Mária Mikulecká - strana 2

„Audentes fortuna iuvat“ – štěstí přeje připraveným. Tak toto latinské přísloví mě napadlo, když jsem si přečetla na stránkách https://curia.europa.eu judikát Soudního dvoru Evropské unie ve věci C-931/19 -Titanium Ltd, ze dne 3. června 2021.

Dnes jsem si vybrala judikát Soudního dvora Evropské unie (dále jen SD EU) ze dne 18. 5. 2021 ve věci C-248/21 „Skatteverket“. V současné zrychlené době, kdy zákony a různé vyhlášky vznikají tak rychle, že je velký problém se v nich orientovat, má i podnikající osoba velký problém správně a rychle rozhodnout o své případné investici. Předpokládám, že budeme v daňové praxi častěji muset řešit náklady na investici, která se později ukáže jako nesprávné podnikatelské rozhodnutí, tedy zmařenou investici. Uvedený případ je zvláštní v tom, že švédská společnost až po třech letech dospěla k názoru, že švédský zákon o DPH je v rozporu se směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“) a požádala švédského správce daně o vrácení daně na vstupu.

V současné praxi se často setkávám se situací, kdy plátce daně z přidané hodnoty (dále jen plátce DPH) má výhrady, že musí uhradit státu DPH za své uskutečněné zdanitelné plnění, i když jeho dodavatel mu toto předmětné zdanitelné plnění ještě neuhradil. Ale DPH v tomto případě se přiznat a odvést musí. Běžnou praxí se stává „lustrace odběratele ve veřejně dostupných rejstřících. V případě neuhrazení pohledávky si pak dodavatel – plátce daně hlídá okamžik, kdy může dle § 46 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), provést opravu základu daně u nedobytné pohledávky.

S účinností od 1. 4. 2019 zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH “) zrušil dřívější ustanovení § 44 a 46 a nahradil je novým ustanovením § 46 až 46g, která se zabývají opravou základu daně v případě nedobytné pohledávky.

V tomto příspěvku se chci věnovat rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) číslo 10 Afs 366/2019 ze dne 3. června 2020. Nejvyšší správní soud ve své právní větě uvedl: „Jen proto, že se stavba stala po roce 2014 součástí pozemku, na němž je zřízena, nelze podrobit zdanění příjem do té doby daňově osvobozený.“

Zmařená investice, nebo jenom změna užívání? Tak tyhle otázky jsem si kladla, když jsem si přečetla rozsudek Soudního dvoru Evropské unie (dále jen „SD EU“) ve věci C-374/19 ze dne 9. 7. 2020 německé společnosti provozující pečovatelský dům.

Nedobytná pohledávka není zrovna lehké ani příjemné téma, ale plátce daně z přidané hodnoty (dále jen plátce DPH), coby dobrý hospodář se snaží průběžně sledovat úhrady svých pohledávek. Neuhrazená pohledávka je problém, ale když se bude dlužný odběratel nacházet v exekučním nebo v konkurzním řízení, může dodavatel – plátce DPH po splnění zákonných podmínek provést opravu základu daně ze své nedobytné pohledávky, a tak uplatnit nárok na DPH, která při uskutečnění zdanitelného plnění byla odvedená státu.

Rozsudek SD EU ve věci „dočasného přidělení zaměstnance k výkonu práce u jiného zaměstnavatele dle ustanovení zákoníku práce“ z pohledu daně z přidané hodnoty Ing. Mária Mikulecká Jenomže, Soudní...

Nová definice stavebního pozemku, která je platná od ledna roku 2016, vymezuje stavební pozemek jako pozemek určený k zástavbě a stanovuje vlastnosti, které takový pozemek pro účely DPH musí splňovat nebo vyznačovat. Důvody nové definice můžeme například najít v senátním tisku č.901: „Cílem zákonodárce bylo zamezit obcházení daně při dodání pozemků určených pro zastavění konkrétní stavbou, ke kterému docházelo v období do konce roku 2015. Šlo o případy, kdy pozemky již připravené a určené k zastavění byly osvobozené od daně s využitím různých postupů spočívajících například v provedení některých prací tak, aby byly provedeny mimo vlastní pozemek a dokončeny po dodání pozemku“.

Myslím si, že skoro každý rád využije službu, která je praktická, přehledná a vhodná pro daný typ podnikání. Za takovou službu považuji také palivovou resp. fleetovou kartu různých českých i zahraničních společností – např. CCS, DKV, EuroShell atd.

Naši klienti často polemizují o datu uskutečnění zdanitelného plnění při stavebních a montážních pracích. V předkládaných smlouvách mají často ujednání, že až sepsáním protokolu o předání a převzetí stavebního díla, případně bezvadnosti díla dojde k uskutečnění zdanitelného plnění. Jenomže český zákon o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH “), v § 21 odst. 4 písm. a) definuje, „že zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné dnem převzetí díla nebo jeho dílčí části při zdanitelném plnění uskutečněném podle smlouvy o dílo“ …

Dlužníka nemá většinou nikdo rád, o to víc plátce daně z přidané hodnoty, který nemá zaplacenou fakturu za svou ekonomickou činnost, ale státu již musel odvést zákonem vyčíslenou částku DPH. Případnou opravu výše daně u pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení bylo možné provést dle § 44 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), platného do 31. 3. 2019.

Nevím, jestli máte zkušenosti s podáváním žádostí o vrácení daně na vstupu s místem plnění v jiném členském státě dle § 82 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “). Tato žádost má své specifika, především podávaní žádosti prostřednictvím elektronického portálu spravovaného Generálním finančním ředitelstvím. Správce daně proto také všechny své úkony vůči žadateli o vrácení daně činí také elektronicky, které doručuje na elektronickou adresu uvedenou v žádosti o vrácení daně – tedy na uvedenou e-mailovou adresu. A to už z podávání kontrolního hlášení víme, že doručením se pak rozumí odeslání datové zprávy na uvedenou elektronickou adresu. V tomto okamžiku vyvstává případný problém, protože žadatel se nemusí z různých objektivních důvodů seznámit s odeslanou e-mailovou zprávou, ale přitom platí, že odesláním e-mailové zprávy je tato zpráva doručená a rozbíhá se lhůta pro reakci na případnou výzvu správce daně.

Po dlouhé době jsem se zabývala tak jednoduchou záležitostí, jakou je záloha na zdanitelné plnění. Jenomže, po dvou měsících od úhrady zálohové faktury se smluvní strany dohodly, že smlouvu zruší a zaplacenou zálohu dodavatel vrátí odběrateli. Dle domluvy se záloha měla vrátit odběrateli do šesti měsíců od ústní domluvy, ale odběratel požadoval vystavení opravného daňového dokladu ke dni ústní domluvy. V daném případě se smluvní strany sice domluvily, že záloha bude vrácena, ale jak postupovat v případě, když dodavatel zálohu nevrací a odběratel si uplatnil nárok na DPH z daňového dokladu o přijaté platbě.

Rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen SD EU) čtu zásadně vždy od konce, kde daný senát Soudního dvora uvede odpověď na položenou předběžnou otázku nebo otázky. A tak čtu: „Článek … brání tomu, aby ustanovení vnitrostátní právní úpravy podmiňovalo osvobození od daně z přidané hodnoty vztahující se na zboží určené k vývozu mimo Evropskou unii tím, že toto zboží bylo propuštěno do celního režimu vývozu, je-li prokázáno, že věcné podmínky pro osvobození od daně, a zejména podmínka, aby předmětné zboží skutečně opustilo území Unie, jsou splněny.“

Nevím, jestli jste si v zákoně č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), již všimli, že do obecného ustanovení § 92a odst. 7 se znovu vrátila právní fikce, která říká, že v situaci, kdy plátci, kteří mají důvodně za to, že jejich zdanitelné plnění podléhá režimu přenesené daňové povinnosti (dále jen „RPDP“) a tento režim oba použijí, se bude předmětné zdanitelné plnění považovat za plnění podléhající RPDP. Tento režim před novelou zákona o DPH k 1. 4. 2019 byl specificky daný jen pro služby uvedené v Příloze 6 pro § 92f odst. 2 zákona DPH .

V poslední době často dostávám dotazy ohledně převodu majetku z osoby samostatně výdělečně činné na právnickou osobu z pohledu zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “). Z tohoto důvodu mne zaujal rozsudek soudního dvora Evropské unie (dále jen SD EU) ze dne 19. 12. 2018 ve věci C – 17/18 Mailatovi.

Jsem si vědoma skutečnosti, že přihlášku k registraci plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „plátce DPH“) podáváme výjimečně, obvykle jednou pro jednu společnost nebo fyzickou osobu. Judikát číslo 9 Afs 216/2018 ze dne 16. 8. 2018 mě zaujal argumentací Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“), proč má správce daně povinnost ověřovat pravdivost údajů uvedených v přihlášce k registraci DPH, a je irelevantní, jestli jde o dobrovolnou nebo povinnou registraci. Dokonce v případě povinné registrace zastává NSS názor, že správce daně může vyvíjet vyšší aktivitu při ověřovaní údajů uvedených v přihlášce. Při ověřování má správce daně uvedené údaje hodnotit nejenom na základě dokladů doložených daňovým subjektem, ale také získávat informace z veřejných rejstříků či seznamů, dotazovat se příslušných správných orgánů či kontaktovat jiné daňové subjekty s cílem potvrdit, že zákonná povinnost skutečně vznikla.

Plátci DPH nemají sebemenší problém se zdaněním přijaté zálohy související se zdanitelným plněním. Příjemce zálohy vystaví daňový doklad na přijatou platbu a odběratel si na základě tohoto daňového dokladu uplatní nárok na tuto zaplacenou daň. To je ideální situace, ale v běžném životě jsou vždy zajímavé nuance, které přinese každodenní podnikatelská praxe. Touto zvláštností myslím například situaci, že odběratel zaplatí zálohu na budoucí zdanitelné plnění, z nějakého důvodu se toto plnění neuskuteční, ale také se tomuto odběrateli již záloha nevrátí ani nezapočte na jiné zdanitelné plnění.

Aktuálně se v Poslanecké sněmovně projednává novela zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “), která bude obsahovat vícero významných změn v zákoně o DPH , například úprava pojmu úplata a ekonomická činnost. Pro možnou budoucí aktuálnost mne zaujal právě rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 2. 2018 ve věci C-182/17 Nagyszénás.