Mária Mikulecká - strana 3

Titulek k tomuto příspěvku jsem si vypůjčila přímo z rozsudku Nejvyššího správního soudu a myslím si, že je vhodné o něm vědět. Vycházím z předpokladu, že stejně jak já, tak i jiní plátci daně z přidané hodnoty řeší situaci, kdy jim dodavatel fakturoval zboží ve snížené sazbě DPH a související provize nebo doprava je fakturovaná v základní sazbě DPH. Někdy je těžké přesvědčit dodavatele, že provize a doprava jsou vedlejší výdaje, které jsou součástí základu daně dle § 36 odst. 3 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), a musí mít stejný daňový režim jako hlavní plnění, kterým je dodání zboží ve snížené sazbě daně. Upozorňuji na tento problém jen proto, že odběratel si může uplatnit nárok na odpočet jenom na daň uplatněnou podle zákona o DPH , i když vystavený řádný daňový doklad bude obsahovat správně vypočtenou nesprávnou sazbu daně k DPH.

Možná patříte k těm šťastlivcům, kteří často vstupují do třístranných obchodů nebo k těm šťastlivcům, kteří se nikdy této transakce nezúčastní, ale v každém případě je dobré vědět o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-580/2016 , ze dne 19. 4. 2018, ve věci „Firma Hans Bühler“. Jeho zvláštností je skutečnost, že dva ze tří účastníků byli usazeni v jediném členském státě. Tento judikát souvisí s českým ustanovením § 17 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Rozsudek Evropského soudního dvora „L.Č.“ IK v. Valsts ienémumu dienests ze dne 29. června 2017 (C-288/16 ) mne velmi zaujal, protože se zabýval subdodavatelskou přepravou zboží do třetí země. Víme, že služby přímo související s vývozem zboží do třetí země jsou dle § 69 odst. 1 zákona od daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) osvobozené. Jenomže od 1. 7. 2017 platí novela zákona o DPH , která § 69 výrazně zredukovala.

Čtení judikátu není pro každého podnikatele to „pravé ořechové“, ale na druhou stranu je vhodné o některých zajímavých rozhodnutích mít alespoň povědomí, aby se v případě potřeby mohly dohledat a následně při prokazování „své pravdy“ použít. Mne zaujal judikát Soudního dvora Evropské unie č. C-273/11 ve věci Mescek-Gabony.

Považuji za potřebné alespoň stručně informovat o podstatě judikátu 4 Afs 24/2016 . Jde o případ, který se vyskytuje u většiny podnikatelských subjektů, mají-li v obchodním majetku hmotný majetek, který dočasně v daném zdaňovacím období nepoužívají k dosažení zdanitelných příjmů.

Rozhodla jsem se tentokrát věnovat přesně vymezenému úkonu správce daně, a to doručení výzvy související s kontrolním hlášením. Nejdříve jsem vycházela z předpokladu, že § 101g odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty platného od 1.1.2016 (dále jen DPH) je především jednoduchý, jasný a nepotřebuje výklad. V běžné praxi to zatím však na jednoduché ustanovení nevypadá.