do 3 dnů od smlouvy odstoupí, zaplatí odstupné ve výši závdavku 2.000 K. Odstupné to prodávající od smlouvy odstoupivší také musel zaplatiti. Poněvadž dle tohoto děje byla uzavřena platná ústní smlouva, nelze k námitce, že si strany vyhradily určitou formu (písemné vyhotovení) smlouvy, hleděti, neboť smlouva, při kteréž závdavek dán a odstoupení proti náhradě vyhraženo, jest již těmito formami platně uzavřena; tvrzení, že dle úmluvy stran měla býti smlouva uzavřena teprve vyhotovením listiny, jest v odporu s úmluvou o závdavku a odstupném, kterouž úmlu

Pod dosaženým příjmem se nemůže rozuměti zisk z jednání nemravného nebo trestními zákony zapovězeného. Z odůvodnění: Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná namítá, že se naříkané rozhodnutí, pokud jde o dobu po 1. srpnu 1917, příčí zákonu a že spočívá, pokud jde o dobu předchozí, na vadném řízení. Nejvyšší správní soud veden byl při svém rozhodování o této stížnosti těmito úvahami: Pokud jde o zamítnutí nároku za dobu před 1. srpnem 1917, namítá stížnost toliko, že strana ve své žádosti, tvoříc podklad naříkaného rozhodnutí, odvolávala na okolnosti dříve ještě neuplatňované, totiž na to, že měl povolaný vedlejší příjmy, kterážto okolnost prý při rozhodování okresní vyživovací komise o první přihlášce strany vůbec nebyla vzata na přetřes. Tuto výtku neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Výrok naříkaného rozhodnutí o nároku shora uvedeném třeba v daném případě vykládati shodně s vývody stížnosti tak, že zemská vyživovací komise odvoláním na pravoplatnost rozhodnutí okresní vyživovací komise s odvoláním na platný zákon odmítla povoliti obnovu řízení rozhodnutím okresní vyživovací komisí ukončeného, poněvadž nebylo zde podmínek pro takové povolení. Žalovaný úřad učinil tak právem, neboť všechno to, co strana uplatňovala ve svých žádostech bylo uváděno již v první přihlášce nároku, tak že nelze mluviti o okolnostech nových, úřadům dříve neznámých. Leč i výtka stížnosti odnášející se k nezákonnosti naříkaného rozhodnutí, pokud jde o dobu po 1. srpnu 1917, není důvodna, neboť naříkané rozhodnutí nespočívá, jak se stížnost domnívá, na právním náhledu, že nezkrácené braní pense povolaného i po jeho odchodu k vojsku již samo o sobě nárok žadatelů vylučuje, ježto okresní vyživovací komise zamítla svým rozhodnutím, jehož důvody přijal žalovaný úřad za své, nárok stěžovatelčin proto, že příjem manžela zůstal týž, jaký byl před jeho povol