Judikáty - strana 342

I. Předpokládá-li úřad u prodaného inventáře pevné spojení s domem rovněž prodaným ve smyslu § 297 o. z. o. proti tvrzení strany, že jde o inventář pohyblivý, jest povinen zjistiti za součinnosti strany způsobem procesně bezvadným takové okolnosti, které by jeho závěr odůvodňovaly. - II. Věci movité jsou příslušenstvím nemovitosti jakožto věci hlavní ve smyslu § 294 o. z. o. jen tenkráte, když jsou k tomu určeny, aby sloužily onomu účelu věci hlavní, kterému ji její vlastník věnoval. z odůvodnění O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto: Předem dlužno uvésti, že v řízení rekursním předložili st-lé vidimovaný opis listiny o trhové smlouvě. V této listině jest uveden jako předmět právního jednání pouze prodej domu č. j. 303 - v P. za kupní cenu 1,100.000 Kč. Nějaké osvědčení o tom, že byl prodán movitý inventář za 100.000 Kč, dotyčná listina neobsahuje. Přes to, že právní jednání ohledně movitého inventáře nebylo dle správních spisů listinou osvědčeno, vyměřil žal. úřad i z pohyblivého inventáře, pokud ho kvalifikoval jako věc movitou, poplatek dle stupnice III. v částce 640 Kč. Proti tomuto výroku stížnost nebrojí a nemohl proto nss zkoumati, zda jest předpis poplatku z ceny těchto věcí movitých ve shodě se zákonem čili nic. Stížnost namítá ovšem, že za základ poplatku měla býti vzata pouze částka 1,100.000 Kč. V tomto nemohl však nss shledati námitku proti předpisu poplatku stupnicového, konkretisovanou ve smyslu § 18 zák. o ss. Pokud jde o poplatek nemovitostní, opřeno jest nař. rozhodnutí o dva důvody a sice jednak, že se předpokládá pevné spojení věcí s domem, jednak že věci ty vzhledem ke své povaze určeny jsou k trvalému používání při domě. Pokud se týče prvního důvodu, měl žal. úřad zřejmě na mysli ustanovení § 297 o. z. o., neboť nař. rozhodnutí mluví o pevném spojení s domem (s obytnými místnostmi). Toto pevné spojení v

I. Nárok státu na poplatek z převodu nemovitostí vzniká již nabytím titulu k vlastnictví věci nemovité bez ohledu, zda dotyčná smlouva také skutečně dojde svého splnění a provedení, či se opět mezi stranami zruší. II. Poplatník nemá nároku na prominutí právoplatně předepsaného převodního poplatku z důvodu, že smlouva byla zrušena. z odůvodnění Prejudikatura: K I. Boh. 123, 277, 1085, 1634, 1708, 2003 a 3441 fin.; k II. Boh. 997 fin. Stížnost na toto rozhodnutí neshledal nss důvodnou. Podle stálé judikatury tohoto nss-u (srv. zejm. nálezy z 15. listopadu 1919 č. 2445, Boh. 123 fin., z 30. června 1920 č. 6040, Boh. 277 fin., z 9. ledna 1923 č. 381, Boh. 1085 fin., ze 4. ledna 1924 č. 22.382/23, Boh. 1634 fin., z 8. února 1924 č. 1904, Boh. 1718 fin., z 10. června 1924 č. 10.241, Boh. 2003 fin. a j.) vzniká nárok státu na poplatek z převodu věcí nemovitých již nabytím právního titulu k vlastnictví věci nemovité. Jakmile tedy mezi dvěma smluvními stranami dojde ku pravoplatnému projevu smluvní vůle, že určitá věc nemovitá má býti za určitou kupní cenu s dosavadního majitele na druhou smluvní stranu převeden, vznikne tím nárok státu na poplatek převodní bez ohledu, zdali smlouva tato také skutečně dojde svého splnění a provedení, či zdali se opět mezi stranami zruší. Jest nesporno, že smlouva o převodu usedlosti čp. 3 v D. byla ujednána mezi stranami, jimž nescházela právní schopnost k uzavírání platných smluv, a že došlo k souhlasu jak co do předmětu tak i co do ceny, takže smlouva ta vykazuje všecky podstatné náležitosti smlouvy kupní (§ 1053 o. z. o.), jsou co do své pravoplatnosti učiněna závislou jedině na uzavření manželského sňatku mezi st-lem a jeho nevěstou, (odst. X. smlouvy), kterážto podmínka také byla nepopřeně splněna. Došlo-li ke právoplatné smlouvě o převodu těchto nemovitostí, což ostatně st-l ani nepopírá, dovozu

Prodej dříví z vlastního lesního hospodářství není živností, i když se dříví prodává pokácené. Prejudikatura: Boh. 1757 a 3021 fin.

Dává-li cizozemská firma svou, z ciziny do tuzemska dovezenou surovinu (event. polotovary) zpracovati nebo zušlechtiti v tuzemsku na hotové zboží a dodává-li pak hotové zboží tuzemským spotřebitelům, jde o tuzemskou dodávku, a nikoliv o daně prostý dovoz, byť i příkaz k dodávce spotřebitelům vycházel z ciziny. z odůvodnění Stížnost nejprve vytýká nař. rozhodnutím, že odůvodnění výroku, že se jedná o tuzemskou dodávku po smyslu ustanovení odst. 1 § 1 zák. č. 658/1919, není dostatečné a že žal. úřad měl udati, proč považuje uvedené okolnosti za rozhodné. Než tato formální námitka je bezdůvodná; neboť z nař. rozhodnutí je patrno, ze kterých skutkových předpokladů žal. úřad při svém rozhodování vycházel, v rozhodnutí jest citován též zák. předpis, o který se úřad opírá, a stížnost konečně ani netvrdí, že by vytýkanou vadou st-lčina obrana nějak byla stížena. Stížnost naopak uplatňuje stanovisko, že okolnosti, jež žal. úřad v nař. rozhodnutí označuje jako rozhodné pro daňovou povinnost st-lčinu, pro otázku její daňové povinnosti významu nemají. Odůvodňujíc pak toto svoje stanovisko uvádí stížnost takto: Ani zák. č. 658/1919 ani zák. č. 321/21 nepodává prý definice tuzemské dodávky. Než proto ještě závěr o této otázce nesmí odporovati základním principům daně z obratu, jako tomu je v nař. rozhodnutích. Stěžejní zásadou daně z obratu jako všeobecné daně spotřební je, postihnouti pouze tuzemskou spotřebu. Spotřebu nelze prý pak podle finančně-vědecké theorie definovati pouze zánikem věcí, nýbrž i jejich upotřebením. Podstatným znakem upotřebení po všeobecné stránce je docílení hospodářského prospěchu. Dává-li pak st-lka jako cizozemský dodavatel zboží do tuzemské továrny k zušlechtění, dociluje tím pouze prospěchu ze spotřeby práce, nikoli zboží, a jaká je hospodářská funkce zušlechťovaného zboží a že dodávky na tuzemské od

Pro poplatkovou povinnost smlouvy o prodeji nemovitostí je nerozhodno, že smlouva neobsahuje doložku o knihovním vkladu ani ujednání o tom, kdo převezme knihovní břemena a ponese dávku z přírůstku hodnoty. z odůvodnění Stížnost podanou L. S. shledal nss bezdůvodnou. Platnost kupní smlouvy jest podle ustanovení občanského práva závislou na tom, že o závazných momentech koupě, totiž o objektu zcizení a o ceně byla docílena dohoda stran a že vůle stran došlo k výrazu. Žal. úřad vychází z předpokladu, že prozatímní smlouvou ze 7. listopadu 1920, která tvoří základ v odpor vzatého poplatku, byly podstatné náležitosti koupě, totiž předmět a tržní cena určeny, čímž byla ujednána platná a závazná trhová smlouva, na jejíž dotvrzení byl dán i závdavek, a že touto dohodou byl založen titul k nabytí vlastnictví. Stížnost popírá, že by zmíněnou smlouvou byl založen titul převodu práva vlastnického, ježto neobsahuje doložku o knihovním vkladu. Zejména poukazuje stížnost k tomu, že se ve smlouvě jen mluví o O. D. jako prodateli, kdežto nemovitost z poloviny náležela též jeho manželce F. D., a ve smlouvě neděje se ani zmínky o knihovních dluzích a o dávce z přírůstku hodnoty. Vzhledem k těmto námitkám jest jedině zkoumati, zda smlouvu ze 7. listopadu 1920 jest pokládati za smlouvu platně ujednanou. Ověřený opis smlouvy ze 7. listopadu 1920 nalézá se ve spisech okres. soudu v J. H., které jsou správním spisům připojeny. Správnost obsahu této smlouvy nebyla v řízení správním popřena. V této smlouvě se praví: Dům byl 7. listopadu 1920 od O. D. koupen, kupec L. S. Usedlost čp. 55 O. D. zůstane i s příslušenstvím a dobytkem podle inventáře (bleibt aufrecht), jak všechno leží a stojí. Cena domu 120.000 K. Dále jest uvedeno, z čeho bude sestávati výměnek. Smlouva jest podepsána manžely D. jako prodávajícími a L. S. jako kupujícím a dvěma svědky, ke ko

Pro vznik povinnost k nemovitostnímu poplatku jest rozhodným nabytí titulu k převodu práva vlastnického k nemovitosti a není třeba ani uskutečnění smlouvy, ani převodu v knihách pozemkových, ani odevzdání nemovitosti v držbu. z odůvodnění Stížnost na toto rozhodnutí neshledal nss důvodnou. Dle § 1 A č. 1 popl. zák. podléhá poplatku právní jednání, jímž převádějí se práva vlastnická k věcem nemovitým. Popl. povinnost právních jednání těch vzejde dle § 44 popl. zák. v okamžiku, kdy právní jednání v tuzemsku bylo uzavřeno. Rozhoduje tedy jedině uzavření smlouvy, nabytí právního titulu. Netřeba tedy ani uskutečnění smlouvy ani převodu v knihách pozemkových, ani odevzdání nemovitostí v držbu. Jest tedy zkoumati, zda-li prozatímní kupní smlouvu z 11. června 1922, která tvoří základ pro sporný poplatek, jest pokládati za smlouvu, kterou nabyli prodávající titulu k převodu vlastnictví. Žal. úřad vychází z předpokladu, že smlouva byla zřízena ve formě punktací, byla platnou a závaznou, ježto nebyla stranami dodatečně zrušeno, naopak strany při ní setrvaly, když později znovu vyjednávaly o výši úplaty za sklizeň a st-lé se ujmuli krátce po uzavření zmíněné prozatímní smlouvy skutečně držby dotčené usedlosti. Závěr tem má plné opory ve spisech. Neboť dle jasného znění prozatímní smlouvy nemůže býti sporu o tom, že osoby, jež smlouvu z 21. června 1922 ujednaly, se ve smyslu § 1053 o. z. o. jak o předmětu koupě, tak o ceně trhové jakožto essenciáliích trhové smlouvy sjednotily. Z uvedené smlouvy není pak nikterak patrno, že by účinnost právního jednání byla činěna odvislou od splnění nějaké odkládací podmínky. Že by pak smlouva stranami byla zrušena, že spisů rovněž na jevo nejde, ostatně by okolnost ta neměla významu pro otázku poplatnosti právního jednání. Pak ale byl žal. úřad oprávněn vysloviti, že kupující onou prozatímní smlo

I. všeobecný zákoník občanský nestanoví, že by děti byly povinny rodičům bezplatně pomáhati v jejich živnosti. II. Má-li úřad pochybnosti o správnosti obsahu listiny, dle níž synové měli žalovatelný nárok vůči svému otci na přiměřenou odměnu za činnost v podniku a nárok ten byl vyrovnán, jest věcí úřadu, aby způsobem procesně bezvadným zjistil za součinnosti stran konkrétní okolnosti pro svůj závěr, že jde o poplatnou remuneratorní odměnu. z odůvodnění St-lé domáhali se v rekursu toho, aby částka, vypadající na úhradu nároků za jejich činnost v podniku postupujícího otce byla ze základu pro vyměření poplatku darovacího vyloučena. Žal. úřad zamítl rekurs a uvedl pro své stanovisko dva důvody a sice, 1. že dle obč. zák. jsou dítky povinny rodičům pomáhati a je podporovati, 2. poněvadž dle § 31, č. 2 cís. nař. z 15. září 1915 č. 278 ř. z. dlužno pokládati odměny remuneratorní, pokud není prokázáno, že obdarovanému příslušeno žalovatelné právo, za darování. Pokud se týče důvodu ad 1., necituje žal. úřad pro svůj názor žádné normy o. z. o. Podle § 154 leg. cit. jsou sice děti povinny, vyživovati slušně své rodiče, které upadnou v nouzi. Že by ale byly děti povinny, pomáhati rodičům bezplatně v jejích podniku, všeob. obč. zák. nikde nestanoví. Nemá proto výrok žal. úřadu ve své všeobecnosti žádné opory v zákoně. Ad 2. Dle § 938 o. z. o. sluje darováním smlouva, jíž se věc někomu přenechává bez úplaty. V § 940 téhož zák. se stanoví, že se nemění podstata darování, bylo-li někomu něco dáno z uznalosti nebo vzhledem k jeho zásluhám nebo jako zvláštní odměna; jen nesmí obdarovaný míti před tím nijakého práva žalobního (t. zv. odměnné darování). Dle § 31 č. 2 cís. nař. z 15. září 1915 č. 278 ř. u. mají se podrobiti poplatku darovacímu také odměnná darování, pokud není stranou prokázáno, že obdařený měl právo žalovati na odměnu. Ve sporném pří

I. Provozovnami, se rozumí taková zařízení, v nichž se provádějí úplatné tuzemské dodávky a výkony jako samostatná činnost podnikatelská. II. Za samostatné provozovny bylo by možno pokládati jednotlivé lesní úseky téhož majitele, kdyby přímá jejich správa byla samostatným místem na ústřední správě nezávislým, provádějíc samostatně úplatné úkony a dodávky. z odůvodnění Podle § 4 odst. 1 č. 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 334 Sb. mají obce nárok na příděl 5% daně z obratu v té které obci předepsané a skutečně vybrané - (mimo daně v tomto paragrafu výslovně vyjmuté) -, pokud jsou při ukládání a vybírání této daně spolučinny. Podle toho může tedy určitá obec činiti nárok na příděl 5% jen z výnosu daně z obratu, která v určitém správním období byla v obci té předepsána a skutečně vybrána, za předpokladu, že při ukládání a vybírání daně té spolupůsobila. Pokud jde o tento předpoklad součinnosti jednotlivé obce, neuznal nss potřebným zabývati se vývody stížnosti, jimiž se dovozuje, že tento předpoklad jest zde splněn, neboť žal. úřad sice uvádí, že tato součinnost je všeobecným předpokladem, netvrdí však nijak, že by zde u stěž. si obcí tento předpoklad nebyl dán, nýbrž odůvodňuje svoje zamítavé stanovisko tím, že v dotyčných obcích daň z obratu, docíleného lesní správou t. velkostatku za dříví, vykácené v lesích, ležících v obvodech jednotlivých stěž. si obcí, ze kteréžto daně obce ty žádaly 5%ní příděl, nebyla v obcích těch ani předepsána ani vybírána. Tato okolnost nebyla ovšem stěž. si obcemi ve správním řízení popřena; avšak tím, že obce uplatňovaly nárok na příděly z poměrných částek této daně z obratu, vypadajících na tržbu, docílenou za dříví vykácené v lesích tohoto velkostatku, ležících v obvodu jednotlivých obcí, uplatňovaly předpis předposl. odst. § 4, č. 1 cit. zák., jenž praví, že daň placená ústřed

Kdo čepuje výhradně jen vinařem jemu svěřené víno v místnostech vinařem najmutých za procenta z hrubé tržby a tržbu odvádí vinaři, nemaje podnikatelského risika, nepodléhá z této činnosti výdělkové dani. z odůvodnění Prejudikatura: Srovn. Budw. 5659/07 F. Stížnost nemá více žádného stižního bodu proti tomu, že žal. úřad důchodek z prodeje vod a pokrmů uznal za povinný daní výdělkovou III. třídy, nýbrž obrací se výhradně proti tomu, že provise pobíraná st-lem za výčep vína podléhá výdělkové dani III. třídy a proto jen v tomto směru mohl soud nař. rozhodnutí přezkoumati. V tomto směru uznal nss stížnost důvodnou, aniž by při tom řešil otázku, které jiné daní tato provise po srážce nákladů režijních podléhá, a zejména aniž by mohl se vysloviti o dalším názoru st-lovu, že ohledně příjmu toho st-l podléhá jen výdělkové dani I. třídy. Ze smlouvy st-lem předložené jde, že týž od společnosti nekupuje víno do sklepů jeho výčepu uložené, nýbrž že víno zůstává vlastnictvím společnosti a zásoba vína jest st-li jen svěřena (odst. 4 smlouvy), by víno pěstil a za ceny společností stanovené prodával a tržbu týdně odváděl, o čemž měsíčně koná se súčtování spojené s revisí sklepů (odst. 8), nájem i daně platí společnost. Dostává-li za to st-l procenta z hrubé tržby, tu třebas z toho hraditi musil osvětlení, otop a obsluhu, tož přece zůstává poměr st-le k společnosti smlouvou tou založený ve své podstatě poměrem služebním. Předloženou smlouvou jest vyvráceno, že by st-l, pokud čepuje víno společnosti náležející, byl živnostníkem ve smyslu § 2 odst. III. lit. b) zák. čl. XXIX. z r. 1875, neboť v tomto směru neprovozuje výdělkovou činnost na vlastní účet. Nař. rozhodnutí, vycházejíc z opačného stanoviska, příčí se tudíž zákonu. Bylo pro nař. rozhodnutí, pokud do základu daňového vzalo také čistý výnos z prodeje vína, zrušiti pro nezákonnost

Práva patentní a práva na ochranu vzorků nejsou příslušenstvím nemovitosti. z odůvodnění Prejudikatura: Srovn. Budw. 8411 F a Boh. 1372 fin. Stížnost potírá nař. rozhodnutí, jen pokud se týče zpoplatnění obnosů dle odst. II. a III. smlouvy, totiž těch, které smluveny byly za přenechání práva k ochranné známce a patentů k výrobě skla a tyčí (50.000 lir) a za repcepty a skelné směsi (100.000 lir). Mohl tudíž nss přezkoumati nař. rozhodnutí jen v těchto bodech. Odůvodnění nař. rozhodnutí není sice zcela jasné, ale tolik z něho rozuměti možno, že žal. úřad pokládal předměty a práva dle odst. II. a III. smlouvy prodané a postoupené za příslušenství nemovitosti ve smyslu § 294 a násl. o. z. o. Pokud se týče zpoplatnění obnosu za přenechání práva k ochranné známce a patentu, dlužno poznamenati, že dle § 298 o. z. o. zásadně práva taková čítati nutno k movitým věcem a nemovitým byly by jen tenkráte, kdyby byly spojeny s držením nemovité věci, aneb kdyby zákonem za nemovité byly prohlášeny. Dle § 293 o. z. o. pokládá se za nemovitou věc movitá, která by buďto zákonem aneb podle určení vlastníka příslušenství nějaké nemovitosti tvořila. Dle stavu nynějšího zákonodárství není zákona, dle kterého by patenty a práva na ochrannou známku prohlášeny byly za věci movité, a nemohou proto práva taková z tohoto důvodu býti pokládána za příslušenství jejich. Zbývá druhá možnost, totiž ta, že by práva ona z vůle a určení vlastníka tvořila příslušenství nějaké nemovité věci. Jak výše bylo uvedeno, nemovitým by se mohlo státi právo jen tenkrát, pakliže by s držením nějaké nemovitosti bylo spojeno, a chtěl-li by tudíž vlastník právo takové učiniti nemovitým, musil by je s držením nemovitosti spojiti, tedy právo to do knih pozemkových na listu podstaty majetkové dáti zapsati. Avšak dle zákona není možno, aby předmětem takové

I. Popřel-li poplatník existenci příjmového pramene úřadem předpokládaného, mohl by úřad vysloviti následky zmeškání z důvodu, že poplatník nepodal z výzvě dekretu výkazu příjmů vydání ohledně tohoto pramene, jen tenkráte, kdyby v řízení zjistil konkrétní okolnosti, připouštějící závěr, že tvrzení strany neodpovídá skutečnosti. II. Z pouhých okolností, že příjem byl poplatníkem nízko přiznán, že poplatník nabyl majetkového objektu za určitou sumu a že revisním orgánem byly u poplatníka zjištěny značné peněžní vklady, nelze vyvoditi následky kontumace. z odůvodnění 1. ?Nepřiznáváte žádného příjmu z polního hospodářství, ač zjištěno, že jste obdělával pozemky, které Vám otec a tedy zdarma propůjčili. Na pozemcích jste pěstoval zeleninu s čistým ziskem v r. 1917 na 1 ha 12.000 K. St-l odpověděl, že v r. 1917 žádné pozemky neobhospodařoval, že jak otec, tak teta na pozemcích hospodařili sami, že se zeleninou začal na provisi obchodovati teprve na podzim r. 1917, kdy přirozeně na pozemcích se již nedalo nic sázeti. 2. ?Nepřiznáváte žádného příjmu ze samostatných podniků, ač v r. 1917 provozoval jste obchod takřka se všemi předmět denní potřeby, ku př. firmě F. v P. dodal jste zeleniny za 34.070 95 K a dle znaleckého dobrozdání činila úhrnná tržba z tohoto podnikání cca 500.000 K s čistým ziskem 30%.‡ St-l na to odpověděl, že nemůže žádným příjem ze samostatných podniků přiznati, jelikož byl zaměstnán u jakéhosi A. za provisi, kterou k dani z příjmu přiznal. Dodané zelenina firmě F. byla částí takovéto dodávky; žádný obchod potravinami neprovozoval. Znalecké dobrozdání jest úplně bezcenné a vymyšlené. 3. ?Přiznaný příjem z platů služebních jeví se poměrně nízkým vzhledem k tomu, že jste používal kromě platů v hotovosti naturálního bytu a celého zaopatření, kteréž se cení hodnotou nejméně 4800 K. St-l odpověděl, že příjem z platů služebních měl takový, jaký přiznal a jaký potvrdil jeho zaměstnavatel, a přiložil potvrzení téhož, dle něhož roční příjem st-lův v r. 191

I. Ztráta, nastalá na pohledávce následkem toho, že zásilka zboží došla pro stávku na drahách a zamrznutí přístavu na místo určení pozdě, může zatěžovati daně prostě bilanční výsledek toho obchodního roku, v kterém tato skutečně nastala a nikoliv toho roku, v kterém vznikla dotyčná pohledávky. II. Plat jednatele společnosti s r. o. není odčítatelnou položkou bez ohledu, jde-li o nárok ve smlouvě společenské stanovený a žalovatelný či nic. z odůvodnění Prejudikatura: K II. Boh. 703, 1680 a 1881 fin. Pokud jde o námitku ohledně platů společníků - jednatelů, vyslovil již nss v nálezech ze 27. ledna 1922 č. 612, Boh. 703 fin., z 25. ledna 1924 č. 890, Boh. 1680 fin. a ze 14. dubna 1924 č. 6732, Boh. 1881 fin. právní názor, že plat jednatele společnosti s o. r., který jest zároveň společníkem, není při dani výdělkové dle II. hl. zák. o d. os. odčítatelnou položkou bez ohledu, jde-li o nárok ve smlouvě společenské stanovený a žalovatelný či nic. Na tomto názoru trvá nss i v tomto případě a poukazuje ve smyslu § 44 jed. ř. na důvody uvedených nálezů. Poněvadž v daném případě jest nesporno, že jde tu o platy vyplácené společníkům - jednatelům, není požadavek st-lčin co do platů jednatelů v zákoně odůvodněn. Bezdůvodnou shledal též soud další námitku stížnosti, že nař. rozhodnutí ponechalo pro berní r. 1922 ztrátu na pohledávce za firmou A. D. v částce 69.469 Kč 14 h nepovšimnutou, resp. že ji neposuzovalo jako ztrátu z obchodního r. 1921. Ze znění rekursu pro berní r. 1922 (a také 1923) a též ze stížnosti samotné jde na jevo, že dotyčná pohledávka za zmíněnou firmou byla původně zaúčtována plnou hodnotou do aktiv společnosti v bilanci z r. 1921 (podle účtu z 30. prosince 1921), dále že zboží za dotyčný obnos 139.011 K došlo do Švédska následkem stávky na německých drahách a zamrznutí severských přístavů teprve v březnu 1922

Pro posouzení, zda jde o podnik nebo zaměstnání, není rozhodno, béře-li dotyčná osoba podíl na zisku, nebo má-li také vlastní zaměstnance a platí-li je sama, nýbrž rozhoduje toliko, jde-li o provozování na vlastní účet dotyčné osoby, t. j. umožňuje-li provozování pro ni zisk podnikatelský a nese-li tedy osoba taková obchodní risiko. z odůvodnění O stížnost od těchto rozhodnutí uvážil nss toto: St-l uvedl v prohlášení ku vš. dani výdělkové jako předmět svého provozování toliko výčep vína a podávání pokrmů a udal také toliko v těchto směrech známky provozovací, totiž množství vyčepovaného vína a tržbu za pokrmy. Mimo to jsou ve zmíněném prohlášení uvedeny číslice čistého zisku, při čemž není však jasno, jsou-li tyto číslice údajem poplatníkovým či zjištěním úřadu. Rovněž není ani z těchto číslic ani z dalších správních spisů patrno, na která odvětví provozovaného hostinství se dotyčný čistý zisk vztahuje. Při ukládání daně a rovněž i při vydání nař. rozhodnutí byly jako známky provozovací uvedeny, resp. za základ položeny toliko činnosti st-le a zaměstnaných jím osob a zmíněné číslice čistého zisku. Dle toho není tedy ze správních spisů vůbec vidno, ze kterých odvětví provozovaného hostinství byla sporná daň uložena, t. j. zda toliko z odvětví st-lem udaných, tedy z výčepu vína a podávání pokrmů či také z výčepu piva. Již tato nejasnost způsobuje, že není možno bezpečně přezkoumati nař. rozhodnutí po stránce skutkové i právní a nutno proto v této nejasnosti spatřovati podstatnou vadu řízení. Nař. rozhodnutí trpí však ještě další vadou. Jak z uvedeného a zejména také z vývodů stížnosti jest patrno, má st-l za to, že nepodléhá vš. dani výdělkové na zákl. § 2 č. 2 zák. o d. os., dle kteréhož ustanovení nepodléhají všeob. dani výdělkové zaměstnání, která jsou vykonávána v poměru služebním za služné nebo mzdu.

Náklad na prvé zřízení bytu pro řiditele podniku v najatém domě jest částí výdajů zakládacích a proto jako položka investiční neodčítatelným. z odůvodnění Mezi stranami není sporno, že společnost najala místnosti v cizím domě pro svého řiditele a dala je proň na svůj náklad zříditi. Jde tu tedy skutečně o prvé zřízení ovšem v najatém domě, tudíž nikoliv o opravy v najatých a řiditelem společnosti již před tím používaných místnostech. Toto prvé zřízení provedeno bylo dle obsahu rekursu za účelem zjednání bytu pro řiditele, tudíž pro účel nutný k provozu podniku společnosti. Takové první zařízení není však povahou svou položkou režijní nebo výdajem udržovacím, nýbrž jde tu o část výdajů zakládacích, jež dle zásad účetnických zatěžovati mají účet zakládacího kapitálu a nemohou tedy zkracovati daněprostě účet zisku a ztráty, jsouce položkou investiční. Okolnost, že společnost výdaje ty neobdrží nahrazeny od vlastníka domu, jest podle zák. o d. os. zcela nerozhodnout. Nelze proto shledati, že nař. rozhodnutí, opírající se o § 94 lit a) zák. o d. os., bylo by nezákonným.

Kdy nelze kursovní ztráty při cenných papírech, jež nebyly součástkou provozovacího kapitálu, odečítati ze základu daně. z odůvodnění Prejudikatura: Srovn. Boh. 2988 fin. Pokud stížnosti namítají, že není v cit. § 18 uvedeno, že norma ta se nevztahuje na ztráty při cenných papírech a že naopak dlužno hleděti dle téhož § ke všem znehodnocením a ztrátám, pokud byly způsobeny válkou a jsou mimořádné (čemuž prý také jest v tomto případě), nemá názor st-lčin opory ve znění cit. § 18. Neboť tento paragraf stanoví v prvé větě odst. prvého, že při posuzování přiměřenosti odpisů a úložek do zvláštních fondů (§ 95 lit. f) a § 160 č. 1 zák. o d. os.) jest zřetel vzíti k mimořádným znehodnocením a ztrátám, způsobeným válkou. V další pak druhé větě s uvádí, že těmito znehodnoceními a ztrátami (»darunter«) sluší rozuměti kromě zničení hodnot na inventáři a provozovacím materiálu ve válečném území zvláště také ztráty u dlužníků, pak znehodnocení z příčiny zvláště intensivního použití provozovacích prostředků (strojů, nástrojů a pod.) za války, dále snížení hodnot a ztráty, jež nastanou pozdějším převodem podniku v mírové hospodářství (znehodnocení zařízení provozovacích, jež byly zřízeny převážně k účelům válečného průmyslu, znehodnocení zásob oproti zaplaceným válečným cenám apd.). Z toho jest patrno, že tento § týče se pouze přiměřenosti odpisů a úložek, odčítatelných podle § 95 lit f), resp. § 160 č. 1 zák. o d. os., že tudíž předpokladem pro použití § 18 zák. č. 66/1918 jest, aby byly dotyčný odpis nebo úložka již s hlediska § 95 f), resp. § 160 č. 1 zák. o d. os. odčítatelnými. Ježto v konkretním případě jde o kursovní ztráty při cenných papírech, o nichž nebylo st-lkou ani tvrzeno, že by byly součástkou provozovacího kapitálu (§ 170 odst. 1 zák. o d. os.), jsou uplatňované stranou odpisy kursovních ztrát neodčítatelnými dle § 160 č. 1 z

Dávka z majetku a poplatková pokuta nejsou odčítatelnými položkami. z odůvodnění Podle spisů správních pojal úřad I. stolice celých 6480 Kč do základu daňového. Stěžující si spolek domáhal se v odvolání, aby celých 6480 Kč bylo vyloučeno z daňového základu. Žal. úřad, jak z nař. rozhodnutí patrno, uznal z této částky za položku odpočítatelnou pouze 5699 Kč 20 h s odůvodněním, že další obnosy obsažené v částce 6480 Kč - totiž 666 Kč, jakožto zaplacená dávka z majetku a 114 Kč 80 h jakožto »trestní poplatek« (»illetékbirság«) - nejsou odpočítatelnými. Pokud se tedy stížnost domáhá, aby byla uznána za odpočítatelnou položku také částka 5699 Kč 20 h, jest stížnost bezpředmětnou, když žalovaný úřad tuto částku uznal za odpočítatelnou a vyloučil ji z daňového základu. Pokud pak stížnost uplatňuje, že také částky 666 Kč a 114 Kč 80 h jsou odpočítatelnými srážkami, jest stížnost bezdůvodnou. a) Položka 666 Kč representuje, jak nesporno, dávku z majetku ve smyslu zák. z 8. dubna 1920 č. 309 Sb. Podle výslovného ustanovení § 65 tohoto zák. netvoří dávka z majetku odpočítatelnou položku ani při jejím vyměření, ani při vyměření jakékoliv daně přímé. Není tudíž částka, kterou stěž. si spolek zaplatil na dávce z majetku ve smyslu toho zák., vůbec odpočítatelnou položkou při uložení výdělkové daně podniků veřejně účtujících podle zák. č. VIII:1909. b) Položka 114 Kč 80 h representuje, jak rovněž nesporno, poplatkovou pokutu (illetékbirság). V bodu 2. § 17 zák. čl. VIII:1909 uznávají se za položky odpočítatelné - mimo jiné - také skutečně zaplacené a provoz podniku zatěžující poplatky (»illetékek«). Toto ustanovení jest povahou svojí předpisem výjimečným, z čehož plyne, že nelze je vykládati extensivně. Nelze tedy pod výraz poplatek (»illeték«), jehož užívá bod 2. § 17 zák. čl. VIII:1909, subsum

I. Za obnovu řízení lze žádati jen tehdy, může-li poplatník uplatniti nově se vyskytnuvší nebo nově na jevo vyšlé okolnosti, z nichž nesprávnost předpisu dávky vyvozuje a které mu v kritické době, kdy je mohl uplatňovati opravným prostředkem, známy nebyly ani při řádné pozornosti známy býti nemohly. II. Pro vyměření daně z obratu není směrodatným, jak stanovila odhadní komise příjem z dotyčného pramene k dani z příjmu. III. Poplatník, který nepodal proti předpisu daně odvolání ve lhůtě zákonem stanovené, nemá nároku, aby předpis daně, třeba i při prokázané nezákonnosti, byl v jeho prospěch změněn. z odůvodnění Prejudikatura: K I. Boh. 92 a 1874 fin., k III. Boh. 1874 fin. St-l domáhal se v řízení správním změny předpisu daně z obratu na 1920 - 1922, uznávaje výslovně jeho pravoplatnost, obnovou řízení, jak dotvrzuje stížnost. Není proto třeba zabývati se výrokem žal. úřadu, že nejsou splněny podmínky § 286 zák. o d. os. ani předpoklady § 7 zák. čl. XI:1909 ohledně vrácení v předešlý stav, jakožto druhého procesního prostředku, jímž může nastati změna pravoplatného předpisu daně, resp. ohledně opravy, případně odpisu vyměřené daně, nebo vrácení daně omylem placené. V otázce obnovy řízení, která jest tedy jedině předmětem sporu, vyslovil nss již nálezem z 2. září 1919 č. 4.119, Boh. 92 fin., citovaným také v nař. rozhodnutí, a dále nálezem z 11. dubna 1924 č. 6146, Boh. 1874 fin., na jejichž důvody se poukazuje dle § 44 j. ř., že za obnovu řízení lze žádati jen tehdy, může-li poplatník uplatniti nově se vyskytnuvší nebo nově na jevo vyšlé skutkové okolnosti, z nichž nesprávnost předpisu vyvozuje a které mu v kritické době, pokud je mohl uplatňovati opravným prostředkem, nebyly známy a ani při řádné pozornosti známy býti nemohly. Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že strana neuvádí takových skutečností, z nichž obnova řízení

O náhradě za užívání bytu v úřední budově. Z odůvodnění: Výnosem generálního finančního ředitelství v Bratislavě ze 4. února 1925 byla stěžovateli stanovena náhrada nájemného za užívaný rodinný byt, sestávající se z dvou pokojů s příslušenstvím v budově státní u nábojové továrny v Bratislavě na dobu od 5. prosince 1922 do 31. prosince 1923 částkou 941 Kč, 85 haléřů. Námitky proti tomuto výnosu byly zamítnuty naříkaným rozhodnutím, poněvadž náhrada za užívání bytu v budově státní byla stanovena ve smyslu 3. odstavce nařízení vlády ze 4. března 1920 č. 154 Sb. a dle přípisu referátu ministerstva veřejných prací z 18. listopadu 1921 s ohledem na místní poměry dle plošné výměry obytných místností a důvody uváděné stěžovatelem neukázaly se dostatečnými k osvobození stěžovatele od povinnosti placení náhrady nájemného. Nejvyšší správní soud mohl přihlédnouti jen k námitkám ve stížnosti samé formulovaným: l. že nejde o byt naturální, nýbrž o byt služební bez náhrady, poněvadž tato nebyla stěžovateli sdělena a v důsledku toho není povinen platiti nájemné, 2. že byv pověřen jako přednosta úřadu potravní daně bezplatnou správou budovy, konal pro finanční správu domovníka, a takový má vždy byt zdarma. ad. 1. Žalovaný úřad požaduje od stěžovatele náhradu za používání bytu v úřední budově na žádost přiděleného, řídil se správně nařízením č. 154/1920. Na stěžovatele platí předpisy služební pragmatiky a jejích doplňků (§ 5 zákona z 12. prosince 1919 č. 28 Sb. ex 1920 a § 2 vládního nařízení z 22. prosince 1920 č. 675 Sb), tudíž i citovaného nařízení č. 154/1920, jež jest jedním z doplňků služební pragmatiky č. 15 ex 1914 říšského zákona a jež v článku II. odstavce 2 a 3 stanoví toto: "Užíván-li státní zaměstnanec naturálního bytu, jest povinen státní správě platiti za něj přiměřenou náhradu, kterou určí dle místních poměrů úřad, jenž úředníka ustanovuje neb bytu mu přiděluje. Ustanovení toto nevztahuje se na povinn

I. Zařízení hotelu (hostince), jež dle vůle dřívějšího vlastníka bylo určeno, aby se ho trvale používalo k provozování hotelu (hostince), a k témuž účelu bylo kupujícím převzato k dalšímu provozování téže živnosti v téže realitě, dlužno pokládati za příslušenství této reality. II. Právo státu na nemovitostní poplatek vzniká již nabytím titulu vlastnického, nikoli teprve sepsáním vkladné listiny o koupi nemovitosti. - III. Druhá instance může provésti přímo - bez nařízení formelní obnovy řízení - reformaci in peius. Prejudikatura: K I. Boh. 941, 1030, 1741, 2020 a 2375 fin., k II. Boh. 123, 277, 1634, 1718 a 2003 fin.; k III. Boh. 1695, 1818 a 2187 fin.

I. Okolnost, že poplatník nemohl bezvadně vésti řádné knihy obchodní, a tvrzené duševní rozrušení poplatníkovo, jež však mu nebránilo žádati za poskytnutí lhůt, nejsou dostatečnou omluvou neuposlechnutí výzvy úřadu k přiznání, resp. výpočtu příjmů a vydání. II. Strana, stižená následky zmeškání, nemá práva, aby brojila proti výši odhadu a proti kvalifikaci pomůcek, jež byly podkladem tohoto odhadu. z odůvodnění Odvolání proti platebním rozkazům, podaném právním zástupcem st-lovým po vyžádaném nahlédnutí do spisů řízení ukládacího, nebylo brojeno proti použití §§ 205 a 213, ale ve spisech jest pouze záznam na žádostech st-lových, že mu byly základy vyměřovací sděleny povolením nahlédnutí do spisů. Že by při té příležitosti mu bylo bývalo sděleno, že odhady se staly z moci úřední, nebo že mu byly k nahlédnutí předloženy archy vyměřovací nebo jiné akty, na nichž použití kontumace bylo vyznačeno, není ze spisů vidno a vzhledem k okolnosti, že odvolání bylo vypracováno právním zástupcem, není to pravděpodobným. Stížnost ovšem již namítá, že použití §§ 205 a 213 zák. o d. os. nebylo v tomto případě odůvodněno, ježto poplatník v době, kdy měl podati přiznána na 1917 a zodpověděti dekrety na 1918 a 1919, neměl obchodní knihy v běžném stavu, poněvadž synové, kteří byli jeho jedinými pomocnými silami, byli ve válce a st-l, když jeden z nich padl, nebyl v náladě, aby se vedením knih zabýval. Okolnosti ty byly úřadu známy a dostatečným důvodem, aby vylučovaly použití cit. předpisů zákona. Námitka ta jest bezdůvodná. Poplatník může se ovšem uvarovati následků kontumace ve smyslu § 205 odst. 4 zák. o d. os., i § 213 téhož zák., když uvede okolnosti, jež jeho opomenutí omlouvají. St-l uvedl v odvolání, že od polovice r. 1915 nemohl vésti bezvadně řádné knihy obchodní pro vojenskou službu synů a uvedl také, že po padnutí jednoho syna v listopadu 1915 byl tělesně i duševně skleslý tak, že neměl chuti k obchodní činnosti. Okolnost, že poplatník neměl od r. 1915 knihy obchodní