Prekluze

Budou civilní soudy provádět daňovou kontrolu? A v jakém případě není objektivní desetiletá lhůta pro stanovení daně lhůtou maximální? Tyto otázky nejsou úplně nepatřičné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde o jeden z možných důsledků aktuálního rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Ten se zabýval situací, jak se daňový subjekt domůže svých nároků, pokud správce daně nestanoví pravomocně daň v průběhu prekluzivní lhůty pro její stanovení. Zároveň rozšířený senát poměrně překvapivě dospěl k závěru, že ani objektivní desetiletá lhůta nemusí být vždy lhůtou maximální.

NSS doplňuje, že s ohledem na výše uvedené nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že prekluze práva stanovit daň brání pouze stanovení daně v neprospěch daňového subjektu. NSS souhlasí s žalovaným, že kdyby měl být dopad úpravy prekluzivní lhůty odlišný podle toho, zda má být výsledek daňového řízení ve prospěch, nebo naopak v neprospěch daňového subjektu (vyšší odpočet daně a nižší stanovená daň oproti poslední známé dani a naopak), musel by zákon na takovou eventualitu pamatovat. Žádná taková výjimka, resp. zvláštní pravidlo, však z daňového řádu nevyplývá.

Z nadpisu § 148 i systematiky daňového řádu bezesporu vyplývá, že celý § 148 upravuje lhůty pro stanovení daně. Jak již NSS výše uvedl, odst. 6 tohoto ustanovení obsahuje speciální (zcela svébytnou) lhůtu pro stanovení daně. Ve světle rozsudku sp. zn. 1 Afs 52/2008 (viz bod [34]), ve kterém NSS dospěl k závěru, že ručitelská výzva představuje rozhodnutí o stanovení daně a musí být vydána ve lhůtě pro stanovení daně, nikoli ve lhůtě pro placení daně, NSS neshledal žádný důvod, proč by se „speciální“ lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 6 nemohla použít i na daňového ručitele, neboť ve vztahu k daňovému ručiteli představuje ručitelská výzva rozhodnutí o stanovení daně. … Stěžovatel má tedy pravdu, pokud namítá, že promlčením jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti DEMOSTAVBY, kterou stěžovatel způsobil jako její jednatel, by zanikl jeden z předpokladů pro existenci zákonného ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku , a stěžovatel by se touto námitkou tedy mohl ubránit povinnosti plnit (z titulu zákonného ručení podle § 171 odst. 1 daňového řádu ve spojení s § 159 odst. 3 občanského zákoníku ) na pohledávku věřitele (kterým je v nynější věci finanční úřad jako správce daně).

Lhůta pro stanovení daně dle § 148 odst. 1 věty druhé daňového řádu počne běžet primárně dnem, v němž uplyne lhůta pro podání řádného daňového tvrzení. Pouze v případě, že neexistuje povinnost podat řádné daňové tvrzení, je pro počátek běhu prekluzivní lhůty rozhodný den, v němž se daň stala splatnou.

Prekluzivní lhůta podle § 101i odst. 3 zákona o DPH počíná běžet již uplynutím lhůty k podání kontrolního hlášení, a to i v případě, že kontrolní hlášení nebylo podáno ani v náhradní lhůtě.

Judikaturou z oblasti prekluzivních lhůt jsme se v našem časopise již opakovaně zabývali. Přestože od posledního výběru příspěvků na toto téma uplynulo jen o něco málo více než jeden rok, zajímavých rozsudků z této oblasti je tolik, že si nadcházející text na toto téma vyžádal užší zaměření, tentokrát na prekluzi ve vztahu ke kontrolám a daňovým přiznáním. Předcházející příspěvky z oblasti prekluze jsme zveřejnili v našem časopise v č. 1/2021 v článku „Prekluzivní lhůta při kontrolních činnostech správce daně – výběr z judikatury“, v č. 5/2022 v článku: „Prekluzivní lhůty – judikatura správních soudů“ a v č. 1/2024 v článku „Prekluze práva vyměřit daň – judikatura správních soudů“. V tradičním úvodním shrnutí judikátů z předchozích příspěvků vybereme ty, které se týkají dnešního, úžeji koncipovaného tématu.

Dnem obdržení odpovědi na žádost o mezinárodní spolupráci při správě daní je den, kdy byla odpověď doručena žádajícímu orgánu Finanční správy ČR, který ji obdržel od kontaktního místa jiného státu jako první. Skutečnost, že tento orgán následně tuto odpověď přepošle konkrétnímu správci daně s určitým zpožděním, je pro účely běhu prekluzivní lhůty nerozhodná.

Ručitelská výzva dle § 171 odst. 1 daňového řádu se považuje za rozhodnutí o stanovení daně, které musí být vydáno v prekluzivních lhůtách týkajících se stanovení daně.

Pokud se v souvislosti se stanovením daně vede před soudem ve správním soudnictví řízení, které bylo zahájeno po 31. 12. 2010, nestaví se lhůta pro stanovení daně podle § 41 s. ř. s. , ale podle § 148 odst. 4 daňového řádu . V tom případě se však nestaví nejdelší možná lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 5 daňového řádu .

Daňový subjekt je dle § 141 odst. 2 daňového řádu oprávněn podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší ve lhůtě pro stanovení daně. Subjektivní lhůta stanovená v § 141 odst. 1 větě první daňového řádu (do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém daňový subjekt zjistil, že daň má být vyšší než poslední známá daň) se pro podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší nepoužije.

Právě ona věcná souvislost mezi výzvou a doměřením daně však v nynější věci chybí, protože druhá výzva ze dne 1. 3. 2022, jíž byl zahájen postup k odstranění pochybností, obsahuje totožné skutečnosti, o nichž správce daně zpravil daňový subjekt již v první výzvě ze dne 17. 8. 2021 podle § 145 odst. 2 daňového řádu , pouze je více rozvinul. Totéž platí i o tvrzení o zneužití práva, které v druhé výzvě po zahájení postupu k odstranění pochybností žalovaný pouze doplnil o citace judikatury a další tvrzení. Podle názoru NSS tak prvotní výzva zaslaná stěžovatelce představovala pouze formální úkon, který teprve v kombinaci s následně zahájeným postupem k odstranění pochybností vedl k doměření daně. Takový postup je však nepřípustný a je zřejmé, že jím žalovaný sledoval minimálně ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2018 prodloužení lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 2 daňového řádu . Žalovaný také nevysvětlil neobvyklou časovou prodlevu pěti měsíců mezi reakcí stěžovatelky a zahájením postupu k odstranění pochybností. Ačkoliv NSS nechce činit kategorický závěr o tom, jak dlouhá doba je „příliš dlouhá“, nelze konstatovat, že správce daně může daňový subjekt ponechat v nejistotě pouze proto, aby svá prvotní tvrzení více dopracoval.

V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která spočívá v nevydání rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru, je soud povinen posoudit, zda neuplynula lhůta pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu , neboť pokyn Ministerstva financí č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní stanoví, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání je limitována lhůtou pro stanovení daně.

Zásady právní jistoty a efektivity unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu a související správní praxi, podle nichž se v oblasti daně z přidané hodnoty staví po celou dobu soudních přezkumů běh lhůty, v níž zaniká právo správce daně vyměřit tuto daň, bez ohledu na to kolikrát muselo být správní daňové řízení v důsledku těchto přezkumů opakováno, a bez omezení celkového součtu dob stavení této lhůty, a to i v případě, kdy soud, který rozhoduje o rozhodnutí dotčeného daňového orgánu přijatém v rámci opakovaného řízení v návaznosti na dřívější soudní rozhodnutí, konstatuje, že tento daňový orgán nedodržel pokyny uvedené v tomto soudním rozhodnutí.

Daňová řízení či prověřování daňových povinností neprobíhají vždy rychle. Přestože se prekluzivní lhůty zdají být na první pohled dostatečně dlouhé, není vždy otázka jejich dodržení problémem okrajovým a sporů z této oblasti přibývá. V dnešním výběru judikatury se věnujeme zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti.

Spornou otázkou podle krajského soudu bylo, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud evidoval na osobním daňovém účtu žalobce nedoplatek ve výši 451 728 Kč vyplývající z platebního výměru, jímž byla stanovena DPH za zdaňovací období květen 2013, i přesto, že tento platební výměr byl vydán až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Krajský soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné, že předmětný platební výměr nebyl zrušen a je tedy pravomocným rozhodnutím, a orgány daňové správy tudíž byly povinny ve vztahu k jím stanovené DPH postupovat v souladu s daňovým řádem , tedy i podle § 149 odst. 1 a § 152 odst. 1 daňového řádu . Nejvyšší správní soud dodává, že je pochopitelné, že stěžovateli se výsledek řízení subjektivně jeví jako nespravedlivý, neboť na jeho osobním daňovém účtu je evidována DPH, která dle jeho tvrzení byla stanovena po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení. Uvedené je však důsledkem procesní přísnosti, která pro zachování možnosti brojit proti platebnímu výměru správní žalobou vyžaduje vyčerpání řádných opravných prostředků; stěžovatel nicméně platební výměr za květen 2013 řádným opravným prostředkem (odvoláním) nenapadl. Nyní musí stěžovatel, v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé), nést negativní následky svého procesního opomenutí.

1. Úvod V souvislosti s "prodloužením" prekluzivní lhůty dle § 38r odst. 2 ZDP se objevila otázka, zda tuto prodlouženou lhůtu může "zkrátit" skutečnost, že nastala podstatná změna dle...

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2023, čj. 1 Afs 141/2022-48

Neúčelnost této žádosti je zjevná ze dvou okolností: zaprvé, tato žádost nesměřovala ke zjištění nových informací, podstatných pro rozhodnutí ve věci; a zadruhé, správce daně měl před podáním žádosti relevantní informace přímo od stěžovatelky a ze správního spisu není patrné, že by o nich pojal nějaké důvodné pochybnosti.

Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že objektivní prekluzivní desetiletá lhůta pro stanovení daně brání pouze stanovení daně (tzn. i dodatečného vyměření ať již v částce vyšší či nižší oproti původní dani) po jejím uplynutí, nikoliv však vydání jakéhokoli jiného procesního rozhodnutí v daňovém řízení. Takovým rozhodnutím je bezesporu právě i rozhodnutí, jímž se řízení zastavuje, neboť v něm nelze ze zákonem stanovených důvodů pokračovat, tedy nelze např. ani vyměřit či doměřit daň.

Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil stěžovatelce, že postup správce daně předcházející sepsání protokolu dne 2. 4. 2015 nebyl vyhledávací činností, jak deklaroval správce daně, ale daňovou kontrolou. Dle § 148 odst. 3 daňového řádu platí, že byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. V projednávané věci není tímto dnem 2. 4. 2015, ale již den 5. 11. 2014, kdy správce daně zahájil kontrolní činnost v návaznosti na vymezení jejího předmětu a rozsahu (dne 3. 11. 2014).