Transferové ceny (převodní ceny) - strana 3

V rámci expertní verze mají naši předplatitelé nově k dispozici články, které připomenou pravidla převodních cen, dále poskytují tipy pro správné sestavení účetní závěrky, a v několika praktických odpovědích na čtenářské dotazy přináší řešení DPH problematiky.

Od doby, kdy začaly ve větší míře vznikat nadnárodní korporace, tedy v období mezi světovými válkami, začaly státy řešit problém, jakým způsobem a v jakém státě zdanit zisky těchto korporací, respektive jak správně tento zisk, který byl generován v různých zemích, alokovat mezi všechny zainteresované země. Státy tedy započaly do smluv o zamezení dvojímu zdanění vkládat i článek zabývající se tzv. principem tržního odstupu, tedy právě nastavením cen mezi spojenými podniky. Tento princip se poprvé objevil v roce 1936 v materiálu zpracovaném Společností národů (předchůdce OSN) a následně s rozmachem mezinárodního obchodu v článku 9 Modelové smlouvy OECD1). Jako výkladové pravidlo k článku 9 modelové smlouvy OECD vznikla v roce 1979 zpráva „Transfer Pricing and Multinational Enterprises“, která v roce 1995 vyústila ve „Směrnici OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy“ (dále také „Směrnice o převodních cenách“ nebo „Směrnice“).2)Touto Směrnicí o převodních cenách, jejíž poslední vydání je z července 2017, se většina států světa včetně České republiky řídí dodnes.

Přeshraniční fakturace s důrazem na zbožové obchody v rámci subjektů z různých států EU má samozřejmě svoje úskalí. Zatímco uplatňování DPH v běžném režimu zdanění v tuzemsku je opřeno o uplatnění DPH na výstupu a následném právu příjemce plnění na uplatnění odpočtu [za splnění v § 72 až 78 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH “), uvedených podmínek], tak zbožovým obchodům v rámci EU dominuje osvobození plnění s nárokem na odpočet dle § 64 ZDPH a přenesení povinnosti přiznat daň na příjemce plnění.

Proč si vést evidenci k převodním cenám? Problematika převodních cen se ve většině případů týká více než jen jednoho státu a nedostatečná evidence může v budoucnu způsobit řadu potíží. V praxi řeším celou řadu případů, kdy v jednom ze států dojde k doměření daně a vzhledem k tomu, že transakce byla již jednou zdaněna ve druhém státě, došlo tímto doměrkem k mezinárodnímu dvojímu zdanění. Naštěstí je na tyto situace myšleno v mezinárodních smlouvách a je možné je řešit dohodou kompetentních orgánů smluvních států. V některých státech, například v Německu, je lhůta, po kterou je možné daň doměřit, mnohem delší než 3 roky, které pro většinu situací platí v České republice a dohadovací řízení samotné běžně trvá cca 2 roky. Když se všechny tyto roky posčítají, stává se, že se řeší i případy dvojího zdanění, které jsou například staré více než 7 let. Když k této situaci dojde, potřebují mít oba kompetentní orgány k dispozici dostatek informací o předmětné transakci. První zmiňovaný stát, který doměrek provedl, má informace získané z provedené kontroly u svého subjektu, ale druhá daňová správa, která spravuje například sesterskou společnost, je musí během dohadovacího řízení teprve získat. Je samozřejmostí, že obdrží výsledek kontrolního zjištění z prvního státu, ale je logické, že si bude chtít tyto informace ověřit a udělat si na věc vlastní názor, takže bude potřebovat získat veškeré relevantní informace od svého daňového subjektu. A zde se dostáváme k jádru problému. Pokud subjekt správně a úplně vede dokumentaci k převodním cenám ke všem svým transakcím uskutečněným vůči spojeným osobám, tak je situace relativně snadná, neboť dokumentaci předloží správci daně a ten by z ní měl být schopen získat dostatek informací. Naprosto ideální situace je, pokud v podniku ještě ve vedení pracuje někdo, kdo si řešené transakce pamatuje. Bohužel, po tolika letech často už tito lidé pracují jinde a řada českých společností stále ještě dokumentaci k převodním cenám nevede, nebo vede jen formálně, což je pro praktické použití v podstatě stejné, nebo někdy i horší, než když ji nevede vůbec, neboť neposkytuje úplný a věrný obraz transakcí.

Následující příspěvek se zabývá otázkou, je-li základem daně z nabytí nemovité věci i daň z přidané hodnoty. Posuzuje tři různé situace, které se mohou vyskytnout. První, kdy je poplatníkem daně převodce nemovité věci, ve druhé je poplatníkem daně z nabytí nemovité věci nabyvatel a ve třetím případě je základem daně cena zjištěná.

CFC pravidla Ing. Mgr. Stanislav Kouba Úvod CFC pravidla, neboli Controlled foreing company rules, tj. volně přeloženo pravidla o kontrolované zahraniční společnosti, jsou specifickými protizneužívajícími pravidly, jejichž cílem je...

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, čj. 4 Afs 88/2017-35

Transferové ceny (ceny mezi podniky ve skupině, též převodní ceny) jsou velmi zdůrazňované téma několika posledních let. Z pohledu účetního auditu se jedná o potenciální nástroj kreativního účetnictví (podvodu), a tedy možné riziko významné (materiální) nesprávnosti v účetní závěrce. Shrnout téma transferových cen do jednoho článku jednoduše nelze – dokumentace k transferovým cenám, metody cenotvorby, arbitrážní konvence, funkční a riziková analýza, legislativní vývoj transferových cen apod. – to vše by mohlo tvořit vlastní náplň samostatného článku. Cílem tohoto článku je proto jen poukázat na základní aspekty transferových cen v účetnictví a v daních. Článek je rozdělen na dvě části. První část se věnuje tématu transferových cen z hlediska účetnictví a auditu. Druhá část se potom věnuje transferovým cenám ve vztahu ke správci daně.

Test ceny obvyklé u převodních cen mezi spojenými osobami Ing. Martin Děrgel Matka, a.s., má 100 % podíl v Dcera, s. r. o. Mezi firmami je uzavřena obchodní smlouva...