Trestní stíhání

Nejvyšší správní soud má za to, že s ohledem na textaci § 148 odst. 4 písm. c) daňového řádu a právě citovanou důvodovou zprávu není rozhodné, že trestní stíhání bylo vedeno proti osobě odlišné od stěžovatelky [srov. k tomu též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018, č. j. 22 Af 13/2017 -23, byť se zabýval výkladem § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu ]. Podstatné je naopak to, že se jednalo o trestní stíhání pro daňový trestný čin a že skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno, přímo zahrnoval účast obviněného na realizaci obchodních transakcí, které byly důvodem vyměření (doměření) daně v projednávané věci. Proto je třeba uzavřít, že po dobu označeného trestního řízení se stavěla lhůta pro stanovení daně.

Při místních šetřeních správce daně po stěžovatelce požadoval předložení evidencí pro účely DPH vedených podle § 100 zákona o DPH za jednotlivá zdaňovací období. Stěžovatelka těmto požadavkům vždy vyhověla. Při místím šetření dne 12. 10. 2015 tak správci daně předložila na CD požadované evidence za zdaňovací období duben až srpen roku 2015 (zdaňovací období duben 2015 však není pro tuto věc relevantní). Při místním šetření dne 6. 11. 2015 předložila správci daně na CD požadované evidence za zdaňovací období leden až březen a září 2015. Při místním šetření dne 11. 12. 2015 stěžovatelka předložila správci daně CD s požadovanou evidencí za zdaňovací období říjen 2015. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelkou poskytnuté informace poskytovaly kompletní přehled o jednotlivých zdaňovacích období. Správce daně si navíc informace a evidence tímto způsobem vyžadoval a obstarával opakovaně. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se při uvedených místních šetřeních již jednalo o zjišťování a ověřování daňové povinnosti, nikoli pouze o získávání předběžných a podkladových informací. Nejvyšší správní soud má za to, že s ohledem na textaci § 148 odst. 4 písm. c) daňového řádu a právě citovanou důvodovou zprávu není rozhodné, že trestní stíhání bylo vedeno proti osobě odlišné od stěžovatelky [srov. k tomu též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018, č. j. 22 Af 13/2017 -23, byť se zabýval výkladem § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu ]. Podstatné je naopak to, že se jednalo o trestní stíhání pro daňový trestný čin a že skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno, přímo zahrnoval účast obviněného na realizaci obchodních transakcí, které byly důvodem vyměření (doměření) daně v projednávané věci. Proto je třeba uzavřít, že po dobu označeného trestního řízení se stavěla lhůta pro stanovení daně.

Prolínání daňového a trestního práva přináší do právní praxe otázky, které dosud zůstávají bez jasných odpovědí. Článek se proto zaměřuje na identifikaci úskalí, která vyplývají ze vzájemného působení dvou autonomních právních odvětví. Analyzuje specifické momenty, v nichž se rozhodovací praxe daňových a trestních orgánů protíná, a klade důraz na právní důsledky a nejistoty, které z toho plynou pro daňové subjekty i správce daně. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu dopadá nejen do oblasti stanovení daně, ale rovněž do otázek penále, opakovaných kontrol či relevance odklonu v trestním řízení.

Ústavní soud zamítl návrh na zrušení části zákona o auditorech, který umožňuje pozastavit auditorskou činnost společnosti v případě zahájení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin.

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

Pokud zaměstnanec nastupuje výkon trestu po dobu trvání pracovního poměru, máme ho odhlásit ze zdravotního a sociálního pojištění? 

Nejvyšší správní soud opakuje, že žalovaný mohl na usnesení o zahájení trestního stíhání odkázat, nemohl však rezignovat na vlastní popis skutkového stavu (vlastní právní hodnocení pro účely výkladu § 259c odst. 2 daňového řádu naopak žalovaný zcela přezkoumatelně provedl; stěžovatel s touto částí rozhodnutí nijak nepolemizuje). Problém nynější věci neleží v tom, že žalovaný, slovy krajského soudu, „citoval i usnesení o zahájení trestního stíhání (jehož obsah žalobce dávno znal)“. To jistě žalovaný citovat mohl. Problém spočívá v tom, že žalovaný citoval jen toto usnesení. Stěžovatel v důsledku takovéhoto vadného postupu nemohl polemizovat se skutkovým hodnocením věci. Zbývalo by mu (teoreticky) jen polemizovat se zatímními závěry orgánů činných v trestním řízení.

Dnem 1. 10. 2020 nabyl účinnosti zákon č. 333/2020 Sb. , kterým se mění trestní zákoník , trestní řád a některé další zákony (dále jen „novela 333/2020 Sb. “), který přinesl zdánlivě kosmetické změny trestněprávních předpisů, ovšem v širších souvislostech nepochybně změny poměrně zásadní. Pojďme si ty nejpodstatnější změny, které mají samozřejmě přesah i do trestního práva daňového, ve stručnosti představit.

O povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku nejen ve smyslu § 180 daňového řádu a možných trestněprávních dopadech nesplnění této povinnosti toho bylo napsáno již poměrně dost, ovšem jelikož zákon umožňuje poměrně široký výklad subjektů, které by potenciálně mohly být pachateli přečinu dle § 227 trestního zákoníku , považuji za vhodné k tomu uvést několik upřesňujících poznámek a judikatorních závěrů, a to zejména s důrazem na možnou trestní odpovědnost zmocněnce povinného subjektu.

Již dlouhá léta čeří vody daňového a trestního práva otázka slučitelnosti sankcí ukládaných jak podle daňového, tak i podle trestního práva. Nyní do věci zásadně promluvil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, který bohužel svým usnesením ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016 více otázek otevřel, než jich zodpověděl. Jeho závěry znamenají totéž, co erupce islandské sopky Laki pro Evropu v roce 1783. Příčinu nebývalých změn, které budou muset nastat.