DPH u tuzemských obchodních operací - I. část

Vydáno: 16 minut čtení

Pravidelně se na stránkách Účetnictví v praxi setkáváte s texty rozebírajícími některá ustanovení zákona. V následujících měsících se zaměříme na zákon o dani z přidané hodnoty jako na celek a postupně jej projdeme. První díly budou patřit tuzemským obchodním operacím, pak přijdou na řadu přeshraniční transakce a závěrečných několik dílů bude věnováno správě této daně. Hned v úvodu se podíváme na její samotnou podstatu.

 

DPH u tuzemských obchodních operací - I. část
Ing.
Petr
Vondraš,
daňový poradce BDO Czech Republic s.r.o.
 
Princip daně z přidané hodnoty
Judikatura
Soudního dvora Evropské unie (dále „Soudní dvůr“) i na ni navazující
judikatura
českého Nejvyššího správního soudu odkazují na princip neutrality DPH, a to jak v úrovni rovného zacházení s hospodářskými subjekty, které uskutečňují stejná plnění, tak i v obecné úrovni, kdy má být plátce vybírající daň pro stát osvobozen od zatížení touto daní. V ideálním světě to znamená, že plátce zaplatí dodavateli fakturu s DPH a fakturované DPH si tento plátce nárokuje zpět u finančního úřadu. Naopak částku ve výši DPH, kterou dostane v rámci zaplacené faktury, finančnímu úřadu odvede. Plátce by tedy měl být jen v pozici výběrčího, který odvede, co vybere. Pak by jej neměl bolet pohled na platební příkaz, na základě kterého každý měsíc nebo čtvrtletí převádí DPH na účet finančního úřadu, protože jen odevzdává částku ve výši daně, kterou pro stát vybral a která mu nepatří.
Příklad 1
Plátce kalkuluje za svůj výrobek částku 10 000 Kč bez DPH. Kdyby nebylo DPH, zaplatil by zákazník plátci 10 000 Kč. Protože prodej daného výrobku podléhá DPH v základní sazbě 21 %, musí prodejce svůj výrobek zatížit DPH a od kupujícího požadovat úhradu 12 100 Kč. Vůči částce 2 100 Kč je plátce ale jen dočasným správcem. Má je sice na svém bankovním účtu, ale nepatří m