Platební výměr

V řízení, jehož předmětem je přezkum platebního výměru, jímž byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně, se nelze zabývat námitkou uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, s níž je penále spojeno, je-li zde pravomocný platební výměr na daň.

Daň lze na osobním daňovém účtu daňového subjektu evidovat teprve od okamžiku, kdy je stanovena pravomocně (§ 149 a násl. daňového řádu ).

Od roku 2025 už neplatí zaručená mzda. Dozvěděla jsem se, že platí nařízení o zaručeném platu, který se odvíjí od náročnosti vykonávané práce a od dosaženého vzdělání. Podnikatel zaměstnává několik prodavaček, které mají rozdílné vzdělání. Znamená to tedy, že prodavačka s výúčním listem bude muset mít jinou výplatu než prodavačka s maturitou? Nebo může podnikatel stanovit oběma stejný plat vzhledem ke stejně vykonané práci. Co ve stanovení platu převažuje: činnost nebo dosažené vzdělání?

Tvrdí-li stěžovatelka, že jakýmkoli „otevřením“ daně prostřednictvím dodatečného daňového přiznání dochází k tomu, že se jí musí daňové orgány zabývat opětovně v celé šíři, Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. Lze aprobovat argument žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti, že opačný postup daňových orgánů umožňuje § 134 odst. 2 daňového řádu , dle kterého se pro potřeby vymezení předmětu daňového řízení […] daň posuzuje buď ke zdaňovacímu období, nebo ve vztahu k jednotlivé skutečnosti. Daňové orgány se v projednávané věci zabývaly daní v rozsahu skutečností vymezených podanými dodatečnými platebními výměry (tj. řádně uplatněnými a doloženými tvrzeními stěžovatelky), neboť ve zbytku nebyly dány žádné pochybnosti o její správnosti i s ohledem na to, že daň byla stěžovatelce pravomocně stanovena dodatečnými platebními výměry z roku 2017.

Bezesporu nejzásadnější změny v oblasti prohlubování flexibility pracovněprávních vztahů přinese s účinností od 1. 6. 2025 tzv. flexinovela zákoníku práce. Vládní návrh tohoto zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu dne 7. 3. 2025 všemi přítomnými poslanci (jeden se zdržel). Senátem byla novela projednána a schválena dne 9. 4. 2025. Původně navržená účinnost novely 1. 1. 2025 byla z pochopitelných důvodů v rámci pozměňovacích návrhů změněna a navržena tak, že „zákon nabývá účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následující po jeho vyhlášení“ – tedy minimálně s jednoměsíční legisvakancí. Protože v Senátu nedošlo ke změnám Poslaneckou sněmovnou schváleného znění novely, prezident v tomtéž znění návrh novely podepsal a zákon byl pod číslem 120/2025 Sb. dne 30. dubna 2025 vyhlášen (publikován) ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, lze dnes s jistotou přiblížit čtenářům jednotlivé změny, které budou v zákoníku práce (dále také jen „ZP“) s účinností od 1. 6. 2025 bezpečně promítnuty.

Stěžovatel tedy zvolil správní žalobu jako procesní prostředek pro ochranu svých práv zcela nekoncepčně, v rozporu s postupem určeným daňovým řádem . Správní soudy nemohou, s ohledem na zásadu subsidiarity soudního přezkumu, opravovat údaje v platebním výměru z důvodu, že je daňový subjekt nesprávně uvedl ve svém daňovém přiznání. V posuzované věci se přitom zcela jistě nejedná o případ, kdy by žalovaný vyměřil daň zjevně nezákonně (např. v rozporu s judikaturou NSS či z důvodu protiústavnosti použitých pravidel), resp. kdy by stěžovateli nezbýval jiný účinný prostředek k ochraně jeho práv než právě správní žaloba (např. z důvodu, že by bylo zřejmé, že správce daně setrvá na svém postupu, např. vlivem metodických pokynů, který jeho postup určují, a se kterým stěžovatel nesouhlasí). Nejedná se tak o případ obdobný těm, v nichž Nejvyšší správní soud již v minulosti shledal možné zkrácení daňového subjektu na jeho veřejných subjektivních právech v důsledku vydání platebního výměru, jímž byla konkludentně vyměřena daň.

Pokud pak stěžovatelka přenesla celou problematiku posouzení nároku na věcné osvobození podle § 7 zákonného opatření z daňového řízení rovnou na řízení před krajským soudem (včetně provádění důkazů k rozhodným skutečnostem), pak sama sňala odpovědnost za správné stanovení daně z žalovaného. Krajský soud nijak nepochybil, pokud za těchto okolností dospěl k závěru, že stěžovatelka v průběhu vyměřovacího řízení svými skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy nevytvořila prostor umožňující správci daně zjistit, že nabytí nemovitostí je od daně osvobozeno. Bylo to totiž až řízení před krajským soudem, nikoliv před daňovými orgány, kde stěžovatelka poprvé vytvořila prostor pro posouzení splnění podmínek pro přiznání nároku na osvobození od daně, a to jak argumentačně, tak i důkazně. Její polemika ohledně nutného penza důkazních prostředků k posouzení splnění podmínek pro aplikaci osvobození je z tohoto hlediska bezpředmětná. Nárokem na osvobození části nabytých nemovitých věcí od daně se s ohledem na procesní strategii zvolenou stěžovatelkou mohl poprvé plně zabývat teprve krajský soud.

Nejvyšší správní  soud v roce 2024 zrušil rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na DPPO vydaného v roce 2019 s tím, že společnost své důkazní břemeno zcela unesla. Postupuje v tomto případě správce daně ve věci vyplacení sankčních úroků (§ 254 DŘ) podle znění DŘ platného ke dni vydání nezákonného dodatečného platebního výměu v roce 2019, kdy byla správci daně uložena povinnost úrok nejen předepsat, ale z úřední povinnosti ve stanovené lhůtě i vyplatit, nebo se postupuje podle znění daňového řádu v roce 2024 platného k datu vydání rozsudku NSS a správce daně má povinnost úrok jen předepsat?

Dostali jste pokutu za nepodání nebo pozdní podání kontrolního hlášení? Tento chytrý checklist vám pomůže orientovat se v tom, co proti takové pokutě můžete podniknout, a poradí vám , jak v takové situaci postupovat.

Články 213 a 214 směrnice Rady 2006/112/ES musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát může podřídit DPH osobu, která opožděně podala přihlášku k registraci, s ohledem na sankční povahu této úpravy.

Z povahy právní úpravy úroku z prodlení tak plyne, že není-li splatná daňová povinnost uhrazena včas, nabíhá za každý den prodlení ze zákona úrok z prodlení. Daňový subjekt proto může platební výměr na úrok z prodlení úspěšně napadat pouze prokáže-li že i) daň uhradil včas; ii) počet dnů prodlení byl odlišný; iii) při výpočtu úroku nebyly zohledněny jeho daňové přeplatky evidované na účtu správce daně; iv) konečná suma úroku numericky neodpovídá předepsané částce nebo v) vážné procesní vady s vlivem na zákonnost rozhodnutí. Ostatně NSS ze správního spisu ověřil, že stěžovatelka v odvolacím řízení namítala pouze nesprávný způsob doručení platebních výměrů na úrok z prodlení (viz odvolání založené na č. l. 6 správního spisu).

Především závěr o procesní pasivitě stěžovatele je v tomto případě důležitý. Stěžovatel kromě toho, že nenavrhoval svědecké výpovědi, nepodal ani odvolání proti dodatečným platebním výměrům za dotčená zdaňovací řízení. Právě odvolací řízení, které v plném rozsahu připouští novoty skutkové i právní (princip úplné apelace), umožňuje, aby daňový subjekt až do doby vydání rozhodnutí své návrhy měnil, bral zpět či doplňoval. I tím, že stěžovatel nepodal odvolání, bylo nalézací řízení ukončeno a dodatečné platební výměry nabyly právní moci.

Z pohledu znění tohoto ustanovení je lhostejné, zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení, jehož výše je prostým výpočtem s užitím zákonné úrokové sazby a příslušného úrokového období, anebo zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení daně na základě jiných právních skutečností a skutkových závěrů správce daně, podřazených pod příslušné ustanovení daňového práva hmotného. Z hlediska ryze teoretického se totiž v obou případech jedná o rozhodnutí deklaratorní v tom smyslu, že se zde pouze autoritativně určuje existence určité povinnosti k zaplacení daně (resp. jejího příslušenství).

Jelikož se v praxi při konkludentním stanovení daně nezasílá platební výměr daňovému subjektu, tak si může daňový subjekt vyžádat od správce daně stejnopis platebního výměru, který správce daně zašle daňovému subjektu do 30 dnů ode dne, kdy obdržel jeho žádost (případně pokud je žádost podána před okamžikem vydání platebního výměru, tak běží tato lhůta ode dne jeho vydání).

Spornou otázkou podle krajského soudu bylo, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud evidoval na osobním daňovém účtu žalobce nedoplatek ve výši 451 728 Kč vyplývající z platebního výměru, jímž byla stanovena DPH za zdaňovací období květen 2013, i přesto, že tento platební výměr byl vydán až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Krajský soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné, že předmětný platební výměr nebyl zrušen a je tedy pravomocným rozhodnutím, a orgány daňové správy tudíž byly povinny ve vztahu k jím stanovené DPH postupovat v souladu s daňovým řádem , tedy i podle § 149 odst. 1 a § 152 odst. 1 daňového řádu . Nejvyšší správní soud dodává, že je pochopitelné, že stěžovateli se výsledek řízení subjektivně jeví jako nespravedlivý, neboť na jeho osobním daňovém účtu je evidována DPH, která dle jeho tvrzení byla stanovena po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení. Uvedené je však důsledkem procesní přísnosti, která pro zachování možnosti brojit proti platebnímu výměru správní žalobou vyžaduje vyčerpání řádných opravných prostředků; stěžovatel nicméně platební výměr za květen 2013 řádným opravným prostředkem (odvoláním) nenapadl. Nyní musí stěžovatel, v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé), nést negativní následky svého procesního opomenutí.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023, čj. 7 Afs 33/2023-45

Zásada subsidiarity je nedílnou součástí soudního přezkumu aktů veřejné správy. Stanoví hranici, po jejímž překročení je možné obrátit se na správní soud. Dá se na ni nahlížet dvěma pohledy – formálním (kdy se lze na soud obracet) a materiálním (s čím a v jakém rozsahu). V praxi se tak řeší, jaké žalobní typy je možné využít, popřípadě v jakém okamžiku. Výjimečné nejsou ani spory o koncentraci dokazování, resp. o možnost jeho přenesení ze správního do soudního řízení. V článku se budu věnovat formální stránce subsidiarity, konkrétně jednomu případu, u kterého se domnívám, že zmíněný princip dodržen nebyl. Konkrétně se jedná o spor vedený před Krajským soudem v Praze (sp. zn. 43 Af 4/2019 ze dne 28. 1. 2021) a následně před Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 2 Afs 25/2021 ze dne 26. 10. 2022). Správní soudy posvětily postup, kdy bylo žalobou napadeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by došlo k vyčerpání řádných opravných prostředků ochrany.

Poplatník uhradil se zpožděním DPPO, výše úroku odhadem přesáhne 1 000 Kč. Je FÚ povinen vystavit platební výměr na úrok z prodlení? Z FÚ bylo zasláno jen vyrozumění o výši nedoplatku, kde jsou uvedeny celkové hodnoty dluhu v členění podle jednotlivých daní, ale není jednoznačné, kolik činí úrok z prodlení (včetně způsobu jeho výpočtu) a kolik dlužná daň či případně jiné příslušenství. DIS + není používána. 

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021, čj. 6 Afs 263/2020-46

Základní informace o tom, jak docílit zákonnosti daňového rozhodnutí v přezkumném řízení jsou obsaženy v článku publikovaném v čísle 2/2021 tohoto bulletinu s. 9–13. V závěru je naznačeno, že bude vhodné se k tomuto tématu někdy v budoucnu vrátit. Netušila jsem však, že to bude tak brzy. Vzhledem k tomu, že se již v následujícím čísle tohoto specializovaného časopisu v přehledu judikatury jako zajímavé téma objevil i rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 7 Afs 74/2020 1), dostupný z www.nssoud.cz, týkající se zákazu přezkoumání rozhodnutí po soudním přezkumu, tak se domnívám, že i pro mne nastal čas vrátit se k tomuto dozorčímu prostředku ve svých „poznámkách“.