Judikáty - strana 324

I. Úplata, placená společníku (komplementáři nebo komanditistovi) komanditní společnosti jako »pachtovné« za přenechání provozních místností se zařízením podniku společnosti, není odčitatelna od vyměřovacího základu všeobecné daně výdělkové společnosti uložené. II. Podílem společníka veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti na výtěžku společnosti rozumí se nejen, co bylo z bilančního výtěžku podniku rozděleno mezi společníky nebo jim v obchodních knihách společnosti k dobru připsáno, nýbrž vše, co společník v rozhodném obchodním roce dostal vyplaceno pod jakýmkoliv titulem z běžného příjmu společnosti k tíži provozovacího výsledku podniku, tedy na úkor čistého výtěžku, vykazovaného v účetní závěrce podniku koncem obchodního roku, pokud ovšem dotčené částky mají povahu příjmu zdanitelného zásadně nejsou pro podnik společnosti odčitatelnými položkami. z odůvodnění Prejudikatura: k I. Boh. F 10.690/44, k II. srov. Boh. F 9.858/40, 10.024/41 a 10.253/41. Podle § 55 odst. 1 zák. o př. d., jehož se dovolávají obě sporné strany, jest základem pro vyměření všeobecné daně výdělkové ryzí výtěžek, dosažený v podniku dani podrobeném. Ryzí výtěžek se vypočte tím způsobem, že se od příjmů v podniku dosažených odečtou veškeré výdaje, učiněné v mezích provozování na dosažení těchto příjmů... Při podnicích společenských zahrnuje poplatný ryzí výtěžek podíly na výtěžku všech společníků. Ostatně platí tu o vyšetření příjmů v podniku dosažených a přípustných srážek obdobně ustanovení § 7, 15, 16 a 17, případně § 10 odst. 2 tohoto zákona s úchylkami podle ustanovení odst. 2 - 4 tohoto paragrafu. Z těchto ustanovení zákona vyplývá, že do základu všeobecné daně výdělkové, ukládané veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti jako subjektu daně ve smyslu § 46 odst. 1, patří - pokud se tu nestanoví výjimka

I. Jestliže žalovaný úřad zrušil své rozhodnutí, napadnuté stížností ke správnímu soudu a vydal nové rozhodnutí, které je věcně jiné než rozhodnutí odvolané, nemůže stěžovatel ve stížnosti na nové rozhodnutí odvolat se na svou původní stížnost a správní soud nemůže přezkoumávat nař. rozhodnutí na podkladě dřívější stížnosti. II. Úřad, rozhoduje nově o žádosti poplatníkově, může v tomto novém rozhodnutí dospět k témuž výsledku jako v rozhodnutí původním, jež bylo dříve příslušným úřadem odvoláno, na základě jiného právního stanoviska a také může své rozhodnutí odchylně odůvodniti. III. K zániku daňové povinnosti dojde jen tehdy, přestane-li osoba dani podrobená vůbec býti poplatníkem této daně. IV. Příjem, dosažený inkasem palmárních pohledávek, podléhá u advokáta, jenž nebyl zdaňován na bilančním podkladě i v době, kdy advokacii již neprovozoval. V. Odpis daně důchodové nepřísluší poplatníku, který po zastavení provozu advokacie, prováděl ve směrodatném roce inkasa palmárních pohledávek a jehož příjem překročil zákonem stanovené minimum. z odůvodnění I. Stížnost předem uvádí, že béře nové rozhodnutí žal. úřadu v odpor tím způsobem, že se odvolává podle § 44 odst. 2 zák. o nss na stížnost, podanou na zrušené (původní) rozhodnutí; neboť prý nař. rozhodnutí jest jen kalendářně nové, nikoli věcně, zamítá-li znovu žádost st-lovu i když z jiných důvodů. K tomu jest uvésti: Stížnost sama doznává, že nové rozhodnutí má jiné důvody než rozhodnutí odvolané. Žal. úřad zamítl totiž žádost st-lovu v původním rozhodnutí v podstatě proto, že celkový důchod, dosažený st-lem v kalendářním roce 1939, neklesl na částku podle § 3 zák. o př. d. od daně důchodové osvobozenou; v novém rozhodnutí pak žal. úřad uvedl jako důvod pro zamítnutí zmíněné žádosti, že st-l zastavením advokacie nepozbyl ještě pramene příjmu, ježto prováděl v r

I. Úřad může provésti místní prohlídku budovy v odvolacím řízení, shledá-li to potřebným vzhledem k námitkám strany v odvolání II. Pro šeření otázky, jde-li o místnost obytnou - pokud zákon jinak výslovně nestanoví - rozhodno stavební zařízení místnosti, nikoliv způsob užívání. III. Úřad, rozhodující o dočasném osvobození od daně domovní nemusí o tom, jde-li o místnost obytnou, slyšet znalce a není znaleckým posudkem vázán; vyslechne-li je však a odchýlí-li se od jejich mínění, je povinen ve svém rozhodnutí zaujmouti k projevu jejich mínění stanovisko a uvést, z jakých důvodů se od něho odchýlil. IV. Úsudek úřadu, zda místnost v budově je vzhledem k zjištěnému jejímu stavebnímu zařízení obytná či nikoli, zkoumá nejvyšší správní soud s hlediska § 6 zák. o nss. V. Místnost objektivně způsobilá k obývání nestává se nezpůsobilou k obývání tím, že jen touto místností se lze dostati do jiných místností, případně i na půdu, když schodiště místností tou procházející se odděleno zdí a zábradlím. VI. Nedostatek vytápěcího zařízení, případně i nemožnost vytápění nevylučuje, aby místnost mohla býti považována za obytnou. (Nález z 22. listopadu 1945 č. 200/43-3.) z odůvodnění Prejudikatura: k II. Boh. F 9.742/42, k III. Boh. F 10.099/41, 10.173/41, 10.326/42 a 10.401/42, k IV. Boh. F 10.223/41 a 10.401/42, k VI. srovn. Boh. F 10.099/41, k VII. Boh. F 8.827/37. III. Dále namítá stížnost, že místní prohlídka podle § 139 zák. o př. d. má býti provedena ještě před tím, než vyměřovací úřad rozhodne o žádosti za dočasné osvobození; v daném případě se tak stalo teprve v odvolacím řízení, což odporuje zákonu a způsobuje podstatnou vadu řízení. Ani této námitce nemohl soud přisvědčiti. Podle § 139 zák. o př. d. nařídí vyměřovací úřad, uzná-li toho potřebu, místní prohlídku, aby zjistil podmínky

I. Realisace příjmu předpokládá volné disposiční právo nad dosaženými novými majetkovými hodnotami, které tvoří dotčený příjem, a to v tom smyslu, že dotyčná částka se dostala skutečně do právní majetkové sféry daňového subjektu, takže tento může s ní volně nakládat; pro vznik dani podrobeného důchodu je pak bez významu, jak poplatník po provedené realisaci příjmu s docíleným již důchodem jako se svým jměním dále naloží. II. Částka, která byla poplatníku za práce, konané v určitém kalendářním roce, s jeho svolením připsána v témže roce k dobru v obchodních knihách zaměstnavatelových, podléhá dani důchodové na následující berní rok, i když poplatník nemohl s ní podle výhrady zaměstnavatelovy volně disponovat, pokud mu nebude vyplacena. z odůvodnění Prejudikatura: k I. 10.883/45, k II. srovn. Boh. F 9.047/38 a 10.884/45, k III. srovn. Boh. F 7.402/34, 8.368/37 a 8.378/37. St-l uplatňuje ve shodě s vývody odvolání, že firma Ing. F. V., podnikatelství staveb, připsala mu jako svému zaměstnanci ve svých obchodních knihách v r. 1941 k dobru částku 30.000 K se současným sdělením, že částkou tou nesmí disponovati, pokud mu nebude vyplacena, což jmenovaná firma sdělila úřadu k jeho výzvě dopisem z 18. května 1943. Žal. úřad tu vychází z předpokladů, které jsou v rozporu s obsahem spisů, zejména s odpovědí st-lovou ze 6. června 1944 na dekret úřadu, v níž st-l zdůraznil, že v r. 1941 nenabyl právního nároku na výplatu 30.000 K, připsaných mu k dobru, ježto šlo o podmíněný závazek, kde nastoupení výminky, zakládající vznik práva, záviselo zcela na vůli zaměstnavatelově. St-lovo t. zv. svolení k dobropisu na jeho osobním účtě nemělo podle zmíněných písemností charakteru »disposice« s vyznačenou sumou, když se tam konstatuje, že uložením odkládací výminky s ustanovením lhůty byla jakákoliv st-lova vůle k disposici s dobropisem zcela vyloučena. Tuto odpov

I. Odvolal-li se úřad v rozhodnutích pro určité berní roky na odůvodnění svého současného rozhodnutí pro jiný berní rok, které se zabývá týmiž body odvolání, a poukázal-li na odůvodnění svého dřívějšího, straně doručeného rozhodnutí o neodčitatelnosti sporných položek, neodporuje jeho postup žádnému zákonnému předpisu. II. Pojem »příjmu« vyžaduje realisaci, jež předpokládá volné disposiční právo majitele příjmového pramene docílenými novými majetkovými hodnotami, které zmíněný příjem představují, a to v tom smyslu, že příslušná částka se dostane skutečně do právně-majetkové sféry daňového subjektu, takže jí může volně disponovati; pro vznik příjmu je pak bez významu, jak poplatník po provedené realisaci příjmu s ním jako se svým jměním dále naloží. z odůvodnění Prejudikatura: k I. srovn. Boh. F 5600/31 a 9926/40, k II. srovn. Boh. F 9047/38 a 10.884/45, k III. Boh. F 9664/38, 10.187/41, 10.484/42, 10.580/43 a 10.689/44. I. Stížnosti vytýkají jako vadu řízení, že žal. úřad neuvedl v rozhodnutích, týkajících se let 1940 a 1941, a která nyní jsou napadána, žádných důvodů; poukaz v nich na důvody jiného rozhodnutí nestačí. Tato námitka jest bezdůvodná. Odvolal-li se žal. úřad v těchto dvou nových rozhodnutích na odůvodnění rozhodnutí o důchodové dani na r. 1939, kteréžto rozhodnutí se zabývá týmiž body odvolání a souhlasí ve výroku s rozhodnutím o dani na r. 1940 a 1941 a bylo současně vydáno a straně doručeno, nebo když poukazuje na odůvodnění dřívějšího rozhodnutí o neodčitatelnosti sporných částek, kteréžto rozhodnutí svého času bylo stěž. si pozůstalosti doručeno, pak v tom nemůže býti spatřována vada řízení. Neboť postup odvolací instance při zmíněné formě odůvodnění jejích současných rozhodnutí neodporuje žádnému zákonnému předpisu (srov. nál. Boh. F 5600/31 a 9926/40) a st-lka také ani netvrdí, že a v jakém směru

I. Vydáními, učiněnými na dosažení, zabezpečení a udržení důchodu ze samostatných podniků nebo zaměstnání, se rozumí taková vydání, jež provoz podniku nebo zaměstnání vzhledem k jeho povaze vyžaduje k tomu cíli, aby byl docílen příjem, a jež jsou tedy v příčinné souvislosti s dosažením příjmu jako čistého zisku, resp. ryzího výnosu. II. Výdaje, jež slouží k udržení důchodového pramene, pokud se týče výdělečného zdroje, jsou neodčitatelnou položkou. III. Poplatky, placené při opatření obchodního úvěru, jímž má býti umožněn nákup zboží pro podnik a splaceny býti starší, méně výhodné obchodní úvěry, nejsou odčitatelny. IV. Odstupné, vynaložené za účelem, aby byly získány nové provozní místnosti, je investičním vydáním, neodčitatelným. z odůvodnění Prejudikatura: k I. Boh. F 7499/35 a 10.261/42, k II. Boh. F 6386/32, 8037/36 a 9664/39, k III. srov. Boh. F 10.836/45, k IV. Boh. F 10.658/43. Na sporu je st otázka, zda částky shora uvedené jsou ve smyslu odvolacích vývodů odčitatelnými provozními výdaji podle § 15 č. 1 písm. a) zák. o př. d., jak stížnost za to má, či, jak to vyslovil žal. úřad, výdaji k rozmnožení majetku, neodčitatelnými podle § 17 č. 1 téhož zákona. Ad 1. Položka: 132.000 K - poplatek škálový a úvěrní a 40.800 K - poplatek z kaučních listin. Jak patrno z vývodů stížnosti, st-l uplatňuje, že tyto poplatky byly zaplaceny z obchodního úvěru, který měl sloužiti k zabezpečení a udržení důchodu, neboť peněžní prostředky úvěrem získané byly použity jako provozní kapitál v rámci obchodního podnikání, t. j. na nákup zboží, ke krytí režie, případně k vyrovnání jiných obchodních úvěrů, které však byly obchodně méně výhodné. St-l z toho pak odvozuje, že závěr, k němuž žal. úřad došel, není správný. Stížnosti nebylo lze přisvědčiti. Vydáními, učiněnými ve smyslu § 15 č. 1 (§ 10 odst. 1 a § 55 odst. 1) zák. o př. d. ve znění zák. č. 226/1936

I. Jestliže předloží poplatník na výzvu úřadu formálně řádně vedené obchodní knihy, nutno v protokole o nahlédnutí do těchto knih ke zjištění, že další doklady k nim nebyly předloženy, uvést příslušné vysvětlení nebo odůvodnění poplatníkovo jsou-li předložené knihy řádně vedeny a nabude-li vyměřovací úřad přesvědčení, že při rozhodování nutno se odchýliti od knihovních zápisů, jest postupovati podle § 324 odst. 4 téhož zákona. II. Nezdařil-li se poplatníku důkaz obchodními knihami, je s ním provésti vytýkací řízení podle § 312 zák. o př. d., jestliže se chce úřad odchýliti od jeho údajů. z odůvodnění Prejudikatura: k I. Boh. F 9481/39 a 10.577/43. Žal. úřad opřel svoje rozhodnutí o ustanovení § 327 odst. 1 a 2 zák. o př. d. Při tom vyslovil - jak vychází ze shora uvedeného odůvodnění nař. rozhodnutí -, že důkaz knihami, se st-lem provedený, se nezdařil a to z důvodu, poněvadž st-l zničil původní záznamy o vlastní spotřebě rodiny - tudíž účetní doklady - a tak neprokázal vlastní spotřebu. Kromě toho vyslovil žal. úřad, že st-l nevyvrátil pochyby o scházejícím příjmu zboží od fy A. Podle správních spisů bylo provedeno se st-lem 28. dubna 1943 nahlédnutí do jeho obchodních knih podle §§ 314 - 316 zák. o př. d. Podle protokolu o tom sepsaného byly popsány předložené knihy a záznamy; nebylo však zjištěno, že knihy st-le jsou vedeny formálně nesprávně, takže nutno vycházeti z toho, že jde o formálně správně vedené obchodní knihy, jak také st-l tvrdí. Současně byly však zjištěny závady ve vedeních knih v ohledu materielním a to závady, týkající se jednak vlastních spotřeby rodiny, jednak příjmu zboží od fy A. Podle stálé judikatury tohoto soudu - srovn. nál. Boh. F9481/39 a 10.577/43 -, jestliže předloží poplatník na výzvu úřadu formálně řádně vedené obchodní knihy, nutno v protokole o nahlédnutí do těchto knih ke zjištění, že další

Při nabytí nemovitostí, tvořících předmět zápisu do veřejných knih, darováním je pro ručení obdarované osoby za daň rozhodná doba, kdy bylo vlastnické právo pro nabyvatele vloženo do veřejných knih. Prejudikatura: k II. srov. nález F 10.180/41 a 10.334/42. Z odůvodnění: I. Předmětem sporu jest v prvé řadě otázka, zda stěžovatelku stihá podle § 20 odst. 1 písm. b) vládního nařízení č. 287/1939 ručení za daň z vystěhování, předepsanou H. K-ovi, z důvodu, že nabyla od jmenovaného domů č. 65 a 1879 v 2. darováním a tím byla obohacena. Z odůvodnění naříkaného rozhodnutí je vidno, že žalovaný úřad odůvodnil ručební povinnost stěžovatelčinu tím, že se stala vlastnicí zmíněných domů teprve knihovním vkladem jejího vlastnického práva, nastalým 13. února 1940 tudíž po 14. březnu 1939. Stěžovatelka namítá proti tomu, že jest sice pravda, že k převodu vlastnictví nemovitosti jest třeba knihovního převodu; podle § 20 vládního nařízení č. 287/1939 Sb., jest prý však rozhodné, kdy nastalo obohacení u osoby, která má ručiti za daň z vystěhování. To jest zde okamžik, kdy jmění této osoby bylo obohaceno tím, že nabyla žalovatelného nároku na majetkovou hodnotu darování. To nutno prý zjistiti podle stavu věci každého jednotlivého případu. Zde nastalo obohacení stěžovatelky před rozhodným dnem a to počátkem října 1938, jak vyplývá z odst. I. darovací smlouvy ze 6. dubna 1939, podle něhož dárce před svým odcestováním ze 2. (t. j. počátkem října 1938) předal domovní realitu na místě samém s příslušným prohlášením vůle za předání klíčů a přenesení držby a opatrování darem stěžovatelce s tím, že dodatečně vyhotoví a podepíše listinu potřebnou ke knihovnímu převodu vlastnictví. Tím stěžovatelka nabyla nejen žalovatelný nárok na vydání věci, předání držby a opatrování, nýbrž nabytí jest považovati při nejmenším za provedené mimoknihovně. K těmto námitkám stížnosti jest

Cestovní výlohy a zvýšený náklad na přespolní byt a stravování nejsou nabývacími výdaji, jestliže zaměstnanec nebydlí z osobních důvodů ve svém služebním místě. Z odůvodnění: Výměrem berní správy nebyla uznána za nabývací výdaje ve smyslu § 19 vládního nařízení č. 105/1943 Sb. o dani ze mzdy částka 625 K, kterou stěžovatel vynaložil měsíčně na jízdy ze svého stálého bydliště (K.) do služebního místa (P.) a na své zatímní bydliště se stravováním ve jmenovaném služebním místě. Odvolání proti tomuto výměru bylo zamítnuto žalovaným úřadem z těchto důvodů: "Zvýšený náklad, způsobený jízdami odvolatelovými ze stálého bydliště (K.) do pracovního místa (P.), na byt a stravování v částce 625 K, není nabývacími výdeji ve smyslu ustanovení § 19 vládního nařízení č. 105/1943 Sb. V daném případě jde o náklad, způsobený osobními poměry odvolatelovými (volba stálého bydliště v místě, ve kterém má odvolatel svůj dům) a tudíž o osobní náklad. Okolnost, že odvolateli nemohl býti v jeho služebním místě přidělen byt pro bytovou nouzi, nemá účinku na osobní povahu zmíněných výloh. Tyto výdaje byly způsobeny stálým bydlištěm odvolatele v K., takže pro posouzení povahy těchto výloh jest rozhodující okolností důvod, proč odvolatel stále bydlí v K. Tento důvod spočívá v držbě domu, což jest čistě osobní věci poplatníkovou. Nejvyšší správní soud uvážil takto: Podle § 18 vládního nařízení č. 105/1943 Sb. přicházejí pro zápis jako daně prostá částka na listu slaně ze mzdy v úvahu mimo jiné i nabývací výdaje. Podle § 19 citovaného nařízení pak rozuměti je nabývacími výdaji zaměstnancovými náklady, sloužící na dosažení, zabezpečení a udržení mzdy. Jak z doslovu, tak i ze smyslu tohoto ustanovení a také z příkladů tam demonstrativně uvedených jde najevo, že tu musí jíti o náklady, které jsou objektivně nutné k výkonu povolání v

(I.) Podávání pokrmů z vlastní kuchyně veřejné nemocnice jejím zaměstnancům za určité srážky z platu je nutno pokládat za zdanitelnou dodávku. (II.) Podle § 1 odst. 1 č. 1 zákona o dani z obratu podléhají této dani úplatné dodávky, provedené v jakékoli samostatné činnosti, i v případě, neodpovídá-li úplata za dodávku skutečné hodnotě dodávky. Z odůvodnění: I. Stížnost namítá především, že podávání pokrmů z vlastní kuchyně nemocnice zaměstnancům za určité srážky z platu nemůže se pokládati za zdanitelnou dodávku, ježto jde o část služebních požitků. Tato námitka je bezdůvodná. Jestliže totiž srážky ze služného byly v souvislosti s poskytováním. stravy zaměstnancům, pokládal žalovaný úřad tyto srážky z platu právem za úplatu za poskytovanou stravu; neboť tyto srážky z platu jeví se skutečně vzájemnou úplatou zaměstnanců za poskytnutou jim stravu. Šlo tedy zde o úplatné tuzemské dodávky. Takové dodávky podléhají podle § 1 odst. 1 č. 1 a § 2 zákona o dani z obratu zásadně dani z obratu. Že by tu šlo o dodávky potravin, poskytnutých zaměstnancům jako naturální mzda, nepodléhající dani podle odst. 5 § 1 citovaného zákona, stížnost netvrdí. II. Dále namítá stížnost, že poskytování stravy z vlastní kuchyně nemocnice jejím zaměstnavatelům nelze proto pokládati za zdanitelnou dodávku nebo výkon ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o dani z obratu, ježto srážky z platu, provedené z této příčiny, daleko nedosahují ryzí skutečné hodnoty poskytnuté stravy. Tato námitka je rovněž bezdůvodná. Podle § 1 odst. 1 č. 1 zákona o dani z obratu podléhají této dani úplatné dodávky, prováděné v jakékoli samostatné činnosti a to bez z ohledu na výši úplaty, tudíž i v případě, neodpovídá-li úplata za dodávku skutečné hodnotě dodávky (srov. nález 3. března 1944 č. 1137/42-3). III. Konečně namítá stížnost, že mnohé pokrmy nebyly vůbec připravovány v kuchyni ústavu, takže nebylo důvodu "k druhému předpisu" daně z obratu, jež z těchto pokrmů byla zapravena již při nákupu; měla prý tedy býti odpočtena

(I.) O spekulačním úmyslu lze mluvit jen tehdy, když dotyčný majetkový předmět byl nabyt v úmyslu docílit zisk jeho prodejem; je tedy pro posuzování spekulačního úmyslu rozhodná doba nabytí dotyčného majetkového předmětu, tudíž jde-li o pozemky nabyté koupí, doba koupě pozemku a tento předpoklad je nutno zjistit odděleně pro každý majetkový předmět. (II.) Na existenci spekulačního úmyslu může být usuzováno jen z vnějších okolností, které tento úmysl provázejí. Úmysl nemůže proto býti dokázán přímo, nýbrž nutno se spokojit s průkazem takových okolností, které vedou k závěru o existenci určitého úmyslu. Prejudikatura: k I. nález F 4850/29, 7017/34, 7902/36, 9378/39 a 10.601/43, k II. nález F 7017/34, 7774/35, 10.132/41 a 10.601/43. Z odůvodnění: Výzvě ze 16. října 1942, která ve smyslu naříkaného rozhodnutí tvoří jeho součást, bylo opětně poukázáno na důvody, obsažené ve výzvě z 22. září 1942. V této výzvě z 22. září 1942 jest - pokud to pro tento sporný případ má význam - uvedeno: "Z celé podstaty Vašeho podnikání lze souditi na to, že ani Vy, ani Vaše manželka jste nekupovali pozemky za účelem provozu hospodářství, poněvadž jste domy stavěl skoro výhradně jen pro manželku a to na jejich pozemcích za režijní cenu a domy jste pak prodávali. Pozemky nabývala Vaše manželka zřejmě za účelem pozdější parcelace a zastavění, resp. zcizení za účelem zastavění, nikoliv za účelem provozu hospodářství, které nebylo ani jejím, ani Vašim zaměstnáním, třeba jste se snad nyní v důsledku omezení, resp. zákazu stavebního podnikání v nynější válečné době věnoval hospodářství. - Pozemky byly koupeny a parcelovány ne za účelem provedení určitých objektů, nýbrž jen proto, že se hodily pro stavební podnikání a že vzhledem k stavebnímu ruchu v H. K. a okolí se dalo očekávati, že budou ať už jako stavební parcely

Odměna, vyplacená společníku veřejné obchodní společnosti jako vnucenému správci podniku společnosti za jeho správní činnost v podniku, není odčitatelnou položkou při všeobecné dani výdělkové společnosti ukládané. Prejudikatura: nález F 7719/35 a 8754/37. Z odůvodnění: Ve věci samé opakuje stěžovatelka námitky odvolání a namítá, že názor žalovaného úřadu, vyslovený v naříkaném rozhodnutí, odporuje zákonu. Sporná odměna byla prý vyplacena společníku firmy, avšak jako vnucenému správci. Nejde o žádný podíl na čistém výtěžku firmy, nýbrž o skutečný výdaj správní, který byl vynaložen k dosažení a udržení příjmu a je proto odčitatelný ve smyslu § 15 č. 1 písm. a) zákona o přídavkové dani. K tomu bylo uvésti: Jak naříkané rozhodnutí konstatuje, je nesporno, že V. S., jemuž byla sporná odměna vyplacena, byl v době pro zdanění rozhodné veřejným společníkem stěžující si společnosti a tím, jak i stížnost přiznává, spolumajitelem podniku společnosti. Na sporu jest otázka, zda odměna, vyplacená veřejnému společníku jako vnucenému správci za jeho správní činnost v podniku veřejné obchodní společnosti, záležející, jak stěžovatelka sama uvádí, v dozírání na provoz podniku a jeho spravování, má povahu správního výdaje, učiněného na dosažení, udržení a zabezpečení výtěžku z podniku společnosti ve smyslu § 15 č. 1 písm. a) a § 55 odst. 1 zákona o přídavkové dani. Podle stálé judikatury tohoto soudu (nález F 7719/35, 8757/37) odměny, vyplacené společníku veřejné obchodní společnosti, resp. účastníku sdružení osob, podléhajícího všeobecné dani výdělkové, za jeho zvláštní práci, konanou ve společenském podniku, resp. za jeho osobní činnost v podniku, nelze odčítati od základu všeobecné daně výdělkové, ukládané veřejné obchodní společnosti, resp. sdružení osob, nýbrž tato odměna jest jako součást ryzího výtěžku ze

(I.) Pro osvobození převodu novostavby od poplatku se za den dokončení stavby pokládá den, který byl udán jako den dokončení stavby příslušným stavebním úřadem stavbu schvalujícím. (II.) Řešit otázku, kdy stavby byla dokončena ve je povolán jako příslušný jedině úřad stavební; předmětnou otázku mohou řešit úřady poplatkové, ovšem toliko jako otázku prejudicielní jen potud, pokud tu ještě není právoplatný výrok kompetentního úřadu. Prejudikatura: k I. srov. nález F 6012/31, 6438/32, 6589/33 a 8263/36, k II. srov. nález F 8522/37. Z odůvodnění: Jak patrno z obsahu naříkaného rozhodnutí, odvolal se žalovaný úřad pouze na § 39 odst. 1 zákona Sb. č. 65/1936. Účinnost tohoto předpisu byla rozšířena také na převody staveb, které byly dokončeny v letech 1939 a 1940; to jest výslovně ustanoveno v čl. III, § 3 zákona Sb. č. 259/1937 o prodloužení a doplnění zákona Sb. č. 65/1936. Tento předpis však stěžovatelé, jak z jejich vývodů patrno, úplně přehlíží. Nevyslovil tedy žalovaný úřad, jak stížnost mylně zato má, že na stavby, dokončené v letech 1939 a 1940, odpovídající jinak podmínkám zákona Sb. č. 65/1936, se nevztahují ustanovení o osvobození od převodního poplatku. Jest proto také výtka stížnosti, uplatňující nezákonnost naříkaného rozhodnutí, poněvadž se opírá o vládní nařízení Sb. č. 1/1940 o stavebním ruchu, jehož čl. III, § 3 vztahuje osvobození od převodního poplatku podle § 39 zákona Sb. č. 65/1936 na převody domů dokončených v letech 1941 a 1942, ježto o takový dům v daném případě vůbec nejde, zcela bezdůvodná. V dalších svých vývodech brojí stěžovatelé proti názoru žalovaného úřadu o tom, kdy jest stavbu považovati za dokončenou. Stěžovatelé totiž namítají, že stavbu jest pokládati za dokončenou, jakmile lze zjistiti takový stav, že jest možno v novostavbě bydleti, bez ohledu na to, zda

(I.) Pod pojmem "sdružení osob" jako subjektu daně se rozumí i sdružení osob, z nichž každá je již samostatným subjektem všeobecné daně výdělkové, jestliže se tyto osoby sdružily na podkladě právním k provozu výdělečného podniku - předpokládajíc ovšem, že jde tu o činnost trvalejšího rázu. Takovýmto sdružením může být i společnost podle §§ 1175 a násl. o. z. o. (II.) Pro otázku, zda sdružení osob je samostatným daňovým subjektem je bez významu, zda toto sdružení je také z hlediska práva soukromého (práva občanského, resp. obchodního) samostatným subjektem práv a povinností. Prejudikatura: k I. srov. nález F 8251/36, 10.020/41 a 10.406/42, k III. srov. nález F 8218/36. Z odůvodnění: I. Předmětem sporu je především otázka, zda žalovaný úřad právem vyslovil, že stěžovatelky k provedení stavby "T. musea" v P. utvořily společnost podle § 1175 o. z. o., která jako sdružení osob podléhá podle § 46 zákona o přídavkové dani všeobecné dani výdělkové. 1. Podle § 46 odst. 1 zákona o přídavkové dani jsou všeobecné dani výdělkové podrobeny osoby neb sdružení osob, které v tuzemsku svým jménem provozuji výdělečný podnik nebo vykonávají zaměstnání směřující k dosažení zisku. Z doslovu tohoto zákonného ustanovení, v němž se mluví všeobecně o sdružení osob, plyne, že pod pojmem "sdružení osob" dlužno rozuměti i sdružení osob, z nichž každá je již samostatným subjektem všeobecné daně výdělkové, jestliže se tyto osoby sdružily na podkladě právním k provozu výdělečného podniku - předpokládajíc ovšem, že jde tu o činnost trvalejšího rázu (srov. nález F 8251/36 a 10.406/42). Takovýmto sdružením může býti i společnost podle §§ 1175 a násl. o. z. o.(srov. nález F 10.020/41). Zmíněná sdružení osob jsou z daňového hlediska (§ 46 odst. 1 zákona o přídavkové dani) subjekty všeobecné daně výdělkové; pro otázku, zda sdružení osob je takovýmto samostatným daňovým subjektem, jest tedy bez významu, zda toto sdružení jest také z hlediska práva soukromého (práva občanského, resp. obchodního) samo

O nezákonném dvojím zdanění nelze mluvit, jde-li o dva různé daňové subjekty. Prejudikatura: k I. srov. nález F 8050/36, 9148/38 a 10.O24/41, k II. srov. nález F 10.208/41 a 10.528/43. Z odůvodnění: II. 1. Ve věci stojí stěžovatelka na stanovisku, že zmíněnou částku bylo odečísti od základu daně důchodové, a namítá v tomto směru: Vzhledem k § 1 vládního nařízení Sb. č. 281/1939 dlužno ve všech otázkách, týkajících se vyměření důchodové daně, postupovati tak, jako kdyby příjmů na úrocích z úsporných vkladů na vkladních knížkách vůbec nebylo; předpisem § 3 citovaného vládního nařízení byla změněna ustanovení § 7 odst. 1 a § 12 odst. 1 zákona o přídavkové dani; osvobozeni od daně důchodové a příspěvku podle § 18 odst. 6 citovaného zákona, které bylo v citovaném nařízení poskytnuto úrokům z úsporných vkladů, trvá plně, i když jde o provozovací kapitál, podléhající dani výdělkové. Soud nemohl tomuto stanovisku stížnosti přisvědčiti. Podle § 1 vládního nařízení Sb. č. 281/1939 nejsou úrokyu z úsporných vkladů na vkladní (spořitelní) knížky ..... počínajíc berním rokem 1940 podrobeny dani důchodové a příspěvku podle § 18 odst. 6 zákona o přídavkové dani a nemusí býti uváděny v přiznání k této dani. V § 2 citovaného vládního nařízení se stanoví, že úroky, uvedené v § 1 ....., podléhají zvláštní dani ve výši 5 % dani podrobených úroků. V § 3 téhož vládního nařízení se pak praví, že ustanoveními §§ 1 a 2 se mění a doplňují ustanovení § 7 odst. 1 a § 12 odst. 1 zákona o přídavkové dani. Z toho je zřejmo, že vládní nařízení Sb. č. 281/1939 změnilo a doplnilo zákona o přídavkové dani jen ve dvou paragrafech - a to v § 7 odst. 1 a v § 12 odst. 1. V § 7 odst. 1 zákona o přídavkové dani je sice stanoveno, že dani podrobený důchod zahrnuje veškeré příjmy v penězích ..... z pozemků, budov, výdělečných podniků, ze služebního poměru a z kapitálu, jakož i všechny jinaké příjmy ..... Leč v § 3 citovaného vládního nařízení uvádí se vedle § 7 odst. 1 zákona o přídavkové dani jen § 12

Pro možnost odpisu nedobytné pohledávky je rozhodna její objektivní nedobytnost, nikoli pouhý úsudek poplatníkův o nedobytnosti. Z odůvodnění: Podle obsahu naříkaného rozhodnutí neuznal žalovaný úřad odpisy veškerých uplatněných pohledávek za srážkové položky při uložení daní na rok 1941 jediné proto, že podle dokladů, předložených na výzvu z 23. května 1941, nedobytnost dotčených pohledávek nenastala v roce 1948 jakožto roce pro zdanění rozhodném, nýbrž v letech minulých. Správnost tohoto skutkového zjištění stěžovatel svými námitkami vůbec nevyvrací. Ale pak je stížnost bezdůvodná, neboť, jak tento soud ustáleně judikuje (srov. ku př. nález F 5764/31, 7790/35 a 7991/36), jest odpočitatelnou položkou podle § 15 č. 1 písm. b) pro určitý berní rok odpis, pokud se týče dotace ztrátové reservy tehdy, jestliže dotyčná ztráta v roce pro zdanění rozhodném již skutečně nastala nebo koncem tohoto rozhodného obchodního roku dala se očekávati k tomuto datu jako pravděpodobný výsledek obchodních poměrů podniku poplatníkova, jehož výtěžek se zásadně podrobuje zdanění. Z toho plyne, že úřad jest oprávněn zkoumati, zda a kdy nedobytnost uplatněných pohledávek nastala, neboť na těchto okolnostech závisí odpočitatelnost odpisu těchto pohledávek v určitém berním roce. Neprávem tedy stěžovatel namítá, že úřad měl zkoumati jen přiměřenost odpisu. Okolnost, že stěžovatel, jak tvrdí, odepsal sporné pohledávky tehdy, kdy podle jeho úsudku byly pohledávky ty nedobytny, je nerozhodná, ježto pro možnost odpisu nedobytné pohledávky je rozhodna její objektivní nedobytnost. To odpovídá i zásadám řádného vedení obchodních knih, neboť z ustanovení čl. 28, 29 a 31 o. z. jasně jde najevo, že kupec jest povinen vésti obchodní knihy tak, aby z nich byl úplně patrný stav jeho jmění, že má jednotlivé součásti majetku přesně s

Předpoklad pro uložení osobního ručení manžela za daň, předepsanou druhému manželovi, aby manželé žili ve společné domácnosti, je splněn, jakmile je tu spotřební společenství, t.j. dostává-li se příslušníku rodiny (manželce) ukájení jeho životních potřeb z prostředků tohoto společenství. Prejudikatura: k II. srov. nález F 6437/32 a 9120/38. O d ů v o d n ě n í: Stížnost nebere v odpor názor žalovaného úřadu, že trvání manželského svazku zakládá právní domněnku, že mezi manžely je založena jednotná domácnost jako spotřební společenství, a že je na manželu, proti němuž bylo osobní ručení uplatněno, aby tuto domněnku vyvrátil. Stížnost však zastává názor, že spolužití ve společné domácnosti jako předpoklad ručební povinnosti manžela podle ustanovení § 264 odst. 1 č. 6 zákona Sb. č. 76/1927 (resp. č. 5 zákona Sb. č. 226/1936) vyžaduje skutečné stálé spolubydlení manželů. Žalovaný úřad po této stránce zastává naproti tomu v naříkaném rozhodnutí právní názor, že předpoklad pro uložení osobního ručení podle § 264 odst. 1 č. 6 (resp. 5) zákona o přídavkové dani, totiž, aby manželé žili ve společné domácnosti, jest vykládati stejně jako příslušnost k domácnosti podle § 5 odst. 4 citovaného zákona a to v tom smyslu, že tento předpoklad je splněn, jakmile je tu spotřební společenství, t. j. dostává-li se příslušníku rodiny (manželce) ukájení jeho životních potřeb z prostředků tohoto společenství. Tento právní názor žalovaného úřadu bylo uznati správným. Z daňového hlediska vystupuje do popředí hospodářská stránka manželského svazku, která se jeví v tom, že manželé žijí ve společné domácnosti, t. j. v rodinném spotřebním společenství. Toto spotřební společenství může trvati i tehdy, když manželé spolu sice nebydlí, dostává-li se však manželce ukájení jejích životních potřeb v rámci a z prostředků rodinného společenství, neboť tím zůstává manželka příslušníkem manželovy domácnosti čili žije s ním ve společné domácnosti. Pouhá okolnost, že manželé spolu nebydlí, sama o sobě je

Umělecká činnost poplatníka - profesora ve výslužbě, která je provozována, třeba nepravidelně, po několik let a jejíž výsledky jsou - byť i jen ojediněle a zřídka - prodávány, podléhá zásadně všeobecné dani výdělkové. Prejudikatura: srov. nález F 8251/36, 9559/39 a 10.144/41. Z odůvodnění: Stížnosti vytýkají naříkaným rozhodnutím nezákonnost a v tom směru opakují vývody odvolání, dovozující, že uměleckou činnost vůbec nelze zásadně pokládati za výdělečný podnik nebo za zaměstnání, směřující k dosažení zisku, ve smyslu § 46 zákona o přídavkové dani. Leč k těmto odvolacím vývodům zaujal stanovisko žalovaný úřad v naříkaných rozhodnutích a výrokem, že zákon o přídavkové dani tím, že v § 50 č. 5 osvobozuje za určitých podmínek osoby, zabývající se uměleckou činnosti, od všeobecné daně výdělkové, dává najevo, že v zásadě umělecká činnost všeobecné dani výdělkové podléhá. Proti správnosti tohoto odůvodnění nemají stížnosti námitek (§ 18 zákona o nejvyšším správním soudě). Žalovaný úřad se v naříkaných rozhodnutích vypořádal též s ustanovením § 28 vládního nařízení Sb. č. 136/1941, jehož se odvolání dovolávalo na podporu svého stanoviska, že umělecká činnost zásadně nepodléhá všeobecné dani výdělkové, a v tom směru odůvodnil nepoužitelnost citovaného předpisu pro řešení otázky daňové povinnosti tím, že citovaný předpis stanoví pojem výdělečného příjmu z hlediska docela jiného a pro zcela jiné účely než zákon o přídavkové dani. Stížnosti dovolávají se opět ustanovení § 28 odst. 2 vládního nařízení Sb. č. 136/1941 a namítají, že, poněvadž stěžovatel jako profesor ve výslužbě požívá odpočivného platu, nemůže býti jeho příjem z titulu odměn za umělecká díla považován za výdělečný příjem a zdaňován všeobecnou daní výdělkovou. Námitka tato je bezdůvodná, neboť citovaný odst. 2 § 28 týká se výslovně pojmu výdělečného příjmu ve smysl

(I.) Částky, vyplacené společností s r. o. akciové společnosti, která je zároveň její společnicí, jako úplata za administrativní činnost, vykonávanou akciovou společností pro podnik. (II.) Dvojí zdanění předpokládá totožnost poplatníka. Prejudikatura: ad II. srov. nález F 7147 a 9424/39, ad III. nález F 8251/36 a 10.208/41. Z odůvodnění: Ve věci samé uplatňuje stěžovatelka, že ze smlouvy z 20. července 1940 plyne, že jest tu služební poměr mezi stěžující si společností a Č. bankou U., zakládající právní, žalovatelný nárok banky, který jest odvislý od docílení zisku a přiměřený uvedeným pracím, takže jsou splněny podmínky odpočitatelnosti § 78 písm. i), zejména i č. 4. Kdyby však naříkané rozhodnutí bylo toho názoru, že služební poměr ve smyslu § 78 písm. i) č. 4 citovaného zákona existovati nemůže, poněvadž služební poměr ve smyslu zákona o soukromých zaměstnancích, resp. vš. obč. zák. jest možný jen s fyzickými osobami, pak by prý se musilo logicky dospěti k závěru, že ustanovení § 78 písm. i) nelze vůbec použíti na právnické osoby. V tomto případě by však nemohlo býti vůbec pochybnosti o odpočitatelnosti sporné částky 20.000 K, která se jeví býti úplatou za úkony nutné k provozu stěžující si firmy. Nejvyšší správní soud nemohl stížnosti přisvědčiti. Podle § 78 písm. i) zákona o přídavkové dani ve znění zákona Sb. č. 226/1936 připočtou se k rozvahovým přebytkům částky v nich neobsažené, jichž se užije z výtěžků obchodního období k platům společenských orgánů (příkladmo zde uvedených, mezi nimi jednatelů) a u podniků, uvedených v § 68 odst. 1, II (t. j. u společností s r. o.) též společníků (účastníků) za jejich činnost v podniku a to v jakékoli vlastnosti; tyto platy jsou odpočitatelné jen za splnění podmínek, uvedených pod č. 1 - 5. Pod č. 4 se uvádí jako jedna ze zmíněných podmínek: "zakládá-li se činnost jmeno

(I.) Procesní útraty, které nahradil - ať podle soudního rozhodnutí či dobrovolně - advokát při uplatnění svých palmárních pohledávek protistraně (svému bývalému klientu), jsou odpočitatelny. (II.) Náklady dopravy mezi bytem a místem advokátní kanceláře poplatníkovy nenáležejí svojí povahou do provozovacího nákladu advokátní kanceláře jako srážkové položky. (III.) Členské příspěvky, které advokát musil platiti proto, "aby buď nabyl nebo udržoval pramen svých příjmů", nejsou srážkovou položkou. Prejudikatura: k II. nález F 7499/35 a 10.488/42, k III. srov. nález F 10.153/41 a 10.410/42. Z odůvodnění: Na sporu je pouze odpočitatelnost určitých položek. ----- B. Položky, týkající se daně důchodové a všeobecné daně výdělkové (ohledně důchodu, resp. výtěžku ze stěžovatelovy advokátní kanceláře). I. "Procesní útraty." Žalovaný úřad odůvodnil své rozhodnutí ohledně této položky takto: Ze stěžovatelovy odpovědi na výzvu ze 7. února 1941 a z předložených dokladů bylo zjištěno, že se u položek 2.264 K 20 h a 6.531 K 30 h jedná o procesní (útraty z procesů, v nichž stěžovatel byl právem pro promlčení odsouzen k náhradě útrat, tudíž nikoliv o srážkovou položku podle § 15 č. 1 zákona o přídavkové dani; neboť uvedené částky nebyly vynaloženy na dosažení, zabezpečení nebo udržení důchodu, nýbrž byly vynaloženy k odvrácení ztráty, jež stěžovateli ze sporu jako majetková újma vzešla, takže podle § 17 č. 1 citovaného zákona nejde o položku odčitatelnou. Stěžovatel hájí stanovisko, že tyto položky mají povahu výdaje, učiněného na dosažení důchodu z jeho advokátní kanceláře. V tomto směru bylo stížnosti přisvědčiti. Podle správních spisů uvedl stěžovatel v odvolání, resp. v podání z 20. března 1941 (t.j. v odpovědi na výzvu ze 7. února 1941) k odůvodnění odčitatelnosti těchto položek toto: Podal na své bývalé klienty žalobu na zaplacení svých palmárních pohledávek; v jednom z těchto sporů byla jeho žaloba zamítnuta a byl odsouzen nahraditi straně žalované její útraty, v tomto spor