DPH u tuzemských obchodních transakcí - II. část

Vydáno: 17 minut čtení

Postupné seznamování se zákonem o DPH dnes pokračuje určením vzniku povinnosti přiznat daň u jednotlivých obchodních transakcí, na které navazuje část věnovaná poukazům. V ní rozebíráme nejen rozdíl mezi jednoúčelovým a víceúčelovým poukazem z pohledu jejich zdanění, ale přečíst si můžete i o marketingových nástrojích, které poukazy nejsou.

 

DPH u tuzemských obchodních transakcí - II. část
Ing.
Petr
Vondraš,
daňový poradce BDO Czech Republic
 
Vznik povinnosti přiznat daň
Když už víme, že místo zdanění je v České republice a že poskytnuté plnění je zdanitelné, je potřeba správně stanovit, v jakém daňovém přiznání se má dané plnění objevit. Vodítkem je datum uskutečnění zdanitelného plnění, i když v řadě případů vzniká povinnost přiznat daň ještě dříve, a to ke dni přijetí úplaty, pokud předchází onomu dni uskutečnění zdanitelného plnění. Přijatá úplata před uskutečněním plnění se obecně označuje za zálohu a předchází jí zálohová faktura. Ta sama o sobě není daňovým dokladem, jedná se o pouhé oznámení, kolik poskytovatel budoucího plnění chce dopředu zaplatit. Ani následná úhrada zálohové faktury automaticky neznamená, že příjemce platby z ní musí DPH odvést. Podle ustanovení § 20a zákona o dani z přidané hodnoty (dále „zákon o DPH“) vzniká povinnost přiznat daň z přijaté platby jen v případě, kdy je v okamžiku platby dostatečně určité, k jakému dodání zboží nebo poskytnutí služby se placená záloha váže. Příjemci úhrady proto vzniká povinnost přiznat z ní daň jen v případech, kdy ví, jaké zboží nebo jaká služba jsou zálohově hrazeny, kde bude místo plnění, a hlavně, v jaké sazbě plnění bude. Právě případy, kdy se záloha týká plněn&i