Judikáty - strana 322

V případě, že záloha poskytnutá právnické osobě na úseku její podnikatelské činnosti v souvislosti se zakázkou byla řádně a v souladu s předpisy o účetnictví ( zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb.) zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci podnikatelské činnosti stejně jako jiného příjmu nemůže být považováno za zpronevěru ve smyslu § 248 tr. zák. O tento trestný čin by mohlo jít jen v případě, že si zákazník při předání částky výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu zcela konkrétně určených věcí (materiálu, součástek apod.). Z odůvodnění: Okresní soud uznal rozsudkem obviněné Ing. L. V a O. S. vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustili jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tohoto jednání se podle rozsudku dopustili tím, že dne 10. 8. 1992 jako majitelé společnosti K. s. r. o., uzavřeli smlouvu o dílo S 20/92 s objednavateli na celkovou výstavbu rodinného domu v obci A. a mimo jiné požadovali poskytnutí zálohy na nákup stavebního materiálu ve výši 720 OOO, - Kč, přičemž tato záloha jim byla objednavateli poskytnuta ve dvou splátkách dne 6. 11. 1992 a 5. 12. 1992, avšak obvinění použili tuto částku na jiné účely a rodinný dům nedostavěli, takže poškozeným vznikla škoda ve výši nejméně 720 000,- Kč, kterou obvinění později snížili o částku 500 000,- Kč. Oba obvinění podali proti rozsudku odvolání a odvolací soud poté rozsudkem rozhodl tak, že v rozsudku okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, že oběma obviněným uložil znovu tresty odnětí svobody, avšak zkušební dobu oběma obviněným snížil. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, neboť má zato, že jím byl porušen zákon v neprospěch obou obviněných. Vada v řízení je spatřována již v postupu okresního soudu, který se v rámci dokazování zaměřil pouze na to, zda obvinění převzali peníze, jež by

IV. ÚS 71/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1998, č.j. 38 Ca 214/97-28, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Dne 9. 2. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1998, č.j. 38 Ca 214/97-28, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 22. 5. 1997, č.j. FŘ-2151/1/97. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 960000158 na daň z příjmů fyzických osob za rok 1993, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 12. 2. 1996 pod č.j. 1777-2304/95. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), přičemž porušení spatřuje ve skutečnosti, že Městský soud v Praze zákonnost napadeného rozhodnutí nepřezkoumal v rozsahu všech námitek uvedených v žalobě, čímž neochránil jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvedl, že dle jeho názoru v předcházejícím daňovém řízení byly porušeny jeho základní principy, zejména zásada zákonnosti a zásada součinnosti, uvedené mj. i v nálezu Ústavního soudu zveřejněnému pod č. 130/1996 Sb., protože odvolací orgán stěžovateli neumožnil vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k důvodům vyloučení specifikované částky z výdajů stěžovatele. Městský soud v Praze nepřihlédl k námitkám stěžovatele, čímž dle jeho názoru akceptoval, že daňové řízení proběhlo nespravedlivě. Stěžovatel

IV. ÚS 21/99 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. K. B., advokátkou, proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 1998, čj. 10 Ca 247/98-17, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj. 2201/150/1998, a opravném rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 23. 9. 1997, čj. 15734/97/094971/3094, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti opravě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku a zastaveno řízení o žalobě podané podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, stěžovatel uvádí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv uvedených v článku 2 odst. 2 a 3, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 1 a 2, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nesprávnost vydaných správních rozhodnutí stěžovatel spatřuje jednak v tom, že jako nový vlastník nemovitosti je povinen zaplatit nedoplatek daně z nemovitosti za jednoho z předchozích vlastníků, i když s tímto daňovým dlužníkem nebyl v žádném smluvním vztahu, a dále v tom, že mu správce daně odpírá z důvodu služebního tajemství sdělit, z jakého důvodu daňový nedoplatek vznikl, a kdo a kdy ho způsobil. Stěžovatel má za to, že v jeho případě finanční orgány porušily řadu ustanovení zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, a zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť mu byla odepřena možnost ověřit si jejich tvrzení. Podle jeho názoru pochybil i krajský soud svým rozhodnutím o zastavení řízení, neboť za rozhodnutí procesní povahy nelze považovat rozho

III. ÚS 526/98 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.O., zastoupeného advokátem JUDr. R.F., takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatel podal osobně dne 16. 12. 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 346/97-22, ze dne 18. 8. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti rozhodnutí. FŘ. čj. FŘ-110/2165/1997, ze dne 21. 11. 1997. Ústavní stížnost lze podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podat ve lhůtě 60 dnů. pato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledními prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako poslednímu prostředku, který zákon k ochraně práva navrhovatele poskytuje. Ze spisu, sp. zn. 29 Ca 346/97, Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek byl doručen navrhovateli prostřednictvím jeho právního zástupce dne 23. 9. 1998. Tímto dnem také počala běžet 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Lhůta uplynula v sobotu dne 21. 11. 1998. V souladu s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu a § 57 odst. 2, věty druhé občanského soudního řádu je však nutno za poslední den lhůty považovat nejbližší následující pracovní den, tj. pondělí 23. 11. 1998. Aby ústavní stížnost byla podána včas, bylo nezbytné nejpozději v tento den předat podání k přepravě poštou nebo osobně doručit Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost však byla osobně doručena Ústavnímu soudu dne 16. 12. 1998, tedy po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem, o Ústavním soudu. Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona, o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Poučení: Proti tomuto usnesení není

I. V přípravném řízení je povinností orgánů přípravného řízení vyloučit existenci důvodů pro zastavení trestního stíhání obsažených v ustanoveních § 172 odst.1 písm.a), b) a c) tr.ř. Jen v případě, že je na základě provedeného dokazování zjištěno, že žádný z těchto důvodů zastavení trestního stíhání není dán, je možno zvažovat použití ustanovení § 172 odst. 1 písm. f) tr.ř. Ustanovení § 172 odst. 1 písm. f) tr.ř. může přicházet v úvahu, jen je-li nepochybné, že se stal předmětný skutek, tento je trestným činem a jeho spáchání bylo obviněným spolehlivě prokázáno a jsou současně splněny důvody uvedené v tomto ustanovení, tedy zanikla - li trestnost činu. II. Jednání označované za zkrácení daně u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., včetně rozsahu tohoto zkrácení, musejí orgány činné v trestním řízení dokazovat z úřední povinnosti stejně tak jako naplnění všech znaků skutkové podstaty jakéhokoli jiného trestného činu. Důsledkem toho pak je, že obviněný není povinen prokazovat svoji nevinu, ale naopak, platí presumpce neviny (§ 2 odst.2 tr.ř.) a ze skutečnosti, že obviněný zůstal nečinný, nelze usuzovat na jeho vinu. III. Z rozdílů v dokazování mezi trestním řízením a řízením daňovým je zřejmé, že výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné vyvozovat trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.zák. IV. Orgány činné v trestním řízení nejsou vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení určité daně či případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správce daně o výši zkrácené daně, ale mají povinnost podle § 2 odst.5 tr.ř. samy zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. V. Učinná lítost podle § 66 tr. zák. není v zásadě vyloučena ani u pachatelů trest

K výkladu § 477 odst. 1 obchodního zákoníku v souvislosti se zákony České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů IV. ÚS 499/98 Názor ohledně výkladu a aplikace § 477 odst. 1 obchodního zákoníku, že placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, neboť pojmově placení daně znamená platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému subjektu nabízel za úhradu daně poskytnutí určitého ekvivalentu, a z toho dovozený závěr, že daňová povinnost je zcela nepochybně povinností veřejného práva, přičemž daňovým předpisem je jakýkoliv přenos daňové povinnosti zakázán, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť i podle jeho názoru je daňová povinnost plátce daně povinností veřejnoprávní. Tato povinnost vzniká na základě skutečností stanovených zákonem, přičemž zákon ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, upravuje kogentně i to, který subjekt tuto povinnost má, zatímco zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zakazuje přenos této povinnosti, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Názor, že takovým zvláštním právním předpisem je obchodní zákoník, který v ustanovení týkajícím se prodeje podniku, resp. části podniku, v § 477 odst. 1 stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, je mylný, neboť v případě daňové povinnosti je plátce daně ve vztahu vůči orgánu veřejné moci, který rozhoduje o jeho právech a povinnostech. Plátce daně jako subjekt veřejnoprávního vztahu není vůči orgánu veřejné moci v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (viz Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, č. 3, Brno, 1992. str. 11). Smlouva o prodeji podniku, resp. části podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení, a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závaz

III. ÚS 133/98 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 3. listopadu 1998 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti M., zastoupeného advokátem JUDr. D.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 1997, č.j. 28 Ca 33/97-27, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 7. ledna 1997, č. j. 3627/120/96, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. j. 10184/971/96 na daň z příjmu právnických osob za rok 1994, vydanému F.ú., dne 23. července 1996, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 23. března 1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 1997, č. j. 28 Ca 33/97-27, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 7. ledna 1997, č. j. 3627/120/96, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. j. 10184/971/96 na daň z příjmu právnických osob za rok 1994, vydanému F.ú. dne 23. července 1996. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, vyplývajících z č1. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, ze spisu sp. zn. 28 Ca 33/97, který si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, a ze správního spisu daňového subjektu M., jejž si Ústavní soud vyžádal od F.ú., bylo zjištěno následující: F.ú. stanovil stěžovateli dne 23. července 1996 dodatečný platební výměr č.j. 10184/971/96 ve výši 82.740.-Kč, když na základě daňové kontroly za rok 1994 dospěl k závěru, že tento neoprávněně zvýšil výdaje vynaložené k dosažení, zaj

USDaPop Daně a poplatky USPrVlM Právo vlastnit majetek, nabývání majetku II. ÚS 91/98 > Postupem obecného soudu je porušena zásada spravedlivého procesu, když se soud přesvědčivě nevyrovnal se situací, v níž na jedné straně vznikla povinnost vrátit kupní cenu jako bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné kupní smlouvy a na druhé straně povinnost dodatečně zaplatit vyměřenou daň z příjmu. < II. senát Ústavního rozhodl dne 16. září 1998 sp. zn. II. ÚS 91/98 ve věci ústavní stížnosti M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1997 sp. zn. 10 Ca 330/97, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Písku - platebnímu výměru č. 255 ze dne 5. prosince 1996 čj. 101691/96/27196/031/1996 takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 330/97, ze dne 3. prosince 1997 a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku - platební výměr č. 255 ze dne 5. prosince 1996 č.j. 101691/96/27196/031/1996, včetně rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997, se zrušují. Odůvodnění 1.M. S. ústavní stížností ze dne 24. února 1998, osobně doručenou Ústavnímu soudu dne 26. února 1998, napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1997, sp. zn. 10 Ca 330/97, jímž tento soud zamítl žalobu stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Písek - platebnímu výměru č. 225 ze dne 5. prosince 1996, č.j. 101691/96/27196/031/1996 o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1993 ve výši 2 865 908,- Kč. Stěžovatel podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož je ústavní

III. ÚS 156/98 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o ústavní stížnosti navrhovatelky Z.K., zastoupené advokátkou JUDr. V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 350/96-25, ze dne 4. prosince 1997, ve spojení s rozhodnutím FŘ, čj. FŘ1 144/1/95, ze dne 9. srpna 1996, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatelka podala dne 3. dubna 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. dubna 1998. Podaná stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 350/96-25, ze dne 4. prosince 1997, ve spojení s rozhodnutím FŘ, čj. FŘ1144/ 1 /95, ze dne 9. srpna 1996. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 350/96 a spis F.ú., sp.zn. FŘ-1144/1/95 a z nich zjistil, že ve dnech 26. květnu až 13. červenec 1994 provedl F.ú. kontrolu daně z příjmu obyvatelstva za rok 1992 a z příjmu fyzických osob za rok 1993 u pana K.K. Kontrolou bylo zjištěno, že pan K. rozdělil v přiznání k dani z příjmů obyvatelstva za rok 1992 základ daně rovným dílem mezi sebe a slečnu Z.H., později provdanou K. (navrhovatelku), žijící s ním ve společné domácnosti. V daňovém přiznání bylo uvedeno, že základ daně je rozdělen jako příjem ze společné výdělečné činnosti manželů (§ 5 odst. 6 zákona č. 389/1990 Sb.). Podnikání pana K.K. bylo proto kvalifikováno jako samostatné podnikání a na základě toho mu byla doměřena daňová povinnost (daň) z celého základu daně. Kontrolou roku 1993 finanční úřad zjistil, že pan K.K. rozdělil v přiznání k dani z příjmů fyzických osob příjmy a výdaje v poměru 70:30 na sebe a navrhovatelku. F.ú. hodnotil toto rozdělení jako postup, který je v rozporu s ust. § 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro rok 1993 a v souladu s odst. 2 citovaného ustanovení základ daně upravil tak, že u navrhovatelky

I. ÚS 383/97 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky v právní věci navrhovatele ing. O.F., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v O. a Finančního úřadu v R., takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 231/96, ze dne 20. 6. 1997, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v O., č. j. FŘ 3875/110/95/Ry, ze dne 16. 2. 1996, a rozhodnutím Finančního úřadu v R. - dodatečného platebního výměru - č. 301 za rok 1993, č. j. 301/210/94/PVFO/Hr, ze dne 11. 11. 1994. Uvedeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu navrhovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství, jímž bylo změněno rozhodnutí finančního úřadu - dodatečný platový výměr č. 301, kterým stanovil navrhovateli doplatek daně za rok 1993, ve výši 2 040 975 Kč. Navrhovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a jemu předcházejícími rozhodnutími finančního úřadu a finančního ředitelství byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na rovné postavení před soudem. Dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a rovněž došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, které umožňují uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem. Navrhovatel toto své stanovisko odůvodnil tím, že nesouhlasí s právními závěry soudu uvedenými v rozsudku. Uvedl, že soud vycházel z ustanovení § 2501 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, dále z ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., podle něhož ochrana zájmů

I. ÚS 28/98 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S., a. s., zastoupené advokátem JUDr. F. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 16 Ca 5/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Rozhodnutím Celního úřadu Rumburk ze dne 20. 8. 1996, č.j. 627/96, TR/11-0016/CD/96, byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 400.000 Kč za to, že se dopustila celního deliktu. Podstata tohoto celního deliktu (§ 298 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon v platném znění, dále jen "celní zákon") spočívala v tom, že stěžovatelka v letech 1993 až 1995 podala Celnímu úřadu Rumburk celní prohlášení, jimiž navrhla propuštění zboží do celního režimu "volný oběh" s nesprávně uvedenými údaji v odstavci 22, 46 a 47 Jednotné celní deklarace a tak způsobila, že zboží dovezené od firmy R. Z. Budapest (dále jen "R.I') bylo celním úřadem propuštěno na základě nesprávných údajů s vyměřením a vybráním cla o 629.172 Kč méně a daně z přidané hodnoty o 2.618.350 Kč nižší "než mělo být". Tím prý porušila ustanovení § 105 odst. 4 celního zákona a zájem společnosti způsobem uvedeným v ustanovení § 293 písm. d) celního zákona. V odůvodnění rozhodnutí celní úřad zejména uvedl, že podání celního prohlášení je považováno za projev vůle deklaranta navrhnout předmětné zboží k projednání a k propuštění do příslušného režimu a jeho podáním deklarant zároveň potvR.uje správnost údajů v něm obsažených a pravost dokladů, jimiž je doloženo. V dané věci celní úřad dospěl k závěru, že S., a.s., prováděla dvojí účtování dováženého zboží a tím se dopustila správního deliktu, za který byla - s přihlédnutím k jeho závažnosti a časovému období, v němž k němu docházelo - sankcionována. Oblastní celní úřad Varnsdorf rozhodnutím ze dne 7. 11. 1996, sp. zn. 2716/96, zamítl odvolání pr

K dobré víře pro účely přeměn obchodních společností a družstev § 49 zák. o přeměnách Dobrá víra je vnitřní přesvědčení nabyvatele, že nejedná protiprávně, když si určitou věc přisvojuje. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3.1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96 Z odůvodnění: Jedním ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením ve smyslu ustanovení § l460-l464 obecného zákoníku občanského z roku l8ll (dále jen o. z. o.) a ustanovení § l45 zák. č. l45/l950 Sb. byla existence dobré víry na straně nabyvatele. Dobrá víra je vnitřní přesvědčení nabyvatele, že nejedná protiprávně, když si určitou věc přisvojuje. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením.

USDaPop Daně a poplatky IV. ÚS 173/97 > Za jednoduchý případ ve smyslu ustanovení § 250f o. s. ř. nelze považovat věc, kdy jiný krajský soud, než soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, zabývající se stejnou právní otázkou, dospěl ke zcela opačnému závěru. < Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. října 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti RNDr. T. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1997, čj. 28 Ca 1/96-10, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1997, čj. 28 Ca 1/96-10, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, zamítajícímu žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 26. 10. 1995, čj. 1729/12/95, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Praha - západ ze dne 13. 6. 1994, čj. 12839/22, o uložení pokuty podle § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel mimo jiné uvádí, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu byla uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši Kč 200 000,--, kterážto povinnost však může být uložena toliko na základě zákona a v jeho mezích. Finanční úřad, který pokutu uložil, však není oprávněn podle již citovaného ustanovení zákona o účetnictví tak učinit. Současně poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 1996, čj. 10 Ca 402/96-27, v němž tento soud, zabývající se stejnou právní otázkou, dospěl ke zcela opačnému závěru. Z uvedených, jakož i dalších důvodů, navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9. 9. 1997 mimo jiné uvedl, že v projednávané věci neposuzoval kompetenci finančních orgánů podle poznámky č. 9 uvedené v zákoně č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů,

USDaPop Daně a poplatky IV. ÚS 167/97 > Je-li formálním znakem právní normy náležitá, zákonem předepsaná publikace, v daném případě ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nepostačuje k naplnění tohoto znaku a nesplňuje podmínku náležitosti jen povšechný odkaz v opatření, vydaného Ministerstvem financí ČR, o převzetí opatření vydaných bývalým Ministerstvem financí ČSFR, podle § 4 odst. 2 citovaného zákona, a to na opatření, jež doposud publikována nebyla a v publikovaném oznámení (registraci) nejsou jednotlivě uvedena ani pojmenována. < Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. srpna 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené I. S., advokátem AK v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1997, čj. 10 Ca 234/96-65, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1997, čj. 10 Ca 234/96-65, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, zamítajícímu žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 1996, čj. 1693/1995-1, stěžovatelka poukazuje zejména na tu skutečnost, že opatření Federálního ministerstva financí ze dne 23. 12. 1992, čj. V/1-31370/1992, na jehož podkladě jí byla uložena daňová povinnost, se nestalo součástí právního řádu České republiky. Z těchto, jakož i z dalších důvodů, proto navrhuje, aby její ústavní stížnosti bylo pro porušení ústavně zaručených práv podle článku 11 odst. 5 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") vyhověno a napadený rozsudek byl zrušen. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 31. 7. 1997 mimo jiné uvedl, že podmínka publikace předmětného opatření formou oznám

I. Jednání zaměstnavatele, který vyplatí mzdy zaměstnancům, ale neodvede za ně zálohy na daň, pojistné na zdravotní pojištění nebo pojistné na sociální zabezpečení správci daně, příslušné zdravotní pojišťovně, resp. správě sociálního zabezpečení, a použije je k jinému účelu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. 1) II. Peněžní deník, jehož vedení je předepsáno ustanovením § 15 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, je nutno považovat za podklad sloužící ke kontrole hospodaření ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. zák. Pokud obviněný nevedl takový deník, popř. jej nevedl způsobem předepsaným tímto zákonem v úmyslu zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody, naplňuje toto jeho opomenutí znaky trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. 2) Z odůvodnění. Nejvyšší soud České republiky k stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti ČR rozhodl tak. že napadené usnesení okresního státního zástupce v Příbrami ze dne 10. 11. 1996 sp. zn. 1 Zt 625/95 ve výroku o zastavení trestního stíhání uvedeném pod bodem II. zrušil a okresnímu státnímu zástupci v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Napadeným usnesením ze dne 10. 11. 1996 sp. zn. 1 Zt 625/95 rozhodl okresní státní zástupce v Příbrami předně výrokem uvedeným pod bodem I., jímž podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušil usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Příbrami ČVS: OVV-22/95 ze dne 31. 10. 1996, kterým vyšetřovatel zastavil trestní stíhání obviněného P. K. podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. že nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal obviněný. Podle sdělení obvinění ze dne 5. 10. 1995 je P. K. kladeno za vinu, že jako majitel stavební firmy za dobu leden 1994 až leden 1995 krátil svým zaměstnancům mzdu o dávky, které byl povinen odvést na Okresní správu sociálního zabezpečení v Příbrami

a) Aplikace ust. 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků je vázána na ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků podle něhož je správce daně povinen vycházet při stanovení daňové povinnosti ze skutečností, které jsou pro stanovení daně rozhodné. Je také povinen tyto skutečnosti zjišťovat co nejúplněji. Pokud je daňový subjekt neprokáže nebo pochybnosti správce daně nevyvrátí, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Způsob stanovení daně je tedy způsobem náhradním v případech, že daň nelze stanovit prvotně v rámci řádného dokazování. Pojem pomůcky je charakterizován v ust. § 31 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků a to jako svou podstatou "nepřímý důkaz". Na základě těchto indicií tak usuzuje správce daně o daňové povinnosti, kterou nelze prokázat jinak a kterou bez tohoto postupu by nebylo možné prokázat jinak. b) Pokud daňový subjekt svá tvrzení nedokáže, ani pochybnosti nevyvrátí, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Návrh stížnosti Navrhovatel svým návrhem napadá rozhodnutí krajského soudu ze dne 18. 7. 1996. Tímto rozsudkem zamítl obecný soud žalobou navrhovatele na správní přezkum soudní ve věci rozhodnutí finančního úřadu ze dne 11. 5. 1995 ( dodatečný platební výměr), které bylo potvrzeno rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 10. 110. 1995. Citovanými správními rozhodnutími byla navrhovateli doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1993 ve výši 6 750 Kč. Stěžovatel současně s ústavní stížností navrhl zrušení § 50 odst. 5 Zák. č. 337/1992 Sb., ve znění novel, ve smyslu ust. § 64 odst. 1 písm. d) a

USDaPop Daně a poplatky IV. ÚS 186/96 > Z ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze dovodit, že sám pojem "splatný daňový nedoplatek" předpokládá, že správce daně daňovému subjektu daň již vyměřil a předepsal. Napadená výzva finančního úřadu a na ni navazující rozhodnutí finančního ředitelství však deklarují daňovou povinnost, která rozhodnutím správního orgánu nebyla dosud založena. Takové rozhodnutí deklaratorní povahy má nepochybně všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, a nelze je proto považovat za rozhodnutí pouhé procesní povahy odůvodňující zastavení řízení podle ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř. < Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. října 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 1996, čj. 30 Ca 26/96-18, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1995, čj. FŘ/2260/95, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 1996, čj. 30 Ca 26/96-18, se zrušuje. O d ů v o d n ě n í: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i výzvě k zaplacení daňového nedoplatku, vydané Finančním úřadem v Jaroměři dne 17. 7. 1995 pod čj. 2446/95/S/1673/HB, ve spojení s výše uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové, stěžovatel v podstatě uvádí, že kontrola provedená Finančním úřadem v Jaroměři byla završena výzvou k úhradě daňového nedoplatku, nikoli rozhodnutím, ukládajícím mu daňovou povinnost. V tom tkví důvod, proč se stěžovatel snažil obsah předmětné výzvy zvrátit ve svůj prospěch, to se mu však nepodařilo nejen v řízení u Finančního ředitelství v Hradci Králové, ale ani v řízení před krajským soudem, jenž svým rozhodnutím o zastavení řízení odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených důvodů stěžovatel pr

nUSDaPop Daně a poplatky Pl. ÚS 38/95 > Ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami. < Plénum Ústavního soudu České republikyve věci návrhu J.M., zastoupeného JUDr. P.K., advokátem, na zrušení části ustanovení § 31 odst. 9, vyjádřené slovy "nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván" zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, t a k t o : Návrh se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í: I. Dne 19. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost J.M., zastoupeného JUDr. P.K. Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, č. j. 29 Ca 393/94-24, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č. j. FŘ 3171/230/94, ze dne 18. 10. 1994. Tímto rozhodnutím, ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu ve Znojmě, mu byla vyměřena daň podle pomůcek, a to ve smyslu § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Spolu s touto stížností byl podán návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 9 cit. zákona, a to v části vyjádřené slovy "nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván". IV. senát dospěl k závěru, že napadené ustanovení bylo aplikováno ve správních rozhodnutích i v rozhodnutí soudu, které je předmětem samotné ústavní stížnosti, a že jsou tedy splněny podmínky § 74 zákona o Ústavním soudu. Proto řízení podle § 78 odst. 1 tohoto zákona usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/95, ze dne 4. 12. 1995, přerušil a postoupil návrh k rozhodn

K volbě fóra ve stanovách akciové společnosti § 45 až 49 zák. o přeměnách Založení společnosti je výrazem existence společenství zájmů mezi akcionáři směřujících ke společnému cíli. Aby tohoto cíle bylo dosaženo, stává se každý akcionář ve vztahu k ostatním akcionářům a orgánům společnosti nositelem práv a povinností vymezených ve stanovách společnosti. Stane-li se osoba akcionářem společnosti a zůstává jím, podřizuje se tím veškerým ustanovením stanov společnosti, jakož i rozhodnutím přijatým orgány společnosti v souladu s příslušnými ustanoveními národního práva a stanov, i kdyby s těmito ustanoveními či rozhodnutími nesouhlasil. Bez ohledu na to, jakým způsobem akcionář společnosti své akcie nabyl, ví, nebo by měl vědět, že je vázán stanovami společnosti a jejich změnami přijatými orgány společnosti v souladu s ustanoveními národního práva a stanov. Obsahují-li tedy stanovy klauzuli zakládající soudní příslušnost, lze předpokládat, že každý akcionář si je této skutečnosti vědom a že s danou příslušností souhlasí, jsou-li stanovy uloženy na místě, k němuž má přístup, jako je např. sídlo společnosti, nebo obchodní rejstřík. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. března 1992, ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc v. Wolfgang Petereit Poznámka: Překlad uvedeného rozsudku ESD byl převzat z Oddělení mezinárodního práva soukromého a obchodního Právnické fakulty Masarykovy univerzity (přeložili Lenka Červenková, Michal Hrabovský, David Rajsigl a Hana Stratilová). Z odůvodnění: 6. Článek 17 Bruselské úmluvy říká, že pokud se strany, z nichž má jedna nebo druhá domicil ve smluvním státě, dohodly, že soud nebo soudy smluvního státu mají pravomoc k urovnání jakýchkoli sporů, které vznikají, nebo které mohou vzniknout v souvislosti s určitým právním vztahem, pak tento soud nebo tyto soudy mají výlučnou soudní pravomoc. 7. Je nezbytné zkoumat, zda doložka proro

Jediným rozhodujícím znakem pro rozlišení mezi trestným činem poškozování spotřebitele podle § 121 tr. zák. a proviněním proti zájmům socialistického hospodářství podle § 17 písm. b) zák. č. 38/1961 Sb. je rozsah, v němž pachatel spotřebitele poškozuje. Za poškozování spotřebitelů ve větším rozsahu ve smyslu § 121 odst. 1 tr. zák. se považuje poškozování v částce výrazněji převyšující 500,- Kčs. Nedosahuje-li poškozování této výše, jde o provinění proti zájmům socialistického hospodářství podle § 17 písm. b) zák. č. 38/1961 Sb. Zásada uvedená v § 16 odst. 1 věta druhá a v § 18 odst. 1 věta druhá zák. č. 38/1961 Sb., že jednání nelze stíhat jako provinění, dopustí-li se provinilý občan činu proti majetku opětovně nebo je-li jeho čin z jiných důvodů zvlášť zavržitelný, se nevztahuje na ustanovení § 17 písm. b) zák. č. 38/1961 Sb. I opětovné nebo z jiných důvodů zvlášť zavržitelné poškozování spotřebitelů v menším rozsahu nutno posoudit jako provinění proti zájmům socialistického hospodářství podle § 17 písm. b) zák. č. 38/1961 Sb.