JUDr. Alena Kohoutková - strana 2

Stručně o změnách daňového řádu k 1.1.2015 JUDr. Alena Kohoutková Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, doznal k 1.1.2015 změn zákonem č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č....

Je to zřejmě dobrá zpráva, že se pozornost obrací k dělené správě peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů a opakovaně se objevují příspěvky týkající se této dosud poměrně opomíjené problematiky na stránkách tohoto časopisu. Dělenou správu lze charakterizovat jako snahu o jednotný, poměrně jednoduchý a racionální postup pro správu placení (tedy vybírání, vymáhání i evidenci) peněžitých plnění vzniklých ze zákona nebo na základě zákona určených do veřejných rozpočtů. Její legislativní cesta je poměrně trnitá. Prvně byla dělená správa zakotvena v roce 1992 v zákoně č. 337/1992 Sb. , tj. před 20 lety. Po určitém vývoji1) je dnes právní zakotvení dělené správy interpretováno tak, že s přijetím daňového řádu došlo ke změně v tom směru, že pro peněžitá plnění směřovaná do veřejného rozpočtu platí procesní úprava placení v daňovém řádu pouze tehdy, pokud se k postupu při placení podle daňového řádu jiný zákon přihlásí. Tento výklad je dovozován z kondicionálu v § 161 odst. 1 daňového řádu .

Mnoho zákonů našeho právního řádu ukládá z nejrůznějších důvodů povinnosti platit určité částky do veřejných rozpočtů ať již přímo, nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci. Většina těchto právních úprav končí stanovením výše částky a podrobnou úpravou ochrany práv osoby, jíž je povinnost platit uložena. Placení takové částky, tj. správu vlastního vybrání stanovené částky, jejího vymožení, evidování o povinnosti a jejím splnění, případné zajištění platby, jakož i vymezení okamžiku, kdy k platbě dochází, však upravuje převážně daňový řád.

Jistě se mnou bude laskavý čtenář souhlasit, že k řádnému výběru daní přispěje i ta skutečnost, že při aplikaci nového zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, (dále jen „DŘ“) by mělo být nerozporovatelné, kdo jménem daňového subjektu jedná. Předchozí procesní daňová úprava, tedy zákon č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, (dále jen „ZSDP“) v ustanovení § 10 odst. 3 věta poslední vytvářela právní fikci při smluvním zastupování, podle které správce daně považoval plnou moc, jejíž rozsah nebyl vymezen vůbec nebo nebyl vymezen přesně, za plnou moc pro daňové řízení ze zákona neomezenou. Tato fikce s sebou přinášela jisté praktické problémy a její využívání nebylo příliš časté. Lze se jen domnívat, že správce daně, pokud tuto právní fikci uplatnil, tak o tom učinil úřední záznam do spisu. Další nejasnosti vznikaly v souvislosti nejen se smluvním zastupováním při postupech, které sice souvisejí s daňovým řízením, ale které nebylo možno zařadit do konkrétního daňového řízení, jakož i v souvislosti s tím, že ZSDP na rozdíl od § 134 DŘ neobsahoval jednoznačnou definici daňového řízení. Tyto pojmové nejasnosti komplikovaly daňový život a nutnost jejich odstranění bezesporu přispěla k přijetí jednoznačnější právní úpravy.

Posledních pár let účinnosti zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, se stalo přímo laboratorním prostředím, ve kterém se zkoumal vliv nejrůznějších názorů na běh lhůt pro stanovení daně, což bylo v souladu s judikaturou jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu. Ustálená správní praxe a očekávání na obou stranách jaksi na vážkách spravedlnosti scházelo. Stejně tak byl do pozadí zatlačen, jak se po novu říká „upozaděn“, cíl správy daní vymezený citovaným zákonem v roce 1992 a nově objeveným v daňovém řádu jako správné stanovení a vybrání daně.