Omezení registračních povinností daňových subjektů

je určitý oficiální úřední seznam, soupis, rejstřík, index. A odvozená „registrace“ znamená – bez překvapení – zápis (záznam) do takovéto úřední evidence, aby byl naplněn účel daného registru. Protože jakkoli povedený registr bez příslušných údajů je jako divadlo bez herců. Ovšem je to s ním stejné jako se všemi lidskými výmysly – má světlé i stinné stránky. Všichni jsme asi rádi za katastr nemovitostí nebo registr vozidel, kde je poměrně bezpečně zapsáno, že jsme opravdu vlastníky domu, kde žijeme, i auta, s nímž jezdíme. Naopak bez údaje o nás v rejstříku trestů, neřkuli svazcích StB, se klidně obejdeme. Úředníci „své“ registry milují a svět si bez nich nedokážou představit, proto jich v byrokratické EU máme myriády, z nichž nejdůležitější jsou zajisté ty daňové. Těžko totiž efektivně vyberete daně – živou mízu pro celý státní aparát, nebudete-li znát, od koho.

Daňový registr musel mít i král Půlnočního království z pohádky Pyšná princezna, jinak by dráb nemohl chtít po uhlíři úhradu jeho daně. Přičemž institut daňové registrace leží na pomezí obou složek daňového práva:

Jedná se o zcela běžnou obdobu rozdělení působnosti práva známou i z jiných právních oblastí, např.:

Daňové právo procesní upravuje hlavně (dle jen „ “), známější hmotné právo je náplní sedmi zákonů stanovujících ; pomíjíme daň z neočekávaných zisků i dorovnávací daň:

Všechny zákony jsou míněny ve znění záplavy novelizací, přičemž daňová registrace se aktuálně týká pěti tučně zvýrazněných daní; specifická situace je u příjmovky, kde se