Judikáty - strana 320

IV. ÚS 768/2000 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti Městské inženýrské sítě S., a.s., zastoupené Mgr. K. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, č.j. 22 Ca 182/2000-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, č.j. 22 Ca 182/2000-20, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, ze dne 1. 2. 2000, č.j. 7276/120/1999, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru finančního úřadu v Novém Jičíně ze dne 20. 9. 1999, č.j. 57993/99/374910/7022, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1997 ve výši 78.000,- Kč. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), a čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), tím, že krajský soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu jejím právům, v důsledku mylného výkladu specifikovaných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka argumentuje v podstatě obdobně jako v žalobě a uvádí, že nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, podle něhož úplaty členům představenstva a dozorčí rady akciové společnosti jsou výdajem ve smyslu § 25 odst. 1 písm d) cit. zákona o daních z příjmů, který nelze uznat za výdaj (náklad) vynaložený k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely. Naopak je přesvědčena, že uvedené úplaty jsou výdajem ve smyslu § 24 odst. 2 p

Pro předložení účetnictví může správce daně stanovit lhůtu kratší osmi dnů. Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. V.P. a soudců JUDr. V.G. a JUDr. V.K. ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.P., bytem ..., zastoupeného JUDr. J.N., advokátem, se sídlem ..., proti rozsudku Městského soudu v P., sp. zn. 28 Ca 135/98, ze dne 16. 6.1999, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v P., sp. zn. 28 Ca 135/98, ze dne 16. 6. 1999. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se u soudu domáhal přezkoumání rozhodnutí vedlejšího účastníka - Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č.j.. ... , ze dne .... Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne ... byla u něj jako u podnikatele - fyzické osoby provedena Finančním úřadem pro P. 2 kontrola, o niž byl sepsán protokol. Téhož dne ... mu byla doručena výzva finančního úřadu, č.j.: ... , v níž mu byla uložena povinnost předložit do ... do 12:00 hodin účetnictví velkého rozsahu za rok 1994. Dne ... byl finančním úřadem vydán dodatečný platební výměr, kterým byla stěžovateli vyměřena dodatečná daň z přidané hodnoty ve výši 49 471 066 Kč a zvýšená daň o stejnou částku, tedy o 100%, a to pouze za použití pomůcek. Stěžovatel je však toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro použití pomůcek a že bylo možné daňovou povinnost stanovit dokazováním. Stěžovatel poukazuje na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), z něhož vyplývá, že správce daně v daňovém řízení při vyžadování povinností daňových subjektů volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení. Tato zásada však byla podle stěžovatele v jeho případě hrubě porušena. Předmětná výzva podle jeho názoru nesplňovala po formální ani obsahové stránce zákonné podmínky kladené na takzv

I. ÚS 39/01 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. M., zastoupeného advokátkou JUDr. I. C., proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 18. 12. 2000, č.j. FŘ-110/9647-a/00-0107, a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Prostějově ze dne 10. 7. 2000, č. 1000000444, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení obou v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že postupem Finančního ředitelství v Brně jako odvolacího orgánu, byla porušena zásada čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "kdy daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona". Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V předmětné věci bylo ústavní stížnosti napadeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, kterým bylo v souladu s ustanovením § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Prostějově. V souzené věci se tedy jedná o rozhodnutí orgánů státní (finanční) správy, jejichž zákonnost v souladu s ustanovením § 244 a násl. o.s. ř. přezkoumávají soudy, pokud není ve smyslu ustanovení § 248 o.s. ř. tento přezkum nepřípustný. Důvody nepřípustnosti soudního přezkumu uvedené v ustanovení § 248 o.s.ř. se však na souzenou věc nevztahují. Je tedy zřejmé, že stěžovatel, který nevyužil svého práva podat správní žalobu, nevyčerpal všechny procesní prostředky podle části páté občanského soudního řádu. Ústavn

III. ÚS 38/01 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. P. M., zastoupeného JUDr. I. C., advokátkou v Brně, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č.j. FŘ-110/9647-b/00-0107, ze dne 18. 12. 2000, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatel osobním podáním ze dne 19. 1. 2000 předložil Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č.j. FŘ-110/9647-b/00-0107, ze dne 18. 12. 2000, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Prostějově, č.j. 81698/00/325911/3905, dodatečnému platebnímu výměru, č. 1000000445, ze dne 10. 7. 2000, jímž byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V předmětné věci bylo návrhem napadeno rozhodnutí Finančního ředitelství o odvolání proti rozhodnutí Finančního orgánu. Jednalo se tedy o rozhodnutí orgánů státní správy. Z podstaty věci vyplynulo, že těmito rozhodnutími bylo rozhodováno o právech a povinnostech fyzické osoby. Taková rozhodnutí podléhají ve smyslu § 244 a následující občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") přezkumu ve správním soudnictví, pokud ve smyslu § 248 o.s.ř. není tento přezkum nepřípustný. Vzhledem k výše uvedeným ustanovením je zcela jednoznačné, že napadené rozhodnutí je správním rozhodnutím, které podléhá přezkumu v správním soudnictví a ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je správní žaloba procesním prostředkem, který

III. ÚS 83/2000 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. B. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 1999, sp. zn. 30 Ca 128/99, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatelka, napadající rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 1999 (30 Ca 128/99-16), v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího přesvědčení rozhodnutím obecného soudu byla porušena práva zaručená čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť k doměření daně z příjmů došlo na základě pouhého pokynu orgánu státní správy, tj. pokynu Ministerstva financí ČR, a nebylo respektováno, že ke zhodnocení nemovitosti, související s výměrem daně, došlo z prostředků, které byly společným majetkem manželů. Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve svém písemném vyjádření ze dne 20. 12. 2000 poukázal na obsah platebního výměru č. 990000001 ze dne 25. 1. 1999, na znění § 23 odst. 6 zák. č. 586/1992 Sb., na obsah odůvodnění rozsudku ze dne 24. 11. 1999 v předmětné věci a navrhl, aby byla stížnost navrhovatelky jako nedůvodná odmítnuta. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové (30 Ca 128/99), a jeho výše označeného rozsudku, zásah do práv, jichž se navrhovatelka v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Jmenovaný soud se v řízení o žalobě stěžovatelky vypořádal se všemi jejími

II. ÚS 38/01 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti ing. P. M., zastoupeného JUDr. I. Ch., advokátkou, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 18.12.2000, č.j. FŘ-110/9646/00-0107, a dodatečnému platebnímu výměru Finačního úřadu v Prostějově ze dne 10.7.2000, č. 1000000443, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelé se svým podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 19.1.2001 domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 18.12.2000, č.j. FŘ-110/9646/00-0107, a dodatečného platebního výměru Finačního úřadu v Prostějově ze dne 10.7.2000, č. 1000000443. V odůvodnění stížnosti uvedl, že postup správce daně a odvolacího orgánu považuje za porušení zásady čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel však v této věci nevyužil procesní prostředky podle části páté občanského soudního řádu, v níž je upravena instituce správního soudnictví. Přitom v souzené věci mohl podat správní žalobu, neboť napadená rozhodnutí správních orgánů nejsou vyňata ze soudního přezkumu (§ 248 obč. soudního řádu). Jestliže stěžovatel svého práva nevyužil, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 7.2.2001 JUDr. Ivana Janů soudce zpravodaj

II. ÚS 451/2000 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Soukromé střední zahradnické školy managementu a obchodu, s. r. o, právně zastoupeného Mgr. G. H., advokátkou, proti usnesení senátu Nejvyššího kontrolního úřadu č. 99/28/32 ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 99/28-030/55/2000, a rozhodnutí vedoucího skupiny kontrolujících Nejvyššího kontrolního úřadu, oblastního odboru 750 v Hradci Králové, o námitkách ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 99/28-750/03/159, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 24. 7. 2000, která došla Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení senátu Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "NKÚ") č. 99/28/32 ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 99/28-030/55/2000, jakož i rozhodnutí vedoucího skupiny kontrolujících NKÚ, oblastního odboru 750 v Hradci Králové, o námitkách ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 99/28-750/03/159, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 26 odst. 1, příp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatel má za to, že citovaná rozhodnutí jsou nezákonná a v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť vycházejí z nedostatečně zjištěného a nesprávně zhodnoceného stavu věci, jakož i z nesprávného výkladu aplikovaných právních norem. Uvedenými rozhodnutími měl být stěžovatel zkrácen na svých právech vyplývajících z právních předpisů, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho právní sféry. Argumentuje přitom tím, že uvedenými rozhodnutími je požadováno, aby stěžovatel jako účastník sdružení bez právní subjektivity vedl účetnictví samost

Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku u osoby výdělečně činné zúčastněné na soudním řízení, která není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru (např. u znalce, svědka, tlumočníka), je rozhodná částka zjištěná postupem podle § 29 odst. 3 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské, ve znění pozdějších předpisů, aniž se od této částky provede odpočet na daň z příjmů ve smyslu § 16 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění. Vrchní soud v Praze zrušil ke stížnosti znalce PhDr. J. J. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2000 sp.zn. 33 T 8/2000 a znalci určil náhradu mzdy za tři hodiny práce po 146 Kč částkou 438 Kč. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. 33 T 8/2000 podle § 111 odst. 1, 2 tr. ř. s použitím vyhlášky č. 77/1993 Sb. I. byly určeny znalci PhDr. J. J. odměna za znalecký úkon a náhrada ušlé mzdy 1) za účast u krajského soudu spolu s přípravou k tomuto částkou 625 Kč a 2) náhrada ušlé mzdy částkou 373 Kč, celkem 998 Kč, a II. nebyla znalci PhDr. J. J. přiznána náhrada ušlé mzdy ve výši 814,20 Kč. Proti tomuto usnesení podal znalec PhDr. J. J. stížnost, a to proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o výši náhrady jemu ušlé mzdy (ad I. 2/ a II.), a domáhal se určení správného postupu při jeho výpočtu náhrady ušlé mzdy. Vrchní soud v Praze z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal správnost těch výroků napadeného usnesení, kterých se stížnost týkala, a řízení předcházející přezkoumávané části usnesení a dospěl k následujícím závěrům: Předně je potřeba zdůraznit, že právo znalce na náhradu mzdy za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku před soudem prvního stupně v posuzované věci (včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět) vyplývá z ustanovení § 18 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a § 28 odst. 1 písm. b) vyhl. ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb. k provedení tohoto zá

II. ÚS 296/98 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti RNDr. T.G., zastoupeného advokátkou JUDr. V.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.1998, č.j. 28 Ca 369/97-16, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95, a rozhodnutím F.ú. ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/Per, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Dne 6.3.1998 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ve spojení s rozhodnutím FŘ, a rozhodnutím F.ú. Skutková a právní stránka předmětné věci spočívá v tom, že FŘ provedlo ve dnech 6.12.1993 až 28.2.1994 u navrhovatele finanční revizi účetnictví, když navrhovatel byl v té době plátcem důchodové daně podle zákona č. 12/1980 Sb. Na základě výsledků této revize, předaných F.ú., byla rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/1994/Per, navrhovateli uložena pokuta ve výši 200 000,- Kč s odůvodněním, že účetnictví navrhovatele za rok 1992 bylo neúplné, neprůkazné a nesprávně vedené, čímž měl navrhovatel porušit § 17, 29, 18 odst. 2 a § 5 odst. 3 Zásad vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů FMF, č.j. V/7-4900/90, o účetních dokladech, a dále § 12 a § 34 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání navrhovatele, v němž namítal věcnou nepříslušnost finančních úřadů uložit uvedenou pokutu, bylo zamítnuto rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95. Argumentace obou orgánů finanční správy vycházela z názoru, že pravomoc finančních orgánů uložit pokutu podle § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., je dána. Městský soud v Praze žalobu navrhovatele zamítl s tím, že pravomoc finančních orgánů obo

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu III. ÚS 428/2000 > Jakkoli Ústavní soud v nálezu vydaném ve věci I. ÚS 469/98 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., vydání 1., č. 97, Praha 2000) vyložil, že správce daně je při stanovení daňové povinnosti a jejím vyměřování vázán úzkou součinností s daňovými subjekty (§ 2 odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž se důsledků z této povinnosti plynoucích nemůže zbavit ani odkazem na (před novelou) platné znění § 13 ozn. zákona, a zejména, že novému majiteli nemovitostí je sice zákonem uložena povinnost uhradit případný nedoplatek předchozího vlastníka, nicméně že výzva správce daně (§ 73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.) neukládá novému vlastníkovi nijakou povinnost, neboť svou povahou i zněním je pouhou upomínkou k zaplacení (dříve a jinému) vyměřené a splatné daně, právní závěry z označeného nálezu na posuzovanou ústavní stížnost nedopadají. Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio označeného nálezu podle jeho rozhodovacích důvodů spočívá v záměru zachovat nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka ex lege soudní ochranu tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše, neboť jen v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným zásahem do hmotně-právních vztahů nového subjektu smysl. < Ústavní soud rozhodl dne 19. 12. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. Staré Město, a. s., za účasti vedlejšího účastníka Finančního úřadu v Uherském Hradišti, zastoupeného Ing. Pavlem Zámečníkem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2000, sp. zn. 29 Ca 48/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. listopadu 1999, sp. zn. 137924/99/336961/2807, spolu s návrhem na zrušení § 13b odst. 2

III. ÚS 493/2000 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele M. S., zastoupeného JUDr. Z. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 89/2000-25, ze dne 10. 5. 2000 ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, č.j. 5193/110/1999, ze dne 5. 11. 1999, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 15. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 89/2000-25, ze dne 10. 5. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, č.j. 5193/110/1999, ze dne 5. 11. 1999. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství k odvolání navrhovatele bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku, č. 980000037, ze dne 26. 2. 1998, č.j. 6704/98/102970, jímž byla navrhovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 ve výši 937 231,- Kč tak, že dodatečně vyměřená daň při zohlednění výdajů činí 746 148,- Kč. Napadenými rozhodnutími byl podle názoru navrhovatele porušeno ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V předmětné věci byl napadený rozsudek Krajského soudu podle doručenky ve spise, sp. zn. 10 Ca 89/2000, č.l. 33 doručen právnímu zástupci navrhovatele dne 22. 5. 2000. Tímto dnem také počala ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu běžet lhůta pro podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Lhůta pro podání návrhu uplynula dne 20. 7. 2000. Návrh

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. V. Č. a soudců JUDr. P. V. a JUDr. E. Z., o ústavní stížnosti společnosti ...., proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne ..., č.j.: ..., rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město P. ze dne ..., čj.: ... a rozhodnutí Finančního úřadu pro P. 6, ze dne ..., čj.: ..., za účasti Městského soudu v ..., jako účastníka řízení, Finančního ředitelství pro ..., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Právní věta 1) Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. 2) Požadavek na prokázání původu zboží je nutno posuzovat v kontextu celého řízení, a z tohoto hlediska není v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas uplatněnou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství, jimž nebylo vyhověno odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, kterým byl snížen nárok stěžovatele na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty o částku Kč 545.562,- a dodatečně stanovena daňová povinnost ve výši 38.912,- Kč. V odůvodnění ústavní stížnosti namítal, že tvrzení Finančních orgánů, dle kterého faktura - daňový doklad č. 660068, vystavená dodavatelem stěžovatele firmou ..., pouze simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, neboť stěžovatel neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění, protože nedoložil, že zboží nakoupil od dodavatele, nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a je v rozporu s provedeným dokazováním. V průběhu daňové kontroly upozorňoval stěžovatel správce daně, že doklady o nabytí zboží právě od dodavatele uvedeného ve faktuře existují v účetnictví tohoto dodavatele. Tuto vědomost stěžovatel měl, neboť působil do ... jako jednatel dodavatele, a věděl tedy v jakém rozsahu a na po

III. ÚS 183/2000 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2000, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti I. U., M. U.a A. U., všech zastoupených JUDr. O. M., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 1999, č. j. 22 Ca 60/99-53, 22 Ca 109/99-30 a 22 Ca 110/99-32, a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 30. října 1998, č. j. FŘ/7250/110/97/3/G, FŘ/7250/110/97/6/G, a FŘ/7250/110/97/8/G, a ze dne 2. listopadu 1998, č. j. FŘ 492/130/1998, jakož i dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Hranicích, které výše označeným rozhodnutím předcházely, spojené s návrhem na úhradu nákladů řízení a návrhem na odložení vykonatelnosti všech napadených rozsudků a rozhodnutí, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 21. března 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 1999, č. j. 22 Ca 60/99-53, 22 Ca 109/99-30 a 22 Ca 110/99-32, a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 30. října 1998, č. j. FŘ/7250/110/97/3/G, FŘ/7250/110/97/6/G, a FŘ/7250/110/97/8/G, a ze dne 2. listopadu 1998, č. j. FŘ 492/130/1998, jakož i dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Hranicích, které výše označeným rozhodnutím předcházely, spojené s návrhem na úhradu nákladů řízení a návrhem na odložení vykonatelnosti všech napadených rozsudků a rozhodnutí. Uvedenými rozhodnutími obecného soudu a správních orgánů se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 odst. 5, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 90 Ústavy. V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují argumenty uplatněné již ve správním řízení a v řízení před soudem, jež jso

III. ÚS 244/2000 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele S. Z., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 26/98-22, ze dne 26. 1. 2000, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 15. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 26/98-22, ze dne 26. 1. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj. FŘ/140/4866/97, ze dne 26. 11. 19097. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 970000029 Finančního úřadu v Prostějově, čj. 79840/97/325912/3704, ze dne 25. 7. 1997, o doměření daně silniční za rok 1996 ve výši 52.800,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11. Odst. 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku byl těmito rozhodnutími porušen i čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 Ca 26/98, vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj. FŘ/140/4866/97, ze dne 26. 11. 19097, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 970000029 Finančního úřadu v Prostějově, čj. 79840/97/325912/3704, ze dne 25. 7. 1997, o doměření daně silniční za rok 1996 ve výši 52.800,- Kč. Ústavní soud dále zjistil, že při kontrole silniční daně za rok 1996 bylo zjištěno, že navrhovatel do daňového přiznání za uvedený rok nezahr

I. Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 120 o. s. ř., navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. II. Protože zákon stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, není možné důkaz, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný, a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek a z tohoto důvodu k němu nepřihlížet a vyloučit jej předem z procesu hodnocení shromážděných důkazů. III. Odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. IV. Při posouzení subjektivní přípustnosti odvolání nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu byla účastníkovi způsobena určitá, byť i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. 21 Cdo 2569/99 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. E., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. L., zastoupenému advokátem, o 30.553,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 3/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. července 1999, č. j. 6 Co 1908/99-170, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 30.553,- Kč s 16%

USDaPop Daně a poplatky USUklPo Ukládání povinnosti I. ÚS 313/99 > Dle názoru Ústavního soudu zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena původnímu vlastníkovi. Ústavní soud neakceptoval názor soudu, že se v případě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti jedná o procesní úkon, neboť jí není rozhodováno o hmotných právech či povinnostech daňového dlužníka, jestliže je pouze vyzýván k úhradě daňového nedoplatku. Proto musí této výzvě vždy předcházet rozhodnutí, ve kterém je daňovému subjektu uložena daňová povinnost. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci stěžovatele JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. K. B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 10 Ca 7/99, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 1998, č. j. 5457/150/1998, a proti výzvě Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 9. 1998, č. j. 17234/98/094971/5948, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 10 Ca 7/99, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 1998, č. j. 5457/150/1998, a výzva Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 9. 1998, č. j. 17234/98/094971/5948, se zrušují. Odůvodnění I. Stěžovatel ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí, která podle něj porušují řadu ustanovení zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, případně zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a konstatoval, že tato rozhodnutí porušují zároveň jeho ústavní práva uvedená v čl. 4 Ústa

II. ÚS 493/2000 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Z. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 10 Ca 90/2000, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 1999, č. j. 5192/110/1999, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 10 Ca 90/2000, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 1999, č. j. 5192/110/1999. Odvolává se přitom na porušení jeho základního práva a svobody, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému, že může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V občanskoprávním řízení se datum doručení rozhodnutí kryje s datem právní moci rozhodnutí. K vyžádání Ústavního soudu faxovým přípisem ze dne 29. srpna 2000 Krajský soud v Českých Budějovicích sdělil, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 90/2000 ze dne 17. 5. 2000, nabyl právní moci dne 6. 6. 2000. Z obálky doručeného návrhu Ústavnímu soudu vyplývá, že byl podán na poštu ve Strakonicích dne 15. 8. 2000 pod číslem podacím R 020727. Ústavnímu soudu byl doručen dne 16. 8. 2000. Lhůta pro podání ústavní stížnosti nebyla tedy stěžovatelem dodržena tak, aby o jeho stížnosti mohl Ústavní soud jednat. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť

USDaPop Daně a poplatky I. ÚS 107/2000 > Správní orgány podle zákona o správě daní a poplatků jsou zavázány postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové příjmy. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím s předepsaným obsahem. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit tím, že se odvolal na to, že povinnost uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti přešla na nového majitele, tedy ze zákona (§ 13 odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí), protože daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena. Nebyla však vyměřena novému poplatníku podle uvedeného zákona o správě daní a poplatků, čímž došlo k porušení jeho práv podle čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti ve věci stěžovatele Q - L., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Ú. ze dne 19. 1. 2000, čj. 16 Ca 296/99 - 22, za vedlejší účasti Finančního ředitelství v Ú., takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Ú. ze dne 19. 1. 2000, čj. 16 Ca 296/99 - 22, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ú. ze dne 23. 6. 1999, čj.2833/150/99/G, se zrušují. Odůvodnění Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 2. 2000. Ústavní stížností napadl výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ú., kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí citovaného Finančního ředitelství ze dne 23. 6. 1999. Stěžovatel je toho názoru, že mu bylo odňato právo na soudní ochranu podle čl. 10 Ústavy ČR a dále porušeno jeho právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6

I. ÚS 224/2000 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr.Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. S., zastoupeného JUDr. A.B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 29 Ca 230/97 - 36, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti uvádí, že uzavřel dne 14. 11. 1995 smlouvu o koupi cenných papírů s obchodní společností M., s. r. o., na prodej 4 ks akcií získaných v rámci kupónové privatizace za dohodnutou kupní cenu celkem Kč 26 000 000,--. Úhrada ceny byla předmětnou smlouvou dohodnuta ve splátkách, a to Kč 8 000,-- do tří dnů po podpisu smlouvy na bankovní účet a dále Kč 11 000 000,-- do 31. 12. 1995 a Kč 14 992 000,-- do 31. 12. 1998, přičemž první dvě splátky, tj. celkem Kč 11 008 000,--, byly kupujícím do konce roku 1995 stěžovateli uhrazeny na základě výdajových pokladních dokladů č. 77 a č. 88 vystavených kupujícím dne 24. 11. 1995 a dne 28. 12. 1995. Z pohledu zákona o daních z příjmů se u stěžovatele jednalo podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. w) citovaného zákona o příjem osvobozený od daně z příjmů, tedy o příjem, který se ve smyslu ustanovení § 38g odst. 1 citovaného zákona vůbec neuvádí do daňového přiznání. Finanční úřad ve Zlíně dospěl zřejmě k jinému závěru, když stěžovatel odmítl výpověď ve věci předmětného příjmu z prodeje akcií, protože byl v té době trestně stíhán v souvislosti s firmou M, s. r. o., a měl na to, podle něho v rámci obecně platného principu zákazu sebeobvinění, právo. Po dalším řízení vydal tento finanční úřad dodatečný platební výměr č. 960014875, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z příjmu ve výši Kč 4 642 842,-- za prodej akcií přijatých v roce 1995 ve výši Kč 11 008 000,--. Stěžovatel setrval na svém názoru, že šlo o příjem z prodeje akcií od daně osvobozeného, což prokazoval smlouvou o koupi cen

Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost rozhodnutí. Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. ... a soudců JUDr. ... a JUDr. ... ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ..., bytem ..., zastoupeného JUDr. ..., advokátem, se sídlem ..., proti rozsudku Městského soudu ..., sp. zn. ... ze dne ..., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne ..., se stěžovatel domáhal zrušení ve výroku uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v P., č.j.: ..., ze dne ..., kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního ředitelství v ..., č.j.: ..., ze dne .... Tímto výměrem byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty. Stěžovatel je toho názoru, že mu byla uložena daňová povinnost, ačkoliv tuto daň z téhož důvodu již odvedl. K této situaci došlo tím, že stěžovatel jako plátce daně z přidané hodnoty, si sám vypočetl daň z přidané hodnoty a tuto v souladu se zákonem ve správné výši odvedl. Při podávání daňového přiznání však nepochopil zcela přesně formulář daňového přiznání daně z přidané hodnoty, a proto ho vyplnil způsobem o němž správce daně tvrdí, že znamená to, že neuplatnil nárok na odpočet daně. Stěžovatel namítá, že správce daně nepostupoval při daňové kontrole v souladu se zákonem, když nepoužil k hodnocení kontroly důkazů, které jsou předepsány zákonem ( § 19 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů), ačkoliv tyto doklady měl k dispozici a z nichž správnost výše odvedené daně vyplývala. Místo toho však správce daně vyložil obsah formuláře daňového přiznání a bez jakýchkoliv zákonných podkladů dovodil, že pokud není ve formuláři přiznání daně správně vyplněna rubrika III a IV ( přijatá zdanitelná plnění a uskutečn