Dokumenty - strana 3

V předchozích článcích jsme vás seznámili s požadavky vyplývajícími ze směrnice CSRD a dále s požadavky na zveřejňování informací o udržitelnosti na základě průřezových standardů ESRS 1 a ESRS 2. Tento článek čtenáře blíže seznámí s požadavky tematických standardů ESRS E pro vykazování informací z environmentální oblasti. Jak jsme uvedli v dřívějších článcích, jedná se, z hlediska jejich působnosti, o odvětvově agnostické standardy (sector agnostic), což znamená, že se vztahují na všechny podniky bez ohledu na to, v jakém odvětví podnik působí. Tematické standardy pro podávání zpráv o udržitelnosti ESRS E se zabývají tématem udržitelnosti v oblasti životního prostředí a jsou strukturovány do témat, dílčích témat a případně podtémat. Tabulka níže poskytuje přehled témat, dílčích témat a podtémat udržitelnosti, na které se vztahují tematické standardy ESRS E.

I když je v ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce (dále jen „zákoník práce “), stanoveno, že plnění svých úkolů má zaměstnavatel zajišťovat především prostřednictvím zaměstnanců v pracovním poměru, představují dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr poměrně intenzivně využívaný pracovněprávní institut. Každou z dohod limituje maximálně přípustný rozsah práce, čímž se tyto dohody od sebe odlišují. Rozhoduje tedy nejvýše přípustný rozsah počtu hodin nebo pracovní doby, ve kterých lze na tyto dohody – práci nebo činnost – vykonávat. Rozsah prací je třeba v dohodách sjednat. Takovou formu ujednání může představovat například nejvýše sjednaný rozsah (třeba maximálně 280 hodin) u dohody o provedení práce nebo jen do výše poloviny stanovené týdenní pracovní doby u dohody o pracovní činnosti, což indikuje, že na základě takové dohody lze práci konat i v rozsahu menším anebo budou práce podle ujednání vykonávány v konkrétně dohodnutém rozsahu. Jak dohoda o pracovní činnosti (DPČ), tak dohoda o provedení práce (DPP) musejí být uzavřeny písemně, jinak jsou neplatné. Jedno vyhotovení předává zaměstnavatel zaměstnanci. V dohodě musí být specifikována doba, na kterou se dohoda uzavírá. Každá z dohod může být uzavřena jak na dobu určitou, tak na dobu neurčitou – tuto okolnost je nutno v dohodě uvést.

V článku si ukážeme případy, kdy poplatník daně z příjmů fyzických osob je v právních podmínkách roku 2023 povinen podat daňové přiznání za kalendářní období, a kdy naopak daňové přiznání podávat nemusí. V úvodu si shrneme podmínky vyplývající z daňového řádu pro včasné podání daňového přiznání a následky opožděného podání daňového přiznání a opožděné úhrady daně.

Konsolidační balíček je daňové téma posledních měsíců, které rezonuje veřejností. Na jedné straně je zřejmá potřeba snížit státní deficit, na druhou stranu jsou některé změny více politické než ekonomické. Jedná se například o zavedení maximálního limitu odpisu a nároku na odpočet při pořízení automobilu. Další, již méně probíranou tendencí, je zcela zřejmá snaha o zavedení progresivního zdanění, které není na první pohled tolik zjevné, a hlavně se neřeší mediálně tolik, jako jiné viditelné změny. Tendence progresivního zdanění je vidět především v návrhu, kdy by měli poplatníci aplikovat 23% sazbu daně v případě, kdy jejich celkový roční příjem překročí 36násobek průměrné měsíční mzdy. Problematické u tohoto zdanění je především to, že u něj neexistují prakticky žádné výjimky. Dále je také od roku 2021 zaveden 10letý časový test na osvobození prodeje nemovitostí – pokud tedy poplatník nesplní osvobození, mohl by být i takový prodej nemovitosti zatížen prakticky čtvrtinovým zdaněním.

Tohle vypadá na velmi snadnou záležitost… Nájem je přece úplatné užívání cizí věci, která se v tomto případě nehýbe, takže je jasné i místo zdanění a snížená sazba daně zde není možná. Snad jen správně posoudit splnění podmínek případného osvobození od daně a hotovo. Jenže zdání často klame. Aniž bychom zabíhali do akademického teoretizování, potkáme cestou několik nečekaných komplikací a nejasností. „Potěší“ nás také dva hlavní nešvary českých daní: nejednoznačnost základních pojmů a zaplevelení pravidel výjimkami a speciálními postupy. Navíc daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) není ryze naší daní, stěžejní pravidla byla jednotně všem státům EU „upečena v Bruselu“.

Pro čtenáře předesílám, že tohle je velmi obsáhlé téma pro tlustou knihu, takže v tomto útlém článku pouze nahlédneme pod pokličku. Co tam uvidíme? Nahlédneme do pozemků, staveb, bytů a dalších nemovitých věcí unášených spletitými vířícími paragrafy do všech směrů. Na povrchu jsou zdánlivě nejlehčí kousky, které stačí jen zdanit a vybrat správnou sazbu daně. Speciální podmínky osvobození od DPH tíží zejména starší kusy nemovitostí. Věnovat se budeme také opomíjeným dodáním překvapivě nepodléhajícím univerzálnímu typu daně.

V některých případech nejsou daňové subjekty či finanční orgány spokojeny s výsledkem daňového řízení a hledají cesty, jak jej zvrátit. Možností je obnova řízení, která má však velmi přísná pravidla. Jedním z nejdůležitějších je požadavek, aby oproti původnímu řízení vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny již dříve. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou již zabývali v čísle 2/2014 a 9/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 11. 7. 2012 pod čj. 1 Afs 43/2012-42 řešil případ, kdy daňovému subjektu chyběly doklady, které prokazovaly jeho tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Proto mu byla doměřena daň a neuspěl ani v odvolání. Dodatečně pak zjistil, že předmětné dokumenty byly založeny omylem u jiného daňového subjektu, a požádal proto o obnovu řízení. Ta mu však povolena nebyla, neboť nešlo o nové doklady, které by bez jeho zavinění nebylo možno v původním řízení použít. Zmíněnou situaci totiž není možno chápat jako nově vzniklou skutečnost bez zavinění daňového subjektu.

Daňová odčitatelná položka na podporu výzkumu a vývoje je i nadále středem zájmu daňových kontrol. Daňové subjekty, které uvažují o jejím využití, se tak musí mít na pozoru a přípravu souvisejících podkladů v nejmenším nepodceňovat.

    Vyměřování místních poplatků po novele zákona účinné od 1. 1. 2024 Mgr. Petr Taranda Shrnutí Článek zevrubně informuje o dosud poslední novele zákona o místních poplatcích, která byla...

Evropské standardy pro podávání zpráv o udržitelnosti (ESRS) upřesňují informace, které mají podniky vykazovat ve zprávě o udržitelnosti a jejichž součástí jsou přinejmenším informace, které účastníci finančního trhu potřebují k tomu, aby mohli splnit povinnosti týkající se zveřejňování informací podle nařízení o zveřejňování informací o udržitelném financování (2019/2088) 1) . Standardy ESRS by měly vést ke zveřejňování relevantních, spolehlivých a srovnatelných informací o udržitelnosti.

Za poživatele všech důchodů vyplácených českým systémem důchodového pojištění platí pojistné stát. To znamená, že tyto osoby jednak mají z titulu pobírání důchodu vyřešen ve zdravotním pojištění svůj pojistný vztah (přičemž v daném měsíci postačí pobírání důchodu i jen po část tohoto měsíce), jednak a priori nemusejí přispívat platbami do tohoto systému. Podotýkám, že za poživatele důchodu se pro účely zákona o veřejném zdravotním pojištění považuje osoba i v měsících, kdy jí podle předpisů o důchodovém pojištění výplata důchodu nenáleží.

Řada seniorů pobírajících starobní důchod je i nadále výdělečně činná. Důvodem je jednak zvýšení své životní úrovně a jednak pokračování v aktivní činnosti a ve vlastní seberealizaci. Může jít jednak o příjmy dosahované v rámci pracovněprávního vztahu, dále o příjmy ze samostatné činnosti, o příjmy z nájmu nemovitých věcí nebo bytů, resp. nájmu movitých věcí, a rovněž tak o ostatní příjmy zdaňované dle § 10 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů (dále jen „ZDP “), například příjmy z prodeje výpěstků z vlastní zahrady, příjmy z prodeje akcií v rámci aktivního investování s akciemi apod. V článku se podíváme blíže na zdanění příjmů dosahovaných seniorem v rámci podnikání a v rámci pracovněprávního vztahu v právních podmínkách roku 2023.

Je to již téměř 2 000 let, co římský senátor, právník a věhlasný řečník Publius Cornelius Tacitus vyřkl velkou pravdu „Čím horší je stát, tím více má zákonů“. Kdyby žil dnes a v České republice, asi by trpce dodal „a častěji je mění“. V nespočetné záplavě právních předpisů jistě patří do top desítky zákony o DPH a stavební. První kvůli zajištění stěžejních příjmů pro chod státu (cca 20 %) a druhý coby největší brzda výstavby, stavaři příhodně nazýván proti-stavební zákon. Od 1. 7. 2023 měl být účinný nový stavební zákon a nepřímo novelizovat DPH hlavně ohledně dodání nemovitých věcí. Nestalo se tak. V předvečer dne D došlo k novelizaci, která, samozřejmě kromě celé řady jiných změn, tuto „radostnou“ událost odložila o půl roku na 1. 1. 2024.

Stejně jako má své standardy finanční výkaznictví, má své standardy i ESG reporting. Zatímco předchozí poskytování nefinančních informací podle požadavků směrnice NFRD 1) nebylo v zásadě standardizováno, uvádění informací o udržitelnosti již standardizováno ve velké míře je. V oblasti udržitelného reportingu převzala Evropská unie iniciativu a zavádí pro uvádění informací o udržitelnosti své vlastní standardy, a to i přesto, že existuje poměrně značná nabídka již existujících standardů pro uvádění informací o udržitelnosti.

Schopnost vytvořit srozumitelný a přesvědčivý právní text je znakem řemeslné zručnosti konkrétního právníka. Danou problematiku považuji z hlediska prestiže našeho oboru za zcela zásadní. Historicky jsem se snažil sebe i své okolí motivovat ke zvyšování kvality právních textů, jelikož tento výsledný produkt je v záplavě pramenů, ze kterých zpravidla v konkrétní věci z větší časti vychází, tou základní hodnotou. V poslední době jsem zaznamenal poměrně dost odkazů na knihu1) Bryana A. Garnera, která byla v roce 2021 přeložena2) do češtiny, za což patří kolektivu autorů3) poděkování. Pro podrobné zkoumání doporučuji prolistovat i další odbornou literaturu, ale také se zamyslet zejména nad vlastními staršími texty. Z dosavadní vlastní praxe dávám k dispozici několik základních tipů či možností, jak k tvorbě právního textu přistupovat.

Finanční orgány a orgány činné v trestním řízení spolu často spolupracují. Přestože jsou vedeny obdobným cílem – zabránit či trestat daňové úniky, nepostupují podle stejných předpisů, i postavení jednotlivých zúčastněných osob se může před těmito orgány různit. Dnešní výběr z judikatury správních soudů je věnován zajímavým rozsudkům zejména z hlediska využitelnosti důkazů získaných orgány činnými v trestním řízení pro řízení daňové.

Při pořízení automobilu jako dlouhodobého majetku vzniká plátci nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „daně“) za splnění podmínek stanovených zákonem č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “). Obvykle plátce pořízený automobil, a to zejména, jedná-li se o osobní automobil, používá jak pro účely svých uskutečněných plnění, která provádí v rámci své ekonomické činnosti, tak i pro jiné účely, tj. svou osobní potřebu nebo osobní potřebu zaměstnanců. Oprávněnost odpočtu při pořízení osobního automobilu bývá proto často zpochybňována a tato skutečnost je podle mého názoru jedním z důvodů, proč je připravovanou novelou zákona o DPH , která je součástí vládního návrhu zákona o konsolidaci veřejných rozpočtů, navrhováno omezit s účinností od 1. 1. 2024 výši odpočtu daně při pořízení vybraných osobních automobilů na částku 420 000 Kč. V článku jsou nejprve připomenuta základní pravidla pro uplatňování odpočtu daně, která platí i v případě pořízení automobilu do obchodního majetku plátce. Návazně jsou vysvětlena pravidla pro uplatnění odpočtu v poměrné výši, je-li plátcem pořízený automobil využíván jak pro účely uskutečněných plnění, tak i pro jiné účely. V závěrečné části textu jsou shrnuta navrhovaná opatření omezující možnost odpočtu daně u vybraných osobních automobilů.

V rámci zdanění příjmů fyzické osoby jsou uplatňovány dle § 16 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů (dále jen „ZDP “), dvě sazby daně, a to sazba daně 15 % a sazba daně 23 %. K zavedení sazby daně ve výši 23 % došlo zákonem č. 609/2020 Sb. s účinností od 1. 1. 2021. Ukážeme si, jak se tato progresivní daň uplatní v rámci roku 2023 a jak se jí může poplatník úspěšně vyhnout.

Plátci pojistného, tedy subjekty, kterým může vzniknout dluh u zdravotní pojišťovny, jsou ve zdravotním pojištění: – hromadní plátci pojistného, tedy zaměstnavatelé (platící pojistné za sebe a za své zaměstnance), – samoplátci, mezi které řadíme: – osoby samostatně výdělečně činné, – osoby bez zdanitelných příjmů. Tento dluh může mít různou podobu. Zdravotní pojišťovny jsou ze zákona povinny uplatňovat, tedy vyměřovat a v případě nezaplacení vymáhat dlužné pojistné a penále. Takto musí bez výjimky postupovat vůči všem dlužícím subjektům. Naproti tomu pokutu za porušení zákona uložit mohou, ale také nemusí. Co dělat, když jste se ocitli v informačním systému zdravotní pojišťovny jako dlužník? Především – aktivně situaci řešit. O tom, že jste se stali dlužníky, buď dobře víte sami, anebo vám to připomene zdravotní pojišťovna, která vás o existenci vašeho dluhu (i v jejím vlastním zájmu) v rámci desetileté promlčecí doby nepochybně sama uvědomí.

Ačkoli návrh paragrafového znění nového zákona o účetnictví je dostupný již relativně dlouho, související prováděcí vyhlášky dosud stále chybí. Povzbudivou zprávou v tomto směru je, že už i Ministerstvo financí prostřednictvím svých zástupců na různých školeních otevřeně deklaruje, že původně avizované datum platnosti, resp. účinnosti nového zákona, tj. 1. 1. 2024, je nereálné. Aktuálně uvažované datum účinnosti nového zákona o účetnictví tak je 1. 1. 2025. Doprovodný zákon (zajišťující novelizace navazujících právních předpisů – zejména zákon o daních z příjmů , zákon o obchodních korporacích a další právní předpisy) by měl být hotov (snad) do konce léta 2023. Z paragrafového znění nového zákona je ale již dobře patrné, co by měly být ty nejzajímavější koncepční změny. Tak se na ně pojďme podívat.