Dokumenty

Pro plnění povinností zaměstnavatelem je důležité, zda se osoba považuje z pohledu zdravotního pojištění za zaměstnance. Osoba je ve zdravotním pojištění zaměstnancem tehdy, pokud jí plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti zdaňované podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “). Zaměstnání ve zdravotním pojištění vzniká, pokud osoba jako zaměstnanec vykonává pro zaměstnavatele činnost a je-li jí za výkon této činnosti zúčtován příjem zdaňovaný podle § 6 ZDP , mimo výjimek daných zákonem. Těmito, v dalším textu blíže rozebranými výjimkami jsou zejména situace, kdy se osoba nepovažuje ve zdravotním pojištění za zaměstnance podle § 5 písm. a) bodů 1.–7. zákona č. 48/1997 Sb. , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb. “) a pojistné zaměstnavatel neodvádí u zúčtovaných plnění vyjmenovaných v § 3 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb. “).

V článku se především zaměříme na daňové řešení nepeněžního příspěvku zaměstnavatele na stravování zaměstnanců prostřednictvím poskytování stravenek a na daňové řešení peněžního příspěvku zaměstnavatele formou stravenkového paušálu. Rovněž si rozebereme daňové řešení pracovních obědů a občerstvení na pracovišti včetně poskytnutí pracovních snídaní, obědů a večeří při setkání s obchodními partnery.

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.

V posledních letech se tuzemské správní soudy opakovaně vyjadřovaly k otázce, zda činnost statutárního orgánu obchodní společnosti je sama o sobě výkonem samostatné ekonomické činnosti. Jednodušeji řečeno šlo o to, zda například jednatel společnosti s ručením omezeným, který je sám registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, může službu spočívající ve výkonu funkce jednatele této společnosti, která je také plátcem daně, fakturovat a zároveň, zda je u příjemce takové služby zachován nárok na odpočet. Věcný základ rozhodnutí správce daně, která byla v tomto ohledu judikaturně přezkoumávána, spočíval v tom, že správce daně odmítl uznat nárok na odpočet uplatněný korporací, které její vlastní statutární orgán fakturoval právě činnost typickou pro statutární orgán. Správce daně historicky vnímal statutárního zástupce obchodní korporace ve vztahu k této korporaci, za kterou byl oprávněn jednat, zjednodušeně jako insidera, a nikoliv tedy jako externího dodavatele vykonávajícího samostatnou ekonomickou činnost, od kterého korporace outsourcuje službu spočívající v činnosti statutárního zástupce. Jazykem zákona o DPH pak šlo o to, zda je činnost takového statutárního zástupce činností ekonomickou a současně (a vlastně zejména), zda je také činností dostatečně samostatnou, tj. zda jsou korporace na straně jedné a její statutární zástupce na straně druhé dostatečně samostatnými ekonomickými subjekty.

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení se velmi často vyjadřuje jak judikatura správních soudů, tak nezřídka i Ústavního soudu. Poslední dobou se však zdálo, že v rámci stávající judikatury pro tuto oblast jsou již všechna sporná místa vyřešena a soudy nebudou mít už cokoli zásadního v rámci uvedené problematiky k řešení. Tento pocit netrval však dlouho, protože správní soudnictví se muselo v tomto roce zaobírat sporem mezi daňovým subjektem v úpadku na straně jedné a správcem daně na straně druhé ve věci správcem daně neuznaného nároku na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků dle § 253a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “).

„Všechno zlé je k něčemu dobré.“ Co mají společného čtyři nedávné globální potíže, které postihly také českou ekonomiku: 1. dluhová a posléze hospodářská krize, 2. covid, resp. vládní opatření, 3. válka na Ukrajině, 4. unijní Zelená dohoda alias Green Deal? Přinesly podnikatelům výhodnou možnost velmi zkrácených daňových odpisů některých nových movitých věcí, místo obvyklých 3 nebo 5 let za pouhý 1 či 2 roky! Jaký byl důvod? Podpora nákupu nových investic měla pomoci jejich výrobcům a dovozcům a dřívější odepsání kupních cen mělo skrze vyšší uznatelné výdaje firem, které je využívají, snížit daně z příjmů. Zdá se, že obojí vyšlo a pomohlo oživit naše hospodářství v prvních třech dějstvích mimořádných odpisů. Od roku 2024 přišla (zatím?) poslední, čtvrtá „zelená“ éra omezující tuto daňovou výhodu diskutabilně na bezemisní vozidla.

Současná právní úprava ŽZ člení živnosti na: – ohlašovací, které při splnění podmínek stanovených ŽZ smějí být provozovány na základě ohlášení, těmito jsou živnosti řemeslné, vázané a živnost volná, – koncesované, které při splnění podmínek stanovených ŽZ smějí být provozovány na základě koncese. Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených ŽZ . Podnikatel (živnostník) může mít více živnostenských oprávnění, v případě ohlašovací živnosti volné může oznámit či změnit více oborů činností této živnosti. V úvodu ŽZ je vymezeno, které činnosti nejsou živností podle tohoto zákona, ať už to jsou činnosti fyzických osob v rozsahu zvláštních zákonů, nebo činnosti vyhrazené zákonem pro podnikání výlučně právnickým osobám.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

V druhé polovině loňského roku opět došlo k vydání několika judikátů Nejvyššího soudu ČR, které mají ať už přímý, či nepřímý vliv do problematiky odškodňování. Za upozornění stojí zejména ukotvení procesního postupu soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem a doposud stále poměrně málo prozkoumaná oblast odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou informací či radou dle § 2950 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V praxi se občas objevují někteří poradci, zejména online, kteří vybírají nemalé pravidelné měsíční poplatky od svých „klientů“, přičemž se zaštiťují disclaimerem, že se rozhodně nejedná o radu. To pak může sekundárně poškozovat i certifikované poradce z oblasti práva, financí, daní atd. Následně dodávám závěry judikatury k odpovědnosti státu za škodu v rámci posouzení nepřiměřené délky řízení, a to v kontextu posouzení správního prověřování a daňové kontroly. K tomu doplňuji aktuální nález Ústavního soud k nákladům soudního řízení v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Závěrem uvádím několik poznámek k odškodňování v souvislosti s úkony prováděnými Policií ČR a za dobu účinnosti krizových opatření státu.

Snadný přístup k datům je důležitý pro usnadnění rozhodovacího procesu široké škály investorů, ale i mnoha dalších stakeholderů, nevládních organizací a organizací působících v oblasti sociální a životního prostřední (sociální a ekologické organizace). Zejména snadný přístup ke kompletním informacím souvisejícím s udržitelností by umožnil účastníkům trhu, kteří poskytují finanční produkty nebo poskytují poradenství, snadněji získat informace, které potřebují při začleňování rizik udržitelnosti a zohledňování nepříznivých dopadů na udržitelnost. Přijetím směrnice 2022/2464/EU , o podávání zpráv o udržitelnosti (dále jen „směrnice CSRD“), došlo nejen ke standardizaci informací, které má podnik povinnost uvádět, ale oproti podávání nefinančních informací došlo i k určité formalizaci formátu zprávy o udržitelnosti. Směrnice CSRD požaduje, aby zpráva vedení byla vyhotovena v elektronickém formátu XHTML a pro zprávu o udržitelnosti, včetně informací podle čl. 8 nařízení (EU) 2020/852 , použijí značkovací jazyk XBRL podle nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/815 .

Jak již bývá zvykem, prakticky každý kalendářní rok přinese změny v oblasti zdanění příjmů. Někdy se jedná o změny zásadní, jindy spíše o změny nepatrné. Rok 2023 přinesl velké množství změn, naprostá většina však bude dopadat až na daňová přiznání podávaná v roce 2025 za zdaňovací období odpovídající kalendářnímu roku 2024. Řeč je o konsolidačním balíčku, který přinesl převážně s účinností od 1. 1. 2024 spoustu změn, a to nejen v oblasti zdanění příjmů, ale napříč daňovými zákony. Tento komplexní případ je však zaměřen na zdaňovací období roku 2023, na který primárně konsolidační balíček nedopadá. Četnost změn, kterými daňové zákony prochází, je vysoká, a proto je nutné dbát na jejich právní účinnost. Například mimořádné odpisy automobilů zaznamenaly změny jak v roce 2023, tak i v roce 2024. Jednotlivé nejpodstatnější změny jsou popsány níže, závěrem je vytvořen komplexní příklad, který je přímo aplikován do daňového přiznání.

Období registrace pojištěnce na úřadě práce hraje (nejen) ve zdravotním pojištění významnou roli. Pokud je totiž pojištěnec evidován na úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání, stává se od data registrace osobou, za kterou platí pojistné na zdravotní pojištění stát. Tudíž má po celou dobu této registrace svůj pojistný vztah vyřešen. Jakmile je však uchazeč o zaměstnání z této evidence vyřazen, dostává se do situace, kdy musí (od následujícího kalendářního měsíce) postupovat podle možností dále uvedených.

Daňové řešení bezplatného poskytnutí silničního motorového vozidla zaměstnavatelem jeho zaměstnanci k používání pro služební i soukromé účely (zjednodušeně „manažerské vozidlo“) vyplývá u zaměstnance ze znění § 6 odst. 6 zákona o daních z příjmů (ZDP ) a u zaměstnavatele ze znění § 24 odst. 2 ZDP a dále z pokynu GFŘ č. D-59. K určitým zpřesněním daňového řešení došlo s účinností od 1. 1. 2024 na základě novely zákona o daních z příjmů , obsažené v zákonu č. 349/2023 Sb. , kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů.

Každý, kdo podniká, se zpravidla nevyhne vynaložení finančních prostředků na pořízení přímo nemovitostí anebo alespoň různých výrobních zařízení či dalších účelových zařízení a předmětů různého druhu. Pozornosti správné účetní i daňového poradce by neměly ujít právě odpovědi na otázky, kdy předmětná zařízení s budovou nebo se stavbou ne/tvoří jeden funkční celek, přestože jsou s ní pevně spojeny, a představují tak samostatné movité věci, které jsou samostatně odpisovány. Stejně tak obdobné otázky logicky přicházejí i v opačných případech, tedy zařízení, která naopak pevné spojení s budovou či stavbou nevykazují, ale přesto jsou jejich součástí, a jsou tedy odepisovány v rámci jejich ocenění. Má už profesní obec, resp. alespoň naše soudy v tomto ohledu jasno? Na tuto otázku se prostřednictvím následujících vybraných rozsudků z dílny našich soudců zkusíme blíže podívat. Připravil jsem pro Vás dle mého názoru výběr 10 nejzajímavějších „daňových“ rozsudků z této oblasti.

Není tomu tak dávno, co nabyl účinnosti zákon č. 284/2023 Sb. , o preventivní restrukturalizaci (dále jen „zákon o restrukturalizaci“). Smyslem preventivní restrukturalizace je nalezení dohody mezi podnikatelem a jeho věřiteli, resp. jde o hledání akceptovatelné ekonomické nabídky věřitelům tohoto podnikatele při současném zachování provozu obchodního závodu. Samotná preventivní restrukturalizace je považována za selektivní mechanismus, což je dáno tím, že může být zorganizována dlužníkem s podporou nebo vynucenou podporou pouhé části dotčených stran, které mají v daných okolnostech své vlastní zájmy. Preventivní restrukturalizaci lze též považovat za jistou formu předúpadkového mechanismu, který má umožnit ozdravění podnikatelských aktivit směrem k předejití možnému hrozícímu úpadku podnikatele. Zákon o restrukturalizaci však sám o sobě může řešit jen takovou tíživou ekonomickou situaci podnikatele, který se ještě nenachází ve stavu úpadku dle zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “). Podrobnější popis všech těchto souvisejících aspektů by však vydal na samostatný komentář. V tomto článku bychom se proto zaměřili spíše na to, v jaké míře zasahuje zákon o restrukturalizaci do pozice jednoho z věřitelů podnikatele, kterým je správce daně. V případě preventivní restrukturalizace se jedná zejména o dopady institutu všeobecného moratoria a popř. individuálního moratoria, které jsou upraveny v již zmíněném zákonu o restrukturalizaci.

Vymáhání daňových nedoplatků je nejzazším a velmi invazivním zásahem do majetku daňových subjektů. Je tak pochopitelné, že i v této oblasti vznikají spory se správci daně. Výběru zajímavých rozsudků z daňových exekucí je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Správní judikatura dospěla v nedávné době v několika případech k závěru o tom, že určité úkony formálně prováděné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti mohou věcně překročit hranici vyhledávací činnosti. Fakticky se pak již jedná o úkony typické pro daňovou kontrolu. V takovém případě se hovoří o tzv. skryté či zastřené daňové kontrole. Tento příspěvek se zamýšlí nad možnou reakcí správce daně na předmětnou judikaturu. Je namístě uvážit riziko vyprázdnění vyhledávací činnosti a příklon k daňové kontrole, která je však pro daňový subjekt spojena v porovnání s jinými, méně intrusivními kroky správce daně se značným nepohodlím. Důsledky očekávatelného vývoje lze do určité míry též kvantifikovat.

V předchozích vydáních byly představeny požadavky tematických standardů pro oblast životního prostředí (E) a sociální oblast (S). Tento článek je zaměřen na poslední oblast, a to Governance – správa a řízení podniku. Správa a řízení se vztahují k tomu, jak jsou nastaveny správní postupy a hodnoty, transparentnost nebo odpovědnost vedení. Informace o řízení podniku a kvalitě vztahů se zákazníky nebo komunitami dotčenými činnostmi podniku pomáhají pochopit rizika, dopady a příležitosti podniku.

Osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) mohou vykonávat svoji podnikatelskou činnost buď „klasicky“, tedy průběžnou komunikací s finančním úřadem, zdravotní pojišťovnou a správou sociálního zabezpečení, nebo výkonem své činnosti v paušálním režimu. V tomto článku se budeme zabývat těmi pojištěnci, kteří při výkonu své podnikatelské činnosti nemohou nebo nechtějí vstoupit do paušálního režimu, budou tedy standardní cestou plnit své zákonné povinnosti vůči té zdravotní pojišťovně, u které jsou pojištěni. Podotýkáme, že v případě výkonu více činností musí být osoba pojištěna u jedné zdravotní pojišťovny.

Novela zákoníku práce [zákon č. 262/2006 Sb. (dále jen „zákoník práce “)] provedená zákonem č. 281/2023 Sb. přinesla s účinností od 1. 10. 2023 některé změny i v oblasti tzv. home office, správněji vykonávání práce z jiného místa dohodnutého se zaměstnavatelem, než je pracoviště zaměstnavatele (dále jen „výkon práce na dálku“). Takovéto vykonávání práce je podle § 317 zákoníku práce možné pouze na základě písemné dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, anebo je-li to zaměstnanci nařízeno v případě uvedeném v § 317 odst. 3 zákoníku práce .