Dodavatel

Jsme obchodník s elektrickou energii, máme platnou licenci. Dodavatele energie i plynu jsou povinni použít režim přenesení daňové povinnosti při fakturaci dodání plynu a elektřiny na nás, jako odběratele. Jaký režim DPH na nás musí uplatnit dodavatel, s kterým máme uzavřenou smlouvu o pronájmu např. kancelářských prostor. Dodavatel fakturuje nájemné a pak vyúčtuje služby s nájmem spojeny, tedy i přesnou výši spotřebované elektrické energie v pronajímaných prostorech.

Náš dodavatel v 6/2025 vyfakturoval materiál a protože materiál nebyl zcela v pořádku, tak po reklamaci vystavil v 7/2025 opravný daňový doklad na poměrnou část materiálu. Na opravném daňovém dokladu ovšem neuvedl datum jeho splatnosti. Podle jeho tvrzení není datum splatnosti povinnou náležitostí opravného dokladu. I po urgencích není možné z dodavatele dostat dlužnou částku z dobropisu k úhradě. Nyní nám tedy dodavatel od 23. 7. 2025 dluží 20 000 Kč. DPH z opravného daňového dokladu jsme si v 7/2025 uplatnili. Znamená to, že pokud nám dodavatel neuhradí dobropis do šesti měsíců, tak budeme muset DPH z neuhrazeného dobropisu po 6 měsících vracet? Ručíme nějak za dodavatele z jeho neuhrazeného opravného dokladu?

Společnost s r. o. se zabývá zpracováním materiálu, což zahrnuje činnosti jako dovoz materiálu, jeho uskladnění, přemístění, jeho úprava, např. barvení nebo rozřezání či montáž a nakládka. Některé z těchto činností zajišťuje společnost prostřednictvím dodavatele s. r. o., se kterým uzavřela smlouvu o dílo, a tyto činnosti si u něj objednává. Smluvně je odměna stanovena podle počtu pracovníků dané firmy a hodinové sazby. Snažíme se stále s dodavatelem komunikovat a požadujeme, aby prokázal, že všichni jeho pracovníci jsou u něj v pracovněprávním poměru nebo jiném smluvním vztahu, jinak to samozřejmě upravuje také smlouva o dílo. Četl jsem článek, že tento způsob má prý finanční správa postihovat, ale nevím, zda se nás to skutečně týká, protože mi nepřijde, že děláme něco v rozporu se zákonem. Není potřeba reagovat na to, co jsem četl, spíš ta prosba jde směrem, zda výše uvedený způsob spolupráce je v tomto protizákonný a případně zda v něm spatřujete rizika. Tady navíc uvedu, že u nás vzhledem k provozu nepravidelně probíhá kontrola IOP, hygieny a těmi procházíme v pořádku. 

NSS dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že kontrolní hlášení nelze využívat k argumentaci, že správce daně neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, a že v důsledku toho nepřešlo na stěžovatele zpět důkazní břemeno. Jde o dokumenty, které by měl mít k dispozici správce daně. Správce daně má povinnost zjistit co nejúplněji skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Při tom není vázán návrhy daňových subjektů. Jak upozornil NSS v rozsudku č. j. 7 Afs 70/2023-37, vykázání dodávek v kontrolním hlášení ze strany dodavatele nelze považovat za zcela formální a bezvýznamný důkaz. Lze z něj usuzovat, že dodavatel tímto krokem v rozhodné době minimálně nepřímo potvrdil poskytnutí daného plnění. Jedná se tak o dílčí nepřímý důkaz (střípek mozaiky), který v provázaném komplexu dalších shromážděných důkazů a zjištění svědčí bez vážných pochybností o tom, že stěžovateli a) bylo deklarované plnění skutečně poskytnuto.

Podle Nejvyššího správního soudu měla stěžovatelka s ohledem na své zkušenosti na trhu a na sníženou důvěryhodnost pana Ferenčíka žádat pravdivé vysvětlení změny dodavatele, což neučinila. To je třeba dát do kontextu s výše popsanou skutečností, že předchozí dodavatel byl vždy krátce po navázání nové obchodní spolupráce označen za nespolehlivého plátce. Právě označení za nespolehlivého plátce může být pro zainteresované osoby motivem pro změnu dodavatele. Stěžovatelka se však zřejmě spokojila s nedůvěryhodnými vysvětleními pana Ferenčíka, aniž by si ověřila, zda předchozí dodavatelé nejsou nespolehlivými plátci. Toto dle názoru Nejvyššího správního soudu mohla a měla udělat.

NSS také připomíná, že obecné pochybnosti jako nekontaktost dodavatele či to, že není jasné, kdo konkrétně práce vykonal, k unesení důkazního břemene správce daně nestačí (přiměřeně rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2022, č. j. 2 Afs 190/2020-42). Skutečnost, že platby probíhaly bezhotovostně, svědčí spíše ve prospěch daňového subjektu (pozornost by mohly vzbudit spíše platby v hotovosti). NSS sice chápe pochybnosti správce daně ve vztahu k dodavateli Olimp Gold, neboť zjištění o něm dávají určitý prostor pro pochyby o daňové „kázni“ daného dodavatele, resp. osob, s nimiž spolupracoval. Tyto pochybnosti jsou však mimo sféru týkající se důkazního břemene stěžovatelů.

Stěžovatelka se ohrazuje i proti výtce krajského soudu, že nepochopila rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení. Krajský soud ale uvedl tuto výtku v reakci na argumentaci stěžovatelky, že bylo vyloučeno, aby demolice provedl jiný dodavatel než NOWAK, a na její navazující požadavek, aby daňové orgány vysvětlily, kdo by je mohl provést. Právě k tomu krajský soud přiléhavě poznamenal, že daňové orgány nebyly povinny vysvětlovat, jak se vše odehrálo.

Nejvyšší správní soud se však nemůže ztotožnit s žalovaným i faktickými důsledky závěrů krajského soudu v tom, že by bylo nezbytné konkrétně identifikovat pracovníky dodavatelů, aby bylo možné určit, jakou část plnění poskytnutého odběrateli vykonali dodavatelé a jakou naopak stěžovatelka. Seznam zaměstnanců není v nyní posuzované věci, s ohledem na povahu plnění, nezbytný ani pro prokázání deklarovaných dodavatelů. Není totiž rozhodné, zda konkrétní služby skutečně vykonali sami dodavatelé za pomoci vlastních zaměstnanců, pracovníků zaměstnaných na dohodu o provedení práce pracovníků, či využili subdodavatelů.

Odborný příspěvek má za cíl přiblížit specifika dokazování na DPH v případě dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie (dále též „JČS“). Tato oblast je aktuálně odbornou veřejností pečlivě sledována, jelikož v rámci správního soudnictví se řeší otázka, zda je možné při dodání zboží do JČS aplikovat pravidla vyplývající z judikatury vztažené ke vstupům, resp. k přijatým zdanitelným plněním (pozn. jedná o rozsudek Soudního dvora Evropské unie, C-154/20 , ve věci Kemwater ProChemie, ze dne 9. 12. 2021, dále jen „SDEU Kemwater“, resp. rozsudek NSS, čj. 1 Afs 334/2017-208, ve věci Kemwater ProChemie, ze dne 23. 3. 2022, dále jen „NSS Kemwater“). Judikatura počínající rozsudky SDEU Kemwater a NSS Kemwater položila základy současného pohledu na osobu dodavatele v rámci tuzemských obchodních transakcí. Při určitém zjednodušení je tak možné dojít k závěru, že tuzemský plátce za určitých okolností splní hmotněprávní podmínky nároku na odpočet daně, i když nebude zřejmé, od jakého konkrétního tuzemského plátce obdržel přijaté zdanitelné plnění. V tomto ohledu není překvapením, spíše to bylo otázkou času, kdy tato pravidla „na vstupu“ budou diskutována v soudním sporu, jenž se dotýká „výstupů“. Konkrétně tomu bylo v případě soudního sporu, který nejprve posuzoval Městský soud v Praze ze dne 18. 8. 2021, čj. 14 Af 4/2020-48, ve věci B2 Energy s.r.o. (dále jen „B2 Energy“). Ten dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala dodání zboží jeho konečným příjemcům prostřednictvím příjemců deklarovaných. Následně v reakci na kasační stížnost žalobkyně (stěžovatelky) řeší tento spor NSS, který ve svém usnesení čj. 4 Afs 291/2021-34 posuzoval otázku, zda lze odepřít nárok na osvobození od DPH při dodání zboží do JČS, jestliže není znám skutečný příjemce zboží, v souvislosti s nímž uplatňuje dodavatel nárok na osvobození od daně. Rozřešení této otázky nechal NSS na Soudním dvoru Evropské unie, když mu položil v tomto světle předběžnou otázku. Soudní dvůr Evropské unie na položenou předběžnou otázku odpověděl rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, C-676/22 , ve věci B2 Energy (dále jen „SDEU B2 Energy“). Tento článek se tedy zaměřuje na interpretaci rozsudku SDEU B2 Energy a na další souvislosti vyplývající z přiléhavé judikatury a poskytuje jeho kritickou oponenturu.

Společnost A uzavřela smlouvu o dílo se společností B. Společnost B zaštiťuje celou zakázku společně se svými nasmlouvanými subdodavateli. Protože si v průběhu realizace stěžují subdodavatelé společnosti A, že společnost B jim neplatí, uzavře se dodatek ke smlouvě (mezi společnostmi A a B), že po dokončení konkrétní fáze díla bude vystavena faktura s jiným platebním místem (platba bude probíhat přímo na konkrétní účet subdodavatele – uvedeného na faktuře, která bude stále vystavována společností B). Před finálním dokončením a předáním díla (na které je vázána i poslední faktura s platebním místem konkrétního subdodavatele) padne společnost B do insolvence, je vydáno rozhodnutí o úpadku, ustanoven správce. Nedojde tedy k protokolárnímu předání díla a nemůže být vystavena zmíněná faktura. Insolvenční správce odmítá jakoukoli spolupráci, přestože je dílo fakticky hotové, mohlo by být předáno a vyfakturováno. Subdodavatel se obrací na společnost A se žádostí o úhradu faktury, protože své plnění splnil. Má společnost A nějakou možnost uhradit částku dle smlouvy přímo subdodavateli (bez vystavené faktury společnosti B) tak, aby to bylo z daňového hlediska v pořádku? Pokud ano, na základě jakého dokladu? Stačí pouze uzavřená smlouva se společností B a její dodatek o změně platebního místa? Nebo je nutné uzavřít smlouvu jinou? Na jakém základě by pak mohla být vyčísleno DPH na vstupu i výstupu (jedná se o přenesenou daňovou povinnost). Nemůže toto pak napadnout insolvenční správce, že se jedná o upřednostňování věřitele, přestože byl dodatek o změně platebního místa podepsán ještě před úpadkem? Společnost A je zprostředkovatelem díla pro mateřskou společnost, tudíž se nejedná o investici společnosti A, ta si potřebuje tento výdaj uplatnit jako daňový náklad. Existuje nějaká možnost vyřešit efektivně celou záležitost dříve, než bude ukončeno insolvenční řízení společnosti B, aby bylo řešení v souladu s daňovými zákony?

V běžném obchodním styku je navíc značně nestandardní, aby odběratel měl k dispozici rozsáhlé informace o subdodavatelích svého dodavatele včetně nákupních cen zboží.

Článek si klade za cíl nabídnout pohled z perspektivy správce daně na problematiku (nejen) podvodů na DPH, na aktuální související judikaturu a její uchopení, přičemž nabízí i přímou reakci na příspěvek Ondřeje Lichnovského s názvem Podvody na DPH a jejich prokazování III, který uvedeným článkem vybízel k doktrinální diskusi. Účelem tohoto příspěvku není rozporovat rozsudky soudů či oponovat odborné veřejnosti nebo daňovým subjektům, potažmo jejich zástupcům, avšak je vhodné korigovat některé, ve výše uvedeném článku prezentované, názory neoprávněně kladené na vrub správce daně (nejen v oblasti daňových podvodů) a rovněž nabídnout i reálný pohled na možnosti Finanční správy. 1)

Ručení představuje zpravidla závazek uhradit dluh za jinou osobu, pokud jej sama nesplní. Rozlišujeme ručení dobrovolné (např. bance za půjčku poskytnutou známému) a povinné stanovené zákonem (např. ručení společníků s. r. o. za její dluhy do výše nesplacených vkladů). V daních se uplatňují oba typy, ručení dobrovolné je asi nejčastější při zajištění spotřební daně, zatímco povinné se uplatňuje především na poli DPH. Ovšem zde zájmy české správy daní narazily na mantinely práva EU. A tak i když zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “) uvádí 9 typů ručení za DPH, reálně již tři z nich soudy zneplatnily.

Tento článek se věnuje nejnovější judikatuře Nejvyššího správního soudu v otázce tzv. deklarovaného dodavatele. Ještě donedávna nebylo postaveno najisto, zda může správce daně odmítnout přiznat nadměrný odpočet daňovému subjektu, který v daňovém dokladu uvedl jiného než skutečného dodavatele. Část judikatury správních soudů se pod vlivem rozhodování Soudního dvora EU vydala cestou absolutního zákazu odmítnout přiznat nadměrné odpočty v situacích, kdy existovaly pochybnosti pouze o skutečném dodavateli, aniž by správce daně prokázal daňovému subjektu účast na daňovém podvodu či vědomost o něm. Další část judikatury se přikláněla k závěru, že jde o hmotněprávní podmínku, která musí být splněna v každém případě. Článek tedy rozebírá dosavadní vývoj judikatury, následné rozhodnutí Soudního dvora a rozšířeného senátu ve věci „Kemwater ProChemie“ a pojednává o navazujících rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Mohlo by se zdát, že po rozhodnutí rozšířeného senátu celá věc skončila. Jednotlivé senáty Nejvyššího správního soudu však s jeho rozsudkem naložily různě. Judikaturu jsem vybral pomocí veřejného vyhledávače na webu Nejvyššího správního soudu, a to tak, že musela obsahovat odkaz na rozsudek Soudního dvora ve věci „Kemwater ProChemie“ a současně být vydána od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022.

Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že existence daňového podvodu nemůže spočívat jen a pouze na skutečnosti, že jiný dodavatel v řetězci, se kterým nadto daňový subjekt sám nikdy nespolupracoval a o němž se dozvěděl až při provádění daňové kontroly, nezaplatil DPH. Daňové orgány totiž nemohou extenzivně dovozovat, že daňové subjekty musí vyjma svých obchodních partnerů prověřovat věrohodnost také veškerých jejich dodavatelů, tj. nelze povědomost daňového subjektu a jeho obezřetnost rozšiřovat na nekonečně dlouhý řetězec osob. Je logické, že každý daňový subjekt si údaje o svých dodavatelích určitým způsobem chrání; v opačném případě by se jeho vlastní odběratelé mohli obrátit přímo na původní dodavatele, čímž by se daňový subjekt z realizace některých obchodů sám vyloučil. Závěr o existenci podvodu však nelze postavit pouze na tom, že daňový subjekt své dodavatele (příp. dodavatele svých dodavatelů) dostatečně neprověřoval. V takovém případě by totiž byl stírán rozdíl mezi prokázáním objektivních skutečností svědčících o podvodu (jež tíží správce daně) a mezi prokázáním přijetí kontrolních mechanismů (což je naopak úkolem daňového subjektu) a důkazní břemeno týkající se uvedených objektivních skutečností by tak bylo fakticky přenášeno na daňový subjekt.

Vypadá obchodní nabídka příliš dobře, než aby byla pravdivá? Pak je namístě, aby byla provedena a zaznamenána kontrolní šetření obchodníka prokazujícího přijaté plnění, aby bylo možno konstatovat doložení dobré víry k dotčené transakci a jejímu partnerovi. V rámci dokazování v daňovém řízení se již setrvale na judikaturním podkladu požaduje prokazování obezřetnosti v obchodních vztazích. Není tomu tak pouze v případě obchodů, u kterých je správcem daně zjištěn podvod na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), ale požadovatelná opatření by daňový subjekt měl být schopen doložit v podstatě v jakémkoli obchodním vztahu. Lze konstatovat, že obezřetnost se stala součástí lidské přirozenosti při uzavírání závazků, tedy je běžně uplatňována i v rámci soukromoprávních vztahů. S ohledem na to, že správce daně ve vztahu k DPH může v rámci dokazování od daňového subjektu požadovat, aby vyjevil přiměřená opatření, jež učinil ve vztahu ke konkrétnímu obchodnímu partnerovi, resp. obchodní transakci, dává si tento článek za cíl alespoň rámcově přiblížit důvody, instrumenty a rámce tohoto požadavku.

Je to již více jak pět let, co jsem sepsal podrobný článek o prokazování podvodů na DPH. Již při psaní článku jsem byl v přesvědčení, že na tento bude doktrína či judikatura reagovat a myšlenky v něm uvedené podrobí kritice či dále rozvede. Z pro mě neznámého důvodu k tomu však došlo jen ojediněle. Naštěstí k určitému vývoji v této oblasti došlo, a tak tento příspěvek bude pojednávat o změnách, které se za onu dobu několika let udály. Pozornost bude věnována především přetrvávajícím bílým místům a šedým zónám.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 11. 2021 ve věci C-281/20 Ferimet

Nejvyšší správní soud obecně konstatuje, že společnost OR jakožto dodavatel měla na základě sjednaných smluv vůči žalobci toliko soukromoprávní povinnost předmětné plnění dodat (ve smyslu zajistit jej) a jemu odpovídající právo na zaplacení ceny. Skutečnost, zda splnění této své povinnosti dodavatel fakticky (manuálně) realizoval sám, nebo prostřednictvím svého subdodavatele, je v tomto kontextu zcela irelevantní; není tedy podstatné, kdo „fakticky dodal“ (PAPILIO), nýbrž kdo v souladu se smlouvou „zajistil dodání“. Při shrnutí argumentace napadeného rozhodnutí nutno podotknout, že stěžovatel nezpochybňuje, že žalobce a jeho dodavatel OR mezi sebou měli uzavřeny platné smlouvy na předmětné reklamní služby, na základě nichž bylo řádně fakturováno a žalobcem taktéž bezhotovostně uhrazeno plnění, které se fakticky uskutečnilo. Subdodavatel PAPILIO prostřednictvím svého jednatele potvrdil, že měl se společností OR uzavřeny smlouvy na zajištění reklamního plnění na akcích, které byly nasmlouvány a fakturovány mezi žalobcem a OR, přičemž potvrdil, že objednaná reklama byla skutečně provedena. Za takto prokázané skutkové situace stěžovatel přesto tvrdí, že má pochybnosti o tom, že plnění žalobci poskytl (zajistil) dodavatel deklarovaný na daňovém dokladu (společnost OR). Nejvyšší správní soud uvádí, že za takovéto konstelace okolností projednávané věci (plnění bylo poskytnuto, cena byla zaplacena, subdodavatel potvrdil zajištění plnění – to vše ve vzájemně se nevylučujících údajích) by bylo třeba zásadních pochybností o tom, že to nebyla právě žalobcem deklarovaná společnost OR, která předmětnou reklamu „zajistila dodat“. Daňové orgány opakovaně argumentují (jak uvádí i stěžovatel v kasační stížnosti), že předmětné výdaje neuznaly z důvodu, že žalobce nevyvrátil jejich pochybnosti, zda reklamní služby poskytl právě deklarovaný dodavatel. Nejvyšší správní soud však přisvědčuje krajskému soudu již v tom, že přesvědčivě neodůvodňují předcházející přenesení důkazního břemene na žalobce. Ve výzvě k vyvrácení pochybností (ani následně ve zprávě o daňové kontrole či v seznámení s podklady rozhodnutí) nejsou uvedeny žádné relevantní skutečnosti, které tyto pochyby odůvodňují, právě kromě (pozdější) nekontaktnosti společnosti OR, která bránila ověření žalobcových tvrzení.