Judikáty - strana 321

I. ÚS 624/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené advokátem JUDr. J. A., proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 1999, č.j. 1438/110/1999, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 10 Ca 159/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Dodatečným platebním výměrem č. 970000648 ze dne 19. 11. 1997, č.j. 52242/97/082920/5748, Finanční úřad v Českém Krumlově stěžovatelce dodatečně vyměřil podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za zdaňovací období 1995 daň ve výši 18.620 Kč ze stanoveného základu daně ve výši 87.000 Kč. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 17. 3. 1999 citované rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově změnilo tak, že stanovilo základ daně ve výši 87.000 Kč a z něj vyměřilo daň ve výši 13.270 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zejména uvedlo, že snížilo základ daně o odčitatelnou položku podle ustanovení § 34 zákona č. 586/1992 Sb., tzn. o daňovou ztrátu ve výši 21.408 Kč, kterou stěžovatelka uvedla v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1994. V roce 1995 prý manžel stěžovatelky provozoval podnikatelskou činnost v oblasti pražení kávy a jejího prodeje za spolupráce se stěžovatelkou. Podle ustanovení § 13 cit. zákona proto byla na stěžovatelku rozdělena částka společných příjmů a výdajů podílem 29 %. V daňovém přiznání stěžovatelka uvedla celkovou částku příjmů ve výši 428.254 Kč a výdajů ve výši 385.807 Kč. Proto byla stěžovatelce vyměřena částka daně ve výši 8.805 Kč. Finanční úřad v Krumlově však u manžele stěžovatelky provedl kontrolu daně z příjmů za zdaňovací období roku 1995 a na jeho základě do výdaj

IV. ÚS 486/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. F. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 1999, čj. 10 Ca 114/99-33, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 1999, čj. 4521/120/1998, a rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 29. 6. 1998, čj. 37402/98/105910, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím, kterými byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1995 a zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů, stěžovatelka tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry správce daně o tom, že její obchodní transakce spočívající ve vkladu pohledávek do komanditní společnosti F., k. s., a poté následný prodej obchodního podílu v této komanditní společnosti třetí osobě, byl úkonem zastírajícím skutečný stav, tedy prodejem pohledávek, a vysvětluje, že při správě svého majetku se rozhodla realizovat pohledávky tak, aby za ně získala jiné hodnoty, a současně aby ji nezatěžovaly v účetnictví. Z možností, které se nabízely, se jí jevil vklad pohledávek do obchodní společnosti jako jediná reálná možnost jejich alespoň částečného zhodnocení při následném prodeji obchodního podílu. Stěžovatelka upozornila na to, že podle příslušných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném v roce 1995, byla jednoznačně řešena nabývací cena obchodního podílu, která ve výši účetní hodnoty vložených pohledávek v případě prodeje obchodního podílu byla výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Stěžovatelka tedy trvá na tom, že postoupení pohledávek společnosti F.

II. ÚS 578/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, čj. 28 Ca 349/98-29, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 12. 1999 doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 12. 1999. V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, j. 28 Ca 349/98-29, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému - Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu na zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 1998, j. FŘ-2838/l/98. Stěžovatel se domnívá, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním zákonem, konkrétně právo uvedené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle které lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Stěžovatel toto právo chápe tak, že rozhodnutí o uložení daní musí být zákonem založeno nejen hmotně, ale i procesně, což se v daném případě nestalo. Stěžovatel soukromě podniká v oboru taxislužba. Na základě provedené daňové kontroly za roky 1993 - 1996 mu Finanční úřad v Praze - Modřanech dodatečným platebním výměrem s odvoláním na 5 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní") dodatečně stanovil základ daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 258 934,- Kč a daň ve výši 44 528,- Kč. Při vyměření daně postupoval podle 5 31 odst. 5 zákona o správě daní. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí ve Lhůtě odvolal, odvolání však bylo Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu zamítnuto. Věcně šlo v daném případě o to, zda náklady, které stěžovatel vykazoval na dosaž

III. ÚS 592/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. S., zastoupeného JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 1999, sp. zn. 10 Ca 189/99, spolu s návrhem na zrušení ust. § 31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Návrh na zrušení ustanovení § 31 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 1999 (10 Ca 189/99-23) a tvrdil, že označený obecný soud tímto svým rozhodnutím porušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva daná Listinou základních práv a svobod, a to jejími čl. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2; aniž by svá tvrzení stran údajně porušených ústavně zaručených práv blíže rozvedl, v polemice s odůvodněním napadeného rozhodnutí stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem toto rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Těžiště námitek stěžovatele spočívá v tvrzení, že k porušení již zmíněných ústavně zaručených práv došlo tím, že mu Finanční ředitelství v Českých Budějovicích dodatečně vyměřilo daň, a to podle pomůcek (§ 31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky; míří tedy vývody ústavní stížnosti vůči věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu, resp. obecného soudu. Zde však stěžovatel přehlíží, že takovýto přezkum podle ustálené rozho

IV. ÚS 466/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti B. a B., spol. s r. o. zastoupené JUDr. Y. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 1999, č.j. 10 Ca 45/99-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 9. 1999 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 1999, č.j. 10 Ca 45/99-32, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 1998, č.j. 3075/120/1998, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1998, č. 980000037 tak, že daňová ztráta stěžovatelky za rok 1993 byla zvýšena o 14 596,- Kč a celkem tedy činila 569 687,45 Kč, a nebylo vyhověno námitce stěžovatelky zpochybňující správnost posouzení částky 1 mil. Kč jako úhrady nájemného. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Dále uvedla, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla zkrácena na svých procesních právech a že má právo na ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Pochybení spatřuje především ve skutečnosti, že v napadeném rozsudku je nesprávně označen žalovaný subjekt jako Finanční úřad v Českých Budějovicích, když žaloba směřovala proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích. Dále argumentuje v podstatě obdobně jako v žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích, přičemž námitky směřují zejména proti posouzení přijaté částky 1 mil. Kč správcem daně jako nájemného a tudíž zdanitelného příjmu. Smlouva o pronájmu mezi společností B. a B. a M. M. byla posou

Leasingovou smlouvu, uzavřenou mezi podnikateli, která není smlouvou o koupi najaté věci podle ustanovení § 489 an. obch. zák., je nutno posuzovat jako tzv. smlouvu nepojmenovanou ( inominátní) ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák.; práva a povinnosti účastníků se řídí především ustanoveními leasingové smlouvy. Není-li vymáhaný nárok specifikován skutkově i co do právního důvodu ( titulu), např. z titulu náhrady škody nebo z titulu bezdůvodného obohacení, takže skutkový základ žaloby i právní kvalifikace uplatňovaného nároku zůstaly nejasnými a neurčitými, jde ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. o tzv. jinou vadu, jíž bylo řízení postiženo a která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl ve věci žalobce Z. K., podnikatele - fyzické osoby, proti žalované V leasingové, s. r. o., o zaplacení 907 582 Kč s příslušenstvím k dovolání žalobce, že rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 2. 7. 1998, čj. 5 Cmo 928/96-112, a rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 18. 10. 1996, čj. 30 Cm 140/95 - 87, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Vrchní soud v P. jako soud odvolací rozhodl ve shora uvedené věci, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku ve věci samé mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 819 157,90 Kč s 16 % úrokem p.a. od 1. 1. 1995 do zaplacení, a žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 12 852 Kč a před soudem odvolacím 49 536 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet její zástupkyně. V předmětné věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 10. 1996, čj. 30 Cm 140/95 - 87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 819 157,90 Kč s 16 % úrokem p.a, jdoucím od 1. 1. 1995 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 44 851,20 Kč. Ohledně částky 88 424,10 Kč s 16 % úrokem p.a. jdoucím od 1. 1. 1995 do zaplacení žalobu zamítl. Soud p

I. ÚS 587/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. T. S., zastoupeného JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 10 Ca 190/99, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti napadá výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 1998. Tímto rozhodnutím mu byla dodatečně stanovena a vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1994 za použití pomůcek podle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. V dané věci stěžovatel toliko polemizuje s výkladem a právními názory soudu a opakuje argumentaci již uplatněnou v průběhu řízení, zvláště pak u krajského soudu, se kterou se však - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - soud, zejména pokud jde o § 31 uvedeného zákona, řádně vypořádal. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není ani zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva a svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Stěžovatel vyjadřuje ve svém návrhu ústavní stížnosti názor, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavní práva, uvedená v čl. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že nebyly splněny podmínky výše zmíněného zákona o

I. Odpovědnost jednatele za porušení povinnosti vyplývající z funkce se řídí obchodním zákoníkem. II. Z ust. § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. vyplývá oprávnění finančního úřadu uložit pokutu za porušení povinností z tohoto zákona. III. Jednatel se zprostí odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností uvedených v ustanovení § 135 obch. zák., jestliže prokáže, že zajistil vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou, které vytvoří pro výkon činnosti potřebné podmínky (poskytne potřebnou součinnost). Z odůvodnění. Napadeným rozsudkem změnil krajský soud rozsudek okresního soudu ze dne 18.6.1997, čj. 18 C 90/95-58, tak, že zamítl žalobu na zaplacení 83 472 Kč, z titulu náhrady škody vzniklé z porušení povinnosti jednatele. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná, za nesprávné však považuje jeho právní závěry. Soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 420 až 422 obč. zák., neboť poruší-li jednatel své povinnosti vůči společnosti, odpovídá za škodu tím způsobenou vzhledem k § 757 obch. zák. podle ustanovení § 373 a násl. obch. zák., a to i tehdy, je-li mezi ním a společností současně pracovněprávní vztah. Předpoklady této odpovědnosti jsou porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi nimi a neexistence okolností vylučujících odpovědnost. Zatímco porušení povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi prokazuje poškozený, je na škůdci, aby prokázal existenci okolností vylučujících odpovědnost, chce-li být zproštěn odpovědnosti. Protože porušení povinnosti jednatele zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (§ 135 obch. zák.) je nepochybně porušením zákonem stanovené povinnosti, a protože mezi porušením povinnosti a vznikem škody je dána příčinná souvislost tehdy, jestliže bez porušení povinnosti by škoda nenastala, může být jednatel činěn odpovědným za škodu, jestliže porušení jeho povinnosti škodu způso

I. ÚS 386/98 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S.-I., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1998, č.j. 22 Ca 389/97-21, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Finanční úřad Ostrava 1 rozhodnutím ze dne 3. 2. 1997, č.j. FÚ/11464/931/97/Proch., přezkoumal odvolání stěžovatele ze dne 11. 11. 1996 proti svým dodatečným platebním výměrům ze dne 23. 7. 1996, č.j. FÚ/16596/912/1996/Kož, ze dne 22. 7. 1996, č.j. FÚ/15540/912/1996/Kož a ze dne 2. 10. 1996, č.j. FÚ/16539/912/1996/Kož. Odvolání částečně vyhověl a změnil platební výměr č.j.FÚ/15540/912/1996/Kož. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 21. 5. 1997, č.j. FŘ/2310/120/97, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele ze dne 24. 2. 1997 proti citovanému rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava 1. Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a rozhodl, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Ostravě uvedl, že daňovou kontrolou, kterou ve dnech 18. 3. - 6. 8. 1996 provedl u stěžovatele za období r. 1992 - 1994 správce daně, bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatel zahájil odpisování základních prostředků, které jako kupující nabyl ke dni 1. 12. 1992 na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním a Fondem národního majetku ČR (jako prodávajícím) dne 23. 11. 1992, již v prosinci 1992. Krajský soud dovodil, že předmětnou kupní smlouvou přešel dnem 1. 12. 1992 nemovitý a movitý majetek uvedený v příloze smlouvy č. 1 (která je nedílnou součástí kupní smlouvy) a movitý majetek uvedený ve schváleném aktualizovaném privatizačním projektu na Fond národního majetku (jako prodávajícího) a ten prodal uvedený n

II. ÚS 477/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného JUDr. L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 354/98, 22 Ca 355/98, 22 Ca 356/98, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 7. 10. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě, a to pro porušení čl. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutími Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 12. 6. 1998, č. j. 470/110/98/Ry, č. j. FŘ 470/110/98/Ry-1, bylo zamítnuto odvolání žalobce (stěžovatele) proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm. Rozsudkem dne 16. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 354/98, rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že žaloby, kterými se žalobce (stěžovatel) domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě spolu s rozhodnutími správního orgánu I. stupně, se zamítají. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z žádného ustanovení tehdy platného občanského zákoníku nevyplývá, že by bylo zakázáno uzavření smlouvy o dílo mezi manželi navzájem. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že na straně objednatelů se jednalo o nakládání s prostředky (finančními), náležejícími do BSM a na straně zhotovitele se jednalo o nakládání s prostředky, které do BSM nespadají a nespadaly, neboť byly pouze ve stěžovatelově vlastnictví, jak vyplývá z ust. § 143 obč. zák., ve znění platném v době uzavření smlouvy o dílo. Stěžovatel dále ve své stížnosti zdůrazňuje, že je podstatné, že v daném smluvním vztahu jako

IV. ÚS 309/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 11. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti L. C., s. r. o., zastoupené Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 1999, čj. 22 Ca 104/98-24, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zamítajícímu stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 29. 12. 1997, čj. 7121/120/97, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Zábřehu ze dne 25. 11. 1997, čj. 98653/97/400930/7511, o uložení pokuty podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, stěžovatelka tvrdí, že Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím neposkytl ochranu jejím ústavně zaručeným právům a připustil, aby státní moc byla uplatněna v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy ČR a článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud jako soud příslušný k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu nesprávně posoudil pravomoc finančních úřadů ukládat účetním jednotkám pokuty za porušení zákona o účetnictví tím, že nepřípustně rozšiřujícím způsobem vyložil ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Podle stěžovatelky správa pokut není srovnatelná s ukládáním pokut, neboť podle tohoto výkladu by pak územní finanční orgány byly oprávněny k ukládání pokut podle jakéhokoli právního předpisu, tedy např. i za porušení pravidel silničního provozu. Stěžovatelka dále namítá, že při výkladu citovaného ustanovení správní soud přehlédl, že správa daní je definována jako činnost směřující ke zjištění, stanovení a splnění daňových povinností fyzických a

III. ÚS 141/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 30. září 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele G. S., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 1998, sp. zn. 22 Ca 4/98, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu dne 17. března 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 1998, sp. zn. 22 Ca 4/98, s tím, že se označeným rozhodnutím cítí dotčen na právech, zakotvených v čl. 4 odst. 1, v čl. 11 odst. 5 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na znění § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které, podle jeho názoru, nerespektoval jak správce daní tak Krajský soud v Ostravě, když na základě žaloby přezkoumal rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a to aniž provedl výslech daňového poradce, který jej v řízení zastupoval. Navrhovatel vyslovil přesvědčení, že soud porušil také čl. 95 odst. l Ústavy, jestliže v napadeném rozsudku určil, že stěžovatel nesplnil v roce 1995 zákonné podmínky, stanovené opatřením federálního ministerstva financí č. j. V/20 100/1992, při zaúčtování částky 503.941,-Kč na "Dohadné účty pasivní". V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/97, ze dne 13. srpna 1997, který konstatuje, že Opatření FMF č. j. V/20 100/1992, ze dne 17. července 1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele, se nestalo součástí právního řádu ČR a není obecně závazným právním předpisem, a ve věci sp. zn. IV. ÚS 222/97, ze dne 24. února 1997, kde bylo konstatováno právo na veřejné slyšení žalobce v přezkumném řízení ve sprá

I. ÚS 512/98 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky F., investiční společnost, s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. T., proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 č. 970000040 ze dne 26. 2. 1997, č.j. 29291/97/001915/5632, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 9. 7. 1997, č.j. FŘ-3255/2/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. 38 Ca 217/97, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: V záhlaví označeným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 1 byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 1,665.921 Kč (za rok 1995). Napadeným rozhodnutím Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu odvolání stěžovatelky proti uvedenému platebnímu výměru zamítlo a citovaný platební výměr potvrdilo. V odůvodnění tohoto rozhodnutí finanční ředitelství zejména poukázalo na námitku stěžovatelky, že platební výměr byl vydán v rozporu s ustanovením § 38d odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neboť v daném případě se prý jednalo o srážkovou daň, kterou je povinen uhradit plátce a nikoliv poplatník (stěžovatelka), který za odvod daně neručí. Finanční ředitelství však dospělo k právnímu závěru, že podle ustanovení § 36 odst. 7 cit. zákona je základ daně pro podílové a investiční fondy stanoven rozdílem, o který příjmy z prodeje akcií, zatímních listů, podílových listů, dluhopisů s předkupním právem na akcie a dluhopisů, s nimiž je spojeno právo na vydání akcií, převyšují cenu jejich pořízení. Takto stanovený základ daně je zdaněn sazbou ve výši 25 %. Ustanovení § 38d odst. 1 tohoto zákona prý upravuje toliko způsob odvodu daně a nestanoví daňovou povinnost. Z toho údajně vyplývá, že způsob stanovení této daňové povinnosti (§ 36 odst. 7) zcela vylučuje odvod daně formou srážky z příjmů;

I. ÚS 239/98 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky v právní věci navrhovatelky E. s. r. o., zastoupené JUDr. K. Š., advokátkou, o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 365/96, ze dne 17. 12. 1997, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, č. j. Fř 5388/3/1996, ze dne 16. 9. 1996, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti napadla rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 365/96, ze dne 17. 12. 1997, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, č. j. Fř 5388/3/1996, ze dne 16. 9. 1996. Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba společnosti E. s. r. o., na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Touto žalobou se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty vydanému Finančním úřadem pro Prahu 10, kterým byla společnosti E?, s. r. o., za 3. čtvrtletí roku 1995 vyměřena daňová povinnost v částce 140 571 Kč, když byl snížen vykázaný odpočet daně na vstupu o částku 1 879 000 Kč. V žalobě E?, s. r. o., uvedla, že rozdíl mezi nadměrným odpočtem v opravném daňovém přiznání a vlastní daňovou povinností ve výši 140 571 Kč byl způsoben daňovým dokladem označeným v jejím účetnictví jako DF 9, na základě kterého uplatňovala odpočet DPH na vstupu ve výši 1 870 000 Kč. Trvala na tom, že splnila všechny podmínky pro nárok na odpočet DPH na základě tohoto daňového dokladu v souladu s § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud dospěl v řízení k následujícím skutkovým zjištěním. Společnost E?, s. r. o., nárokovala v daňovém přizná

USDaPop Daně a poplatky I. ÚS 469/98 > Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, také mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena jen původnímu předchozímu poplatníkovi. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele JUDr. P. L., , o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 246/98, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj. 2202/150/1998, a proti opravě rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 246/98, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj. 2202/150/1998, a oprava rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, se zrušují. Odůvodnění Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 11. 1998 a doplněným podáním, doručeným dne 25. 1. 1999. Ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí, která podle něj porušují řadu ustanovení zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, případně zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a konstatoval, že tato rozhodnutí porušují zároveň jeho ústavní práva uvedená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5, resp. čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost směřuje především proti tomu, že nový vlastník nemovitosti je povinen platit nedoplatky za předešlého vlastníka, že finanční orgány nerespektovaly, že

IV. ÚS 198/99 > Ze systematického zařazení § 73 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku. Takovéto rozhodnutí je podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu rozhodnutím procesní povahy, které nepodléhá soudnímu přezkumu. < Ústavní soudrozhodl dne 17. června 1999 ve věci ústavní stížnosti A. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 26. 1. 1999 sp. zn. 30 Ca 191/98, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na přezkoumání rozhodnutí finančních orgánů, jimiž byla stěžovatelka jako ručitelka vyzvána k zaplacení daňových nedoplatků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 26. 1. 1999 sp. zn. 30 Ca 191/98, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 13. 5. 1998 čj. 3246/140/98 a čj. 3247/140/98 zamítajících odvolání proti výzvám k zaplacení daňových nedoplatků ručitelem v náhradní lhůtě vydaným Finančním úřadem ve Stříbře dne 5. 2. 1998 čj. 2382/98/162971 a čj. 2383/98/162971, stěžovatelka uvádí, že jí bylo znemožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, když Krajský soud v Plzni posoudil žalobou napadená rozhodnutí jako rozhodnutí procesní povahy, jejichž přezkum je soudem vyloučen. Stěžovatelka uzavřela s manžely J. a J. H. kupní smlouvu o prodeji rekreační chaty a zahrady, a protože převodci (prodávající) manželé H. nesplnili svoji daňovou povinnost a přes výzvy správce daně daň z převodu nemovitosti neuhradili, Finanční úřad ve Stříbře vyzval podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992, o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, k zaplacení daňového ned

II. ÚS 147/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti D., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, č. j. 22 Ca 182/98-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Návrhem ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. 3. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, č. j. 22 Ca 182/98-35, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č. j. FŘ-1538/130/1998, o odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Přerově ze dne 28. 5. 1997, č. j. : 52406/97/39311/1260, které bylo tímto odvolacím orgánem rovněž zamítnuto. Finančním úřadem v Přerově byla stěžovateli doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období r. 1995 ve výši 1.850.330,- Kč. Tato daň byla stěžovateli doměřena, protože nebyla prokázána existence konkrétního plnění ze zprostředkovatelské smlouvy, kterou stěžovatel dne 15. 1. 1995 uzavřel se zprostředkovatelem P. O., spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně. Stěžovatel správci daně vytýká, že při vyměřování daňové povinnosti dodatečným daňovým výměrem porušil řadu ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. Při prováděné kontrole předložil stěžovatel, jak uvádí ve svém návrhu, správci daně platnou zprostředkovatelskou smlouvu a účetní dokumentaci, ve které jsou zaevidovány faktury i platby související se zprostředkovatelskou smlouvou. Veškerá tato jednání ze smlouvy probíhala formou ústních jednání, takže o tomto plnění nemohly žádné písemné dokumenty existovat. Pro tato svá tvrzení nabízí stěžovatel jako důkaz m. j. i výslechy svědků. Pokud se oba vedlejší účastníci dovolávají svého práva na vadné hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., potom jim stěžovatel vytýk

IV. ÚS 228/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 1. června 1999 ve věci ústavní stížnosti družstva B., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 1999, čj. 5 Nc 306/98-6, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.7. 1998, čj. 22 Ca 501/97-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem; kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 5 Nc 306/98 Krajského soudu v Ostravě, usnesení tohoto soudu, čj. 5 Nc 306/98-6, bylo doručeno zástupci stěžovatele dne 8. 3. 1999. Jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve dne 7. 5. 1999, stalo se tak již po uplynutí uvedené lhůty 60 dnů. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, jež byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem, bez ohledu na její obsah, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 1. června 1999 JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj

IV. ÚS 37/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. K. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 245/98, ze dne 22. 12. 1998, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 2094/150/1998, ze dne 9. 6. 1998, a rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově, čj. 12419/97/094971/5948, ze dne 4. 7. 1997, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1,2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvádí, že dne 4. 7. 1997 vydal Finanční úřad v Pacově výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, čj. 12419/97/094971/5948, podle níž je stěžovatel povinen zaplatit daňový nedoplatek ve výši 12.744,- Kč za období ve výzvě neuvedené. Výše nedoplatku byla následně opravena - dvakrát snížena, naposledy na 8.367,- Kč. Po zamítnutí podaného odvolání Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 9. 6. 1998, čj. 2094/150/1998, podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který o této žalobě rozhodl usnesením, sp. zn. 10 Ca 245/98, ze dne 22. 12. 1998, jímž řízení zastavil s odůvodněním, že žalobou napadená výzva je rozhodnutím procesní povahy, a takovéto rozhodnutí je vyloučeno z přezkumu soudu. Nesprávnost napadených správních rozhodnutí stěžovatel spatřuje v tom, že nový vlastník nemovitosti je povinen zaplatit nedoplatek, případně penále, za kteréhokoliv minulého vlastníka, a to i v p

III. ÚS 13/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 27. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. T., spol. s r. o., zastoupené P. N. a ing. R. P., právně zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. 22 Ca 212/98, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 12. 2. 1998, čj. 6969/120/97, a rozhodnutí Finančního úřadu v Ostravě I ze dne 23. 10. 1997, čj. 95797/97/388/931/525, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podanou ústavní stížností, která splňovala formální podmínky stanovené zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], a která byla podaná v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 2 zákona), brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 1998 (sp. zn. 22 Ca 212/98), jímž byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, stran uložené pokuty, a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud "neposkytl ochranu jejím právům a uložil jí povinnost, kterou neupravuje zákon", čímž mělo dojít k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Porušení označených ústavně zaručených základních práv a svobod pak stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud, jako soud příslušný k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, nesprávně posoudil pravomoc finančních úřadů k ukládání pokuty účetním jednotkám za porušení zákona o účetnictví (č. 563/1991 Sb.). Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti soudů obecných, a proto pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatel