Judikáty - strana 326

(I.) Zvýšené výdaje advokáta na stravu, způsobené vzdálenosti jeho bytu od místa advokátní kanceláře, nemají povahu stravného. (II.) Náklady dopravy mezi bytem a místem advokátní kanceláře nenáležejí svojí povahou do provozovacího nákladu advokátní kanceláře. Prejudikatura: k I. srov. nález F 10.127/41, k III. nálezu F 7499/35. Z odůvodnění: 1. Pokud jde o částku 5.800 K (stravné), namítá stížnost, poukazujíc na ustanovení § 17 č. 4 zákon o př. dani v podstatě toto: Stěžovatel bydlí s manželkou a 5, resp. 4 dětmi ze zdravotních a sociálních důvodů mimo město v rodinném domku, ležícím v polích, vzdáleném od tratě elektrické dráhy. Vzhledem ke vzdálenosti a ztrátě času nemůže stěžovatel dojížděti na oběd, na svačiny a někdy i na večeře a je nucen obstarati si stravu sám v blízkosti kanceláře. Výklad, projevený v názoru žalovaného úřadu, že zákon i prováděcí nařízení povolují odpočet pouze při obvyklých nákladech poplatníka při obchodních cestách, tedy v místech mimo jeho bydliště a provozovny, nepřipouští prý však ani zákon, ani prováděcí nařízení, o bydlišti ani provozovně není v citovaných ustanoveních zmínky, neboť je tam stanovena odčitatelnost přiměřeného nutného zvýšení nákladu na výživu při výkonu povolání mimo dům. Zákon chtěl odstraniti nevýhody, vznikající z nutnosti provádění výkonu povolání mimo dům, jak tomu svědčí i důvodová zpráva, vyzdvihující, že novela zařadila do odčitatelných položek též výdaje, které má poplatník ve zvýšené míře při výkonu svého povolání, nikoliv jen při obchodních cestách, jež mohou býti i investicí, a že zákonodárce chtěl dosáhnouti zlepšení. Spojitost "nocležné a stravné" nepřipouští jiného výkladu, než že je nutno odečísti přiměřená zvýšení nákladů na nocleh a stravu, což vše značí možnost odpočtu nákladu na výživu, nikoliv však jen na obchodní cestě. Prováděcí nařízení nijak neoslabuje a ani nemůže oslabiti tendenci zákona, ani zákon měniti. Tyto námitky neshledal nejvyšší správní soud důvodnými. Paragraf 17 č. 4 zákona o

(I.) Podstatným znakem služebního poměru je, že druh, množství a doba služebních úkonů se neřídí vůli a dispozicemi zaměstnance, nýbrž zaměstnavatele a že tudíž vůle zaměstnance a volnost dispozic musí v mezích převzaté povinnosti ke konání služby ustoupit vůli zaměstnavatelově; zaměstnanec je smluvně zavázán pracovat pro zaměstnavatele po určitou dobu i tehdy, když by tak již činit nechtěl, a zaměstnavatel může konání těchto služeb na zaměstnanci také vynutit; k pojmu služebního poměru se vyžaduje úplná závislost zaměstnancova co do druhu, množství a doby služebních úkonů na vůli a dispozicích zaměstnavatele v rámci převzaté povinnosti konat služby. (II.) Okolnost, že manžel má prokuru v podniku své manželky, nekvalifikuje ho sama o sobě ještě jako zaměstnance tohoto podniku. Prejudikatura: k I. nálezu F 6462/32, 7663/35 a 8009/36. Z odůvodnění: Odvolání proti tomuto předpisu zamítl žalovaný úřad z těchto důvodů: "Poměr manžela ve Vašem podniku nelze posuzovati jako služební poměr; proto nemůže býti částka, vyplacená jemu jako plat, odečtena ze základu výdělkové daně. V odpovědi na výzvu z 3. června 1940 tvrdíte sice, že manžel od 1. července 1933, kdy jste převzala firmu po zemřelém otci, zůstal jako dosud prokuristou, resp. cestujícím ve stejném poměru, že jest ještě přihlášen k nemocenskému a penzijnímu pojištění a že stále dostává pevný měsíční plat; tyto okolnosti však samy o sobě neprokazují služební poměr, i když dále tvrdíte, že doba, druh atd. služebních úkonů prokuristy K. byla vždy odvislá od zaměstnavatele a že firma samo zřejmě nesla ze svého ztráty, vyvolané podle okolností jeho činností. Neuvádíte totiž žádné určité skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovati na takovou úplnou podřízenost a vázanost ve vyznačeném směru, ku př., že by byl povinen navštěvovati jen určité zákazníky v určitou

Existence manželství zakládá právní domněnku, že je mezi manžely založena jednotná domácnost jako spotřební společenství; tuto domněnku může poplatník vyvrátit a v takovém případě stihá průkazní břímě poplatníka. Prejudikatura: k I. nálezu F 6999/34, 8655/37 a 9381/39, k II. srov. nález F 7861/35. Z odůvodnění: 1. Důchod manželky stěžovatelovy: Stížnost namítá, že uvedený důchod byl neprávem zdaněn společně s důchodem stěžovatelovým, neboť stěžovatelova manželka nežije s ním ve společné domácnosti, takže úřad neměl ani podkladu pro právní domněnku společného bydliště; nebylo na stěžovateli, aby prokázal, že nebydlí s manželkou ve společné domácnosti, nýbrž bylo povinností úřadu, aby zjistil, mají-li manželé společné bydliště. Důkaz lze vésti jen korespondencí (soukromými dopisy), který však nebyl úřadem připuštěn, což zakládá vadnost řízení. Námitky ty neshledal soud důvodnými. Nejvyšší správní soud vyslovil již v nálezech z 21. února 1934 č. 6237/31, F 6999, z 25. června 1937 č. 12.836, F 8655 a z 23. ledna 1939 č. 4151/36-5, F 9381, právní názor, že "existence manželství zakládá podle § 5 odst. 4 zákona o př. dani č. 76/1927 Sb. právní domněnku, že je mezi manžely založena jednotná domácnost jako spotřební společenství, že tuto domněnku může poplatník vyvrátiti a že v takovém případě stihá průkazní břímě poplatníka". Na tomto názoru trvá soud i v daném případě, kde jde o daň důchodovou na rok 1939 podle zákona o př. danive znění zákona č. 226/1936 Sb., neboť ustanovení § 5 odst. 4 má v obou citovaných zákonech stejné znění, a co do jeho odůvodnění poukazuje podle § 30 svého jednacího řáduna důvody v citovaných nálezech uvedené, jimiž jsou vyvráceny námitky stížnosti, tvrdící v tomto směru opak. ----- 4. Investiční vydání, uvedená sub 5. výzvy z 21. března 1940: Stížnost tu především namítá, že zmíněná vydání nejsou investicemi, poněvadž jsou vydáními za předměty rychle opotřebovatelné; námitka ta je bezdůvodná již proto, poněvadž pro kvalifikaci určitých výda

Nedostatek přímého osvětlování a větrání místnosti nevylučuje sám o sobě její obytnost. Prejudikatura: k I. nálezu F 10.401/42. Z odůvodnění: Stížnost namítá dále, že je nesprávný názor žalovaného úřadu, že nebylo třeba slyšeti znalce. V tom směru uvádí, že jedině znalci mohou vysloviti, zda určitou místnost vzhledem k stavebnímu stavu lze považovati za obytnou či nikoli. Nebyli-li tedy slyšeni znalci z oboru stavitelství, resp. architektury, je řízení vadné. Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčiti tomuto stanovisku stížnosti. Soud tento vyslovil a odůvodnil již v nálezu z 18. srpna 1942 č. 1191/40-2, že úřad, rozhodující o dočasném osvobození od daně domovní, nemusí slyšeti znalce o tom, je-li určitá místnost místností obytnou z hlediska § 161 zákona o př. dani. Na názoru tom trvá soud i v tomto případě a odkazuje podle § 30 jednacího řádu pro nejvyšší správní soud na důvody citovaného nálezu. Není tedy nezákonným ani vadným, nebyli-li slyšeni znalci z oboru stavitelství, resp. architektury, jak stížnost vytýká, nýbrž byli-li k místní prohlídce budovy přibráni dva majitelé domu z obce (§ 139 a § 323 odst. 2 zákona o př. dani). Ve věci samé je na sporu otázka, zda místnosti č. 61, 76, 92, 107, 122, 135, 150, 165, 180 a 195 vzhledem k jejich stavebnímu stavu lze pokládati za místnosti k obývání způsobilé a tedy za obytné podle § 161 odst. 2 zákona o př. dani, což stížnost popírá. Jak z naříkaného rozhodnutí je patrno, opřel žalovaný úřad svůj závěr, že jde o místnosti obytné, o jejich stavební stav; při tom poukázal na skutečnosti, zjištěné v odd. X protokolu o místní prohlídce, konané za přítomnosti zástupce stěžovatelů 14. září 1939. Tato část protokolu zní: "Účelem místní prohlídky jest zjištění obyvatelnosti součástí, označených v místopisu č. 61, 76, 92, 107, 122, 135, 150, 165, 180 a 195. Tyto mají výměru: 20.59,

Pod pojmem "sdružení osob" jako subjektu daně se rozumí i sdružení fyzických osob, z nichž každá je již samostatným subjektem všeobecné daně výdělkové, jestliže se tyto osoby sdružily k provozu výdělečného podniku, jde-li při tom o činnost trvalejšího rázu. Prejudikatura: k I. srov. nález F 8251/36 a 10.020/41. Z odůvodnění: Stěžovatelé vytýkají dále, že jejich sdružení nemělo býti posuzováno jako samostatný subjekt právní a že naříkaná rozhodnutí neobsahují konkrétních zjištění určitých skutečností, ze kterých by úřady mohly k takovému názoru přijíti; pouhé znění razítka nemůže právní povahu takového subjektu určiti. Neboť oba jako podnikatelé samostatně zdanění se sdružili ku provádění stavebního podnikání již v roce 1932 a to pouze za účelem zmenšení režie a dále z toho důvodu, aby při omezených finančních prostředcích jednotlivců mohli snáze převzíti provádění větších staveb, tedy za účelem snažšího vyřizování zakázek. Při tom si ponechali volnost prováděti zakázky každý samostatně na vlastní účty. I v tomto směru je stížnost bezdůvodná. Žalovaný úřad ze znění razítka zjistil, že sdružení vystupuje pod zvláštním jménem, z pouhého jeho znění však na právní povahu sdružení neusuzoval. Stěžovatelé přehlížejí, že úřad tvůj závěr založil na skutečnosti, že jde o sdružení za účelem provádění staveb na společný účet, a poukazuje na to, že sdružení vystupuje pod zvláštním jménem. To jsou tedy konkrétní skutečnosti, na nichž je rozhodnutí založeno. Stěžovatelé nevyvracejí tyto předpoklady, avšak při svých vývodech, jimiž popírají samostatnost sdružení jako daňového subjektu, je pomíjejí. Zůstává tudíž skutkový základ rozhodnutí neotřesen. Podle § 46 zákona o př. dani jsou všeobecné dani výdělkové podrobeny osoby nebo sdružení osob, které v tuzemsku svým jménem provozují výdělečný podnik nebo vykonávají zaměstnání, směřující k dosažení zisku. Z doslovu tohoto zákonného ustanovení je patrno, že pod pojmem "sdružení osobu nutno rozuměti i sdružení fyzických osob, z ni

Obstarávání správy domu advokátem jako plnomocníkem majitele domu, i když jeho zmocnění bylo omezeno dispozicemi zmocnitele, nemá povahy zaměstnání, vykonávaného ve služebním poměru. Prejudikatura: nález F 6462/32. Z odůvodnění: Naříkanými rozhodnutími, pokud jsou stížnostmi napadena, byla zamítnuta stěžovatelova odvolání z vyměření všeobecné daně výdělkové na berní léta 1938 a 1939 z důvodu, že do základu daně dlužno zahrnouti i výtěžek stěžovatelův z obstarávání správy domů, neboť obstarávání správy domě dlužno považovati za činnost, vykonávanou v souvislosti s provozem advokacie a nikoliv za činnost ve služebním poměru. Z prohlášení Dr. E. - jemuž stěžovatel správu domů vede - je zřejmo, že jde o výkony, prováděné v poměru mandátním a nikoli v poměru služebním ve smyslu ustanovení §§ 1151 až 1164 o. z. o. ve znění novely č. 69/1916 říšského zákona. Z uvedeného prohlášení není zřejmo, že by stěžovatel nemohl výkony vésti zaměstnanci své advokátní kanceláře, resp. substitutem, čili že schází zde hlavní znak služebního poměru, t.j. povinnost k osobním službám. O stížnostech na tato rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud: Obě stížnosti namítají shodně nezákonnost naříkaného rozhodnutí, kterou spatřují v tom, že žalovaný úřad posoudil věc po stránce právní nesprávně, neboť podle názoru stěžovatele byly v daném případě dány všechny předpoklady smlouvy služební. Stížnostem nemohl nejvyšší správní soud přisvědčiti. Obíraje se otázkou výkladu služebního poměru podle § 47 odst. 1 č. 2 zákona o př. dani, vyslovil nejvyšší správní soud již v nálezu F 6462, k jehož důvodům se podle § 30 jednacího řádu pro nejvyšší správní soud č. 191/1937 Sb. poukazuje, právní názor, na němž setrval i v daném případě, že totiž, jde-li podle tvrzení strany o služební poměr povahy soukromoprávní, dlužno otázku pojmu

Daněmi a dávkami, placenými při celním odbavení, jako položkami vylučitelnými ze základu daně rozumí jen daně a dávky, které vyměřují a vybírají celní úřady při celním projednávání jako součást celní pohledávky. Z odůvodnění: I. Podle správních spisů opírala stěžovatelka v odvolání svůj požadavek ohledně vyloučení zaplacené potravní daně na čáře ze základu daně z obratu především o ustanovení § 9 odst. 2, věta 2. zákona o dani z obratu ve znění zákona č. 265/1935 Sb. Žalovaný úřad, jak patrno z odůvodnění naříkaného rozhodnutí, - zamítnuv tento stěžovatelčin požadavek - vycházel z právního názoru, že potravní daň na čáře nelze v daném případě proto vyloučiti ze základu daně z obratu, že není součástí celní pohledávky a není vyměřována a vybírána celními úřady, pročež ji nelze pokládati za daň, resp. dávku, zapravenou při celním odbavení. Stěžovatelka, brojíc proti správnosti tohoto právního názoru žalovaného úřadu, stojí na stanovisku, že pro otázku vylučitelnosti potravní daně na čáře ze základu daně z obratu je rozhodná toliko časová souvislost placení potravní daně s celním odbavením. Leč tohoto stanoviska stížnosti soud nesdílí. V § 9 odst. 2, věta 2. zákona o dani z obratu č. 268/1923 Sb. ve znění zákona č. 265/1935 Sb. - který platí pro daný případ, kdy jde o daň z obratu za rok 1938 - se stanoví: "Zasílatelé a majetníci skladišť mohou si vyloučiti z úplaty za svůj výkon clo, daně a dávky, které protektorátu zaplatili při celním odbavení, účtují-li je komitentovi zvláště." Z doslovu tohoto ustanovení jde najevo, že daněmi a dávkami, placenými při celním odbavení, lze rozuměti jen ony daně a dávky, které vyměřují a vybírají celní úřady při celním projednávání jako součást celní pohledávky (vide též § 8 odst. 3, § 11 odst. 1 a § 108 odst. 1 celního zákona č. 114/1927 Sb.). Je tedy z hlediska § 9 odst. 2, věta 2. citovaného zá

Nástavbou není pouhé rozšíření existujícího již patra, pozůstávajícího ze světlé komory v podkroví budovy. Prejudikatura: srov. nález F 6941/34 a 8483/37. Z odůvodnění: I. Stížnost namítá, že v podkroví budovy stávala původně pouze půda, na níž byla část oddělena k ukládání věcí pod názvem komora; tato místnost byla přeměněna na obytnou tím, že zřízeno úplně nové zdivo, položena podlaha, opatřena okna a dveře a upraven vchod z chodby; neexistovalo tedy na domě patro, jak je tomu nyní přistavěním bytu, a jde tedy o zvýšení dosavadního stavení zřízením nového, dosud neexistujícího patra na části budovy, nikoli o rozšíření stávajícího patra; nutno tudíž provedenou stavbu pokládati a) jednak za nástavbu, b) jednak za přestavbu. Ad a) Jak z naříkaného rozhodnutí patrno, vyslovil v něm žalovaný úřad, že v daném případě nejde o nástavbu, t. j. o zvýšení dosavadní budovy zřízením nového, dosud neexistujícího patra, nýbrž že jde jen o rozšíření existujícího již patra; při tom poukázal na skutkové zjištění v protokolu z 25. dubna 1929, potvrzené podpisem stěžovatele, že v podkroví byla dříve světlá komora. Stížnost nenamítá (§ 18 zákona o nejvyšším správním soudě), že žalovaný úřad neměl ve zmíněném protokole dostatečnou oporu pro svůj závěr, že v podkroví byla dříve světlá komora. Ale pak nutno uznati, že žalovaný úřad právem vyslovil, že tu nešlo o zvýšení dosavadní budovy zcizením nového dosud neexistujícího patra, nýbrž jen o rozšíření patra již existujícího, neboť světlou komoru v podkroví budovy považovati je za patro již existující. Stavbu takového druhu nelze však považovati za nástavbu podle ustanovení § 134 odst. 1 písm. c) zákona o př. dani, t. j. zvýšení dosavadního stavení zřízením nových pater (srov. nález F 6941/34, 8483/37). Stížnost nemůže se pro své stanovisko právem dovolávati nálezů tohoto sou

Rozhodujícím kritériem pojmu hlavní výdělečné činnosti, použitého v § 124, odstavce 12 penzijního zákona ve znění zákona č. 117/1934 Sb., je skutečnost, že jde o výdělečnou činnost spojenou s vyšším příjmem, než je příjem ze současně vykonávané výdělečné činnosti jiné. Z odůvodnění: Stížnost hájí názor, že novinářská činnost stěžovatelova byla jeho hlavní výdělečnou činností ve smyslu § 124, odstavce 12 citovaného zákona a že proto úřad zánik novinářského pojištění vyslovil neprávem. Po názoru stížnosti jest rozhodujícím znakem hlavní výdělečné činnosti ve smyslu citované normy okolnost, že jde o činnost spojenou s vyšším příjmem než ostatní činnost současně provozovaná. Stížnost tvrdí, je novinářská činnost stěžovatelova skutečně byla honorována vyšším příjmem než ostatní jeho činnost tajemnická a vytýká, že k této rozhodné okolnosti žalovaný úřad vůbec nebral zřetele a nevypořádal se s obsahem potvrzení zaměstnavatele stěžovatelova, připojeného k odvolání, jímž jest skutečnost ta prokázána. Soud uznal výtku tu důvodnou. Podle ustanovení § 124, odstavce 12, zákona o penzijním pojištění ve znění zákona č. 117/1924 Sb. mají právo účastenství na pojištění novinářů pouze pojištěnci, jichž novinářská činnost jest jejich hlavní výdělečnou činností a jsou-li členy odborných organisací novinářských, které budou ministerstvem sociální péče připuštěny k součinnosti na tomto pojištění. Žalovaný úřad, rozhoduje ve sporu o právu účastenství stěžovatele na tomto pojištění na základě citovaného ustanovení penzijního zákona, vyslovil naříkaným rozhodnutím zánik tohoto práva stěžovatelova dnem 30. listopadu 1937 v podstatě proto, že novinářská činnost stěžovatelova není jeho hlavní výdělečnou činností ve smyslu citované normy. Dlužno tudíž zkoumati, co rozuměti sluší pod pojmem "hlavní výdělečná činnost" ve smyslu citovaného zákonného ustanove

Vykonávání funkce stálého soudního znalce z oboru stavitelství není zaměstnáním, vykonávaným ve služebním poměru. Prejudikatura: srov. nález F 7417/35. Z odůvodnění: Stěžovateli byla z jeho příjmů, které měl jako stálý soudní znalec ....., na základě přiznání těchto příjmů k dani důchodové na berní rok 1939 vyměřena na týž rok též všeobecná daň výdělková. Odvolání, brojící proti zahrnutí těchto příjmů do základu všeobecné daně výdělkové a proti povinnosti k této dani, zamítl žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím. O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud: 1. Pokud jde o příjem stěžovatele z jeho činnosti jako stálého soudního znalce, odůvodnil žalovaný úřad své zamítavé stanovisko takto: "Zápisem do seznamu znalců nevstupuje stavitel do nějakého poměru ke státu, resp. k justiční správě, nýbrž tento zápis umožňuje pouze soudu, aby měl znalce k disposici, kdykoliv toho potřebuje, aniž by tím vznikaly pro stavitele nějaké závazky. Teprve povoláním soudu, aby v jednotlivém případě podal nález a posudek, nastává pro stavitele povinnost podati dobrozdání znalecké v tomto jednotlivém případě, čili vykonati určité dílo. Nelze tedy mluviti o vykonávání služby rázu relativně trvalého, tedy v poměru služebním, nýbrž jde v každém případě o smlouvu o dílo. Proto není možno považovati zaměstnání stálého soudního znalce za zaměstnání, vykonávané ve služebním poměru podle § 47 odst. 1 č. 2 zákona o př. dani, které jedině je vyloučeno z povinnosti všeobecné daně výdělkové." Stěžovatel se snaží ve stížnosti dovoditi, že stálý soudní znalec vykonává svou funkci znalce ve služebním poměru podle § 47 odst. 1 č. 2 zákona o př. dani, a poukazuje v tom směru zejména na to, že stálý soudní znalec vykoná přísahu jednou pro vždy, vztahující se na plnění jeho povinnosti, že je jeho povinností kdykoli vyhověti příkazu soudu k podání znaleckého posudku, jež nesmí bez zákonného důvodu odepříti, že odměna znalce je předem stanovena poplatkovými sazbami, schválenými příslušnými v

"Veřejnoprávní dávkou" není příspěvek, placený takové náboženské společnosti, která není církví státem uznanou. Prejudikatura: k II. nález 7605/21. Z odůvodnění: Stížnost nenapadá ani správnost definice veřejnoprávní daně, jak ji žalovaný úřad podal v naříkaném rozhodnutí z hlediska ustanovení § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani, ani správnost zjištění žalovaného úřadu, že sbor Jednoty českobratrské v K. H. není církví státem uznanou podle zákona č. 68/1874 říšského zákona. Stížnost však spatřuje nezákonnost naříkaného rozhodnutí v tom, že žalovaný úřad považoval uvedené své zjištění za rozhodné a že v důsledku toho nepokládal příspěvek 10.000 K, zaplacený stěžovatelem sboru Jednoty českobratrské v K. H., za veřejnoprávní daň náboženskou, odčitatelnou ve smyslu § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani. Stížnost tu tvrdí, že každá dávka, odvedená (dovolené náboženské organisaci jejími příslušníky, jest bez ohledu na to, zda jde o církev státem uznanou podle zákona č. 68/1874 říšského zákona či nikoliv, veřejnoprávní dani náboženskou, odčitatelnou ve smyslu § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani a to v důsledku ustanovení § 124 ústavní listiny, které praví výslovně, že všechna náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. Podle citované ústavní normy - uvádí tu stížnost, která nerozlišuje mezi církvemi uznanými a neuznanými, jsou si všechna náboženská vyznáni rovna před každým zákonem, tedy i před zákonem o přímých daních, neboť by jinak toto základní ústavní ustanovení nemělo žádného významu. Leč § 15 č. 1 písm. e) zákona o př. dani nepřiznává odčitatelnost veřejnoprávních daní a dávek a tudíž i tzv. náboženské daně od základu daně důchodové se zřetelem na to, jakému určitému účelu ta která daň nebo dávka slouží, neboť přiznává odčitatelnost s jistými výjimkami, které se však netýkají tzv. náboženské daně,

Započítatelnosti zpropitného do základu daně nebo dávky nepřekáží ještě okolnost, že zaměstnanci přijímají zpropitné proti výslovnému zákazu podnikatele. Z odůvodnění: Na sporu je jedině otázka, zda zpropitné, jehož se dostává zaměstnancům zúčastněné strany při provozování jejího podniku ledárenského, lze pokládati za součást pracovního výdělku, započitatelného do základu pro předpis úrazových příspěvků. Žalovaný úřad zodpověděl otázku tu záporně a to z důvodu, že zaměstnanci podniku mají zakázáno přijímati zpropitné a že tento zákaz je čas od času obnovován. Vycházeje z této skutečnosti jako nesporné dospívá žalovaný úřad k závěru, že předpoklady pro započitatelnost zpropitného nejsou dány, ježto za tohoto stavu jednak zpropitné nemůže míti vliv na stanovení mzdy, resp. na její výši, jednak nemá ráz pravidelnosti, stálosti. Stížnost naproti tomu namítá, že žalovaný úřad neprávem považuje za předpoklad pro započitatelnosti zpropitného okolnost, zda zpropitné může míti vliv na stanovení mzdy a její výši. Nejvyšší správní soud musil stanovisku stížnosti přisvědčiti. Sedes materiae dnešního sporu je v § 16 úrazového zákona. Podle tohoto zákonného ustanovení sluší úrazové příspěvky platiti podle pracovního výdělku pojištěnců. Úrazový zákon pojem pracovního výdělku blíže nevymezuje a neobsahuje ustanovení, které požitky nutno pokládati za jeho součást. Výkladem pojmu "pracovní výdělek" zabýval se tento soud již v řadě nálezů (srov. např. nález A 325, 569/20, 7708/29) a vyslovil právní názor, že výrazu "pracovní výdělek" nesluší rozuměti tak, že je jím míněn výtěžek práce, získaný na základě smlouvy pracovní, nýbrž že pod tento výraz nutno zahrnouti vše, co zaměstnanec v důsledku svého pracovního poměru vydělá a s čím může jako s příjmem počítati, byť i nešlo vždy o takové požitky, na něž by měl přímý právní nárok. Pro výklad pojmu "pracovní výdělek" jsou podle judikatury nejvyššího správního soudu rozhodny dva momenty: totiž jednak, aby šlo o hmotnou výhodu, k

(I.) Pro posouzení subjektivní povinnosti k pozemkové dani je rozhodný stav zápisu do pozemkového katastru, nikoli však faktický stav držby. (II.) Skutečnost, že určitá osoba je v pozemkovém katastru zapsána jako držitel pozemku neprávem, nezakládá sama o sobě zřejmou neodůvodněnost předpisu pozemkové daně. Prejudikatura: k II. srov. Boh. F 7137/34, 8236/36, 8890/38 a 9880/40. Z odůvodnění: Stížnost namítá, že naříkané rozhodnutí jest v rozporu s ustanovením § 95 zákona o př. dani. Stěžovatel převzal v katastrální obci T. s manželkou do vlastnictví od dřívějších vlastníků manželů H. pozemkové parcely s katastrálním výtěžkem 284.10 K; tyto pozemky patřily ke zbytkovému statku "S.", přičemž manželé H. si ponechali ve vlastnictví a ve své držbě a disposici další pozemky s čistým katastrálním výnosem 97.52 K. Katastrálnímu měřičskému úřadu byla hlášena změna držby ohledně pozemků stěžovatelem skutečně koupených a převzatých do držby, nebyla však hlášena změna pozemků s katastrálním výtěžkem 97.52 K. Přesto do pozemkového katastru byly při změně držby nesprávně a bez stěžovatelovy účasti uvedeny také zmíněné pozemky s katastrálním výtěžkem 97.52 K, jež stěžovatel nekoupil, a tímto sestavením pozemkového katastrálního operátu vyplynul pro stěžovatele základ pro daň pozemkovou s čistým katastrálním úhrnným výtěžkem 352.62 K. Provedené sestavení pozemkového katastru stalo se vadně a nezákonně a stěžovatel neměl opravného prostředku proti vadnosti zápisu změn v katastrálních operátech, ježto podle § 92 zákona č. 177/1927 Sb. má pouze držitel právo uplatňovati případné námitky. Stěžovatel nebyl držitelem uvedených pozemků s katastrálním výnosem 97.52 K, jak předpokládá ustanovení § 95 zákona o př. dani. Poněvadž platební rozkaz na daň pozemkovou nebyl stěžovateli nikdy doručen, nemohl se ani proti nespráv

Změna v osobě vlastníka budovy nezakládá nárok, aby se znovu meritorně rozhodovalo o dočasném osvobození od domovní daně. Prejudikatura: srov. Boh. F 9520/39 a 1087/37. Z odůvodnění: Podáním z 24. ledna 1940 sdělili stěžovatelé berní správě, že dům čp. 76 v T. je domem s malými byty, že však výměrem berní správy z 3. prosince 1935 č. ... povoleno bylo pro dům ten dočasné osvobození pouze na dobu 15 let. Žádali proto, aby byl vydán nový výměr, povolující podle zákona č. 45/1930 a č. 32/1934 Sb. malobytové dočasné osvobození na dobu 25 let. Berní správa výměrem z 28. února 1940 č. ... podání to vyřídila takto: "Vaši žádost z 24. ledna 1940 za povolení malobytového osvobození od daně domovní pro dům č. 716 v T. zamítáme, poněvadž zdejší výnos z 3. prosince 1935 č. ... nabyl již právní moci. Rozhodnutí toto je konečné, další odvolání není tedy přípustné (§ 339 odst. 2 zákona o př. dani)". Proti tomu podali stěžovatelé odvolání, v němž uváděli, že koupili dům od dřívější majitelky a jako nynější majitelé podali novou žádost za dočasné osvobození, o které mělo býti rozhodnuto meritorně. Kromě toho namítali, že berní správa nemohla o žádosti rozhodovati s konečnou platností. Naříkaným rozhodnutím žalovaný úřad odvolání zamítl z důvodů, uvedených v rozhodnutí berní správy z 28. února 1940 č.... ----- Stížnost namítá, že stěžovatelé jako vlastníci domu bylo oprávněni žádost za dočasné osvobození podati bez ohledu na to, zda snad dřívější majitelka domu za dočasné osvobození zažádala. Žádost za dočasné osvobození budovy lze podati i po uplynutí 30denní lhůty, stanovené v § 137 zákona o př. dani a v takovém případě podle § 138 povolí se osvobození na zbytek doby, po kterou je nárok na osvobození. Z toho stížnost dovozuje, že při správném výkladu zákona každý nový vlastník budovy jako nový daňový subjekt má právo žádati za daňové osvobození bez

(I.) Odpis pro opotřebení nebo znehodnocení budovy se počítá z hodnoty, za kterou budova byla původně pořízena, t.j. její stavební hodnoty, tedy nákladu, za který byla budova původně pořízena, s přípočtem případných pozdějších investic na budově provedených. (II.) Podkladem pro vypočtení odpisů je hodnota pořizovací, nikoliv hodnota valorizovaná, jakou je hodnota budovy při jejím původním pořízení, resp. při pozdějších investicích, zvýšená na vnitřní hodnotu měnové jednotky v době pro zdanění rozhodné. Prejudikatura: Boh. F 8167/36 a 10.052/41. Z odůvodnění: Ukládajíc stěžovateli daň důchodovou na berní rok 1939, stanovila daňová komise čistý příjem manželky stěžovatelovy jako spoluvlastnice 1/8 domu č. 1993 v P. částkou 24.307 K, při čemž uznala odpis, uplatňovaný u celé budovy částkou 13.000 K jakožto 1 % za stavebního nákladu domu bez pozemku podle odhadu znalce nejméně 1,300.000 K, pouze ve výši 4.000 K. Odvolání, brojící proti této úchylce od přiznání, bylo zamítnuto naříkaným rozhodnutím s odůvodněním, že původně stanovený čistý příjem z budovy 24.307 K se uznává za přiměřený, ježto podkladem pro výpočet amortizace je hodnota nabývací, nikoliv hodnota valorizovaná (§ 15 č. 1 písm. b) zákona o př. dani). O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud: Vytýkajíc naříkanému rozhodnutí nezákonnost, namítá stížnost, že je mylné tvrzení úřadu, že nynější koruna se rovná bývalé koruně rakousko-uherské, neboť obsah ryzího zlata v bývalé rakousko-uherské koruně činil 0.3049 g, kdežto nynější koruna obsahuje pouze 0.03121 g ryzího zlata, čili je 10krát menší. Poukaz, že zákonem č. 187/1919 Sb. byla stanovena parita bývalé rakousko-uherské koruny s bývalou československou korunou, je nesprávný, neboť tímto zákonem byl upraven pouze obsah a způsob platidel, nikoli však hodnota bývalé čs. koruny v

Obchodní zápisy, vedené na volných listech, nelze pokládat za řádně vedené obchodní knihy. Prejudikatura: Boh. F 8308/36. Z odůvodnění: Stížnost nenapadá zjištění žalovaného úřadu, že ověřený výpis, jejž strana předložila k průkazu směnečných dluhů pozůstalosti v úhrnné výši 21.500 K, byl pořízen ze směnečné lhůtní knihy Spořitelny města P., vedené na volných (kartotékových) listech. Stížnost vytýká pouze jako nezákonnost naříkaného rozhodnutí to, že právě zmíněný ověřený výpis nebyl jím uznán za průkaz pozůstalostních dluhů podle ustanovení § 21 odst. 1 č. 3. ministerského nařízení č. 397/1915 říšského zákona, dovozujíc, že směnečné lhůtní knize nelze povahu knihy, vedené řádně ve smyslu citovaného předpisu, upírati z toho pouhého důvodu, že je vedena na volných listech. Než stanovisko, jež žalovaný úřad z hlediska citovaného předpisu zaujal k otázce průkaznosti ověřeného výpisu z obchodní knihy - jakou nepochybně jest i směnečná lhůtní kniha -, vedené na volných (kartotékových) listech, jest ve shodě s judikaturou nejvyššího správního soudu, zejména s nálezem z 2. prosince 1936 č. 11.824/34, Boh. F 8308, v němž tento soud vyslovil právní názor, že řádně vedenými obchodními knihami podle § 21 odst. 1 č. 3 nařízení č. 397/1915 říšského zákona nejsou se zřetelem na čl. 32 odst. 2 o. z. volné listy (kartotéka). Na tomto právním názoru setrvává nejvyšší správní soud i v daném případě a odkazuje na důvody citovaného nálezu podle § 30 jednacího řádu pro nejvyšší správní soud. Stížnost v dalších svých vývodech brojí proti tomuto právnímu názoru, dovozujíc toto: Ustanovení § 21 odst. 1 č. 3 nařízení č. 397/1915 říšského zákona, mluvíc o "obchodních a živnostenských knihách", naznačilo, že nemá na mysli pojem knih podle obchodního zákona, z čehož plyne, že je vyloučeno použití ustanovení čl. 32 o. z. při řešení otá

Ztráta, jež vznikla z důvodu devalvace bývalé československé koruny, není ztrátou provozovací. Z odůvodnění: Odvolání, ve kterých se stěžovatelé domáhali, aby kursovní ztráta 2,219.670 K byla uznána jako obchodní dluh za položku srážkovou, zamítl žalovaný úřad naříkanými rozhodnutími z těchto důvodů: "Kursovní ztrátu v částce 2,219.670 K nelze z daňového základu vyloučiti s ohledem na ustanovení § 17 č. 2 zákona o př. dani, ježto jest to ztráta, týkající se majetkové podstaty, která nebyla vyvolána, ani zaviněna provozem podniku. Podle vlastních údajů stěžovatelčiných vznikl dluh, k němuž se uvedená kursovní ztráta vztahuje, u příležitosti vystoupení jednoho veřejného společníka veřejné obchodní společnosti přeměnou části jejího společenského jmění v pohledávku, odpovídající hodnotě společenského podílu, vystoupivšímu společníku příslušejícího. Kursovní ztráta pak vyplynula z toho, že stěžovatelka zhodnotila bilančně tento svůj dluh čili tuto pohledávku vystoupivšího společníka podle kursu, jaký odpovídal v rozhodný den cizozemské valutě, na kterou si vystoupivší společník hodnotu své pohledávky zajistil, když mu s ohledem na platné devizové předpisy nemohla býti ihned po vystoupení do ciziny proplacena. Z tohoto nesporného skutkového stavu proto vyplývá, že jde o ztrátu, která nevznikla při provádění nějakého obchodu v rámci podniku stěžovatelčina, nýbrž o ztrátu na majetkové podstatě, která však není s provozováním podniku v žádné souvislosti, neboť její důvody a příčina tkví v události (devalvace provedena státním zásahem), která povstala mimo provoz podniku. Pro odečtení této ztráty nejsou tudíž předpoklady ve smyslu ustanovení § 15 č. 1 písm. b) citovaného zákona splněny." Stížnosti dovozují, že částka 2,219.670 K je položkou srážkovou, ježto není ztrátou na majetkové podstatě, nýbrž ztrátou provozovací. Stížnosti tvrdí, že

Autorský honorář za ojedinělou spisovatelskou činnost na jediném díle nepodléhá všeobecné dani výdělkové ani, když sepsání tohoto díla vyžadovalo delší doby. Prejudikatura: Boh. F 8251/36 a 9984/40. Z odůvodnění: Stěžovatel - okresní soudce - přiznal pod bodem F svého přiznání k dani důchodové na berní roku 1940 částku 29.000 K jako příjem na autorském honoráři za spolupráci na knize "Praktický advokát" a uvedl, že to byla pouze práce příležitostná na jediném díle a že tu tedy nešlo o výdělečné zaměstnání ve smyslu zákona o př. dani, které by podléhalo všeobecné dani výdělkové. Dne 3. května 1940 protokolárně slyšen, uvedl stěžovatel, že s nakladatelstvím "F. S. a spol." v P. uzavřel ústní smlouvu o uspořádání díla "Praktický advokát", jehož byl jedním ze spoluautorů. Uvedl, že jeho autorská činnost trvala asi 15 měsíců v letech 1932 a 1933 a že od té doby se činností spisovatelskou nezabýval. Když pak byla stěžovateli ze základu 29.000 K vyměřena všeobecná daň výdělková na berní rok 1940, podal stěžovatel odvolání, které bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto - pokud to přichází (v úvahu pro dnešní spor - s tímto odůvodněním: "Spisovatelská činnost" podléhá zásadně podle § 46 odst. 1 zákona o př. dani všeobecné dani výdělkové. To plyne již samo z ustanovení § 50 č. 5 citovaného zákona, jež osvobozuje od této daně osoby, které se zabývají spisovatelstvím jako vedlejším zaměstnáním a s výtěžkem, který nestačí na úhradu výživy. Námitka Vaše, že tu nešlo o "zaměstnání, směřující k dosažení zisku", není odůvodněna. Předně skutečnost, že jde o z a m ě s t n á n í, je nesporná a vyplývá již z Vašich údajů v odvolání, že tato činnost trvala déle jednoho a půl roku, a lze tudíž takovou činnost kvalifikovati jako zaměstnání a nikoli pouze jako činnost příležitostnou a nepravidelnou. Ostatně však i taková příležitostná

(I.) I když platební výzva, kterou se uplatňuje ručení za daň z obratu před účinností zákona č. 265/1935, byla ručiteli doručena teprve za účinnosti tohoto zákona, dlužno na ručební povinnost použít onoho zákona o dani z obratu, podle něhož se posuzuje daň, ohledně které se uplatňuje ručení. (II.) Je-li nesporno, že člen představenstva akciové společnosti v důsledku resignace, přijaté valnou hromadou, přestal být členem představenstva, nemůže být proti němu uplatněno ručení za daň z obratu za dobu po resignaci z pouhého důvodu, že přes to zůstal zapsán v obchodním rejstříku. Prejudikatura: k I. Boh. F 9840/40. Z odůvodnění: 2. Stížnost dále namítá, že stěžovatel nebyl ode dne vzetí na vědomí jeho resignace č. akc. společností pro výrobu deštníků v P., t. j. od 17. května 1930 osobou odpovědnou za správu uvedené společnosti a že tudíž od té doby nemůže býti přidržován k ručení za daň z obratu. Rozvádějíc tuto námitku, uvádí stížnost, že naříkané rozhodnutí proto má zato, že stěžovatel ručí za nedoplatky daně z obratu č. akc. společnosti pro výrobu deštníků v P., že stěžovatel byl zapsán do obchodního rejstříku. Leč tím nebyla vyřízena stěžovatelova námitka v odvolání, v níž dovozoval, že stěžovatel neručí za tuto daň proto, že, ač beze své viny nebyl vymazán z obchodního rejstříku, přece nebyl osobou zodpovědnou za správu uvedené společnosti, kterážto osoba jedině by vzhledem na ustanovení § 8 zákona o dani z obraturučila za uvedenou daň; že osobou takovou stěžovatel od 17. května 1930 nebyl, dovozuje stížnost tím, že stěžovatel na funkci správního rady této společnosti resignoval a jeho resignace byla společností přijata 17. května 1930. Stížnosti musil nejvyšší správní soud přisvědčiti. V daném případě jest na sporu otázka, do které doby ručí stěžovatel za daň z obratu, předepsanou firmě Č. akc. společnost pro výrobu deštníků v P., jakožto osoba zodpovědná za správu této společnosti, zda do dne přijetí jeho resignace valnou hromadou, jak dovozuje stížnost, vycház

Byl-li nájemník podle nájemní smlouvy povinen najatý předmět uvést do původního stavu, uzavřel-li však ještě za trvání nájemního poměru s majitelem domu smlouvu, podle kterého byl zproštěn zmíněného závazku proti zaplacení určité částky, může tu zásadně jít o nájemné, podrobené dani, avšak jen tehdy a jen potud, pokud byl majitel domu zaplacením smluvené částky obohacen. Z odůvodnění: I. Ze skutkového stavu stížností vylíčeného plyne, že úprava bytů na kancelářské místnosti v budově, o kterou jde, provedly svrchu jmenované firmy v roce 1914 jakožto nájemníci se souhlasem majitele budovy, že se zavázaly po skončení nájmu uvésti budovu do původního stavu a že tohoto závazku na "readaptaci" najatých místností byly v roce 1935 zproštěny zaplacením částky 320.000 K; byl tedy původní závazek nájemníků vůči majiteli domu ještě za trvání nájemního poměru novou smlouvou změněn. Stanovisko stížnosti, že platba částky 320.000 K není v žádné souvislosti s přenecháním budovy, je tudíž v rozporu s předneseným skutkovým stavem. II. Soud nemohl však přisvědčiti ani stanovisku stížnosti, že v daném případě jde o náhradu podle ustanovení § 150 odst. 4 zákona o přídavkové dani. Podle tohoto zákonného předpisu za plnění poplatníka, jímž tento z důvodu smlouvy nájemní nebo pachtovní podle zákona není povinen, nepokládají se za platy podrobené dani činžovní. Z doslovu tohoto zákonného předpisu je patrno, že pod toto ustanovení spadají případy, kdy poplatník (§ 119 citovaného zákona) za nájemního poměr u svým nájemníkům plní, t. j. poskytuje něco, co se samostatným přenecháním k užívání budovy (části) s přísIušenstvím (§ 150) nesouvisí a k čemu tedy majitel budovy při pronájmu není podle občanského zákona (§§ 1090 a násl.) povinen. Taková plnění jsou, jak také prováděcí nařízení č. 175/1927 Sb. "K § 150 odst. 4" příkladmo uvádí,