Judikáty - strana 325

(I.) Účastní-li se stavitelská firma stavebních prací zadaných jiné firmě nejen kapitálově, nýbrž i svojí spoluprácí s nárokem na polovinu zisku, jde o společnost ve smyslu § 1175 o. z. o., podrobenou všeobecné dani výdělkové. (II.) Předpokladem odčitatelnosti odpisu pro opotřebení nebo znehodnocení uvedených tam majetkových předmětů je, že dotčené majetkové předměty sloužily v období pro zdanění rozhodném provozu podniku. Prejudikatura: k III. nález F 7991/36 a 10.280/42. Z odůvodnění: I. Žalovaný úřad odůvodnil svůj názor, že jde o sdružení osob, podléhající všeobecné dani výdělkové, takto: "Odvolatelé se spojili ke společnému provádění opevňovacích prací, k němuž nakupovali na společný účet potřebné stroje, za provedené práce ručili rukou společnou a nerozdílnou a společně nesli podnikatelské riziko. Okolnost, že stavba opevnění byla zadána pouze firmě Ing. J. B., nerozhoduje, poněvadž druhá firma byla přibrána k provedení prací s vědomím stavebníka a s jeho svolením. Utvořili společnost podle § 1175 o. z. o.ke společnému výdělku, podléhající podle § 46 odst. 1 a 2 zákona o přídavkové dani všeobecné dani výdělkové jako samostatný subjekt z provozování stavby opevnění, které vzhledem k jeho trvání lze považovati za výdělečný podnik." Stížnost proti tomu namítá, že stavba byla zadána jedině firmě Ing. B. Poněvadž tato firma seznala při počátku prací, že finančně nestačí na samostatné provedení stavby, proto požádala firmu Ing. J. Z.-P. a spol., aby se na stavbě zúčastnila, přičemž by participovala na zisku jednou polovinou. Tak vzniklo tiché společenství mezi oběma firmami k provedení zmíněných stavebních prací a přibrání firmy Ing. Z.-P. a spol. bylo též schváleno bývalým ministerstvem národní obrany. Veškeré záležitosti vedla však navenek výhradně firma Ing. B. a jedině za účelem vnitřního zúčtování mezi oběma zúčastněnými firmami byly účetní zápisy vedeny odděleně od ostatních obchodních knih zúčastněných firem. Za těchto poměrů nebylo podáno společné přizn

Přenechal-li spoluvlastník domu užívání svého podílu na domě druhému spoluvlastníku za nájemné, je nutno vyměřit činžovní daň z celého domu oběma spoluvlastníkům společně k rukám spoluvlastníka, označeného v přiznání jako příjemce platebního rozkazu. Prejudikatura: srovnej nálezy F 10.324/42 a 10.589/43. Z odůvodnění: Podle § 117 zákona o přídavkové dani domovní dani jsou všechny budovy..... i se zastavenou jimi plochou a nádvořím, podle § 118 se pak budovy zdaňují buď podle činžovního výtěžku aneb podle počtu obytných místností. Pokud jde o subjektivní daňovou povinnost, přichází v úvahu ustanovení § 119 citovaného zákona. Podle 1. odst. tohoto paragrafu domovní daní je povinen vlastník nebo trvalý poživatel budovy. V odst. 3 tohoto paragrafu se pak stanoví, že při dílčím vlastnictví stihá daňová povinnost každého vlastníka dílu domu samostatně, předpokládajíc, že počátkem účinnosti tohoto zákona rozdělení domu tu již bylo a že činily díly domu také zvláštní knihovní tělesa. Daň se podle § 120 odst. 1 předpisuje zpravidla na berní rok a to pro každou samostatnou budovu zvláště s výjimkami § 119 odst. 3 a § 161 odst. 4. (Tyto výjimky zde nepřicházejí v úvahu.) V místech, nepodrobených zcela činžovní dani [§ 143 odst. 1 písm. b)], činžovní daň z budov částečně pronajatých se podle § 148 odst. 4uloží tak, že k dani činžovní, vypočtené z nájemného místností pronajatých, se přičte daň třídní, připadající podle sazebníku (§ 162) na nepronajaté místnosti obytné. V § 261 odst. 1 citovaného zákona ve znění zákona Sb. č. 226/1936 se pak praví: Náležel-li u výnosových daní výtěžek předmětu, tvořící základ daně, několika osobám, vyměří se daň s přirážkami jednotně a předepíše se..... u domovní daně společně všem spoluvlastníkům k rukám onoho z nich, kterého vyměřovacímu úřadu k tomu cíli označili, jinak kterémukoliv z nich. Podle 2. odst. téhož paragrafu vyměřovací úřad na žádost oznámí zmocněnci spoluvlastníků, kolik připadá poměrně z úhrnné daně s přirážkami na jednotlivce

Za příjem jednotlivého spoluvlastníka z budovy je nutno pokládat nikoli jen částku, kterou skutečně obdržel (v penězích, resp. v užitkové hodnotě vlastníka bytu), nýbrž částku, která na něho podle výše jeho spoluvlastnického podílu případ z úhrnného výnosu budovy. Z odůvodnění: A. Příjem z domů v P. čp. 598/II. a 823/II. Žalovaný úřad odůvodnil naříkané rozhodnutí, pokud jde o tento příjem, takto: Poněvadž jste spolumajitelem domů, byly správně u Vás zdaněny podíly čistých výnosů budov, tedy nejen to, co Vám snad bylo vyplaceno. I. Stěžovatel hájí především zásadní stanovisko, že za příjem z těchto domů, jejichž jest spoluvlastníkem (z 1/3, resp. 1/40), lze pokládati jen onu částku, která mu z celkového výnosu těchto domů byla skutečně vyplacena; toto své stanovisko odůvodňuje stěžovatel tím, že vzhledem k výši jeho spoluvlastnických podílů je vyloučen ze správy těchto domů i z rozdělování jejich výnosů; při tom se odvolává na ustanovení §§ 533 a 839 o. z. o. Soud nemohl tomuto stanovisku stěžovatelovu přisvědčiti. Otázku, co jest dani podrobeným příjmem z budov, jež jsou ve spoluvlastnictví více osob, dlužno řešiti podle předpisů zákona o přídavkové dani. V tom směru stanoví § 7 odst. 1 citovaného zákona, že dani podrobený důchod zahrnuje "veškeré příjmy v penězích neb v peněžité hodnotě z ..... budov ..... spolu s užitkovou hodnotou bytu ve vlastním domě nebo jinakého bytu zdarma ..... po odečtení přípustných srážek (§ 15)". V § 9 téhož zákona se praví: "Příjem z budov činí příjmy z pronájmu budov, a pokud jsou budovy držitelem samým obývány, jinak užívány nebo zdarma jiným osobám k užívání ponechány, užitková hodnota, kterou mají budovy neb jejich části ....." Z těchto ustanovení plyne, že také dani podrobený důchod z budov, které jsou ve spoluvlastnictví více osob, tvoří úhrnný výtěžek dotčené budovy; důch

(I.) Předpokladem odpočitatelnosti ztráty na podstatě z určitého důvodu je, že odpis této ztráty byl v roce pro zdanění rozhodném proveden v obchodních knihách poplatníkových odděleně od ztráty, uplatňované z jiného důvodu. (II.) Ztráta, týkající se majetkové podstaty, jejíž důvod spočívá v tom, že méněcenná věc byla získána za hodně vysokou cenu, resp. ve stabilisační bilanci příliš vysoko oceněna, není odpočitatelna. Z odůvodnění: Ve věci samé namítají stížnosti, že ztráta nenastala jen v důsledku územních změn, nastalých v roce 1938, resp. 1939, nýbrž v důsledku úplného vyčerpání lomu a to právě v rozhodném roce 1939, takže bylo nutno celou hodnotu jako ztrátu v tomto roce nastalou odepsati hodnotou ve stabilisační bilanci uvedenou. Tato ztráta nedala se předvídati, ježto se mohlo počítati se zásobou kamene ještě na dlouhá léta. Ve stabilisační bilanci zřízené v roce 1931 byla lomová podstata oceněna přiměřeně a vzata jako základ při oceňování aktiv. Nemůže proto přijíti v úvahu přiměřený odpis, nýbrž jen v té výši, jaká se objevuje na straně aktiv ke dni, kdy lom se ukázal zcela nepotřebným. Tento odpis byl proveden v obchodních knihách a to společně odpisem zůstatku lomové podstaty. Názor, že tato položka je podle o 17 č. 2 zákona o přídavkové dani neodčitatelná, je tudíž nesprávný. K tomu sluší podotknouti: ----- Jak vychází z naříkaného rozhodnutí, zamítl žalovaný úřad odvolání stěžovatelova v prvé řadě z toho důvodu, že sporná položka jako ztráta, způsobená jedině v důsledku územních změn, je neodčitatelná. V druhé části naříkaného rozhodnutí posuzoval však žalovaný úřad sporný případ se zřetelem na tvrzení, obsažené v odvolání proti všeobecné dani výdělkové, také z hlediska ztráty nastalé při provozu, a uvedl důvody, proč i při tomto skutkovém stavu uznal uplatňovanou ztrátu za neodčitatelnou. Stížnosti nepopírají správnost

I listina o plnění nároku může býti důkazem o tom, že dotčený nárok vznikl již dříve. Z odůvodnění: Stěžovatelé vytýkají naříkanému rozhodnutí nezákonitost, uplatňujíce, že písemná smlouva postupní jest dostatečným důkazem toho, že syn J. již před smlouvou měl žalovatelný nárok na odměnu za práce které od svého mládí konal jedině v hospodářství svých rodičů. K tomuto stanovisku stížnosti jest uvésti: Stěžovatelé nepopírají správnost stanoviska žalovaného úřadu - v naříkaném rozhodnutí zaujatého -, že podmínkou toho, aby odměna nebyla podrobena dani darovací, jest, aby měli na odměnu tu žalovatelný nárok, namítají však, že tato podmínka jest zde dána a že jest také prokázána. Žalovaný úřad, jak plyne z naříkaného rozhodnutí, má zato, že takový průkaz nebyl podán, že listina o smlouvě postupní k průkazu žalovatelnosti onoho nároku nestačí a že ani z předloženého potvrzení obecního úřadu v O. tato okolnost neplyne. Podle obsahu listiny o smlouvě postupní jde o právní jednání oboustranně závazné a jest v ní výslovně uvedeno, že se spolustěžovatelovi J. L-ovi poskytuje sleva 35.000 K proto, že postupitelé mu svého času slíbili, že ho za práce v jejich hospodářství odmění tak, že mu postoupí usedlost za cenu nižší, nežli je její skutečná hodnota, kterýžto slib byl J. L-em přijata práce jím déle nežli 20 roků na uvedené usedlosti byly také skutečně konány. Šlo tu tedy podle obsahu této listiny - jejíž obsah jest pro posuzování právního jednání v prvé řadě směrodatný - podle vůle stran o vyrovnání pohledávky za práci, t.j. o úplatné právní jednání a nikoliv o nějaké bezplatné poskytnutí práv a zejména ne o nějaký dar na odměnu ve smyslu § 941 o. z. o., resp. č. 31 č. 2 císařského nařízení rakouského říšského zákona č. 278/1915, na kteréžto předpisy se žalovaný úřad odvolává. Žalovaný úřad ovšem neuznává tuto list

Pro posouzení, je-li splněna zákonná podmínka - t.j. připadají-li z úhrnu podlahových ploch alespoň dvě třetiny na malé byty a malé provozovny -, je rozhodno skutečné užívání k těmto účelům. Okolnost, že tomu odpovídající užívání bylo znemožněno úředním opatřením (kupř. k umístění úřadu) proti vůli majitele domu, je nerozhodna. Z odůvodnění: Stížnost namítá, že budova stavebně vyhovuje předpisu § 136 odst. 2 zákona o přídavkové dani co do poměru podlahových ploch. Nájemní objekty v domě byly také po dokončení stavby pronajaty jednotlivým nájemníkům tak, jak to odpovídá zmíněnému zákonnému předpisu. Byly tedy se strany stěžovatele splněny veškeré zákonné podmínky. Byly-li přes to některé objekty, zařízené jako malé byty, k návrhu velitele pořádkové policie magistrátem hlavního města Prahy jednostranným aktem dočasně přiděleny nejvyššímu kontrolnímu a účetnímu úřadu, pak nemůže stěžovatel, když se tak stalo zásahem úřadu proti jeho vůli, za to býti trestán ztrátou nároku na malobytové osvobození. Názor žalovaného úřadu, že pro kvalifikaci domu jako domu s malými byty a malými provozovnami je rozhodný jedině způsob užívání, nemá v zákoně opory a žalovaný úřad také pro tento názor neuvádí žádné zákonné ustanovení. Nejvyšší správní soud neuznal stížnost důvodnou, vycházeje z těchto úvah: Na sporu jest otázka, zda pro stěžovatelův dům přísluší dočasné osvobození od daně domovní na dobu 25 let, jak zato má stížnost, či jen na dobu 15 let, jak vyslovil žalovaný úřad. Podle § 37 č. 2 zákona Sb. č. 65/1936 ve znění čl. III § 2 zákona Sb. č. 259/1937, který tu přichází v úvahu, přísluší dočasné osvobození od daně domovní a přirážek na dobu 25 let, jde-li o stavby domů s malými byty a malými provozovnami podle § 136 zákona o přídavkové dani. Podle § 136 odst. 2 zákona o přídavkové dani za domy s malými byty a malými provozovnami poklá

(I.) Dodává-li výrobce radiových přijímačů obchodníkům přístroje určitého druhu se slevou ("bonifikací" pod podmínkou, že mu zašlou ze svých skladů za účelem zničení staré přístroje, které přijali na protiúčet od svých zákazníků při prodeji nových radiových přijímačů, je hodnota těchto starých přístrojů součástí úplaty za dodávky. (II.) Prodá-li obchodník - detailista na splátky radiový přístroj odebraný od výrobce, patří do základu daně také tzv. splátková přirážka, kterou obchodník - detailista zaúčtoval svému odběrateli a musí též postoupit výrobci na vyrovnání kupní ceny. Prejudikatura: k II. srov. nález F 10.171/41. Z odůvodnění: I. Pokud se stěžovatelka v odvolání domáhala, aby byly z daňového základu vyloučeny "bonifikace", poskytnuté při tzv. výměnné akci, zamítl žalovaný úřad odvolání z těchto důvodů: "Bonifikace" "tzv. výměnné akce" byla do daňového základu zahrnuta právem. Z odpovědi stěžovatelky z 29. února 1940 a z odvolání samotného vyplývá tento skutkový stav: Stěžovatelka, aby obchodníkům usnadnila vybrakování skladů, povolila jim určitou "bonifikaci" v poměru k množství vybrakovaných starých radiových přijímačů. Tyto staré radiové přijímače byly svého času přijímány obchodníky na protiúčet za poměrně vysoké ceny. Stěžovatelka nabídla obchodníkům, že jim dodá některé druhy nových radiových přijímačů s určitou slevou, a za podmínku tohoto výhodnějšího nákupu nových přístrojů si kladla zaslání starých radiových přijímačů v počtu, který sama stanovila. Z toho je patrno, že obchodníci, aby dosáhli dodávky nových přístrojů, musili stěžovatelce zaslati staré přístroje v počtu, který stěžovatelka stanovila. Je tedy jasná právní souvislost mezi dodáním starých přístrojů a poskytnutím slevy. Staré stroje měly pro obchodníky jistou majetkovou hodnotu; stěžovatelka sama uvádí, že byly svého času převzaty na protiúčet za poměrně vysoké ceny; stěžovatelka netvrdí, že tyto přístroje byly pro obchodníky neprodejné. Naopak z celé akce jest patrno, že stěžovatelka,

"Úvěrové poplatky", které zákazníci musí zaplatit, aby se jim dostalo dodávek zboží na úvěr od prodávající firmy, jsou součástí zdanitelné úplaty za zboží nikoliv úplatou za poskytnutí úvěru, osvobozenou od daně. Z odůvodnění: Stížnosti v podstatě namítají, že sporný úvěrový poplatek je úplatou za poskytnutí úvěru, osvobozenou od daně podle § 4 č. 4 "zákona o přídavkové dani" - recte zákona o dani z obratu - a že není s dodávkou zboží v žádné hospodářské ani právní souvislosti, neboť zákazník tento poplatek platí nikoli proto, aby nabyl dodaného zboží, nýbrž proto, že mohl úplatu zaplatiti později, než byla stanovena. V tom směru uvážil soud: V daném případě jde o to, posouditi, zdali úvěrové poplatky jsou v takové souvislosti s dodávkami zboží, že je sluší považovati za součást trhové ceny (úplaty) stěžovatelce za tyto dodávky placené. Co je rozuměti úplatou podle zákona o dani z obratu, stanoví se v § 9 odst. 1 zákona o dani z obratu Sb. č. 268/1923 ve znění zákona Sb. č. 265/1935, kdež se praví: "Úplatou je vše, co nabyvatel musil vynaložiti, aby nabyl dodaného předmětu nebo výkonu, kromě daně, kterou podle tohoto zákona z této dodávky nebo výkonu jest zapraviti. K úplatě tedy náležejí též výlohy za zabalení a obal a co zaplatil nabyvatel na daně nebo dávky, vybírané při dodávce nebo výkonu, a byla-li kupní cena posečkána, na úroky započítané do kupní ceny." Jak ze znění, tak ze smyslu tohoto ustanovení dlužno usuzovati, že jest považovati za úplatu souhrn veškerých plnění příjemce dodávek k tomu cíli, aby nabyl vlastnického práva k dodanému zboží. Tímto plněním nemusí býti při dodávce předmětu v každém případě jen vlastní trhová cena za dodaný předmět, nýbrž mohou tu býti i různá plnění vedlejší k této ceně přistupující, k nimž se nabyvatel rovněž musil zavázati, aby předmětu dodávky nabyl. Takovým plněním jsou podle výslovného ustanovení § 9

Částky, které advokát přijal od svého klienta k úhradě výloh spojených se zastupováním, jakož i palmáre, jsou zdanitelnými příjmy. Z odůvodnění Podle § 7 odst. 1 zákona o přídavkové dani zahrnuje dani podrobený důchod veškeré příjmy v penězích neb v peněžité hodnotě ze všech pramenů důchodu v tomto paragrafu uvedených - mezi nimi též příjmy z výdělečných podniků a zaměstnání - po odečtení přípustných srážek (§ 15). V odst. 2 § 7 citovaného zákona jsou uvedeny ony přírůstky majetku, které se nepokládají za důchod dani podrobený. Podle § 4 odst. 1 citovaného zákona vyměřuje se daň důchodová na každý berní rok z důchodu dani podrobeného, jehož bylo skutečně dosaženo v kalendářním roce, který přímo předchází bernímu roku, na který se daň vyměřuje. - Podle § 55 odst. 1 téhož zákona jest základem pro vyměření všeobecné daně výdělkové ryzí výtěžek, dosažený v podniku dani podrobeném, kterýžto výtěžek vypočte se tím způsobem, že se od příjmů v podniku dosažených odečtou veškeré výdaje, učiněné v mezích provozování na dosažení těchto příjmů; pro vyšetření příjmů v podniku dosažených a přípustných srážek platí obdobně - mimo jiné - také ustanovení §§ 7 a 15. V § 56 odst. 1 citovaného zákona se stanoví, že se všeobecná daň výdělková vyměřuje na každý berní rok z výtěžku dani podrobeného, jehož bylo skutečně dosaženo v kalendářním roce, který přímo předchází bernímu roku, na který se daň vyměřuje. Ze souvislosti těchto ustanovení plyne, že oběma těmto daním podléhají veškeré příjmy v penězích, skutečně dosažené v kalendářním roce pro zdanění rozhodném a znamenající rozmnožení hotovosti příjemcovy, pokud nejsou výslovným zákonným předpisem ze zdanění vyloučeny. Tyto příjmy tvoří hrubé příjmy, od nichž se pak odpočítávají přípustné srážky jsou; tudíž tyto hrubé příjmy součinitelem při stanovení daňového základu. V daném případě je mimo spor, že stěžovatel - advokát - přijal částky, o něž jde, od svých klientů jako zálohy k úhradě výloh, spojených se zastupováním klientů, ja

O spekulačním zisku lze mluvit tehdy, když dotyčného majetkového předmětu bylo nabyto s úmyslem, aby jeho prodejem bylo docíleno zisku; je tedy pro posouzení spekulačního úmyslu rozhodná doba nabytí dotčeného majetkového předmětu, tudíž, jde-li o pozemky nabyté koupí, doba koupě pozemku, a jde-li o budovy na takových pozemcích později vystavěné, doba jejich postavení a předpoklad ten je zjišťovat pro každý majetkový předmět zvláště. Prejudikatura: k I. nález F 4850/29, 7017/34, 7902/36 a 9378/39, k II. nález F 7017/34 a 10.132/41. Z odůvodnění: I. Stížnost především namítá, že předpoklad žalovaného úřadu, že totiž předmětem zcizení byla budova a nikoli pozemky a že jest proto nerozhodné, zda a s jakým úmyslem byly pozemky získány, neodpovídá zákonu; neboť při prodeji každého domu se nezbytně prodává sebou pozemek, na kterém dům je postaven, poněvadž prodej domu bez pozemku nelze provésti. K této námitce je uvésti: Jak nesporno, byl zisk, docílený při prodeji domu čp. 1925 v P., podroben zdanění částkou 913.782 K. Jak patrno ze sdělení vyměřovacího základu daně důchodové z 11. října 1940 v souvislosti s odpovědmi stěžovatelovými na výzvy z 8. května a 26. června 1940, byla od celkové prodejní ceny 5,000.000 K odečtena hodnota pozemku ve výši 948.000 K (podle udání stěžovatelova), takže shora uvedený poplatný zisk se týká pouze zcizení budovy (bez pozemku). Podle stálé judikatury tohoto soudu (srov. kupř. nálezy F 4850/29, 7017/34, 7902/36, 9378/39) lze o spekulačním zisku mluviti tehdy, když dotyčného majetkového předmětu bylo nabyto s úmyslem, aby jeho prodejem bylo docíleno zisku. Je tedy pro posouzení spekulačního úmyslu rozhodná doba nabytí dotčeného majetkového předmětu, tedy, jde-li o pozemky nabyté koupí, doba koupě pozemku, a jde-li o budovy na takových pozemcích později vystavěné, doba jej

Lékařka, která provádí v ordinaci svého manžela - lékaře, k němuž není ve služebním poměru, lékařské výkony na jeho účet, podléhá co do úplaty, vyplacené jí manželem za lékařské výkony jí prováděné, dani z obratu. Prejudikatura: srov. nález F 8813/37 a 9413/39. Z odůvodnění: I. Stížnost namítá: Daň z obratu byla stěžovatelce vyměřena neprávem; stěžovatelka není podnikatelem a tedy subjektem této daně; lékařské výkony neprovádí stěžovatelka v samostatné činnosti ve smyslu § 1 odst. 1 č. 1 zákona o dani z obratu; její praxe není zevně označena tabulkou. Pokud koná lékařské výkony, děje se tak jen v ordinaci manželově, na jeho příkazy, pod jeho jménem a na jeho účet. Nemá svých receptů, pacienty nenavštěvuje, při práci nemá podnikatelského rizika; činnost její nesměřuje k docílení zisku. Stěžovatelka plní jen zákonnou povinnost manželky podle § 92 o. z. o., podle něhož manželka je povinna pomáhati, seč jest, v domácnosti a ve výdělku manžela. Z přihlášení k výkonu lékařské praxe u okresního úřadu nelze dovozovati její skutečné provozování, tím méně provozování samostatné. Nejde o honorování výkonů manželem, nýbrž jen o postoupení části úplaty, přijaté za výkony pro nositele sociálního pojištění. K tomu slušelo uvésti: Podle § 1 odst. 1 č. 1 zákona o dani z obratu Sb. č. 268/1923 ve znění zákona Sb. č. 356/1938 jsou dani z obratu podrobeny úplatné tuzemské dodávky (§ 2) a výkony (§ 3), prováděné v jakékoliv samostatné činnosti. Podle § 5 odst. 1 č. 1 citovaného zákona daň platiti je povinen tuzemský podnikatel - a to ze zdanitelných tuzemských dodávek a výkonů, které provede. V § 6 odst. 1 téhož zákona se pak praví, že podnikatelem podle tohoto zákona je každý, "kdo provozuje samostatnou trvalou nebo občasnou výdělečnou činnost jakéhokoliv druhu..... Úmysl dosíci zisku není podmínkou". Jak jde najevo z vývodů stížnos

Spoluvlastníci budovy jsou rukou nerozdílnou zavázáni zaplatit domovní daň, předepsanou z dotčené budovy; nedoplatek na této dani může být na každém z nich vymáhán. Prejudikatura: k I. srov. nález F 10.324/42. Z odůvodnění: Jde o otázku, zda byla na stěžovateli jako spoluvlastníku domu právem vymáhána ona část daně činžovní, předepsané z tohoto domu, kterou (druhý spoluvlastník domu - podle předpokladu žalovaného úřadu - nezaplatil. I. Žalovaný úřad vycházel - při řečení otázky platební povinnosti stěžovatelovy - z právního názoru, že podle § 261 odst. 1 č. 2 zákona o přídavkové dani spoluvlastníci domu jsou nerozdílnou rukou zavázáni zaplatiti daň činžovní, předepsanou z dotčeného domu. Stěžovatel naproti tomu namítá, že tento právní názor nemá opory v citovaném ustanovení, kdyžtě z tohoto ustanovení - týkajícího se předpisování daně činžovní některému z vlastníků domu - nelze nikterak dovozovati, že jednotliví spoluvlastníci jsou nerozdílnou rukou povinni k zaplacení této daně. Soud nemohl těmto vývodům stížnosti přisvědčiti. Podle § 119 odst. 1 zákona o přídavkové dani je domovní daní povinen vlastník nebo trvalý poživatel budovy. V § 119 odst. 3 citovaného zákona se stanoví: "Při dílčím vlastnictví stihá daňová povinnost každého vlastníka dílu domu samostatně, předpokládajíc, že počátkem účinnosti tohoto zákona rozdělení domu tu již bylo a že činily díly domu také zvláštní knihovní tělesa." V § 261 odst. 1 ve znění zákona Sb. č. 226/1936 se praví: "Náležel-li u výnosových daní výtěžek předmětu, tvořící základ daně, několika osobám, vyměří se daň s přirážkami jednotně a předepíše se: ..... č. 2 u pozemkové a domovní daně společně všem spoluvlastníkům k rukám onoho z nich, kterého vyměřovacímu úřadu k tomu cíli označili, jinak kterémukoliv z nich." Podle odst. 2 téhož paragrafu má vyměřovací úřad na žádost osob

(I.) K pojmu tiché společnosti náleží, že se někdo zúčastní na provozu obchodní živnosti jiného majetkovým vkladem s podílem na zisku a ztrátě a že majitel obchodní živnosti se stane vlastníkem vkladu tichého společníka (II.) Právní poměr tichého společníka je v podstatě poměrem věřitelským, kvalifikovaným účastí na zisku a ztrátě; tichý společník je věřitelem hlavního společníka jako jediného vlastníka a provozovatele závodu, stejně jako ten, kdo dal zápůjčku majiteli závodu. (III.) Skutečnost, že se někdo zaručil peněžnímu ústavu za zápůjčku, poskytnutou jím majiteli podniku, nezakládá účast tohoto ručitele na podniku jako tichého společníka majetkovým vkladem. Prejudikatura: k I. nález F 9428/39, k II. nález F 4635/29, 4877/29 a 6016/31. Z odůvodnění: Stěžovatel namítá, že je nesprávné odůvodnění naříkaného rozhodnutí, týkající se účasti O. K. majetkovým vkladem v provozu podniku. Jmenovaný učinil majetkový vklad do podniku stěžovatelova tím, že zaručil Ž. záložně v H. úvěr pro podnik, že totiž dal této záložně krycí směnky na 120.000 K. Toto zaručení úvěru, jakož i skutečné jeho využití firmou stěžovatel prokázal. U stěžovatele je prý stejné riziko, jako kdyby byl tichý společník do podniku vložil např. hotovost nebo jiný majetkový vklad, jde prý tu pouze o jinou formu. V roce 1939 rozhodném pro vyměření daně byl O. K. zúčastněn na ztrátě a zisku podniku a rozdělení čistého zisku v poměru 2:1 prý neodporuje čl. 250 o. z. Z toho vyvozuje stížnost, že byly splněny obě podmínky - účast majetkovým vkladem na provozování podniku jiné osoby, i účast na zisku a ztrátě podniku - vyžadované u tichého společníka. Podle tohoto obsahu stížnosti jest na sporu toliko otázka, zda O. K. se zúčastnil na podniku stěžovatelově jako tichý společník. Nejvyšší správní soud vyslovil již v nálezu z 2. března 1939 č. 625/36-

(I.) Existence manželství zakládá právní domněnku, že je mezi manžely založena jednotná domácnost jako spotřební společenství; tuto domněnku může poplatník vyvrátit a v takovém případě stihá průkazní břímě poplatníka. (II.) O společné domácnosti čili o domácnostním společenství a tím i o příslušnosti k domácnosti lze mluvit jen tehdy, žijí-li manželé společně; takového společenství není tam, kde manželé žijí od sebe trvale odděleně. (III.) Pouhá skutečnost, že manželé mají různé byty, nezakládá sama o sobě jejich trvalé odloučení a nevylučuje tudíž spotřební společenství mezi nimi. Prejudikatura: k I. nález F 6999/34, 8655/37, 9381/39 a 10.430/42, k II. nález F 9381/39 a 9757/40. Z odůvodnění: V dalších vývodech namítá stěžovatel s poukazem na judikaturu tohoto soudu v otázce příslušnosti manželky k rodině manželově ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o přídavkové dani, že uplatňoval již v odvolání, že nejde u něho o společenství domácnostní, poněvadž ze služebních důvodů je vázán na trvalé bydliště v P., kdežto jeho manželka trvale bydlí v K., kde provozuje lékařskou praxi, a že tudíž žijí trvale odloučeně a nevedou ani po část roku společnou domácnost. Žalovaný úřad prý se nezabýval námitkami odvolání, že v daném případě nejde o společenství domácnostní z důvodů, uvedených v odvolání, a jeho výrok prý je v rozporu se spisy; žalovaný úřad nevyšetřil rozhodnou skutkovou okolnost, že totiž mezi stěžovatelem a jeho manželkou není spotřebního společenství - přes občasné dojížděni stěžovatele za jeho manželkou; spotřební společenství není dáno mezi manžely skutečně od sebe trvale odloučenými, jak plyne ze skutečnosti v odvolání uvedené. Ani těmto vývodům stížnosti nemohl soud přisvědčiti. Tento soud vyslovil již v nálezech z 21. února 1934 č. 6237/31, F 6999 a z 26. června 1937 č. 12.836, F 8665, na něž také

Advokátní výlohy, vzniklé majiteli podniku jeho zastupováním ve správní trestní věci před správním soudem, nejsou odčitatelny od daňového základu. Prejudikatura: srov. nález F 10.187/41 a 10.261/41.) Z odůvodnění: Podle § 15 č. 1 zákona o přídavkové dani je při vyšetření základu daně důchodové odečísti výdaje, učiněné na dosažení, zabezpečení a udržení důchodu. Podle § 17 č. 1 téhož zákona nelze naproti tomu odečísti od důchodu částky, potřebné ke zlepšeni a rozmnožení majetku, jako uložené kapitály, náklady na rozšíření podniku, splacené dluhy, vyjímajíc náklady na zlepšení, vyžaduje-li jich dobré hospodaření a hradí-li se obvykle z provozovacích příjmů. Tato ustanovení platí podle § 55 odst. 1 citovaného zákona obdobně i pro obor všeobecné daně výdělkové. Vykládaje ustanovení § 15 č. 1 zákona o přídavkové dani, vyslovil nejvyšší správní soud již v nálezu F 10.261/41, že vydáními, učiněnými na dosažení, zabezpečení a udržení důchodu ze samostatných podniků (a zaměstnání), je rozuměli taková vydání, jež provoz podniku vzhledem k jeho povaze vyžaduje k tomu cíli, aby byl docílen příjem, a jež jsou tedy v příčinné souvislosti s dosažením příjmu jako čistého zisku, resp. ryzího výnosu. Proti odčitatelným vydáním podle § 15 č. 1 citovaného zákona, jež se týkají důchodu, klade zákon v § 17 č. 1 neodčitatelné náklady, jež nejsou v přímém vztahu k důchodu, nýbrž se týkají samého pramene důchodu. Nemohou proto býti odečteny ani náklady, jež slouží k tomu, aby byly zachovány prameny příjmu (srov. nález F 10.187/41). V dnešním případě jedná se o zaplacení advokátních výloh, které vznikly zastupováním firmy ..... ve správní trestní věci před nejvyšším správním soudem..... Ohledně uvedených výloh stížnost namítá, že firma byla nucena podati stížnost na nejvyšší správní soud, neboť zaplacení uložené peněžité pokuty mělo by vzápětí ztrátu pro

Ztráty, vzniklé z titulu záruky za dluhy třetích osob, jsou odčitatelny jen u podniku, u něhož přejímání záruk je předmětem jeho výdělečné činnosti. Prejudikatura: nález F 8471/37, 9767/40, 9970/40 a 10.480/40; srov. 8928/38, 9905/40 a 10.056/41. Z odůvodnění: Stížnosti namítají, že restriktivní výklad § 79 písm. f) zákona o přídavkové dani, obsažený v důvodech naříkaného rozhodnutí, není správný. Zákon o přídavkové dani prý prohlašuje v § 79 písm. f) za odčitatelné odpisy trojího druhu: a) odpisy, které jsou úměrny opotřebení nebo znehodnocení inventáře nebo provozovacího materiálu, b) odpisy, odpovídající ztrátám na podstatě a na kursu, při provozování podniku vzniklým a c) odpisy, odpovídající jiným ztrátám při provozování podniku vzniklým. Toto znění § 79 písm. f) bylo převzato beze změny z dřívějšího zákona o d. os. rakouského říšského zákona č. 220/1896 a to z § 95 písm. f), jak plyne z materiálií k zákonu Sb. č. 76/1927. Podle materiálií k tomuto zákonu o d. os. byla ve vládním návrhu tohoto zákona obsažená slova "durch den Geschäftsbetrieb verursachte ..... Verluste....." nahrazena daňovým výborem slovy "im Gechäftsbetrieb eingetretene Verluste". Slovům těm jest podle názoru stížností rozuměti tak, že odčitatelny jsou i takové ztráty, které byly způsobeny všeobecnými hospodářskými poměry a vnějšími událostmi, s provozováním podniku přímo nesouvisejícími, ale přece jeho výsledky ovlivňujícími. Tomuto názoru zákonodárcovu také odpovídala judikatura bývalého správního soudu, obsažená v judikátech Budw. F 3706/1905, 4781/1906, 5322/1907, 7485/1910, 8263/1911 a 9512/1913. Ostatně, kdyby omezující výklad byl pro posuzování odčitatelnosti ztrát na kursu cenných papírů správný, musil by prý logicky platiti i pro ostatní ztráty v § 79 písm. f) uvedené, tedy také pro ztráty na podstatě a jiné

(I.) O úplném zastavení advokacie nelze mluvit, pokud se vymáhají honorářové pohledávky, vzešlé z advokátní praxe. (II.) Všeobecné dani výdělkové je nutno podrobit každý výtěžek, dosažený ve výdělečném podniku nebo v zaměstnání, směřujícím k dosažení zisku, bez ohledu na to, zda-li pramen, v němž tento výtěžek měl svůj původ, již zanikl. Prejudikatura: k II. nález F 9902/40, 10.007/41 a 10.472/42. Z odůvodnění: Podle ustanovení § 1 č. 2 písm. a) citovaného zákona jsou osoby v tuzemsku nebydlící podrobeny důchodové dani též důchodem, plynoucím z tuzemských nemovitostí. Žalovaný úřad vycházel v naříkaném rozhodnutí ze zjištění, že stěžovateli plynul v kalendářním roce 1939 příjem z ideální poloviny domu v tuzemsku. Správnost tohoto zjištění stěžovatel nepopírá, naopak sám z něho ve stížnosti vychází. Ale pak nejvyšší správní soud nemohl uznati nezákonným stanovisko žalovaného úřadu, že stěžovatel byl právem podroben důchodové dani na berní rok 1940 co do onoho příjmu. Odvolání z předpisu všeobecné daně výdělkové zamítl žalovaný úřad týmž naříkaným rozhodnutím, ježto v daném případě nenastal zánik daňové povinnosti ve smyslu čl. 1 odstavce 3 přechodného ustanovení zákona č. 226/1936 z těchto důvodů: Provoz advokátní kanceláře byl sice dnem 31. října 1938 zastaven, odvolateli však plynul po celý rok 1939 příjem z inkasa palmárních pohledávek. Podle § 55 zák. o př. d. základem pro vyměření daně jest výtěžek, dosažený v podniku dani podrobeném, čímž jest rozuměti všechen příjem, jehož bylo dosaženo v důsledku toho, že byl provozován určitý podnik, resp. zaměstnání k docílení zisku, který se tedy objektivně jeví jako majetkový příjem dotyčné činnosti. Palmární pohledávky, vzešlé z provozování advokátní činnosti, jeví se objektivně výsledkem podniku, resp. zaměstnání, směřujícího k docílení zisku, podléhá tudíž tento příjem vš

Komplementáře komanditní společnosti, byť i jediného, nelze, co se týče podniku provozovaného společností, považovat za podnikatele - jednotlivce. Prejudikatura: srov. nález F 10.062/41. Z odůvodnění: Stížnost namítá, že bylo neprávem odepřeno použití daňové výhody podle § 7 vládního nařízení č. 7/1940 Sb. v konkrétním případě. Citované ustanovení - pokud pro spor přichází v úvahu - zní takto: "Daň důchodová, která připadá podle § 18 zákona o přídavkové dani na příjem z podniku, nezmenšený o srážky s tímto příjmem nesouvisící, bez přirážky podle § 19, příspěvek podle § 18 odst. 6, všeobecná daň výdělková s přirážkou podle § 57 odst. 9 a s přirážkami samosprávných svazků nesmějí úhrnem u poplatníků, provozujících podnik jednotlivce, přesahovati 70% zmíněného dani podrobeného příjmu (výtěžku) z podniku. Přesahují-li tuto hranici, sníží se poměrně na stanovenou výši. Toto ustanovení neplatí, jestliže se všeobecná daň výdělková vyměří sazbou podle § 57 odst. 7 zákona o přídavkové dani. V případech snížení podle věty druhé neplatí ustanovení § 18 odst. 11 zákona o přídavkové dani." I. Toto ustanovení jest podle svého obsahu výjimkou ze všeobecné daňové povinnosti a nutno je proto vykládati striktně (srov. nález F 10.062/41) a nikoli, jak míní stížnost, extenzívně. Ale pak padají veškeré námitky stížnosti, které jsou vybudovány na extenzívním výkladu tohoto předpisu. II. Dále uplatňuje stížnost, že komanditní společnost "Stavitel J. F. v F.", o niž ve sporu jde, je posuzovati jako podnik jednotlivce ve smyslu § 7 citovaného vládního nařízení v tom ohledu dovozuje stížnost, že komanditisté jsou jen věřiteli společnosti a že komanditní společnost lze jen tehdy pokládati za společenský podnik, jsou-li tu nejméně dva osobně ručící společníci (komplementáři), čemuž tak však v daném případě není,

(I.) Právo používat určitého patentu, který byl zakoupen za tím účelem, aby byl při provozu určitého podniku využitkován, má povahu majetkového práva a je součástí majetkové podstaty dotyčného výdělkového zdroje, která může případně dojít výrazu v bilančních aktivech, na nichž je přípustný případný odpis. (II.) Ve shodě se zákonem je, že odčitatelny jsou odpisy patentních a jiných výrobních oprávnění stejného druhu, bylo-li těchto oprávnění nabyto úplatně nebo byl-li na jich získání vynaložen určitý náklad, pokud byla tato oprávnění pojata do aktiv a pokud jsou odpisy přiměřeny skutečnému znehodnocení, nastalému během obchodního období. Prejudikatura: k I. nález F 7702/35 a 9271/38. Z odůvodnění: V daném případě žalovaný úřad odepřel odečísti spornou položku od základů daňových s poukazem na ustanovení odst. 6 prováděcího nařízení k § 15 č. 1 písm. b) zákona o přídavkové dani č. 226/1936 Sb. Podle tohoto ustanovení odpisy ideálních hodnot (např. ideální hodnota převzaté filmy, za niž byla zaplacena zvláštní úplata) nejsou odčitatelnou srážkou. Musil proto nejvyšší správní soud zkoumati, zda ustanovení toto je ve shodě se zákonem. Podle § 15 č. 1 písm. b) zákona o přídavkové dani ve znění zák. č. 226/1936 Sb. nutno, aby se zjistil dani podrobený důchod, od příjmů odečísti odpisy, přiměřené opotřebení nebo znehodnocení budov, strojů, meliorací, živého i mrtvého inventáře i jinakého provozovacího zařízení, jakož i ztrátám na podstatě, na kurse aneb jiným ztrátám, jestliže tyto ztráty v provozování podniku již nastaly nebo pravděpodobně jako předvídaný výsledek obchodních poměrů nastanou. Podle judikatury tohoto soudu právo používati určitého patentu, který byl zakoupen za tím účelem, aby byl při provozu určitého podniku využitkován, má povahu majetkového práva a je součástí majetkové podstaty dotyčného výdělkové

Právo používat ochranné známky, které přísluší majiteli podniku, je majetkovým právem a součástí majetkové podstaty dotčeného výdělečného zdroje. Prejudikatura: k nálezu I. F 9664/39, k II. srovnej nálezy F 6386/32, 6462/32, 6928/33, 8037/36, 8609/37, 9664/39 a 9731/40. Z odůvodnění: Ve věci samé popírají stěžovatelé majetko-právní povahu ochranné známky v podstatě těmito úvahami: Ochranná známka jest určena k tomu, aby se výrobky a zboží určené k obchodování rozeznávaly od jiných stejných výrobků a zboží a tím osvědčil původ určitého zboží. Právo na známku lpí na podniku, známka spojuje zboží s osobou majitele obchodu a je posuzována tedy jako individuální, resp. osobní právo, nikoliv snad jako právo věcné. Ochranná známka nejen zajišťuje oprávněnému podniku určité odbytové možnosti - ze kteréhožto důvodu žalovaný úřad přikládá ochranné známce povahu majetku -, nýbrž ochranná známka propaguje i současně zboží (získávací funkce známky) a dává kupci jistotu, že kupuje zboží známé jemu kvality (garanční funkce známky); tyto funkce známek slouží tudíž týmž účelům jako reklama, a jsou-li reklamní výdaje odpočitatelny, nelze též odpírati odpočitatelnost výlohám na známky, směřujícím k stejnému účelu. Tyto námitky směřují proti názoru, zastávanému v naříkaných rozhodnutích, že ochrannou známku je posuzovati jako součást majetkové podstaty podniku, tedy součást výdělečného zdroje. Podle názoru nejvyššího správního soudu lze při řešení sporné otázky pominouti, jak právní povaha známkového oprávnění jest pojímána v literatuře, týkající se známkového práva - ostatně v tomto směru je veliká různost mínění -, neboť tu jde jen o to, zda výlohy za zápis ochranné známky je pokládati za odpočitatelné či neodpočitatelné náklady z hlediska §§ 15 a 17 zákona o přídavkové dani. Tento soud vyslovil z tohoto hlediska již ve svém nálezu z 30. listopadu 1939